Štítek „Střed“
Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.
Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.
Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 8. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Legendární historie Irska je založena na osudech ras, které jej postupně napadly a ovládly a jež pocházely z tajemného severoatlantického centra, kam se občas vracely. Historia britorum tomuto centru dává jméno Hiberia, ale ve skutečnosti jde jen o fantaskní přepis irských jmen Magh-Mo, Tragh-Mor nebo Magh-Mell označujících „Zemi Mrtvých“, tedy primordiální severoatlantické centrum. Okolo těchto ras existují různé příběhy: byly v trvalém konfliktu s Fomory – obry či temnými monstrózními bytostmi, které byly v křesťanských prvcích ság přirovnávány k předpotopním obrům nebo divokým bytostem pocházejícím od Šéma a Kaina. Tito Fomorové jsou ekvivalentem „živelních bytostí či obrů, kteří byli smrtelnými nepřáteli Ásů, „božských hrdinů“ z nordické tradice Eddy. Fomorové představují síly Bronzového věku, temné telurické síly, které byly spojeny s hlubokými vodami (v Ulsterském cyklu), stejně jako předtím Poseidon. Jinými slovy: odpovídají silám původního cyklu, který se materializoval a zdegeneroval v titánském smyslu. Tento druhý aspekt může být odvozen z keltských tradic, kde se o fomorském králi Tethrovi věřilo, že se narodil v tajemné zemi za oceánem a z popisu nedobytné Conandovy věže (jiného fomorského krále), která se nacházela na „Skleněném ostrově uprostřed moře“, což je zcela zřejmý symbol primordiálního centra.
Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 9. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 7. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Dalším fundamentálním tradičním učením, o němž jsme s patřičnou dokumentací pojednali jinde, je umístění centra či prvotního sídla olympské civilizace Zlatého věku v boreální či nordicko-boreální oblasti, která se stala neobyvatelnou. Tradice hyperborejského původu, ve své počáteční olympské podobě anebo svých nových projevech heroického typu, se nachází v pozadí zakladatelských či civilizačních skutků vykonaných rasami, které se rozšířily po euroasijském kontinentu od konce doby ledové po období neolitu. Některé z těchto ras musely přijít přímo ze severu; u jiných se zdá, že mají svůj původ v západo-atlantské zemi, v níž byla zřízena jakási napodobenina Severního centra. To je důvod, proč se různé souhlasné symboly a vzpomínky vztahují někdy k severní arktické zemi, a někdy k zemi západní.
Mezi mnoha pojmenováními Hyperborejského centra, která byla použita také pro Atlantské centrum, patří například Thule, nebo „Bílý ostrov“, či „Nádherný ostrov“ (hinduistický Sveta-dvipa; helénský ostrov Leuké; „sémě árijské rasy“ či Ariyana Vaego ve starověkém Íránu) a „Země Slunce“ či „Země Apollóna“, což je Avalon. Souhlasné vzpomínky všech indoevropských tradic hovoří o zmizení takovéhoto sídla (což bylo později zmytologizováno) po době ledové či po potopě. To je skutečný, historický ekvivalent různých narážek na cosi, co bylo s počátkem daného období údajně ztraceno, nebo se stalo skrytým a nevysledovatelným. Je to také důvod, proč byly „Ostrov“ či „Země živých“ (termín „živí“ odkazuje k příslušníkům původní božské rasy), což představuje zemi, k níž poukazují dobře známé symboly Nejvyššího světového centra, často zaměňovány s „krajem mrtvých“ (termín „mrtví“ zde odkazuje k vyhynulé rase). Tak například podle keltské doktríny byl primordiálním předkem lidstva bůh mrtvých (Dispater), který přebývá v dalekém kraji za oceánem, na oněch „vzdálených ostrovech“, odkud dle učení druidů přišli někteří z prehistorických obyvatel Galie. Nadto byl dle klasické tradice král Zlatého věku, Kronos-Saturn, který vládl této zemi, sesazen a vykastrován (tedy zbaven moci plodit, dávat vzniknout novému potomstvu); stále žije, ačkoliv spí, v oblasti nacházející se na dálném severu, poblíž polárního moře, které bylo také nazýváno Kronským mořem.
Toto vytvořilo různé zmatky, ovšem v podstatě se vždy jedná o stejnou transpozici idejí vztahujících se k hyperborejskému námětu v nadhistorii, v různých druzích skryté anebo neviditelné reality či centra. Kvůli našemu záměru budeme muset zběžně pojednat o podobách, které tyto vzpomínky nabyly v keltském a především v irském cyklu; jde o tradice týkající se Avalonu, Tuatha dé Danann a Artušova království. Dosah těchto tradic je více než místní a historický; zeměpisné údaje, jež se v nich objevují, mají mnohdy pouze symbolický význam, což je v těchto situacích časté.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 5. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Podle toho, co jsem naznačil, není to, co se manifestuje v různých lidech jako autentická tradice, něčím relativním, determinovaným něčím externím ani pouhou historickou událostí. Spíše to ukazuje na prvky poznání, které jsou ve své podstatě jedinečné. Tyto prvky mají vždy konstantní charakter.
Tradiční učení, i když v různých formách, potvrzuje vždy existenci primordiální rasy, která ztělesňuje transcendentní duchovnost. Z toho důvodu je tato rasa často označována za božskou či za „podobnou bohům“. Tuto rasu jsem označil za Olympskou. Tímto termínem mám na mysli vrozenou nadřazenost nebo povahu, která je nadpřirozená. Síla, kterou tato rasa má, ji předurčuje k vládě a ke královské funkci. To znamená, že jde o „ty, kteří jsou“ a „ty, kdo mohou“. Někdy jde o solární rasu.
Víra ve Zlatý věk, která se nachází v mnoha tradicích, je vzdálenou vzpomínkou na tuto rasu. Později národy formulovaly meta-historický názor na funkci této rasy, její sídlo nebo místo původu. To proto, že se tato rasa přestala projevovat viditelně. Vzhledem k postupné involuci lidstva, kterou rovněž popsalo mnoho tradic, se funkce reprezentovaná touto rasou postupně stala neviditelnou a byl tak přerušen přímý kontakt mezi historickými a meta-historickými prvky. To je například význam Hesiodova učení, podle něhož lidé z prvotního věku nikdy nezemřeli, ale spíše se stali neviditelnými a takto řídí smrtelné bytosti. Proto došlo k posunu od tématu Zlatého věku k metafyzickému království, s nímž jsou všichni vládci „shora“ spojeni tajemným, objektivním a ontologickým způsobem. Symbolizuje to skutečné dědice primordiální tradice, kteří více či méně dokonale a vědomě reprodukovali primordiální typ regnum v dané civilizaci. Proto také tradiční pojem neviditelného „Krále králů“, „Vládce Vesmíru“ nebo „Krále světa“ začal být spojován s určitými specifickými symboly, z nichž některé pocházejí přímo ze symbolů spojených se Zlatým věkem, zatímco jiné jsou mytologizované vzpomínky na zemi či země, kde se olympský cyklus projevoval.
Jedná se především o symboly středu: střed, tyč, oblast ve středu země, ústřední kámen nebo základ či magnet. Dále symboly stability: ostrov obklopený vodami, skála, neotřesitelný kámen. Nakonec i symboly nedotknutelnosti a nepřístupnosti: neviditelný či neobjevitelný hrad nebo země, divoký horský vrchol či podzemní oblast. Kromě toho i „Země Světla“, „Země Života“, „Svatá Země“. Dále se setkáváme s různými variantami zlatého symbolismu, který na jedné straně zahrnuje všechny pojmy solarity, světla, královské moci, nesmrtelnosti a neporušitelnosti, zatímco na druhé straně má spojitost s primordiální tradicí a s dobou charakterizovanou zlatem. Další symboly poukazují na „život“ ve vyšším slova smyslu (např. „věčné jídlo“ nebo „strom života“), transcendentnímu vědění, k neporazitelné síle. Vše se objevuje různě namíchané ve fantastických, symbolických nebo poetických kombinacích, které v rozdílných tradicích odkazují na stálé téma neviditelného regnum a Nejvyššího středu světa v něm samém nebo v jeho emanacích a projevech.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu