Úpadek hrdinství
Tento text vyšel původně pod názvem Tramonto degli eroi jako článek Julia Evoly v periodiku Meridiano d’Italia ve vydání z 1. října 1950. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize Metaphysics of War (Arktos 2011).
***
Motivem války a nového zbrojení se ve světě „Zápaďanů“ opět stává snaha o zajištění bezpečí. Atmosféra je plná intenzivní propagandy s tónem křížových výprav využívající všechny své ozkoušené a letitou praxí ověřené metody. Nemůžeme se zde podrobně zabývat otázkami našeho specifického zájmu, spíše se budeme věnovat něčemu obecnějšímu. Půjde tu o vnitřní rozpory v aktuálních představách o válčení. Tyto rozpory podrývají samotné základy toho, co se běžně nazývá Západem.
Technokratický omyl v uvažování o „válečném potenciálu“ primárně v souvislosti se zbraněmi, výstrojí a moderním technickým vybavením na straně jedné a redukování válčícího člověka jen na „lidský zdroj“ na straně druhé byl již vystaven četné kritice. Klíčový element „válečného potenciálu“ vždy představuje kvalita a duch mužů, kteří zbraně coby nástroje útoku a destrukce dostávají do rukou – to platí pro minulost, současnost i budoucnost. Žádná mobilizace nebude nikdy „totální“, jestliže se nenajdou muži, kteří by mohli svým duchem a nadáním čelit nevyhnutelným zkouškám.
Jak se to má v tomto ohledu ve světě „demokracií“? Chystají se už potřetí ve 20. století k zavlečení lidstva do války, do „války proti válce“. Muži jdou do války, zatímco je válka kritizována. Jsou potřeba hrdinové – ačkoliv je pacifismus proklamován jako nejvyšší ideál. Jsou potřeba válečníci, ačkoliv se slovo „válečník“ používá jako synonymum k útočníkovi a kriminálníkovi. Morální princip „oprávněné války“ se omezil na policejní operace ve velkém rozsahu a došlo k okleštění významu bojovnosti na poslední prostředek sebeobrany.
Měšťácký ideál
Podívejme se teď na problém blíže. Z jakých důvodů by měl muž ze Západu odejít bojovat do války a čelit nebezpečí smrti? Je naprosto zřejmým nesmyslem tvrdit, že by se důvodem měly stát jeho měšťácké ideály – ono pečlivě opatrované „bezpečí“ vlastní existence, které odmítá rizika a slibuje maximální životní komfort pro všechny. Jen málo lidí se nechá svést tvrzením, že svou obětí zajistí tohle všechno budoucím generacím. Někteří se pokusí krásnými slovy o humanitarismu, slávě a patriotismu přesvědčovat druhé, aby šli a bojovali namísto nich. Kromě tohoto bude v takovém světě jediným důvodem proč bojovat snaha zachránit si svou vlastní kůži.
Vlastní kůže tu má stejný význam jako v knize Kůže od Curzie Malaparta: „Jisté, hmatatelné je už jen jedno, kůže. Dnes už se nebojuje za čest, za svobodu, za spravedlnost. Bojuje se za kůži, za tuto odpornou kůži. Vy si ani neumíte představit, čeho je člověk schopen, jakých špinavostí, aby si zachránil kůži.“[1]
Chcete-li čestné prohlášení demokratického světa oproštěné od všeho předstírání, je obsažené v následujících slovech. Vyjadřují jediné krédo očištěné od záplavy hesel a lží, kterými zásobuje své armády. Zní: uspěšme křížovou výpravu proti komunistické hrozbě pouze z důvodu fyzického teroru, z důvodu obav o vlastní kůži, o ustrašený a váhavý ideál života jako u Babbittů, z důvodu měšťáckého pocitu bezpečí a civilizace domestikovaného a standardizovaného lidského zvířete, které se krmí a souloží a jehož rozhled končí na hranicích produkce Reader’s Digest, Hollywoodu a sportovních stadionů.
A tak ti, kteří sami hrdinství zcela postrádají, budou hledat bojovníky na obranu Západu zneužíváním pocitu úzkosti a strachu. Jelikož hluboce demoralizovali pravého ducha Západu a jelikož ponížili a poškodili nejprve skutečné základy státu, tedy hierarchii a mužnou solidaritu, a následně představy o válce a válčení, musejí nyní vynést trumf – tažení proti bolševismu.
Konec iluzí
Nemůžeme si dělat přílišné iluze o existenci jakési „morálky“, která by mohla podobné úsilí podpořit, morálky, kterou nelze nahradit žádnou průmyslovou mobilizací, atomovými bombami, létajícími pevnostmi ani nadzvukovými bitevníky. Pouze s těmito trumfy a ničím jiným dnes stojí Západ na prahu třetího celosvětového kataklyzmatu. Vše, co přetrvalo z autentických bojových tradic Evropy a Dálného východu, dnes stojí ponížené a nalomené.
Naproti tomu v nepřátelském bloku dochází ke kombinaci technologie a primitivního fanatismu, temné a barbarské odhodlanosti. Dochází tam k pohrdání lidskou individualitou ve společenské mase, která si – ať už vlivem vlastní historické tradice nebo díky falešně euforické kolektivistické ideologii – neváží sama sebe. Je to proud, který se vzedme naším směrem – a to nejen z rudého Východu, ale i z celé kontaminované Asie utržené ze řetězů.
Co je tedy třeba, abychom Západ ubránili před náhlým vzestupem těchto barbarských a primitivních sil? Musíme posílit hrdinskou vizi života – a to v míře, kterou člověk ze Západu nejspíš ještě nikdy nezažil. Odmyslíme-li si vojensko-technický aparát, má svět „Zápaďanů“ k dispozici pouze ochablou a beztvarou substanci – a kult záchrany vlastní kůže, mýtus o „bezpečí“ a „válce proti válce“, ideál o zaručené dlouhodobé a pohodlné „demokratické“ existenci, která je upřednostněna před skutečným ideálem naplněného života, jehož lze dosáhnout pouze na pomezí mezi životem a smrtí, při setkání podstaty života s nejkrajnějším ohrožením.
Někdo bude namítat, že po tom všem, čím si Evropa prošla, již bylo „militarismu“ a propagování války dost a že „totální válka“ by měla být zapomenutou minulostí. Jistě, „militarismus“ můžeme s klidným svědomím nechat za námi, protože se jedná pouze o zkreslený a úpadkový dozvuk hrdinského ideálu (a to nejen válečnického). Ovšem odsuzování veškerého hrdinství jako „militarismu“ je jedním z prostředků „demokratické“ propagandy, která se nyní začala obracet proti svým tvůrcům. Nejpravděpodobněji však nakonec stejně nebudeme mít na výběr. Zastavit síly, které se daly do pohybu, bude obtížné (obecně vzato, bez ohledu na výsledek současné korejské krize) a nakonec zbude jen jediná možnost: držet se na hřbetu tygra, jak praví jedno hinduistické úsloví.
Jeden z nejoceňovanějších evropských spisovatelů dneška[2] píše o moderní válce, kterou sám aktivně zažil (přihlásil se jako dobrovolník, byl osmnáctkrát raněn a obdržel nejvyšší německé vyznamenání za odvahu). Píše o moderním člověku, který nyní bude muset čelit následkům toho, že stvořil svět technologií. Technika, jeho výtvor, člověka umenšuje na svůj nástroj a hrozí mu zničením. Tato skutečnost se nejzřetelněji projevuje v moderní válce – v totální, elementární válce, v nelítostném zápase s materiálnem samotným. Člověku nezbývá než se těmto silám postavit, pozvednout se na úroveň, z níž by mohl této výzvě čelit, objevit v sobě dosud neznámý duchovní rozměr. Tak probudí nové podoby krajního a esenciálního hrdinství, hrdinství, které třebaže člověku nic nedá, oživí v něm to, co výše zmíněný autor nazývá „absolutní osobou“, a tím celá válečnická zkušenost získá svůj význam.
Nic víc k tomu nelze dodat. Možná že u některých nadaných jedinců dá tato výzva vzniknout pozitivní stránce celé hry, kterou musíme chtě nechtě všichni hrát. Převaha negativní stránky – čisté destrukce – může být děsivá a ďábelská. Ale moderní člověk nemá jinou možnost. On jediný je autorem osudu. A pomalu si to začíná uvědomovat.
Tato možnost však není na pořadu dne. Co jsme si řekli, se mimo to ani netýká žádného konkrétního národa. Netýká se to dokonce ani současnosti. Týká se to doby, kdy věci začnou být závažné v celosvětovém měřítku. A to nejen z hlediska zájmů měšťáků a kapitalistického světa, ale především pro muže, kteří vědí a kteří budou v danou chvíli schopní se shromáždit do neotřesitelného šiku.