☉ JuliusEvola.cz

Sekce „Revolta proti modernímu světu“

K temnému věku

Následující text je úryvkem z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu, jež poprvé vyšla v roce 1934. Překlad byl proveden podle zdroje na JuliusEvola.net

***

V návaznosti na mé dřívější zmínky ohledně toho, co prastaré tradice nazývaly Temným věkem (Kali juga), nyní popíši některé vlastnosti tohoto věku, jak je můžeme najít ve starém hinduistickém textu Višnu purána. V hranatých závorkách uvedu to, co považuji za současné aplikace.

Vyvrhelové a barbaři budou vládci na březích Indu, v Darvice, v Chandrabhagaze, a v Kašmíru. Tihle budou současnými vládci vládnoucími nad zemí: králové [vládci] násilné povahy... Seberou osobní majetek svým poddaným; budou omezené síly, ponejvíce budou rychle přicházet a mizet; jejich život bude krátký, jejich touhy nenasytné, budou vykazovat jen pramálo zbožnosti. Smísí se s nimi mnoho lidí cizích národů a budou následovat jejich příkladu... Vládnoucí kastou budou šúdrové... Vaišjové zanechají zemědělství a obchodu, stanou se nevolníky nebo cvičenci strojů. [proletariát a industrializace]... Kšatrijové nebudou chránit své poddané, ale budou je drancovat: pod záminkou výběru poplatků okradou obchodníky o jejich majetek [krize kapitalismu a soukromého vlastnictví; socializace, nacionalizace, komunismus...] Bohatství [vnitřní] a zbožnost [v závislosti na dharmě toho kterého člověka] bude upadat den ode dne, dokud nebude zvrhlý celý svět. Pak majetek sám bude určovat postavení [množství dolarů – ekonomické třídy]; pouze bohatství [materiální] bude zdrojem uctívání; touha bude jediným pojivem jednoty obou pohlaví; lež bude jediným možným prostředkem vítězství ve sporu...

Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 9. 2012 | Revolta proti modernímu světu

Výchozí bod tradičních učení

Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu.

***

Abychom pochopili ducha jak Tradice tak i její antiteze, moderní civilizace, musíme začít s fundamentální doktrínou dvou přirozeností. Podle této doktríny existují dva řády věcí: fyzický a metafyzický. První má smrtelnou povahu, druhý nesmrtelnou. Je zde vyšší sféra „bytí“ a nižší sféra „stávání se“. Obecně řečeno, existuje viditelný a fyzický rozměr, a za ním a nad ním neviditelný a nehmotný rozměr, který je podporou, zdrojem a skutečným životem prvního Kdekoli ve světě Tradice, na Východě i na Západě, a v každé tradiční formě je toto poznání (ne jen pouhá „teorie“) vždy přítomné jako neotřesitelná osa, kolem níž se všechno točí. Dovolte mi zdůraznit, že to je vědění a ne nějaká „teorie“. To může být pro naše současníky složité na pochopení, a proto musíme začít od myšlenky, že člověk Tradice si byl vědom existence rozměru, který je mnohem širší a rozsáhlejší, než to, co naši současníci označují za „realitu“. Dnes je jako realita chápáno to, co je zahrnuto do fyzického světa a nachází se v prostoru a čase. Jistě, existují i lidé, kteří věří v něco, co přesahuje jevovou oblast. Když už lidé připustí existenci něčeho jiného, jsou k tomuto závěru vedeni vědeckými hypotézami, spekulativními myšlenkami nebo nějakým náboženským dogmatem. Nemohou se ale dostat za limity intelektu. Skrze jejich praktické a okamžité zkušenosti moderní lidé, bez ohledu na hloubku jejich „materialistické“ nebo „duchovní“ víry, rozvíjejí porozumění skutečnosti pouze ve vztahu k fyzickému světu a vždy pod vlivem přímé bezprostřední zkušenosti. To je skutečný materialismus, který by se měl našim současníkům vytknout. Všechny ostatní verze materialismu, které jsou formulovány z vědeckého nebo filosofického hlediska, jsou pouze sekundárními jevy. Nejhorší druh materialismu proto není záležitostí stanoviska nebo „teorie“, ale spočívá v tom, že lidská zkušenost nesahá do nefyzické reality. To znamená, že většina intelektuálních vzpour proti „materialistickým“ názorům, jsou jen marnými reakcemi proti nejnovějším periferním účinkům, které vyplývají z mnohem hlubších příčin. Tyto příčiny, mimochodem, vznikaly v odlišných historických kontextech, než byly formulovány „teorie“.Zkušenosti člověka tradice jdou i nad rámec těchto limitů: tak, jako v případě některých tzv. „primitivních“ národů, mezi nimiž lze stále nalézt slabou ozvěnu sil z dávných dob. V tradičních společnostech byl „neviditelný“ prvek stejně skutečný, ne-li skutečnější, než informace poskytnuté fyzickými smysly. Každý aspekt života jednotlivce i společnosti byl ovlivněn touto zkušeností.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Revolta proti modernímu světu

Dvě cesty v životě po smrti

Následující text je překladem 8. kapitoly Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu, jež poprvé vyšla v roce 1934.

***

Na tomto místě je třeba promluvit o spojení mezi řádem idejí, který jsem již nastínil, a mezi problémem osudu člověka v posmrtném životě. V tomto kontextu by také mělo být odkázáno na učení, jež v nedávné době téměř zcela vymizelo ze světa.

Víra v nesmrtelnost duše všech lidí je poněkud zvláštní; svět tradice pro něco takového poskytuje jen pramálo důkazů. U Tradice byl učiněn rozdíl mezi skutečnou nesmrtelností, která odpovídala účasti na olympské povaze božství, a pouhým přežitím; do hry také vstupovaly různé možné formy přežití a byl analyzován problém posmrtného stavu každého jedince, a vždy byly zohledňovány různé prvky přítomné v lidském celku, jelikož člověk byl dalece vzdálen od bytosti redukované na jednoduchý dvojčlen „duše-tělo“.

Co se průběžně objevuje v různých formách učení dávných tradic je, že v člověku, jako přídavek k fyzickému tělu, existují v podstatě tři entity či principy, z nichž každý má svůj vlastní charakter a vlastní osud. První princip odpovídá vědomému „já“ typickému pro bdělý stav, které vzniklo s tělem a bylo formováno souběžně s jeho biologickým vývojem; jedná se o běžnou osobnost. Druhý princip se nazýval „démon“, „man“, „lár“ nebo i „přízrak“. Třetí a poslední princip odpovídá tomu, co následuje první entitu po smrti; pro většinu lidí jde o „stín“.

Dokud člověk patří „přírodě“, nejvyšším základem lidské bytosti je démon (δαίμων v řečtině); v této souvislosti toto slovo nemá žádné negativní konotace, které mu udělilo křesťanství. Když je na člověka nahlíženo z naturalistického pohledu, démon může být definován jako hluboká síla, která původně stvořila vědomí v konečné formě, tedy v těle, v němž žije během svého pobytu ve viditelném světě. Tato síla nakonec zůstává „za“ jednotlivcem, v předvědomých a podvědomých dimenzích jako základ organických procesů a subtilních vztahů s prostředím, jinými bytostmi a s minulým a budoucím osudem; tyto vztahy se obvykle vyhýbají přímému vnímání. V tomto ohledu v mnoha tradicích démon odpovídá tzv. přízraku, což je možná odkaz na „duši duše“ či těla samého. Tento „přízrak“ je také často úzce spojen s primordiálním předkem či s totemem braným coby duše a společný život, který generoval rod, rodinu, gens či kmen a má proto širší smysl, než jen ten, který mu daly některé školy soudobé etnologie. Individuální jednotlivci skupiny se projevují v různých inkarnacích či emanacích tohoto démona nebo totemu, který je „duchem“ pulzujícím v jejich krvi; žijí v totemu a totem žije v nich, ačkoliv je přesahuje, jako matrice přesahuje jednotlivé formy, které vznikají z její vlastní substance. V hinduistické tradici démon odpovídá principu vnitřního lidského bytí zvaného linga-sarira. Slovo linga obsahuje ideu generování síly; proto možná odvození genius z genere, což znamená jednat ve smyslu plození; a proto také řecká a římská víra, že genius nebo lár (démon) je tou samou tvůrčí silou, bez níž by rodina vyhynula. Je také velmi příznačné, že totemy byly často spojeny s „dušemi“ vybraných zvířecích druhů, a to především hada, v podstatě telurického zvířete, spojeného v klasickém světě s myšlenkou démona či genia. Tyto dva příklady svědčí o tom, že ve své bezprostřednosti je tato síla v podstatě subpersonální a že patří přírodě a pekelnému světu. Proto je, dle symboliky římské tradice, sídlo lárů pod zemí; jsou v opatrovnictví ženského principu, Mánie, která je Mater Larum.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Revolta proti modernímu světu