„Hrdina“ a „Žena“
Následující text je překladem 6. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Jak všichni vědí, nauka o Zlatém věku je součástí doktríny čtyř věků, které se střídají v důsledku duchovní involuce, jež postupuje dějinami od nejstarších dob. Všechny tyto věky mají také morfologický význam a vyjadřují typickou a univerzální formu civilizace. Po Zlatém věku přišel Stříbrný věk, který se projevuje spíše kněžským a feminním charakterem, než královským a virilním typem duchovna: nazývám to lunární duchovností, protože symbolika zlata a stříbra jsou již tradičně ve stejném vztahu jako slunce a měsíc. V této souvislosti se odhaluje další vztah: měsíc je ženská hvězda, která v sobě, na rozdíl od slunce, nemá žádný vlastní zdroj světla. To znamená posun ke zprostředkované duchovnosti, tedy k extrovertní duchovnosti vyznačující se poddaností, odevzdaností, láskou či extatickým vytržením. Zde najdeme kořen „náboženského“ fenoménu, kterým se liší devocionální náboženství od těch mystických.
Každá vzpoura divoké a materializované virility proti duchovním formám charakterizuje Bronzový věk. Tento věk se vyznačuje degenerací kasty bojovníků a vzpourou proti těm, kdo představují ducha, který už dlouho není olympským vůdcem, ale jen knězem. Bronzový věk je také charakteristický pýchou, násilím, válčením a úpadkem vlastností, které jsou vlastní kastě bojovníků. Odpovídajícím mýtem je Titánská či Luciferská revolta nebo Prometheův pokus ukrást Bohům oheň. Ekvivalenty (věk „obrů“ či věk vlka, nebo „elementárních bytostí“) lze nalézt v mnoha různých tradicích a dochovaných fragmentech legend a eposů různých národů.
Posledním věkem je Železný věk, jenž byl v Indii nazýván Temným věkem (Kali juga). Tento věk zahrnuje každou desakralizovanou civilizaci, každou civilizaci, která zná a vychvaluje pouze to, co je lidské a pozemské. Proti těmto formám dekadence se objevuje myšlenka možné obnovy cyklu, kterou Hesiodos nazývá heroickým cyklem nebo dobou hrdinů. Zde je nutno použít slovo hrdinský ve zvláštním významu, odlišném od toho obvyklého. Podle Hesioda „generace hrdinů“ byla stvořena Diem, tedy oním olympským principem, jenž má potenciál obnovit původní stav a dát tak možnost vzniknout novému „zlatému“ cyklu.[1]
K tomu abychom si uvědomili, co je jen pouhou možností a ne zatím skutečností, je nejprve třeba překovat jak „lunární“ duchovno, tak i materializovanou virilitu, tedy jak kněze tak i pouhé válečníky nebo Titány. Tyto archetypy „heroických“ figur lze nalézt v téměř všech tradicích. V helénsko-achájské tradici byl například Hérakles popisován jako hrdinský prototyp právě v tomto smyslu. Jeho věčnou rivalkou je Héra, nejvyšší bohyně lunárního panteistického kultu. Hérakles získal nesmrtelnost potom, co se spojil s Diem, jenž reprezentuje Olympský princip, proti „obrům“. Podle jednoho z mýtů tohoto cyklu, je skrz Hérakla „titánský“ element (symbolizovaný Prometheem) osvobozen a smířen s olympským prvkem.
Na jedné straně Titán představuje toho, kdo nepřijímá lidský stav a chce ukrást božský oheň, na druhé straně je jen malý rozdíl mezi hrdinou a Titánem. Pindaros nabádal lidi, aby se „nesnažili stát se podobnými bohům“. Také v hebrejské mytologii symbol Adamova prokletí je podobným varováním a naznačením zásadního nebezpečí. Titánský typ, nebo v jistém ohledu i typ bojovníků, se koneckonců vyznačuje stejnými vlastnostmi, jako hrdinové. Aby bylo možné dojít k pozitivnímu řešení problému, tedy k dosažení olympské transformace a reintegrace do primordiálního stavu, je nutné splnit dvě podmínky.
Tou první je nutnost prokázat a potvrdit mužské kvality, proto najdeme v eposech a rytířské symbolice celou řadu dobrodružných činů a bojů. Tato kvalita by neměla znamenat omezení, aroganci a uzavření „Já“ a neměla by ani znamenat paralyzování schopnosti otevřít se transcendentním silám, protože jen díky nim může oheň skutečně zářit a osvobodit sebe sama. Zadruhé, osvobození by nemělo znamenat zastavení vnitřního napětí. Další zkouška spočívá v dostatečném potvrzení mužné kvality na nadrozumovém poli. Důsledkem toho je olympská transformace či dosažení důstojnosti, která byla v iniciačních tradicích označována jako „královská“. To je základní rozdíl, který odlišuje hrdinské zkušenosti od všech mystických úniků a panteistických iluzí, k nimž se, mimo jiných symbolů, vztahuje i symbolika ženy.
V indo-árijské tradici je každý bůh – tedy každá transcendentní síla – spojena se svou nevěstou, zvanou šaktí, což znamená jednak „nevěsta“, ale také „síla“. Na západě byly Moudrost (Sophia) nebo Duch svatý reprezentovány jako královny, zatímco v řecké mytologii byla Hébé, věčné olympské mládí, manželkou Hérakla. V egyptské mytologii božské ženy nabízely králům lotos, jenž byl symbolem znovuzrození a klíče k životu. Podobně íránské fravaši a nordické valkýry jsou postavami transcendentních částí bojovníků, silou jejich osudu a vítězství. Římská tradice znala Venuši Vítěznou (Venus Victrix), která byla spojována s produkováním imperiálních zásob – Venuše Rodička (Venus Genitrix). Keltská tradice zná nadpřirozené ženy, které berou bojovníky na tajemné ostrovy, aby je svou láskou učinily nesmrtelnými. Jméno biblické Evy pochází ze slova Živa či život. Existovaly i jiné podobné případy, o nichž jsme pojednali na jiném místě. Zde chci pouze zdůraznit, že tradiční symbolika v ženě viděla oživující a transfigurující moc, pomocí níž je možné překonat lidský úděl.
Co je základem feminní povahy této síly? Protože každá symbolika je založena na specifických analogických vztazích, které je možno vztáhnout na vztahy mezi mužem a ženou. Tyto vztahy mohou být buď normální, nebo abnormální. Jsou abnormální, když žena vládne muži. Vzhledem k tomu, že nás na tomto místě zajímá spíše první případ, nebudu se této druhé možnosti věnovat. Pouze řeknu, že se jedná o případy gynekokratických (matriarchálních) postojů, které musí být považovány za zbytky „lunárních“ civilizací, v nichž nacházíme reflexi tématu mužské závislosti, pasivity ducha a jeho podřízenost ženské podobě (Vesmírná Matka, či Magna Mater, Matka Života atd). To je charakteristickým tématem tohoto cyklu.
Nicméně obecnější představa ženy jako dárkyně sacrum a jako oživujícího principu nebo nositele života, který osvobozuje a transformuje pouhé bytí[2] nemusí nutně spadat do této kategorie. Naopak, tato myšlenka může být (a často opravdu byla) považována za součást duchovna, které jsme označili za „heroické“. V tomto případě je třeba poukázat na normální vztahy mezi mužem a ženou jako základ symboliky. Základem je tedy situace, při níž si mužský princip zachovává svůj vlastní charakter. Duch tváří v tvář mužskému principu je „ženou“: mužský princip je aktivní, duch je pasivní. Před silou, která transfiguruje a oživuje hrdinu, si mužský princip zachovává svůj charakter tak, jako má muž být pánem své ženy. Mimochodem je třeba poznamenat, že to je přesný opak svatební symboliky převládající v náboženství a především v křesťanské mystice, v níž duši připadá ženská role, tedy role „nevěsty“.
Jak již bylo řečeno, ve „znameních“ středu nacházíme smíšené symboly: Žena z Ostrova, Žena ze Stromu, Žena z Fontány, Žena či Královna z Hradu, královna Sluneční Země, žena ukrytá v kameni apod. Podobně u vdovy držící období smutku, období, kdy nemá moc nebo sílu, protože ztratila svého „muže“ a čeká na nového pána či hrdinu.[3] Analogický význam je i v symbolice vězněné panny čekající na osvobození a na svatbu s předurčeným rytířem. Na tomto základě jsou založeny mnohé legendy, pověsti a rytířské povídky popisující dobrodružství a hrdinské boje vedené ve jménu ženy, které lze vykládat jako symbol zkoušek mužské kvality, která je předpokladem pro transcendentní integraci lidské osobnosti. V tomto typu literatury můžeme najít i svůdné ženy, které představují pro hrdiny potencionální nebezpečí, jež by nemělo být chápáno pouze v primitivním slova smyslu, tedy jako pouhé tělesné svádění. Spíše by mělo být chápáno jako odkaz na nebezpečí, že hrdinská dobrodružství mohou skončit obrovským pádem. V tomto případě žena představuje svůdnost transcendentálních sil a vědění, tedy prométheovskou uzurpaci a hříšnou pýchu. Jiným, opačným aspektem je to, co můžeme nazvat „smrtí, jež přichází z ženy“, která odkazuje ke ztrátě hlubšího principu virility.