☉ JuliusEvola.cz

Imperiální sága a Vládce vesmíru

Následující text je překladem 10. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

V ohledu výše zmíněného hlediska, artušovská sága se jeví jako jedna z mnoha forem obecného mýtu o Císaři či o neviditelném Vládci Univerza a jeho manifestacích. Jde o námět, který se datuje až do nejstarších dob a který s sebou nese jistou spojitost s doktrínou o „cyklických manifestacích“ či avatárech, tedy projevech, vyskytujících se ve zvláštních časech a v různých formách, jediného principu, který v přechodných dobách přežívá v nemanifestovaném stavu.[1] Tak pokaždé, když král vykazoval rysy inkarnace takového principu, vyvstala v legendě idea, že král nezemřel, ale že se pouze stáhnul na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne projeví, nebo že spí a jednoho dne se vzbudí. A stejně tak jako nadhistorický element v těchto případech překrývá element historický, přetvářením skutečných postav v symbolické, stejně tak se vyskytuje i opak: tedy že jména těchto reálných postav někdy přetrvají, ovšem označují něco je přesahující.

Vyobrazení královské moci ve stavu spánku či zdánlivé smrti je, nicméně, příbuzné k vyobrazení téhož v narušené, poraněné, paralyzované podobě, ne ve vztahu k nehmotnému principu, ale ve vztahu k jeho vnějším historickým představitelům. Proto téma poraněného, znetvořeného nebo oslabeného krále, který nadále žije v nepřístupném centru, v němž je pozastaven čas i smrt.

Aniž bych opakoval to, o čem jsem pojednal jinde, zmíním některé typické formy, v nichž se tento symbolismus projevoval v dávných dobách, s cílem poskytnout obecnou a univerzální představu o souvislostech.

V hinduistické tradici se setkáváme s tématem Mahákášjapy, který spí v hoře, ale probudí se při zvuku lastur v době nové manifestace principu, jenž se předešle manifestoval v podobě Buddhy. Toto období je také dobou příchodu Vládce Universa (Čakravartina) se jménem Šamkha. Vzhledem k tomu, že šamkha znamená „lastura“, je zde slovní spojitost vyjadřující představu o probuzení nové manifestace Krále Světa ze spánku a té samé primordiální tradice, která je ve výše zmíněné legendě považována za uzavřenou (během přechodného období krize) v lastuře. Analogická íránská tradice odkazuje k hrdinovi Keresáspovi, který poté, co byl ve stavu dřímání zraněn šípem (zde můžeme opět najít stejnou symboliku) přežívá v letargickém stavu po celá staletí a je živený fravaši (stejně jako král Artuš byl opatrován ženami ovládajícími léčivé techniky); vrátí se zpět k životu v čase příchodu Saošjanta a bude bojovat po jeho boku. Saošjant je pánem budoucnosti, vítězného království Boha Světla a ničitelem Arhimanických sil temna: židovské pojetí Mesiáše a křesťanské pojetí Božího království, o kterém mnoho lidí věří, že značně ovlivnilo středověký imperiální mýtus, nejsou ničím více než ozvukem těchto prastarých předkřesťanských Arioiránských konceptů.

Musím zde také pojednat o doktríně avatára Kalkího, ve spojitosti s příběhem Parašurámy, jednoho z typických vyobrazení hrdinného představitele primordiální olympsko-hyperborejské tradice. Když předkové árijských kolonizátorů Indie ještě obývali severní sídlo, musela údajně tato postava zabít svou bojovou sekerou nějaké vzpurné bojovníky a dokonce i svou vlastní matku vinnou z jakéhosi zločinu: to jsou symboly dvojitého překonání, které jsem již dříve (na konci 7. kapitoly) prohlásil za charakterizující „hrdinného“ ducha – tedy překonání oslabené mužnosti a duchovnosti, která se během involučního procesu posunula k více feminnímu a mateřskému vlivu odpovídajícímu involuci a procesu degenerace (zvláště když si uvědomíme, že k tomu došlo mezi Stříbrným či Lunárním věkem (zvaným také Treta Juga) a Bronzovým či Titánským věkem (zvaným též Dvapara Juga)).

Parašuráma nikdy nezemřel, ale stáhl se do hory jménem Mahendra, kde žije jako asketa.[2] Až přijde správný čas, v souladu s cyklickými zákony, zjeví se shůry nová manifestace (Kalkí avatár) v podobě posvátného krále, který zvítězí nad Temným věkem. Za symbolické rodiště Kalkího se považuje Šambala, což je jedeno ze jmen hinduistických a tibetských tradic označující posvátné hyperborejské centrum.[3] Jeho duchovním učitelem je Parašuráma, a poté, co je iniciován do posvátných věd, se stává králem. Od Šivy obdrží bílého okřídleného koně (který je v legendě natolik důležitý, že se stal ztotožněným se samotným Kalkím), vševědoucího papouška[4] a zářící meč. Připomeňme si, že Artuš se má jednoho dne vrátit na bílém koni, což je symbol, který hraje důležitou roli i ve Zjevení svatého Jana; připomeňme také Excalibur, ztracený meč, který Artuš jednoho dne opět vynese a který se čas od času vynořuje ze dna jezera.

Veden papouškem, získává Kalkí přízeň ženy; ožení se s Padmou či Padmavati, královskou dcerou, kterou nemohl získat žádný muž, protože jakmile se do ní zamiloval, byl božskou silou změněn na ženu – tento symbol má hluboký význam. Kalkí a jeho bojovníci přechází po nohách přes moře, které se zázračně mění během jejich chůze v kámen. Nakonec dojde do svého rodného města, Šambaly, které nachází natolik změněné a nádherné, že si jej plete s domovským sídlem Indry, krále bohů a boha hrdinů. Šambala je symbolem nového projevu sil primordiálního centra; nacházíme v ní opět představitele solárních a lunárních rodů, krále Maru a Devu, kteří díky síle jejich asketických praktik přežili v Himálajích po všechny věky světa, až do nejposlednějšího Temného věku. Himálaje jsou zde pojímány jako oblast, kde primordiální věk trvá věčně. Nakonec dochází k závěrečné bitvě, což je boj Kalkího proti Temnému věku, personifikovanému bohyní Kálí a dvěma vůdci démonů, Kokem a Vikokem;[5] boj je to velmi těžký, protože tito démonové mohou jeden druhého oživit a vrátit se do boje okamžitě po tom co padnou k zemi. Nakonec však zvítězí Kalkí.[6]

Dále zde pojednám podrobněji o symbolických prvcích nacházejících se v tomto příběhu, pro případ, že čtenář nepochopil jejich plný význam. Zde bych chtěl jednoduše uvést některé odkazy, abych uvedl z mezitradiční perspektivy do kontextu imperiální mýtus nových manifestací království a zároveň abych zabránil tomu, že by byla vyjádření, která měl tento mýtus během středověku, chápána odděleně od všech ostatních, především v jednostranné závislosti na křesťanské víře. Koneckonců, mnoho lidí bylo přesvědčeno, že Římský svět, ve své imperiální a pohanské fázi, znamenal počátek nového zlatého věku, jehož král, Kronos, jak se věřilo, žije ve stavu spánku v Hyperborejské oblasti. Za vlády Augusta proroctví Sibyl oznámila příchod „slunečního“ krále, rex a coelo či ex sole missus, ke kterému zřejmě odkazoval Horatius, když se dovolává příchodu Apollóna, hyperborejského boha Zlatého věku. Vergilius také zřejmě odkazuje na tohoto rexe, když hlásá brzký příchod nového Zlatého věku, Apollona a hrdinů.[7] Tedy Augustus chápal svůj symbolický „původ“ z Apollona; Fénix, který se nachází ve vyobrazeních Hadriána a Antonia, je v úzkém vztahu s touto ideou vzkříšení primordiálního věku skrze Římskou říši. Tušení propojení Říma s nadčasovým a metafyzickým principem impéria může být, koneckonců, považováno za základ samotné teorie přetrvání Říma a jeho aeternitas, pokud si je člověk vědom již zmíněného procesu transpozice toho, co je náležité tomuto principu, k tomu, co je jedním z jeho specifických ztělesnění v historii.

V byzantské době obdržel imperiální mýtus od Methodiose formulaci, která oživila, ve spojitosti s legendou o Alexandru Velikém, některá z již probraných témat. I zde nacházíme téma krále, o němž se věřilo že zemřel, který povstává ze svého spánku aby vybudoval nový Řím; po krátké vládě, lidé Gogu a Magogu, jimž Alexandr zablokoval cestu, znovu povstane a nastane „poslední bitva“.[8]

Stejná idea bude znovu oživena a bohatě rozvinuta během Ghibellinského středověku. Očekávaný, skrytý císař, který nikdy nezemřel a který se stáhl na neviditelné nebo nepřístupné místo, je zde transformován do jednoho z nejpřednějších představitelů Svaté říše římské: Karela Velikého, Fridricha I. nebo Fridricha II. Komplementární téma zničeného nebo neúrodného království čekajícího na obnovu nachází svůj ekvivalent v tématu Suchého stromu. Suchý strom, související se sídlem Vládce Universa, znovu rozkvete v čase nové manifestace impéria a vítězství nad silami Temného věku, které jsou, v souladu s novým biblickým a křesťanským náboženstvím, představovány lidem Gogu a Magogu, kteří zahájí svůj útok v době příchodu Antikrista.

Toto křesťanské chápání starých symbolů, nicméně, nebrání představě o Fridrichu II. nebo Artušovi spících na hoře, nebo o pozdějších rytířích vedoucích útok z vrcholu hory, v asociaci se starověkými nordicko-pohanskými náhledy, tedy s Valhallou, horou na níž sídlí Odin, vůdce „božských hrdinů“ nebo se sídlem duší padlých bojovníků, které pečlivě vybraly ženy (Valkýry). Toto sídlo může být zároveň pospáno jakožto Wildes Heer i jakožto mystická armáda, která bude Odinem vedena do poslední bitvy s „nižšími bytostmi“.

Tato legenda během zlatého věku západního rytířství a ghibellinismu vyvstává v bezpočtu variací. V prorockém vzrušení způsobeném příchodem „třetího Fridricha“ nachází legenda náležité ukončení v tajemné formuli o císaři, který je zároveň živý a neživý: Oculus eius morte claudet abscondita supervivetque, sonabit et in populis: vivit, non vivit, uno ex pullis pullisque pullorum superhite. [Jeho oči se zavřou a se smrtí ztratí zrak, ale přežívá a bude zpívat mezi lidmi. Žije i nežije, pučí ve větvích, a přesto stojí mimo nové pupeny]. „Žije a nežije“: Sibylino proroctví pokrývá tajemství středověké civilizace v době jejího soumraku. Zraněný král, spící král, král který zemřel, i když se zdá být živý a který je živý, i když se zdá být mrtvý – to vše jsou stejná nebo sbíhající se témata, která znovu nalezneme v cyklu Grálu. Tato témata nabývají zvláštní síly sugesce a živosti v posledním momentu západního úsilí o rekonstrukci sebe sama podle velké civilizace, která byla duchovně mužná a tradičně imperiální.

Poznámky

  1. ^ Alain de Lille srovnával zmizení Artuše se zmizením Eliáše a Enocha, proroků, kteří nikdy nezemřeli a jednoho dne se vrátí.
  2. ^ Mahabharáta, 1.2,3.116 –17,12.49,14.29.
  3. ^ Téma symbolického zrození obnovitele hyperborejského centra lze také nalézt v íránské tradici a někdy se vztahuje k samotnému Zarathuštrovi, který se podle některých narodil v hyperborejské oblasti (Ajranem-Vaedžo) nebo tam rozvíjel své náboženství (viz Bundaesh, Vendidad, 23/19). Co se týče rodiště Parašurámy, jestliže je Šambala historické město blízko Dilí, je také jisté, že je vždy označována jakožto „Severní město“ nejen v Indii, ale i v Tibetu; každopádně, v takovýchto případech, je každá lokalizace pouze symbolická.
  4. ^ V alegoriích středověkého rytířstva papoušek symbolizuje rytířství a boje proti kléru za právo nad ženou.
  5. ^ Kok a Vikok jsou očividně ekvivalentem Gogu a Magogu. Kálí jezdí na oslu, což je zvíře tradičně spojované s démonickými a antisolárními silami a s tzv. dětmi bezmocné vzpoury (viz moje Revolta proti modernímu světu, 285-86). Navíc, město zvané Višasana, kterému vládne Kálí, v němž tato bohyně hledá úkryt před Kalkím a jež bude nakonec vypáleno, je gynekokratickým centrem vedeným ženami; toto vyjadřuje vztah mezi démonismem mas a uzurpaci uskutečněnou skrze feminní podobu spirituality.
  6. ^ Ve Višnu Puráně (4.3) Kalkí hraje stejnou roli zabijáka degenerovaných a znesvěcených válečníků (Mleccha), která předešle patřila Parašurámovi.
  7. ^ Eclogues, 4.5-10.
  8. ^ Novozákonní apokryfní text, Zjevení Petrovo, zmiňuje „syna lva“ (lev symbolizuje říši), který potlačí a porazí všechny krále země, k čemuž je zmocněn samotným Bohem; je zobrazován jako ten „který se probudil ze spánku“. Dokonce i v tomto období spatřujeme vyvstání hyperborejské paměti, když uvážíme, že Lactantius prohlašuje (Institutiones 6.16.3), že mocný princ, který obnoví spravedlnost po pádu Říma, přijde ze „vzdálených zemí Severu“.