Stud a puritánství jsou horší než „zkaženost“

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 4. května 1957. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Při příležitosti nejrozličnějších polemik, které vyvolal nedávný papežský projev, jsme již poukázali na to, že jedna z pranýřovaných věcí, a sice pandemické rozšíření pokročilých forem nestoudného ženského exhibicionismu, je v naší době sice znepokojující symptom, avšak z naprosto odlišného a vážnějšího hlediska, než jaké může zastávat pohoršená ctnostnost a puritánství. Krize studu je obecný jev současné kultury a úzce souvisí s nástupem toho, co jsme v jiném našem článku nazvali „animální ideál“ dneška, který je typický pro Ameriku, ovšem nyní se už rozšířil takřka všude.

V tomto světle jsou věci, které tu odsuzujeme, ukazatelem něčeho, co je podle nás dokonce mnohem znepokojivější než to, čemu se obecně říká „zkaženost“. V člověku, který se díky regresi dopracoval k tomu, že se nepovažuje za nic víc než za jeden z mnoha přírodních druhů, a který všechno ostatní vložil na bedra již překonané metafyziky a teologie, čímž nastolil naprosto fyzický ideál zdraví, síly a osobnosti, se musel nutně dostat do krize smysl studu. Taková je podstata dané situace.

Nejprve je zapotřebí upozornit, že v otázce studu musíme rozlišovat. Existuje stud, který je zcela konvenční a který pramení z následování společenských norem, aniž by o nich měl člověk nějaké hlubší povědomí. Takový stud může mít nanejvýš atavistickou sílu vykrystalizovaných mravů. O tomto studu, mimochodem spíše nezajímavém, zde není řeč. Existuje však i jiný stud, jehož kořeny jsou mnohem hlubší, poněvadž jeho hlavní příčinou je nelibost, jakou lidská bytost ve své celistvosti (a nikoliv taková, jak nám ji líčí Darwin) zakouší tehdy, když se dostane do stavu, který je vlastní nějakému zvířeti. Tento druhý typ studu, osobní a určitým způsobem aristokratický, se dnes stále více vytrácí, díky solidaritě se všeobecnou „fyzickou“ orientací, o níž jsme mluvili.

Vytrácí se jak u mužů, tak u žen. U mužů, kteří by z principu měli především udržovat správný směr, se to projevuje tím, že jsou vulgární a mají zkažený vkus. Ovšem pokud jde o ženy, a navíc o vztahy mezi dvěma pohlavími, je situace mnohem horší.

Je známo, že u ženy stud nehraje roli etickou v pravém slova smyslu, ale spíše „funkční“; stud je součástí její sexuality a jejího kouzla. Vždyť pouze mimořádně primitivní jedinec se může cítit vzrušen ženou bez jakéhokoliv studu. Při oblékání, chování i dalších věcech se ženy velmi citlivě nechávají řídit (instinktivně a nevinně, anebo nikoliv) cudností a necudností. Stud ponechávají zcela stranou v soukromém životě, záměrně, a to v situacích, jež považují za zajímavé pouze pro jejich výjimečnou či zlomovou povahu.

Dnes se však věci mají jinak. Nedostatek studu jako by byl něčím „přirozeným“, nevinným, antifunkcionálním, obvyklým a téměř veřejným. To vlastně dokládá či navozuje ono snížené napětí, a tedy omezenost „animálního ideálu“. To je důvod, proč jsme tvrdili, že s tím moralismem nemá co dělat; ba dokonce zde zcela nezbytně dochází k záměně hledisek. Ten kdo chce bojovat proti elementární síle sexu, měl by se přímo radovat z toho, že se zmiňovaný jev tak rozmáhá. Nestoudný exhibicionismus rozsáhlých letních pláží je totiž tou nejlepší školou cudnosti. Ale i v dosud zaujatém exhibicionismu striptýzů a polostriptýzů, v biografech a jinde stačí udělat jen krůček dopředu a účinek se obrátí, zvláště pokud by si člověk na taková představení navykl už od raného mládí. Ostatně je známo, že se stačí nějakou dobu potulovat po pařížských nočních podnicích a všech těch prostoduchých varieté, které také navštěvuje značná část městské veřejnosti, v nichž se dívky předvádějí zcela nahé, až na jediný malý trojúhelníček, často jen o malinko jinak zbarvený než to, co by měl skrývat, aby člověk s naprostým klidem zvážil, co dalšího může nabídnout zřeknutí se ženského studu při jiných příležitostech. Už ve Spartě se dívky při mnoha příležitostech s naprostou přirozeností ukazovaly nahé: stejně jako dnes, kdy se přechází přímo k nudismu, ve znamení stupidního „návratu k přírodě“.

Budeme-li pokračovat tímto směrem, pak spíše než nějakou zkaženost můžeme očekávat, že na nahou ženu se bude pohlížet jako na nějakou rybu nebo siamskou kočku, přirozeně, zvědavě a s estetickým nezájmem. A to bude někdo moci považovat za „zdravé“. Druhou stranou mince pak bude určité družení, tedy hromada chlapců a dívek bez arriére-pensées (tzn. bez postranních úmyslů), „na Adama“, jako když je květák s kapustou na jedné zahradě. Takovou otřepanou a zaběhlou povahu „bez jakýchkoliv předsudků“ stále více nabývají vztahy mezi pohlavími, čímž následují příklad Ameriky a některých severských zemí. Opravdu přichází „svobodná“ mládež – svobodná v tom, že za svůj způsob života přebírá způsoby kdejakého živočišného druhu, což následně pohřbí vyšší živočichy, „rasu“, rozvoj i jistotu instinktu.

Sexuální primitivismus totiž v těchto souvislostech není jev nijak vzácný. Nejen z legrace se vkládá do úst typické americké dívky, poté co byla se svým partnerem v posteli, otázka: Do you feel better now? – „Cítíš se nyní lépe?“ Touha začíná být považována skoro za něco nepříjemného a rušivého, za vzrušení, které je třeba ukonejšit. Všechno to může dokonce vycházet vstříc požadavkům určitého profylaktického moralismu, neboť všechno se zbavuje dramatičnosti, stává se prostým a „přirozeným“, takže zůstává pouze jádro elementárních fyzických pudů. A kdyby se k tomu přidal důraz na čistě plodící účel manželství, nemohlo by to uspokojit dokonce ani katolickou morálku, podle níž by měl být sex mimo tento biologický účel – onu smutnou nutnost, kterou si žádá „příroda“ – potlačen a zatracen.

A tak se tu nejedná ani o otázku „ctnosti“, ani „zkaženosti“, ani malicherné měšťanské morálky. Naopak máme co do činění se skutečnostmi, jejichž vnitřní stránkou je – i když to tak nevypadá – úpadek úrovně a neschopnost pěstovat intenzivní a plný život, či dokonce se o takový život vůbec opravdově zajímat. Jsou to projevy světa, který upadá do zkázy, navzdory tomu, co nabízejí veškeré technické, fyzické a sociální vymoženosti.