☉ JuliusEvola.cz

Sekce „Články“

O nacionálně politických výchovných ústavech „Napola“

Úvaha Julia Evoly Le „Napolas“ vyšla původně v deníku Il Regime fascista 27. května 1941. Český překlad byl pořízen z anglické verze The „Napolas“, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 12. srpna 2016.

***

Považujeme za vhodné zabývat se na tomto místě několika novými německými iniciativami, vytvořenými s úmyslem převzít jistým politickým způsobem úkoly „kvalitativní“ výchovy, které byly v předchozí éře svěřeny několika málo soukromým institucím. Začneme nástinem tzv. „Napol.“

Napola je zkratkou názvu Nationalpolitische Erziehungsanstalten, tj. „nacionálně politický výchovný ústav.“ Ty vznikly následovně: po podepsání Versailleské smlouvy muselo Německo uzavřít některé své kadetní školy. Poválečná německá vláda z nich udělala tzv. Staatliche Bildungsanstalten, tedy státní vzdělávací ústavy pro mladé lidi z chudých či zanedbaných poměrů. Byly to standardizované střední školy, v nichž bylo poskytováno hlavně liberální a apolitické vzdělání, doplněné poměrně pokročilým sportovním tréninkem.

Poté co se moci chopili národní socialisté, prošla tato zařízení další proměnou a staly se z nich Napoly. Účel těchto nových, státem kontrolovaných institucí je striktně politický a výběrový. Přijímají výjimečně nadané mladíky a rozvíjí v nich kvality, díky nimž budou schopni vykonávat vedoucí funkce – nejen ve straně nebo armádě, ale v kterékoliv oblasti života. Jde tedy o totalitní koncept se zvláštním důrazem na posilování mužných (virilních) kvalit ruku v ruce se „sociálním cítěním,“ návykem zvažovat vztah vlastního jednání k pospolitosti a dopad na něj.

Pokračovat na článek... Publikováno: 4. 7. 2017 | Články

Příprava ideje – zkouška vzduchem

Tento důležitý text vyšel původně pod názvem Preparazione dell’idea: La prova dell’aria jako článek Julia Evoly v týdeníku LA RIVOLTA IDEALE ve vydání z 10. dubna 1952. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize A Handbook for Right-wing Youth (Arktos 2017).

***

Staré iniciační rituály od noviců vyžadovaly, aby prošli zkouškou, která byla symbolicky nazývána jako zkouška vodou nebo dokonce zkouška vzduchem. V běžném materiálním životě jsme zvyklí utvrzovat ty věci, které nám skýtají pevnou oporu, takže se o ně můžeme opřít třeba i když se proti nim zrovna vymezujeme. Tohle představuje prvek „ne-já“, který já většinou potřebuje, aby samo sebe vnímalo, téměř jakoby prostřednictvím kontrastu. Od novice se čekalo, že prokáže svou schopnost aktivního jednání bez jakékoli opory tohoto typu, dokonce i když neměl kolem sebe nebo pod sebou ani žádný pevný a odolný element jako je země, místo ní byla tekutá voda nebo vzduch. Novic tak mohl prokázat svou svobodu, svou schopnost jednat skutečně z vlastní vůle, která vycházela přímo z něj.

Všechno tohle by se dalo dost dobře použít na oblast politiky, především na hnutí a lidi pronárodní fronty, počínaje MSI. Bylo by zajímavé vystavit tato hnutí s jejich lidmi „zkoušce vzduchem“. Co máme na mysli: předpokládejme, že současná vláda by najednou padla; že by se zrušily mimořádné zákony a odčinilo by se mnoho křivd; že by byl zrušen článek 16; a tak dále – jinak řečeno, předpokládejme, že by byl vyhlášen „konec poplachu“.

Nu dobrá, a co by se v tu chvíli stalo? Viděli bychom, jak tihle prokáží schopnosti jako novic, který úspěšně složil „zkoušku vzduchem“? Nebo bychom spíše viděli, jak u některých nastane krize, zatímco ostatní jednoduše oněmí? Věci se mají takto: prolistujeme-li nacionalisticky orientovanými novinami, najdeme v nich téměř výlučně polemiky, útoky a kritiku. To znamená, že většina hnutí je mobilizovaná reakcí na nepřítele, že jejich raison d’etre spočívá v nepříteli, že jsou jím, takříkajíc, uváděny v pohyb. Ovšem co kdyby přestal nepřítel existovat? Pro mnohé by to byl teskný den. Nevěděli by, co dále říkat, psát, dělat. A zcela jistě by to, co by říkali, psali a dělali, bylo zcela rozdílné od toho, co by se od nich, na základě jejich dřívějších polemických a agresivních postojů, čekalo.

Pokračovat na článek... Publikováno: 9. 6. 2017 | Články

René Guénon a „integrální tradicionalismus“

Tento text vyšel v Ricognizioni: uomini e problemi (Roma: Edizioni Mediterranee, 1974).

***

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2017 | Články

Duchovní význam autarkie

Tento text vyšel původně pod názvem Significato spirituale dell’autarchia jako článek v novinách Corriere Paduano ve vydání z 1. března 1938. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015).

***

V dnešním světě se nezřídka stává, že se požadavky vynucené okolnostmi a „danými věcmi“ – které jsou mnohými kruhy tak vysoce oceňovány – zdají podmiňovat situace, jejichž veškerý význam se jeví být odvozený právě z nich. Ovšem bystřejšímu oku se odkrývá možnost, že tyto situace mohou také zosobňovat hodnotu vyšší, čímž se samy povyšují nad úroveň čisté podmíněnosti.

Slovo „mohou“ jsme použili záměrně, jelikož tím chceme poukázat na charakter „možnosti“, ne nutnosti, což k tomuto vyššímu pojetí patří. Existuje mnoho případů, kdy nám osud skýtá něco, čeho si nepovšimneme a co tak nevyužijeme v náš prospěch. V mnoha dalších případech jak individuálního, tak kolektivního života se požadavky vynucené okolnostmi chovají jako krotitel koní, který třebaže koně skutečně miluje, je nucen ho opakovaně práskat bičem, jelikož mu kůň nerozumí. Tento kůň horlivě plní veškeré prvky cvičení, ale vždy se zastavuje před poslední překážkou, kterou by jinak přeskočil s vynaložením pouze malého úsilí, kdyby pochopil. Ve věku, kdy jsou oči hypnotickým způsobem upoutány k materiální úrovni, úrovni „dané skutečnosti“, se bolestné případy tohoto druhu dějí se železnou pravidelností. Lidé schytávají „rány“ ze všech stran, aniž by pochopili a vydali se správným směrem. „Životní zkušenosti“ představují pracně nashromážděná fakta a jejich různé utřídění pro naše praktické cíle, ale nepomáhají nám k uvědomění si jejich významu; neslouží tedy k tomu, aby nás tyto lekce probudily a následně navedly ke správné reakci.

Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 1. 2016 | Články

Být na pravici

Tento text vyšel původně pod názvem Essere di Destra jako úvaha v časopise Roma dne 19. března 1973. Český překlad pořídila redakce Délského potápěče přes anglickou verzi To Be of the Right, která vyšla na stránkách Gornahoor.

***

Označení levice a pravice vycházejí z krizí už zasaženého politického systému. V tradičních společnostech neexistovaly – přinejmenším ve svém nynějším významu. Mohly zde sice působit opoziční strany, ty ovšem spíše než jako revoluční a protisystémové vystupovaly jako loajalistické a přijatelné. A tak lze v Anglii mluvit o nejoddanější straně Jeho Veličenstva nebo o „velmi loajální opozici Jeho Veličenstva.“ Následkem vlivu novějších podvratných hnutí se situace změnila a je známo, že původně byly levice a pravice definovány na základě umístění svých poslaneckých lavic v parlamentu.

Na odlišných úrovních nabývá pojem pravice odlišných významů. V oblasti ekonomické se pravice vymezuje čistě na kapitalistickém základě – což však nutně nemusí postrádat legitimitu, pokud nezneužívá své moci a její alternativou jsou jen socialismus a marxismus.

Politická pravice nabývá plného významu tehdy, pokud je v organickém státu nastolena monarchie, jak tomu bylo obzvlášť ve střední Evropě a částečně také v konzervativní Anglii.

Pokračovat na článek... Publikováno: 3. 8. 2015 | Články

Rasa jako tvůrkyně vůdců

Tento text vyšel původně pod názvem La Razza quale Costruttrice dei Capi jako článek v novinách Regime Fascista ve vydání z 2. května 1939. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

V našem předešlém článku jsme v Dioramě uvažovali, zda by se měla rasová doktrína vedle obecného uplatnění v podobě rasové a národnostní hygieny – a přirozeně též vedle obrany našeho genetického dědictví proti křížení a míšení – omezovat na záležitost „výuky“, nebo zda by se u nás měla dříve či později stát základem skutečného „vzdělání“, které by mělo mít v ohledu k jisté rasové elitě zvláštní význam duchovní a politické povahy. Jinak řečeno, je třeba se tázat, zda bychom u nás měli vzhledem ke stejným požadavkům uskutečňovat ty samé projekty, jaké uskutečňuje německý nacionální socialismus. Přestože je nacionální socialismus pozdější záležitostí než italský fašismus, jeho projekty již získaly konkrétní podobu, jako třeba založení Adolf-Hitler-Schulen, získání kadetů pro Ordensburgen, pro sbor SS a jeho vůdcovské školy, a v Nationalpolitische Erziehungsanstalten (Napola, pozn. překl.). Ve skutečnosti všechny tyto německé instituce vykazují jasný záměr přikročit k politickému výběru, ve kterém musí mít rasová kritéria zásadní roli a hodnotu skutečně formativní síly.

Pokračovat na článek... Publikováno: 4. 5. 2015 | Články

Je naše společnost gynekokratická?

Tento text Julia Evoly vyšel původně jako předmluva k italskému vydání knihy J. J. Bachofena Das Mutterrecht (Le Madri e la Virilita Olimpica, 1949). Český překlad je pořízen prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

V Itálii bylo v poslední době napsáno mnoho o J. J. Bachofenovi, basilejském mysliteli a Nietzscheho současníkovi, jehož geniální dílo zůstalo během jeho života téměř bez povšimnutí, zato se však především dnes těší velké pozornosti, a to obzvláště v Německu. Bachofen se věnoval zkoumání starých civilizací klasického světa středomoří, především pak jejich etnicko-náboženských, symbolických a mytologických aspektů, a jeho fundamentální představa o této oblasti je představa o prapůvodní opozici mezi heroickou, „solární“, olympskou, virilní duchovností, a duchovností „chtonickou“, „lunární“, feminní. Právě v tomto duchu interpretoval náboženské koncepce, sociální systémy, mýty, symboly a právněpolitické formy starých civilizací, během čehož si stále více všímal interferencí mezi vlivy vztahujícími se k různorodým formám duchovna, které lze dnes jednoduše vztáhnout k rozdílným rasovým komponentám archaického světa středomoří: k „solární“ či „uranické“ civilizaci, související jasně s árijskými rasami, a k chtonickým a feminním civilizacím, souvisejícím naopak s rasami předárijskými či antiárijskými.

Kromě toho však Bachofenovy názory nemají hodnotu pouze retrospektivní, ale nezřídka také poskytují skrze mnohdy ohromující analogické vztahy důležité referenční body pro pochopení těch nejhlubších významů některých aspektů naší moderní civilizace. Právě z tohoto důvodu si myslíme, že by nemuselo být zcela nezajímavé rozvinout na toto téma několik úvah.

Předně bychom se chtěli zastavit u podstaty a nejrůznějších aspektů civilizace, kterou Bachofen nazývá Mateřskou civilizací či gynekokracií (z „gyne“ a „krateia“, což znamená: vláda žen) a která je, dle nás, ztotožnitelná s předárijskými a antiárijskými civilizacemi středomoří.

Prvním distinktivním rysem takovéto civilizace je „telurismus“ (od „tellus“, což, stejně tak jako od slova „chthonos“ odvozené adjektivum „chtonický“, znamená „zemský“). Takováto civilizace považuje za nejvyšší zákon zákon země. Země je Matka. V podobě Božské ženy, Velké Matky Života, zosobňuje to, co je věčné a neměnné. Sama zůstává stále stejnou a neúprosnou, zatímco vše, co tvoří, má zrození a úpadek, čistě individuální omezený a pomíjivý život. Veškerá síla a mužnost tak nabývá zatemnělé, divoké, vskutku „chtonické“ a „telurické“ povahy, protože postrádá duchovní a nadpřírodní virilitu. A jestliže výraz „telurický“ obecně vzato přivádí člověka k myšlence na seismickou aktivitu, je tato asociace idejí do jisté míry správná. V chápání světa byla starými národy virilita, se svým prototypem božské postavy jako je Poseidon, zvaný též „zemětřas“, bůh chtonického podsvětí a rozbouřených vod, analogicky spojována se silami vášnivosti a instinktů. Obecněji řečeno, věk civilizací Matky je „telurický“ s ohledem k jeho smyslu pro osud, nevyhnutelnost, pomíjivost, pro život smíšený se smrtí, který je zdrojem divokých a nezkrotných popudů.

Pokračovat na článek... Publikováno: 13. 1. 2015 | Články

Předmluva k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna

Následující text je slovenským překladem Evolovy předmluvy k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna. Přeloženo z ruského překladu textu, který vyšel jako příloha ruského vydání zmíněné Meyrinkovy knihy, Ангел западного окна, Энигма, Москва, 2008.

***

Anjel západného okna je posledným románom Gustava Meyrinka. Prepletajú sa v ňom motívy, vyskytujúce sa už v jeho skorších knihách. Na jednej strane, Anjel západného okna, ako aj Alchymistické poviedky, predstavuje rekonštrukciu života skutočne žijúceho adepta, v podobe umeleckého rozprávania. Na strane druhej, v románe prevládajúca téma prebudenia, akejsi podstaty v súčasnom človeku, podstaty patriacej k inej vzdialenej dobe a prejavujúcej sa v priebehu storočí v potomkoch, ho zbližuje so skoršími dielami autora – Valpuržina noc, Biely dominikán, Golem.

Tento krát si Meyrink vyberá postavu Johna Dee (1527-1608), slávneho vedca a adepta magických, astrologických a hermetických disciplín, žijúceho v Anglii v čase vlády královnej Alžbety. Považujeme za možné, že spisovateľ bol oboznámený so zvláštnymi rukopismi, týkajúcimi sa života Johna Dee, preto nie je možné stanoviť hodnovernosť niektorých faktov, uvedených v románe a rozchádzajúcich sa s životopisnými údajmi, tohto takmer legendárneho alchymistu, obsiahnutými v Britskej encyklopédii. Napríklad, historicky nie je dokázaný ani šľachtický pôvod rodu Dee, ani jeho genealogické nároky zakladajúce sa na veľmi pochybných príbuzenských vzťahoch s Hoëlom Dhat.

Dokumentačne potvrdeným faktom je uväznenie Johna Dee, pre podozrenie z vykonávania magických operácií, namierených proti kráľovnej Márii (Krvavej Mary). Oslobodený však bol rozhodnutím súdu a nie následkom romantického zásahu princezny Alžbety, vtedy ešte nesediacej na tróne. Historicky potvrdenými sú tiež vzťahy Dee s Dudleym, Łaskim a Edwardom Kelley. Posledného, mizerného šarlatána s odrezanými ušami, predstierajúceho získanie kameňa mudrcov, užíval John Dee ako médium na svojich seansách zaklínania duchov. Pravými sú tiež v románe opísané cesty Johna Dee a ním získaná sláva svetla európskej vedy aj jeho útek z Anglie roku 1548, príčinami ktorého bolo podozrenie z politického sprisahania a škandál vyprovokovaný inscenáciou Aristofanovej hry Mier, aj podpálenie zámku v Mortlake aj roztržka medzi ním a Kelleym, i jeho smrť v úplnej biede v Mortlake v decembri 1608. Predsa však v románe nieje zmienené, že hneď po návrate z Bohémie roku 1595, bol Dee menovaný predstaveným Manchesterského kolégia.

Pokračovat na článek... Publikováno: 21. 8. 2014 | Články

K tajemství degenerace

Následující text je překladem Evolova článku, jenž vyšel časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 6. 2013 | Články

Nietzsche pro dnešní dny

Následující text je překladem článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na Gornahoor.net.

***

Zdá se, že byl v Itálii vzkříšen zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným znamením tohoto je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdia, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak překlad německé excelentní systematické práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k položení této otázky: mimo význam který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho myšlenky znamenat dnes a, přesněji řečeno, které jeho myšlenky zůstávají v platnosti?

Závažnost tohoto problému vyjevil Reininger poznámkou, že postava Nietzscheho má též kvalitu symbolu a že jeho persona současně ztělesňuje jakousi záležitost: „je to záležitost moderního člověka za kterou se bojuje, záležitost člověka s kořeny již ne v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi vrcholky civilizace a propastmi barbarství, hledajícího sebe, tj., dovedeného k tomu, aby dal sám ze sebe uspokojivý smysl existence, pro vše zatlačené přímo k němu.“

Můžeme hlouběji specifikovat toto hledisko zabírající se problémem člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době kdy „Bůh je mrtev“, hledisko vystavěné na základech toho, co nechal Nietzsche svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř banální podobě; jde o hledisko člověka doby, kdy veškeré vnější opory selhaly a kdy – jak již řekl náš filosof – „poušť roste“.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 2. 2013 | Články