Nepochopení askeze

Následující text je překladem úryvku z první kapitoly Evolovy knihy Doktrína probuzení, jež poprvé vyšla v roce 1943.

(...)

Původní význam slova askeze – z řeckého άσκέω, cvičit – je cvičení či „trénink“ nebo v římském významu představuje „disciplínu“. Odpovídajícím indoárijským termínem je tapas (tapa nebo tapo v pálijštině), jenž nese podobný význam. Toto slovo má kořen tap, což znamená „být horký“ nebo „zářit“, což představuje myšlenku intenzivní koncentrace, záření a zápalu.

S rozvojem západní civilizace termín askeze (nebo jeho odvozeniny) získal jiný význam, který se liší od originálu. Nejenže přijal výlučně náboženský smysl, ale obecně převládajícím názorem na Západě je víra, že je askeze spjata s umrtvováním těla a bolestným zřeknutím se světa: pojem dnes označuje metodu, kterou víra obvykle obhajuje jako nejvhodnější způsob k získání „spásy“ a smíření člověka zatíženého prvotním hříchem, se svým Stvořitelem. Již v počátcích křesťanství bylo slovo „asketa“ používáno pro ty, kteří praktikovali mortifikaci sebemrskačstvím.

Proto se s rozmachem moderní civilizace stal asketismus objektem silné zášti. Když i Luther, s nelibostí nebo neschopností pochopit klášterní disciplínu, odmítl uznat nutnost, hodnotu a užitečnost všech askezí a nahradil je velebením čisté víry, pak humanismus, imanence a nový kult života vrhli na pojem askeze význam spojený s označením „středověké tmářství“ nebo jako úchylku „dob dávno minulých“. A i když nebyla askeze úplně smetena jako patologická či jako druh masochismu, byla alespoň potvrzena neslučitelnost askeze s naším způsobem života. Nejznámější a nejčastěji zpracovanou tezí je protiklad, který má existovat mezi asketickým, nehybným a oslabeným Orientem, nepřítelem světa, který se všeho vzdal a mezi dynamickou, pozitivní, hrdinskou a progresivní západní civilizací.

Nešťastné předsudky podobné těmto zakořenily v myslích lidí. I Friedrich Nietzsche v některých případech vážně věřil, že askeze přitahuje „bledé nepřátele života“, slabochy a vyděděnce, kteří nenávidí sami sebe a svět a narušují svými idejemi civilizace vytvořené vyššími lidmi. Další pokusy o vysvětlení askeze byly „klimatické“ výklady. Podle Gunthera, indogermánské kmeny pod vlivem vyčerpávajícího a nezvyklého klimatu v asijských zemích, jež si podrobily, měly později začít chápat svět jako utrpení a odvrátit se od potvrzení života k „osvobození“ pomocí různých asketických disciplín. Je nám zatěžko zmiňovat, na jak nízkou úroveň klesl asketismus v „psychoanalytických“ interpretacích.

Na Západě byl asketismus uvězněn v síti nedorozumění a zmatků. Jednostranný význam získala askeze z křesťanství, jež, skrze své zcela mylné formy duchovního života, vyvolalo nevyhnutelné reakce: ty obvykle – a nikoli bez jistého antitradičního a antireligiózního zabarvení – zdůrazňují pouze negativní stránku toho, co jedna podoba askeze může nabídnout „modernímu“ duchu.

Naši současníci nicméně opět používají toto slovo v původním významu, ale přizpůsobené jejich materialistickému vidění světa. Tak můžeme slyšet o „mystice pokroku“, „mystice vědy“, „mystice práce“ a tak dále, stejně jako o askezi ve sportu, askezi v sociálních službách a dokonce i o askezi kapitalismu. Navzdory zmatku idejí zde lze nalézt určitý prvek z původního významu slova askeze: moderní použití slova askeze nebo jeho odvozenin ve skutečnosti znamená jednoduchou ideu cvičení, intenzivního použití energie, nikoli bez určité neosobnosti a neutralizace čistě individuálního požitkářského prvku.

(...)