Nový symbol

Následující text je překladem druhé kapitoly Evolovy knihy Pohanský imperialismus. Jedná se o revizi překladu publikovaného na Délském potápěči a redakčního překladu podle překladu na webu Gornahoor.net

***

Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?

Je dnes v Evropě dostatek sil k přijetí vědomí a vůle pro tento úkol nezbytných?

Nedejme se zmást: pouze po pochopení závažnosti úkolu budeme schopní jednat. Musí být rozpoznána hrozivá skutečnost destruktivního duchovního procesu, jehož kořeny sahají daleko do prehistorie a jeho vrcholné fáze se shodují s těmi, jejichž hodnoty současní lidé vyzdvihují jako hodnoty nezbytné pro civilizaci a jejichž vlivy se projevují ve všech oblastech myšlení a jednání.

Není to otázka kompromisů nebo přizpůsobení. Je potřeba síla nového středověku. Změna – jak vnější tak i vnitřní; je potřeba barbarské čistoty. Filosofie, „kultura“, každodenní politika: toho již bylo dost. Nejde o to otočit se na druhou stranu smrtelné postele; jde o to konečně vstát a postavit se na vlastní nohy.

Tu a tam stále existují lidé vědomí si starobylé vznešenosti, kteří nyní jako jednotlivci vnímají nastalou neúnosnou nelibost a cítí potřebu reagovat – někdy v jedné oblasti kultury, jindy v jiné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosná opatření musí zajistit, aby byla jejich nejčistší síla odhalena jako něco neporazitelného, připraveného rozbít odpornou slupku rétoriky, sentimentalismu, moralismu a pokrytecké religiozity, jimiž Západ všechno překryl a humanizoval. Ten, kdo vnikne do chrámu – ať už má sebevíc z barbara – má nesporně povinnost vyhnat pryč jako korupčníky všechny ty, kdo v „civilizované“ Evropě vytvořili monopol „Ducha“, Dobra a Zla, Vědy a Boha a vydělávají na tom, zatímco sebe samé označují jako jejich obhájce, zatímco ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověrčivost lidí navrstvily nad hmotu.

K tomu všemu nechť je řečeno: „Dost!“. Tak se někteří lidé mohou vrátit k dlouhým rokům cest, nebezpečí, prozíravosti a ticha; tak může opět zavanout vítr z otevřeného moře – vítr nordické primordiální tradice – a probudit spáče Západu.

Anti-filosofie, anti-humanitarismus, anti-literatura, anti-„náboženství“ – to je předpoklad. „Dost!“ musí být řečeno estetismům a idealismům; „dost!“ žízni duše, která pro sebe vytváří semitského Boha k uctívání a prosbám; dost „potřebám“, které svazují bídné lidi ve společných svazcích, aby jim jménem vzájemné potřebnosti nahradily charakter, jenž každý z nich postrádá.

Musíme přejít nad a za rámec toho všeho, s čistou silou. Pak dosáhneme místa mezi těmi, jejichž poslání překonává „politiku“, přesahuje sociální předsudky a přehlíží smyslové postoje a povrchní ohlasy a které je takové, že intenzivní fyzická síla nad osobami a věcmi již nemá významu.

V tichu, tvrdou disciplínou, sebeovládáním a sebepřekonáním, s houževnatým a dychtivým individuálním úsilím, musíme vytvořit elitu, v níž se oživí „solární“ Moudrost: ctnost, která je nepopsatelná, která povstává z hlubin smyslů a duše a není prokazována argumenty a knihami, ale tvůrčími činy.

Musíme se znovu probudit do obnoveného, produchovnělého a prostého smyslu světa, nikoli jako filosofického pojmu, ale jako něco co vibruje v naší vlastní krvi: cítění světa jako moci, cítění světa jako rytmu, cítění světa jako posvátného aktu. Toto cítění vytvoří silné, tvrdé a energické charaktery, bytosti stvořené ze síly a jen síly, otevřené k cítění svobody a vznešenosti, ke kosmickému dechu, o němž „mrtvá“ Evropa mnoho nablábolila, přesto jej nepochopila.

Proti sekulární, demokratické a materiální vědě, vždy relativní a podmíněné, zotročené jevy a nesrozumitelnými zákony, hluché k nejhlubší realitě člověka, musíme znovu probudit – v této elitě – posvátnou, vnitřní, tajnou a tvůrčí vědu, vědu seberealizace a „sebeúcty“, vědu, která vede ke skrytým silám, jež řídí náš organismus a jsou spojeny s neviditelnými kořeny rasy a věcí samotných, a která vede k vládě nad těmito silami; tak, nikoli jako mýtus, ale jako nejpozitivnější skutečnost, někteří lidé jsou znovuzrození jako bytosti, které již nepatří „životu“, ale „více-než-životu“ a jsou schopny transcendentního činu.

Pak zde budou Vůdci, rasa Vůdců. Neviditelní Vůdci, kteří nemluví a neukazují se, ale jejichž činnost nezná odporu a kteří mohou dokázat všechno. Pak na Západě bude opět centrum – na Západě bez centra.

Bylo by chybou myslet si, že můžeme dosáhnout obnovy, dokud není obnovena hierarchie, tedy pokud se nad nižší formy – vázané na zemi a hmotu, k člověku a lidství – nepostaví vyšší zákon, vyšší právo, vyšší řád, který může nalézt životní potvrzení pouze v životní realitě Vůdců.

Bylo by chybou domnívat se, že Stát může být něco jiného, než civitas diaboli, pokud znovu nepovstane Impérium a bylo by také chybou snažit se Impérium vybudovat na základě ekonomickém, průmyslovém nebo dokonce na „ideálních“ či nacionalistických faktorech. Impérium, podle primordiálního obrazu zakořeněného v Tradici, je něco transcendentního, co může být dosaženo pouze těmi, kdo mají moc překonat bezvýznamné životy bezvýznamných lidí s jejich chutěmi, sentimentalismy, jejich úzkou národní pýchou, jejich „hodnotami“, „ne-hodnotami“ a bohy.

Naši předkové to pochopili, když na vrcholu jejich hierarchie uctívali bytosti, které sjednotily královskou povahu se sakrální, v nichž světská síla byla prostoupena duchovní autoritou povahy „již-ne-lidské“, nositele tajemství a neporazitelné síly „vítězství“ a „zdaru“; a když cítili „svatou válku“ v každé válce, prožívali něco univerzálního, něco zničujícího co směrovalo a uspořádávalo vše – s čistotou a osudem velkých sil přírody.

Budou ti, kdo ještě touží nebo mohou odporovat, tomu schopní porozumět? Pochopí, že žádná alternativa neexistuje? Že není jiný duch, který by – v jakýchkoli jiných formách a tvarech – mohl být znovu probuzen? Že to je stav, pro něhož jakákoli „revoluce“ nemusí být jen triviální posloupností událostí v jednom národě, ale může se stát univerzálním konceptem, prvním paprskem světla v husté mlze „temného věku“ západní kali-jugy? Princip skutečné obnovy, jediného možného oživení?