Význam a kontext zenového buddhismu

Následující text je překladem článku Julia Evoly. Přeloženo podle JuliusEvola.com

***

Zenový buddhismus vyvolal na Západě díky knihám a esejím D. T. Suzukiho, které se týkaly právě zenového buddhismu, velký zájem. Tato popularita je dána paradoxním setkáním mezi Východem a Západem. Nemocný Západ chápe, že zen může nabídnout něco „existenciálního“ a surrealistického. Zenová představa o duchovní realizaci prostá jakékoli víry a jakýchkoli pout, nemluvě o nějakém přeludu okamžitého a bezdůvodného „duchovního průlomu“, má fantastickou přitažlivost pro mnoho obyvatel západu. Nicméně toto je pravda jen z části. Je zde značný rozdíl mezi duchovním rozměrem „filosofie krize“, která se v důsledku materialistického a nihilistického vývoje stala populární na Západě a duchovním rozměrem zenu, který zakořenil v duchovnu buddhistické tradice. Každé skutečné střetnutí mezi zenem a Západem předpokládá u obyvatele Západu výjimečné predispozice nebo schopnosti k metanoi. Metanoiou myslím vnitřní obrat, který není myšlen v úrovni něčích intelektuálních „postojů“, ale spíše na úrovni, na níž je v každém čase a prostoru postavena hlubší realita.

Zen má tajnou doktrínu, kterou nelze najít v posvátných textech. Ta pochází od Buddhova žáka Mahákášjapy. Tuto tajnou doktrínu do Číny přinesl v 6. století n. l. Bodhidharma. Kánon byl předáván v Číně a Japonsku prostřednictvím učitelů a „patriarchů“. V Japonsku jde o stále živou tradici, která má mnohé příznivce i odpůrce a četné „meditační síně“ zvané Zendo.

Pokud jde o duchovní základ, lze říci, že zen je pokračováním původního buddhismu. Buddhismus vznikl jako prudká reakce na teologické spekulace a mělký ritualismus, do nichž prostřednictvím hinduistické kněžské kasty zdegenerovala posvátná a živá moudrost starověku. Buddha to radikálně popřel: zaměřil se spíše na praktický problém – jak překonat to, co se v lidové mysli označuje jako „životní utrpení“. Podle esoterických nauk je za utrpení považován stav nemohoucnosti, neklidu, „žízně“ a zapomnění typických pro obyčejné lidi. Na to navazovala cesta vedoucí k duchovnímu probuzení a nesmrtelnosti bez vnější pomoci. Buddha ukázal cestu tomu, kdo k ní cítil potřebu. Je dobře známo, že Buddha není jméno, ale titul znamenající „Probuzený“, „Ten, kdo dosáhl probuzení“ nebo „probuzení“. Buddha mlčel o svých zkušenostech, protože chtěl odradit lidi od spekulací a filosofování nad prvenstvím jeho činu. Proto, na rozdíl od svých předchůdců, nemluvil o Brahman (absolutno) nebo Átman (transcendentní já), ale, s rizikem nepochopení, pouze o „nirváně“. Někteří si dokonce, kvůli svému nedostatku pochopení mysleli, že nirvána měla být identifikována s „nicotou“, nevýslovnou a mizící transcendencí na hranici nevědomí a nevědomého nebytí. Takže během dalšího vývoje se buddhismus stal přesně tím, proti čemu Buddha bojoval:náboženstvím s kompletním dogmatismem, rituály, scholastikou a mytologií. Následně došlo k jeho rozlišení do dvou škol: mahajána a hinajána. Mahajána měla původně velkolepější metafyziku, ale nakonec se spojila s těžko pochopitelnou symbolikou. Učení druhé školy bylo přísnější a stalo se pouhou starostí o morální klášterní disciplínu. Původní jádro buddhismu, jeho esoterické učení o osvícení, bylo téměř ztraceno.

V této kritické době se objevil zen deklarující zbytečnost těchto metod a hlásající doktrínu satori. Satori je zásadní vnitřní událost, náhlý existenční průlom, což jsem nazval „probuzením“. Ale tato formulace byla nová, originální a představovala radikální změnu v přístupu. Nirvána, jež byla považována za údajnou nicotu, za zánik a jako konečný výsledek úsilí zaměřeného na osvobození (což může podle některých vyžadovat i více než jeden život) nyní začala být považována za normální lidský stav. V tomto světle má každý člověk povahu Buddhy a každý je již osvobozen a nachází se nad rámcem života a smrti. Podle zenu je jen nutné, aby se o tom dozvěděl, realizoval to a zažil. Satori je jako otevření se nadčasovému. Na jedné straně je satori něčím, co se velmi liší od všech obvyklých lidských stavů vědomí. Je to jako katastrofické trauma v rámci běžného vědomí. Na druhé straně je satori to, co vede zpět k tomu, co ve vyšším významu může být bráno jako normální a přirozené. Jde tedy o přesný opak extáze či vytržení. Je to znovuobjevení a přivlastnění si své původní podstaty: je to osvícení, které vynáší z nevědomosti a povědomí o hlubší realitě to, co bylo, je a vždy bude, bez ohledu na něčí stav v životě. Důsledkem satori je zcela nový způsob, jak se dívat na svět a na život. Pro ty, kteří to zažili je všechno stále stejné (věci, jiné bytosti, vlastní já, nebe, řeky i země) a přesto všechno zásadně odlišné. Je to jako by byla do reality přidána nová dimenze transformující smysl a hodnotu. Podle zenových mistrů je základní charakteristikou nové zkušenosti překonání dualismu: z duality vnějšího a vnitřního, já a ne-já, konečnosti a nekonečnosti, bytí a ne-bytí, obrazu a reality, „prázdnosti“ a „plnosti“. Další charakteristikou je, že není patrná jakákoli hodnota plynoucí z konečného a zmateného vědomí jedince. A tak osvobození a neosvobození, osvícení a neosvícení jsou stále jedním a tímtéž. Zen tak zachovává paradoxní vztah mahajánového buddhismu nirvána-samsára a taoistického rčení „návrat je nekonečně daleko“. Je to jako by zenoví mistři řekli: osvobození nelze hledat na onom světě, tento svět je příští svět a není potřeba osvobozovat se. Tohle je pohled satori, dokonalého osvícení, „transcendentní moudrosti“ (Pradžňápáramitá).

V podstatě je to posun do středu sebe sama. V každé situaci běžného života, i v té nejtriviálnější, je dualistická a intelektuální mysl nahrazená bytím, které nevnímá rozdíl mezi „já“ a „ne-já“ a přesahuje a překonává všechny protiklady. Toto bytí si nakonec užívá dokonalou svobodu. Je jako vítr, který vane tam, kam chce a jako holé bytí, které opouští všeobjímající chudobu.

Zen, nebo alespoň většina zenových škol, zdůrazňuje, že objevení satori je nepředvídatelné a náhlé. Suzuki byl tedy na omylu, když to spojoval s technikami používanými hinduistickými školami – sánkhjou nebo jógou. Tyto techniky byly také zmiňovány v raných buddhistických textech. Suzuki také používal podobenství vody, která se v daném okamžiku mění v led. Také používal podobenství o alarmu, který v důsledku nějaké vibrace náhle zatroubí. Podle Suzukiho nejsou žádné techniky a úsilí, které mohou samy o sobě vést k satori. Suzuki naopak často prohlašoval, že k satori dochází spontánně, když se vyčerpají všechny prostředky bytí – zvláště intelekt a logické schopností chápání. Podle něj lze satori v některých případech usnadnit násilím a dokonce i fyzickou bolestí. Příčinou může být i pouhé vnímání objektu nebo nějaké události v každodenním životě, pokud v této oblasti existuje určitá latentní predispozice.

Kvůli tomu mohou vzniknout různá nedorozumění. Suzuki uznal, že „obecně vzato nejsou k dispozici žádné údaje o vnitřní práci před satori“. Nicméně mluvil o nutnosti projít „skutečným křestem ohněm“. Instituce nazývané „Síně meditace“ (Zendo), kde se ti, kteří touží po dosažení satori, podrobují režimu života, jenž je částečně podobný životu v některých církevních řádech, což ukazuje, že je nutná předběžná příprava. Tato příprava může trvat několik let. Podstata zenu zřejmě spočívá v procesu zrání, v němž jedinec dosáhne stavu akutní nestability. V té chvíli stačí sebemenší tlak pro změnu stavu, duchovní průlom či otevření, které vede k „intuitivnímu poznání podstaty jedince“. Mistři znají okamžik, v němž je mysl žáka připravena k otevření. Pak přichází finále – rozhodující impuls. Tento impuls může sestávat z jednoduchého gesta nebo zvolání, jež je v něčem nelogické či absurdní. To stačí k vyvolání zhroucení falešné představy individuality. Satori se stává „normálním stavem“ a člověk přebírá „původní tvář, kterou měl před zrozením“. Člověk už se nehoní za „ozvěnami“ a „stíny“. To v určitých aspektech připomíná existenciální téma „selhání“ nebo „ztroskotání“ (das Scheitern, v Kierkegaardovi a v Jaspersovi). Ve skutečnosti, jak jsem již zmínil, k otevření dochází často když jsou všechny zdroje bytí vyčerpány a jedinec se opírá o zeď. To lze vidět v některých praktických vyučovacích metodách používaných zenovým buddhismem. Mezi nejčastější metody používané na intelektuální rovině patří koán a mondo. Žák řeší paradoxní, absurdní a někdy i groteskní a „surrealistické“ otázky. Musí pracovat se svou myslí. Pokud je to potřeba, tak i několik let, dokud nedosáhne krajní meze svých normálních schopností chápání. Pak, když se odváží pokračovat dále, může dojít ke katastrofě, ale když obrátí situaci, může dosáhnout metanoie. Tehdy je dosaženo satori.

Normou zenu je absolutní autonomie: žádní bohové, žádné kulty, žádné modly. Doslova jde o zbavení se všeho, včetně Boha. „Pokud na své cestě potkáš Buddhu, zabij ho,“ říkají zenoví mistři. Je třeba opustit všechno, o nic se neopírat a pokračovat vpřed, až je dosaženo krizového bodu. Je velmi obtížné říci něco více o satori nebo ji porovnat s různými formami iniciačních mystických zážitků – je jedno, zda s východními, nebo západními. Svou cestu k satori má žák strávit pouze v zenovém klášteře. Jakmile dosáhl satori, vrací se do světa a vybírá si způsob života, který odpovídá jeho potřebám. Satori můžeme brát jako formu transcendence, která se stala přirozeným stavem v každé formě života.

Působení, které přichází z nově získaných dimenzí, které se přidávají k realitě v důsledku satori lze popsat slovy Lao-c': „Být celý v části“. S ohledem na to je třeba si uvědomit, jak důležitý vliv zen na Dálném východě získal. Zen byl nazýván „samurajskou filosofií“ a to je také důvod, proč se říkalo, že „cesta zenu je totožná s cestou luku“ nebo „cestou meče“. To znamená, že každá činnost v životě může být prostoupena zenem a může tak získat tak vyšší význam „nezávadnosti“ a „neosobní činnosti“. Tento druh činnosti je založen na vědomí bezvýznamnosti jedince, což ale není důvodem k paralyzování vlastní činnosti, ale spíše způsobuje odstup. Toto oddělení upřednostňuje absolutní a čistý čin, kterého se v některých případech dosahuje v extrémní formě sebeobětování a hrdinství, které byly na většině Západu zcela nemyslitelné (například kamikadze za druhé světové války).

To, co tvrdí C. G. Jung, tedy že psychoanalýza dokáže lépe než kterákoli jiná západní škola myšlení porozumět zenovému buddhismu, je samozřejmě směšné. Podle Junga se satori shoduje se stavem celistvosti a neexistence komplexů nebo vnitřní rozpolcenosti, čehož se podle psychoanalýzy dosáhne, když jsou rozumem odstraněny překážky a jeho pocit nadřazenosti a když je vědomý rozměr duše znovu spojen s nevědomím a „Životem“. Jung si neuvědomil, že metody a prostředky zenu jsou zcela opačné, než ty jeho. Zde není žádné „podvědomí“ jako zřetelná entita, která musí být znovu připojena k vědomí. Zen mluví o vizi nadvědomí (osvícení, bódhi či probuzení), které obnovuje „původní a světelnou povahu“ v níž neexistuje nevědomí. Přesto je možné postřehnout některé podobnosti Jungova pohledu a zenu, neboť obojí mluví o pocitu jedincovy „totality“ a svobody, která se projevuje v každém aspektu života. Je však důležité pochopit, na jaké úrovni se tyto názory zdají být shodné.

Jakmile se zen dostal na západ, objevily se tendence k jeho „ochočení“ a moralizaci bagatelizující jeho potenciálně radikální a „nenormální“ (tedy v protikladu k současným normám) důsledky a zdůrazňování standardních složek, které jsou tak drahé „duchovním“ lidem, tedy lásku a službu bližnímu svému, i když tyto složky byly odstraněny v neosobní a nesentimentální formě. Obecně řečeno jsou zde pochybnosti o „praktičnosti“ zenového buddhismu kvůli tomu, že „doktrína probuzení“ má iniciační charakter.

Zenový buddhismus proto může inspirovat pouze menšinu lidí, na rozdíl od pozdějších buddhistických názorů, které jsou otevřené každému a z větší části se omezují jen na morálku. Vzhledem k obnovení ducha původního buddhismu může být zen striktně esoterickou doktrínou. To můžeme vidět, když zkoumáme legendu pojednávajících o jeho kořenech. Nicméně Suzuki zastává odlišný názor. Zdůrazňuje ty aspekty mahajány, které „demokratizují“ buddhismus (koneckonců název mahajána znamená „velký vůz“, což symbolizuje, že je tato větev buddhismu zaměřená na širší publikum a ne užší okruh vyvolených). Jestliže člověk plně souhlasí se Suzukim, mohou vzniknout určité zmatky ohledně satori. Je třeba se ptát, zda takový zážitek ovlivňuje psychologickou, morální nebo mentální doménu nebo zda má vliv na ontologickou doménu, jako je tomu v případě každé skutečné iniciace. V takovém případě může být výsadou pouze malého počtu lidí.