☉ JuliusEvola.cz

Dvě cesty v životě po smrti

Následující text je překladem 8. kapitoly Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu, jež poprvé vyšla v roce 1934.

***

Na tomto místě je třeba promluvit o spojení mezi řádem idejí, který jsem již nastínil, a mezi problémem osudu člověka v posmrtném životě. V tomto kontextu by také mělo být odkázáno na učení, jež v nedávné době téměř zcela vymizelo ze světa.

Víra v nesmrtelnost duše všech lidí je poněkud zvláštní; svět tradice pro něco takového poskytuje jen pramálo důkazů. U Tradice byl učiněn rozdíl mezi skutečnou nesmrtelností, která odpovídala účasti na olympské povaze božství, a pouhým přežitím; do hry také vstupovaly různé možné formy přežití a byl analyzován problém posmrtného stavu každého jedince, a vždy byly zohledňovány různé prvky přítomné v lidském celku, jelikož člověk byl dalece vzdálen od bytosti redukované na jednoduchý dvojčlen „duše-tělo“.

Co se průběžně objevuje v různých formách učení dávných tradic je, že v člověku, jako přídavek k fyzickému tělu, existují v podstatě tři entity či principy, z nichž každý má svůj vlastní charakter a vlastní osud. První princip odpovídá vědomému „já“ typickému pro bdělý stav, které vzniklo s tělem a bylo formováno souběžně s jeho biologickým vývojem; jedná se o běžnou osobnost. Druhý princip se nazýval „démon“, „man“, „lár“ nebo i „přízrak“. Třetí a poslední princip odpovídá tomu, co následuje první entitu po smrti; pro většinu lidí jde o „stín“.

Dokud člověk patří „přírodě“, nejvyšším základem lidské bytosti je démon (δαίμων v řečtině); v této souvislosti toto slovo nemá žádné negativní konotace, které mu udělilo křesťanství. Když je na člověka nahlíženo z naturalistického pohledu, démon může být definován jako hluboká síla, která původně stvořila vědomí v konečné formě, tedy v těle, v němž žije během svého pobytu ve viditelném světě. Tato síla nakonec zůstává „za“ jednotlivcem, v předvědomých a podvědomých dimenzích jako základ organických procesů a subtilních vztahů s prostředím, jinými bytostmi a s minulým a budoucím osudem; tyto vztahy se obvykle vyhýbají přímému vnímání. V tomto ohledu v mnoha tradicích démon odpovídá tzv. přízraku, což je možná odkaz na „duši duše“ či těla samého. Tento „přízrak“ je také často úzce spojen s primordiálním předkem či s totemem braným coby duše a společný život, který generoval rod, rodinu, gens či kmen a má proto širší smysl, než jen ten, který mu daly některé školy soudobé etnologie. Individuální jednotlivci skupiny se projevují v různých inkarnacích či emanacích tohoto démona nebo totemu, který je „duchem“ pulzujícím v jejich krvi; žijí v totemu a totem žije v nich, ačkoliv je přesahuje, jako matrice přesahuje jednotlivé formy, které vznikají z její vlastní substance. V hinduistické tradici démon odpovídá principu vnitřního lidského bytí zvaného linga-sarira. Slovo linga obsahuje ideu generování síly; proto možná odvození genius z genere, což znamená jednat ve smyslu plození; a proto také řecká a římská víra, že genius nebo lár (démon) je tou samou tvůrčí silou, bez níž by rodina vyhynula. Je také velmi příznačné, že totemy byly často spojeny s „dušemi“ vybraných zvířecích druhů, a to především hada, v podstatě telurického zvířete, spojeného v klasickém světě s myšlenkou démona či genia. Tyto dva příklady svědčí o tom, že ve své bezprostřednosti je tato síla v podstatě subpersonální a že patří přírodě a pekelnému světu. Proto je, dle symboliky římské tradice, sídlo lárů pod zemí; jsou v opatrovnictví ženského principu, Mánie, která je Mater Larum.

Podle esoterických tradic po smrti těla běžná osoba obvykle ztrácí svou osobnost, která byla iluzorní i dokud byla osoba naživu. Osoba je pak redukována na stín, který sám má souzeno být rozpuštěn po delší či kratší době kulminující v tom, co se nazývalo „druhou smrtí“.[1] Základní vitální principy zesnulého se vrací totemu, který je prvotní, věčný a nevyčerpatelný. Život z něj bude dále vzcházet a nabývat dalších individuálních forem, z nichž všechny jsou předurčeny ke stejnému osudu. To je důvod, proč totemy, manové, lárové, penátové (bohové římského lidu, „kterým vděčíme za náš dech a od kterých máme naše těla a sílu naší mysli“[2]) byli ztotožněni s mrtvými. Kult předků, démonů a neviditelné generující síly, jež je přítomna v každém, byl často zaměňován s kultem mrtvých. „Duše“ zemřelých i nadále existovaly v podobě božských manů [dii manes], ale také v silách rodu, rasy či rodiny, v nichž se život těchto božských manů projevoval a přetrvával.

Toto učení se týká přírodního řádu. Existuje však druhé učení, vztahující se k vyššímu řádu a odlišnému, privilegovanějšímu, aristokratickému a posvátnému rozřešení problému posmrtného přetrvání. Lze zde ustanovit spojení s výše vyjádřenými myšlenkami pojednávajícími o těch předcích, kteří skrze svoje „vítězství“ udělili posvátné dědictví následujícím generacím patricijů, které podle vzoru znovu vykonají a obnoví obřad.

 
„Hrdinové“ nebo polobohové, k nimž vyšší kasty a vznešené rody tradičního starověku sledovaly svůj původ, byli bytostmi, které ve smrti (na rozdíl od většiny lidí či na rozdíl od těch, kteří byli poraženi v procesech po smrti) nedaly vzniknout „stínu“ nebo larvě ega, jemuž bylo předurčeno nakonec tak jako tak zemřít; místo toho byli bytostmi, které dosáhly samo-existence, transcendentního a neúplatného života „boha“. Byli těmi, kteří překonali druhou smrt. To bylo možné proto, že byli více či méně přímo vystavěni na základě své vlastní vitální síly, jejíž změnu povahy jsem již zmínil dříve, když jsem mluvil o transcendentním smyslu „oběti“. Starověké egyptské tradice jasně popsaly úkol vytvoření z ka (jiný název pro „přízrak“ nebo „démona“) nějaký druh neporušitelného těla (sahu), které mělo nahradit fyzické tělo a „stát na vlastních nohou“ v neviditelné dimenzi. V jiných tradicích je možné najít stejný koncept pod jmény „nesmrtelné tělo“, „tělo slávy“ nebo „vzkříšené tělo“. Proto, jestliže tradice Řeků Homérovy doby (stejně jako prvního árijského období, kdy byly sepsány Védy) nezvažovaly přežití duše samé, ale místo toho víru, že přeživší (ti, kteří byli „uneseni“ nebo bohy „uděláni neviditelnými“ a těmi, kdo se usadili na „ostrově blažených“, kde není smrt) udrželi duši i tělo v nerozlučné jednotě, což by nemělo být chápáno v hrubě materialistickém vyjádření, jak má tendenci věřit mnoho dnešních historiků náboženství, ale jako symbolické vyjádření myšlenky o „nesmrtelném těle“ a podmínce pro nesmrtelnost. Tato idea zažila svou klasickou formulaci v dálnovýchodním esoterismu, konkrétně v operativním taoismu. Egyptské sahu, vytvořené obřadem, díky němuž zesnulý mohl dále žít ve společnosti solárních bohů, označuje tělo, které dosáhlo vysokého stupně vědění, síly a slávy a stalo se tak věčným a nezkazitelným. K tomuto tělu je vztažena následující formule: „Tvá duše žije, tvé tělo věčně vzkvétá na příkaz Ra, bez jakéhokoliv úbytku či vady, tak jako Raovo vlastní.“ V tomto kontextu se dosažení nesmrtelnosti nebo vítězství nad nepříznivými silami rozpuštění vztahuje k celku, tedy k neoddělitelnosti duše od těla – nebo ještě lépe řečeno, od těla, které nepodléhá rozkladu. Zde je velmi sugestivní formule z Véd: „Opusť každou nedokonalost, vrať se domů. Naplněn vznešeností, znovu se spoj se svým tělem“.[3] Křesťanské dogma „vzkříšení těla“, které se uskuteční v soudný den, je poslední ozvěnou ideje, jež může být vysledována do prehistorických dob.[4]

V těchto případech nepředstavuje smrt konec, nýbrž naplnění. Byla to „triumfální smrt“ udělující nesmrtelnost a byla důvodem, proč byl zesnulý v některých helénských tradicích nazýván „hrdinou“ a umírající byl nazýván „vznikajícím polobohem“ (ήρωα γίνεσθαι); nebo proč býval zemřelý vyobrazen s korunou (kterou mu na hlavu často nasazovala bohyně vítězství) vyrobenou ze stejné myrty, která označovala ty, kteří měli být zasvěceni do eleusinských mystérií; či proč v katolickém liturgickém jazyce je den smrti nazýván dies natalis (den zrození); či proč v Egyptě byly hroby zemřelých, které byly zasvěceny Osiridovi, nazývány „domy nesmrtelnosti“ a posmrtný život pojímán jako „země vítězství“; či proč ve starém Římě císařův „démon“ byl uctíván jako božstvo a proč králové, zákonodárci, vítězní generálové a zakladatelé těch institucí a tradic, o nichž se věřilo, že zvítězili nad přírodou, byli uctíváni coby hrdinové, polobohové, bohové a avatáry různých božstev. Posvátný základ autority starších se projevil v různých starých civilizacích: lidé viděli ve starších, kteří byli blíže smrti, projev božské síly, jež měla nabýt plného osvobození ve smrti.[5]

Proto, pokud jde o osud duše po smrti, existují dvě opačné cesty. První je „cesta bohů“, také známá jako „solární cesta“ nebo Diova cesta, která vede k jasnému sídlu nesmrtelných. Toto sídlo bylo různě reprezentováno jako vysoké, nebeské nebo na ostrově, od severské Valhally a Asgardu k aztécko-inckému „Domu Slunce“, který byl vyhrazen králům, hrdinům a šlechticům. Druhá cesta je prošlapána těmi, kteří reálně nepřežijí a kteří se pomalu a nezadržitelně rozpustí zpátky do svých původních podob, do „totemů“, které – na rozdíl od jedinců – nikdy neumírají; to je život Háda, „pekel“, Niflheimu, chtonických božstev.[6] Toto učení se nalézá v hindské tradici, kde výrazy dévajána a pitrjána představují „cestu bohů“ a „cestu předků“ (ve smyslu manů). Také je řečeno: „tyto dvě cesty, jedna světlá a jedna tmavá, jsou považovány ve vesmíru za věčné. V prvním případě člověk odchází a pak se vrátí. V druhém se neustále vrací.“ První cesta „vedoucí k Brahma“, tedy k nepodmíněnému stavu, je analogicky spojena s ohněm, světlem, dnem a šesti měsíci solárního vzestupu během roku; vede do říše hromů, které se nacházejí za „slunečními dveřmi“. Druhá cesta, která souvisí s kouřem, nocí a šesti měsíci solárního sestupu, vede k měsíci, jenž je symbolem změny a nastávání a jenž se projevuje i zde coby princip upravující cyklus konečných bytostí, které neustále přicházejí a odcházejí v mnoha pomíjivých vtěleních ancestrálních sil.[7] Podle zajímavé symboliky se ti, kteří následují lunární cestu, stávají potravou pro many a jsou jimi opět „obětováni“, aby se stali semenem nových smrtelných bytostí. Podle dalšího významného symbolu nacházeného v řecké tradici ti, kteří neprošli zasvěcením, tedy většina lidí, jsou odsouzeni k Hádovi, aby dělali Danaovu práci; aby nosili vodu v děravých amforách a nalévali ji do bezedné studny, kterou tak nikdy nenaplní; to dokládá bezvýznamnost jejich pomíjivých životů, které se znovu a znovu objevují, zcela zbytečně. Dalším srovnatelným řeckým symbolem je Oknos, který splétal lano na rovinách Lethé. Lano mu neustále žral osel. Oknos symbolizuje lidskou aktivitu, zatímco osel ztělesňuje „démonickou“ moc; v Egyptě byl osel spojován s hadem temnoty a s Am-mit, „požíračem mrtvých“.

V tomto kontextu znovu nacházíme základní myšlenky týkající se „dvou přirozeností“, o nichž jsem pojednal v první kapitole. Ale zde je možné proniknout hlouběji nejen do významu existence dvou typů božstev (původního uranského a solárního, druhého telurického a lunárního) ale také do významu existence dvou odlišných typů (někdy dokonce navzájem zcela opačných) kultů a rituálů.[8] Míra věrnosti Tradici je podmíněna měrou převahy kultů a rituálů prvního typu před těmi druhého typu. Stejně tak jsou stanoveny povaha a funkce rituálů náležející do světa „duchovní virility“.

Pro dnešní vědeckou „religionistiku“ je charakteristické to, že když nějakou čistou náhodou najde klíč k rozřešení „záhady“, dochází k závěru, že tento klíč je dobrý k vyřešení všech záhad. Proto, když se někteří učenci dozvěděli o myšlence totemu, začali totemy vidět všude. „Totemická“ interpretace byla nestydatě aplikována na formy nalezené u velkých civilizací, jelikož někteří učenci si mysleli, že nejlepší vysvětlení pro ně se dá odvodit z dřívějších studií primitivních kmenů. V neposlední řadě byla formulována i sexuální teorie totemu.

Odmítám tvrdit, že posun od totemu těchto primitivních populací k tradiční královské moci byl historickým vývojem; nanejvýš to byl vývoj ve smyslu změny ideálu. Královská či aristokratická tradice vzniká všude tam, kde je nadvláda nad totemy a ne nadvláda totemů, a kde je pouto obrácené a hluboké síly populace jsou uvedeny v nadbiologickou orientaci nadpřírodním principem, ve směru olympského „vítězství“ a nesmrtelnosti. Vytvoření nejednoznačných promiskuitních vztahů, které dělají jednotlivce náchylnějšími k silám, na nichž jsou závislí coby přírodní bytosti, a čímž umožňují centru svého bytí klesat hlouběji a hlouběji do kolektivu a do prepersonálních dimenzí, a „uklidnění“ nebo usmíření pekelných vlivů přáním stát se inkarnovanými v duších a lidském světě – to je podstatou nižšího kultu, který je vlastně jen nadstavbou existence těch, kteří žádný opravdový kult a žádný obřad nemají. Jinak řečeno, jde o charakteristiku extrémní degenerace vyšších tradičních forem. Osvobození lidských bytostí z nadvlády totemů; posílení těchto lidí; nasměrování jich k naplnění duchovních forem a omezení; a přivedení jich k neviditelné cestě řady vlivů schopných vytvořit osud hrdinné a osvobozující nesmrtelnosti – toto bylo úkolem aristokratických kultů.[9] Když lidské bytosti setrvaly v tomto kultu, osud Háda byl odvrácen a „cesta Matky“ vyloučena. Nicméně jakmile byly božské obřady zanedbány, osud byl zpečetěn a síly nižší povahy se staly znovu všemocnými. Tímto způsobem byl zjeven význam výše uvedeného orientálního učení, tedy že ti, kteří zanedbávají obřady, nemohou uniknout „peklu“, což je slovo vyjadřující jak bytí v tomto životě, tak osud v tom příštím. Ve svém nejhlubším smyslu povinnost zachovat, vyživovat a rozvíjet mystický oheň (který byl považován za tělo bohů rodin, měst a říší, stejně jako podle védského významu za „správce nesmrtelnosti“[10]) bez jakéhokoli přerušení znamenalo rituální slib zachování, vyživování a rozvíjení principu vyššího osudu a kontaktu s nadsvětem, což bylo stvořeno předky. Tímto způsobem je onen oheň úzce spjat s ohněm, který, zejména v hindském a řeckém světě, a obecněji vzato u olympsko-árijského rituálu kremace, hoří na pohřební hranici. Tento oheň byl symbolem moci, která pohlcuje poslední zbytky pozemské povahy zemřelého, zatímco vytváří „zářící podobu“ nesmrtelnosti.[11]

Poznámky

  1. ^ Egyptská tradice pojednávala o těch, kteří byli při posmrtném soudu odsouzeni k „druhé smrti“. Stávali se obětí pekelného monstra Amam („Požírač“) či Am-mit („Požírač mrtvol“). Egyptská Kniha mrtvých obsahuje formule, jejichž cílem je pomoci člověku „vyhnout se smrti na onom světě“. „Soud“ je jen alegorie. Jde spíše o neosobní a objektivní proces, což může symbol vážení „srdcí“ mrtvých ukazovat, kdy nic nemohlo zabránit váze v přiklonění se na těžší stranu. Pokud jde o „odsouzení“, předpokládá se také neschopnost uvědomit si některé možnosti posmrtné nesmrtelnosti: tyto možnosti jsou zmiňovány v některých tradičních naukách, od Egypta do Tibetu a popsány v jejich „knihách mrtvých“. Viz také aztécká tradice týkající se „soudů“, jimiž projde zemřelý, a magických formulí používaných při nich.
  2. ^ Macrobius, Saturnalia, 3.4.
  3. ^ Rgvéda 10.14.8.
  4. ^ D. Merežkovskij (Dante [Bologna, 1939]) napsal: „V paleolitických časech se věřilo, že tělo a duše jsou neoddělitelné a že zůstávají spojeny; jsou spojeny na tomto světě a zůstávají spojeny i na onom světě. Jakkoli se to může zdát zvláštní, jeskynní muži znali ‚vzkříšení těla‘, na něž Sokrates a Platón s jejich ‚nesmrtelnou duší‘ zřejmě zapomněli.“
  5. ^ Takovéto ospravedlnění vůdcovské autority je stále zachováno u některých primitivních populací.
  6. ^ Mezi lidmi Asýrie a Babylonu nacházíme pojetí larválního stádia, podobně jako u helénského Háda, které čeká většinu lidí po smrti. Viz také židovské pojetí temného a chladného sheol, v němž zemřelí, včetně takových osobností jako Abrahám nebo David, vedou bezvědomou a neosobní existenci. Představa útrap, hrůz a trestů v posmrtném životě (jako v křesťanském pojetí „pekla“) je velmi mladá a nesouvisí s čistou a původní formou Tradice: v těchto formách nacházíme pouze rozdíl mezi aristokratickým, hrdinným a olympským přežitím pro několik málo lidí a rozpuštění, ztrátu osobního vědomí a larvální život nebo návrat do generačního cyklu pro ostatní. Různé tradice (např. v Egyptě a starém Mexiku) se osudem těch, které čekal osud rozpuštění, ani nezabývaly.
  7. ^ V Maitrájaní-upanišadě (6.30) je „cesta předků“ také nazývána „cesta Matky“, o čemž promluvíme později. Viz také Bhagavadgíta 8.24-26.
  8. ^ Všechny hlavní znaky řeckého náboženství jsou spojeny s opozicí mezi chtonickými a olympskými božstvy. Opozice byla nejen mezi Hádem, Persefonou, Demeter a Dionýsem na jedné straně a Diem, Hérou, Athénou a Apollónem na straně druhé. Nešlo tu o rozdíl jen mezi dvěma řády bohů, ale i o opozici dvou radikálně rozdílných kultů; tato opozice v důsledku ovlivňovala i ty nejmenší detaily každodenního kultu. V druhé části této knihy popíši analogické opozice v jiných civilizacích, včetně jejich vývoje.
  9. ^ V některých tradicích existuje víra ve dva démony: v božského a přátelského démona, „dobrého démona“ či αγαθός δαίμων, a zemského démona podléhajícího tělu a vášni. První může představovat transformované vlivy, nebo „triumfální“ dědičnost, kterou může jedinec buď potvrdit a obnovit, nebo zradit kdykoliv se poddá své nižší povaze vyjádřené jiným démonem.
  10. ^ Co se týče dalších informací o ohni udržovaném vznešenými rodinami a o božském přežití, viz Zákoník Manuův 2.232.
  11. ^ Tato podoba je nadindividuální podobou božského předka či boha, do něhož je transformováno omezené vědomí jedince: to je důvod, proč v Řecku bylo jméno zemřelého někdy nahrazeno jménem zakladatele jeho rodu. Můžeme také odkázat na jeden zenový koán: „Ukaž mi tvář, kterou jsi měl před tím, než ses narodil“.