O předpisu cudnosti v tradičních učeních

Následující text je úryvkem z 51. kapitoly „Transmutace a předpis cudnosti“ knihy Metafyzika sexu.

(...)

Ve valné většině jak asketických, tak i zasvěceneckých tradic se setkáváme s nařízením cudnosti, neboli zdržení se kontaktu s ženou. Obecně však toto nařízení není chápáno ve správném světle, poněvadž se do něj vměšuje moralistický význam. Někdo se může domnívat, že cílem má být vyloučení či umrtvení sexu („stát se eunuchy pro Království nebeské,“ jak říká Matouš), ale to je omyl. Sexuální síla je samotným kořenem žijícího jedince, a sám sebe klame, kdo věří, že ji může doopravdy vymýtit. Může nanejvýš potlačit její nejviditelnější projevy, čímž se ale jenom zvýší projevy neurotické a rozštěpené bytosti, na něž se moderní psychoanalýza až příliš zaměřila. Nabízí se nám tedy naopak tato alternativa: sexuální síla má být potvrzena, anebo proměněna. Tomu, kdo nedokáže dosáhnout její proměny, v žádném případě nedoporučujeme, aby ji potlačoval. Může to totiž vést k paralyzujícím, rozporuplným vnitřním stavům, při nichž bude mrháno energií, anebo dojde k nebezpečným transpozicím – obzvláště křesťanská mystika emotivního ražení nabízí bezpočet názorných příkladů.

Druhou možností je ona proměna, čili transmutace, a k té se skutečně vztahuje asketický a iniciační předpis cudnosti a zdrženlivosti. Nejde o to vyloučit sexuální energii, ale zřeknout se jejího užití a plýtvání v běžných tělesných a rozplozovacích poměrech s jedinci opačného pohlaví. Potenciál sexuální síly je třeba uchovat; je ale zapotřebí jej oddělit od duální roviny a aplikovat jej na úroveň zcela odlišnou.

(...)

...transmutace o níž se ve vysoké askezi jedná, nesmí být zaměňována s dislokacemi a sublimacemi, jimiž se zabývá psychoanalýza, která se svými technikami snaží přijít na kloub osobním sexuálním problémům. Zde rozhodně nemůže být řeč o opravdové hluboké transmutaci, neboť se jedná spíš o okrajovou fenomenologii běžného profánního života, všímající si především patologických situací, jež pro nás nemají žádnou cenu. Aby – při vědomém použití technik typu jógy – došlo k žádoucí proměně, musí v duchu jedince vykonávajícího tyto techniky existovat skutečné transcendentní vazby, které pojmou celistvost jeho bytí, jako je tomu v případech vysoké askeze, ale už nikoliv u psychoanalytických pacientů. Jedná se o více než přirozenou podmínku: teprve když člověk porozumí, jaký je nejhlubší metafyzický smysl každého eróta, může bez problému pochopit i to, že ve výše uvedeném případě nezanechá odklon či revulse sexuality od svého nejbezprostřednějšího objektu žádné následky. Dochází k ní totiž právě v součinnosti s tímto nejhlubším smyslem. K transformaci běžně se projevující sexuální síly dochází dokonce zcela samovolně, bez jakýchkoli speciálních či násilných zásahů, jakmile se duch zcela zaměří na vyšší realitu. Tak se tomu děje u vyšší kategorie svatých, mystiků a asketů, neboť ti – po počátečním sebeovládání – vůbec nebojují ani s „tělem“ ani s „tělesným pokušením“; tento druh záležitostí pro ně jednoduše ztratí význam. Nepociťují vůbec potřebu ženy, protože v nich došlo k integraci jiným, přímějším a méně rizikovým způsobem. Nejjistější záminkou, že toho dosáhli, není nějaký puritánský odpor k sexu, ale spíš lhostejnost a vnitřní klid ve všech situacích, které souvisí se sexem.