☉ JuliusEvola.cz

Dante: Chrt a Dux

Následující text je překladem 12. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Abychom završili tento sled srovnávání, poznamenáme nyní, že Dantovo pojetí „Chrta“ a Duxe by mělo být vztaženo ke stejnému řádu idejí.

Z vnějšího hlediska nemůžeme vyloučit, že Dante zvolil jméno „Chrt“ na základech fonetické podobnosti mezi slovem cane [italsky pes] a Chán, z čehož to druhé je zdvořilostním titulem velkého vůdce Mongolské říše. Jak jsem již poukázal, ve své době byla takováto říše někdy zaměňována s říší kněze Jana, Alexandra nebo Ogiera – tedy se zastřenými zpodobněními Středu světa. V té době se Velký Chán Tatarů ještě nestal postrachem Evropy, ale dle popisů Marca Pola, Hethuma, Mandevilly, Johannese de Plano Carpiniho a dalších, byl považován za mocného panovníka tajemné, vzdálené a rozsáhlé říše, nebo za moudrého a spokojeného monarchu, přítele křesťanství, ačkoliv sám byl „pohanem“. Verbální splynutí slov, které směřuje od „chán“ k „chrt“, lze nalézt již v německém překladu Mandevillova textu: „Hesset der grosse hundt, den man gewonlich nennt Can… der Can ist der oberst und machtigst Keiser den die sunne ubersccheinet“ [Velký pes je běžně nazýván Chánem… Chán je největším a nejsilnějším vládcem, na nějž svítí slunce]. Sám Boccaccio, ačkoliv to odmítl, zmínil interpretaci Dantova veltro (Italsky „chrt“) ve vztahu k Velkému Chánovi. Koneckonců ve staroněmčině znamenalo slovo huno „pán“, „vládce“, a toto slovo se vyskytuje ve jménech starých německých rodin, jako Huniger.

Toto není zcela pošetilé, a není to tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud se vztáhneme k tomu, o čem jsme pojednali, abychom ukázali že „Velký Chán“ byl pouhým výrazem označujícím funkci, jež nebyla závislá na žádné konkrétní osobě nebo historickém království. U Danta je evokována tato funkce; u něj se stává symbolem a zároveň politickou vírou a nadějí. Tohle nás přivede velice blízko k tomu, co bylo duchem oživujícím a vytvářejícím cyklus Grálu.

Není zde nutné zkoumat symboliku Božské komedie dle různých interpretací, ke kterým je toto dílo náchylné. Omezíme se pouze na poukázání že, obecně řečeno, Dantova cesta jinými světy může být chápána coby dramatizovaný nástin postupné očisty a iniciace. Nadto, jako v případě Grálu, má takové dobrodružství úzký vztah s Říší. Můžeme připomenout, že Dante zabloudil v divokém a temném lese, „v ten průsmyk, který minul, a jímž neprošel posud nikdo živý.“[1] Jeho odkazy ke „stráním pustých oku“ a k „boji se smrtí na řece, před níž je moře bezmocné“[2], k jeho výstupu „na vrch té čarné stráně“, a k tomu že „dospět vršku mysl má se vzdala“[3] nám připomínají analogické situace přivozené rytíři hledajícími Grál. Tito rytíři musejí překonat mocné řeky a čelit smrtelným nebezpečím v „divoké zemi“, aby nakonec vylezli prudkou horu Montsalvatsche, kde se nachází Hrad Radosti.

V Dantově Beatrici, a především v obecném symbolismu Věrných lásky (organizace, které byl Dante členem) nacházíme opět téma nadpřirozené ženy; a v lásce, která ji motivuje z nebe Dantovi pomáhat, můžeme objevit podobnost s tématem předurčení či vyvolení. Tento druh pomoci z jiného světa je převelice nutný, pokud mají rytíři nalézt Grál i úspěšně podstoupit řadu dobrodružství a symbolických soubojů; stejně tak druhé řečené vyjadřuje stejný proces očisty, která v Danteho díle nabyla podobu cesty skrze peklo a očistec. Dantův očistný proces byl také méně utvářený duchem heroické tradice, než duchem teologicko-kontemplativní tradice.

Vracíme se zpět k úvodní epizodě, přímý výstup na horu byl Dantovi blokován lvem a vlčicí, kteří mají viditelnou shodu v symbolech nevěstky připevněné tak jak „pevně na skále hrad ční ztmělý“[4] a obra objímajícího ji, zmíněných ve druhé části básně. Nejnovější výklad, dle kterého vlčice či děvka představují katolickou církev, zatímco lev či obr představují francouzský panovnický rod, se nám jeví jako správné; nicméně myslíme, že ti, kteří z historického a nahodilého odkazu (tykajícího se zničení řádu Templářských rytířů) vystupují k odpovídajícím principům, zacházejí příliš daleko. Lev a obr by se pak jevili jako představitelé principu degradovaného, sekulárního a pokrouceného královského rodu, nebo nespoutaného válečnického principu, zatímco vlk a děvka by údajně byli odkazy k odpovídající involuci či degeneraci principu duchovní autority. Nicméně v souvislosti s tímto druhým bodem je Dantovo hledisko omezené jeho křesťanskou vírou. Když viní církev (víceméně jako Luther o pár století později), viní ji ze zkaženosti, tedy ze světskosti a podpory politických intrik; neviní ji ale s předpokladem, že dokonce i kdyby církev zůstala čistým a nezkaženým představitelem původního Kristova učení, byla by stále překážkou, jelikož podstata křesťanství by dosahovala k lunární duchovnosti (asketicko-kontemplativní, přinejlepším), nevhodné aby byla nejvyšším vztažným bodem pro ucelenou tradiční obnovu.

V každém případě předpovídá Dante příchod toho, kdo skoncuje s tímto dvojitým uzurpátorstvím; touto postavou je Chrt,[5] jenž v souladu s dříve popsanou konvergencí symbolů je tím samým jako Dux či „posel Boží“, který „tu děvku zničí i obra, jenž stál u ní v nestoudnosti“.[6] Obecným symbolem je symbol mstitele a vykonavatele obnovy; je to obraz Vládce Univerza zmíněného v Dantově O jediné vládě, a obraz „restituce“ založené na zničení dvou paralelních principů úpadku, což je zajisté reminiscencí skutků Parašurámy (viz kap. 11): tohle je pravdivé, bez ohledu na historické osoby, o nichž si mohl Dante, řídící se svými přáními coby militantní ghibellin, myslet, že v nich rozpoznal takovou postavu. K tomu musíme přidat odkazy směřující k dalším symbolům, na něž jsme narazili v legendách o Velkém Chánovi, knězi Janovi, Ogierovi a Alexandrovi a v imperiálním cyklu obecně, především v Uschlém stromě, v jeho opětovném rozkvětu a v orlovi.

U Danta strom nabývá dvojího významu Stromu vědění a „pozemského ráje“ (vzhledem ke svému odkazu k Adamovi) i Stromu Říše (vzhledem ke svému odkazu k orlovi); vcelku symbolizuje Říši, která ospravedlňuje sebe samu jakožto funkci primordiální tradice. Dantův strom je především Arbre Sec či Durre Baum imperiálního cyklu; „opadaný strom“ a „ovdovělá větev“. Říká se, že ten „Kdo loupí jej a trhá, Boha rmoutí a rouháním jej uráží; neb pouze k své svaté službě stvořil jeho proutí.“[7] Pokud jde o vývoj Dantova hlediska, ponechávajíce stranou prvky mající historický a nahodilý odkaz (symboly různých fází Církve a jejích vztahů s Říší), poznamenejme, že Dante má vizi kvetoucího stromu okamžitě po potěšení z vidiny odkryté tváře nadpřirozené ženy, kterou příznačně srovnává s „krásou živého věčného světla.“[8]

Nadto, zatímco vize Kvetoucího stromu vede k proroctví příchodu Duxe, tedy nové mstící se manifestace Vládce Univerza, ve stejnou chvíli vystává obraz primordiálního stavu, či pozemského ráje, a je řečeno: „Zde, cizinče, víc nebude ti stání, ty občanem se staneš toho Říma, kde Kristus Říman má své panování.“[9] Jinými slovy, toto je skutečná účast na metafyzickém regnum, pro něž je evokován symbol Říma, takže může převrstvovat křesťanství samotné („římskost“ Krista).

Nakonec je tato vize následována Dantovou obnovou skrze vodu rozpomenutí. Tato změna mu otvírá nebeskou cestu, cestu vedoucí k čistě metafyzickým stavům existence, jakýsi rozvoj, pro který je užita symbolika rozkvětu (již užita na „strom zbavený listí“): „Já vrátil se z vln nejsvětějších pěny; tak znova stvořen, jak rostliny, vezdy; v novém listí když jsou obnoveny. Čist, připraven se vznésti mezi hvězdy.“[10]

U Danta končí duchovní směřování reprezentované symbolikou Božské komedie kontemplativním vývodem, v souladu s Dantovým dualismem, dle něhož Říše, se svým neodmyslitelným vita activa a ve své duchovnosti samotné, představuje pouze přípravu k vita contemplativa. Něco obdobného uvidíme v některých podobách cyklu Grálu, jmenovitě v jeho pozdějších verzích, které, stejně jako italská legenda o Guerrinovi, končí odchodem hlavní postavy k asketickému životu. A přesto se toto v cyklu Grálu objevuje v jakémsi pesimistickém zakončení, v hlavní formě, o které vypovídá jiný duch, nějaká vyšší tense, nějaký méně podmíněný přístup, což je znamením vlivu původnější tradice, než jakou bylo ovlivněno Dantovo myšlení.

Když jsme sesbírali téměř všechny nezbytné odkazy, přejděme k úvahám o mystériu Grálu.

Poznámky

  1. ^ Božská komedie, čes. překl. J. Vrchlický; Peklo, 1.26 – 27.
  2. ^ Ibid., 1.29, 107 – 108.
  3. ^ Ibid., 1.77, 54.
  4. ^ Ibid., Očistec, 32.148
  5. ^ Ibid., Peklo 1.101 – 105.
  6. ^ Ibid., Očistec 33.43 – 45. S odkazem k Chrtovi, porážka lva je podružná po porážce vlčice.
  7. ^ Ibid., Očistec 32.38, 50, 33.58 – 60.
  8. ^ Ibid., 33.133 – 140.
  9. ^ Ibid., 32.100 – 103.
  10. ^ Ibid., 33.142 – 145.