☉ JuliusEvola.cz

Krize studu

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 11. září 1971. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Je zřejmé, že dnes dochází k určité všeobecné krizi smyslu studu, a i to poukazuje na fenomén regrese. Tvrdí-li někdo, že stud není nic přirozeného, protože jej neznají zvířata, někteří divoši a také děti, je na omylu. Nerozlišuje totiž to, co je „přirozené“ pro plně rozvinutou lidskou bytost, od toho, co takové může být maximálně pro nějaké zvíře či divocha. Navíc je fakt, že určité dispozice se projeví o to později, o co jsou vznešenější.

Scestnost každého „naturalismu“ je v tom, že věří, že dokáže lidskou bytost učinit „zdravou“ a „přirozenou“. Ve skutečnosti ji ale znetvořuje, činí primitivní a redukuje přesně na to, čím by měla být podle darwinistických vrtochů, totiž ničím jiným než jen vyvinutějším živočišným druhem, který se kvalitativně nijak neodlišuje a nemá nijak výsostné postavení. Smysl studu – v jeho nejhlubších a nejautentičtějších aspektech, a mimo jakýkoliv konvencionalismus – pochází z nelibosti, kterou člověk, jenž dospěl na úroveň civilizace, zakouší právě z toho, že na sebe bere podobu zvířete, a navíc ještě znesvěcuje svoji fyzickou osobitost. Z toho tedy pramení onen regresivní ráz současné krize smyslu studu. To je také základem „protestního nudismu“, jenž byl vyjádřen dokonce i v divadelních představeních typu Oh Calcutta a Hair. Tato antikonformistická manifestace, která si za symbol nemohla zvolit nic jiného než nahotu, je výmluvným ukazatelem úrovně kontestace a jejích záchytných bodů.

Na tomto místě bychom však spíše chtěli rozvinout některé úvahy o vytrácejícím se smyslu studu u současných žen, a o tom, co je jádrem jejich oplzlosti. Za tímto účelem vyzdvihneme dva aspekty.

Není jasný důvod, proč si moderní ženy libují v tom, předvádět se ve stále spořejším oblečení, protože iniciativa z velké části nevyšla pouze od nich. Nemalou zásluhu na tom má samozřejmě muž, avšak na počátku to nebyl on, kdo by ji podněcoval. Je známo, na jaký odpor by – prakticky ve všech dřívějších dobách – narazil, kdyby chtěl, aby se nějaká žena svlékla. Ženy totiž tehdy velmi dbaly na to, aby jejich fyzická osobnost byla zahalena do jakéhosi tajemství, a pokud žena nebyla k nahotě dovedena spontánně, obnažovala se pouze z „funkčních“ důvodů, tedy proto, že nahota přináší v soukromém životě výhodu, a také ve výjimečných případech, před stejně nahým obecenstvem, což bylo víceméně běžné.

Může jít o to, že žena má ráda obdiv. Často ale vstupuje do hry skutečná „narcistická“ deviace. Kromě kosmetické maškarády a všeho, co s ní souvisí, jde o kult vlastního těla, předvádění vlastní nahoty a zdůrazňování všeho, co může být návnadou pro muže. Tyto formy „narcistické deviace“ jsou nejdůležitějším zájmem takových žen. Činí jim takové potěšení, že ho často upřednostňují před sexuální zkušeností, dokonce tak, že to v některých případech může vyvolat i neurózu.

Jiný aspekt pojednávaného jevu pak představuje míra „psychologického sadismu“. Na to poukázal L.T. Woodward, když mluvil o ženách, které dnes sice „vyzývavě předvádějí své tělo, to je ovšem pokryto symbolickým nápisem: nedotýkat se. Sexuální trýznitelky tohoto druhu lze potkat na každém kroku: jsou to holky v miniaturních bikinách, ženy s provokujícím výstřihem nebo děvčata promenádující se po ulici v přiléhavých kalhotách nebo v minisukních, které odhalují skoro celá stehna. Všechny chtějí přitahovat pozornost, ale jsou to netýkavky a snadno se dokáží rozhořčit.“

Je pravda, že s probíhající „sexuální revolucí“ se tento odstup často vytrácí; přesto však, kdyby sexuální povolnost těchto samic odpovídala jejich vyzývavosti, všechna města by se proměnila v pořádné bordely.

Na téže myšlenkové úrovni si musíme všimnout ještě něčeho. Vynikající badatel antických mravů a kultur, J.J. Bachofen, rozeznával v chování žen tři stupně. Prvním stupněm je stupeň demétrický (s odkazem na typ či symbol bohyně Démétér), odpovídající funkci ženy, dívky, manželky či matky, v monogamním a uspořádaném systému. Avšak v závěrečných formách rozkládající se společnosti se začínají vynořovat a následně převažovat typy „hetéry“ a amazonky. Hetérický typ je typem afroditickým, a je pro něj charakteristická svobodná či smíšená sexualita; typ amazonky naopak přebírá mužské rysy a snaží se o určité sebepotvrzení.

Nyní tedy můžeme říci, že tyto dva poslední typy jsou v naší době velmi rozšířeny. K přirozené oblasti, která souvisí se smyslným afroditickým půvabem, se přidává „amazonické“ chování zvláštního ženského typu s jeho vlastním stylem.

Nejedná se o ženy ledajak zmužštělé, nýbrž například o onu ženu, kterou ve své knize Venuše v kožichu popsal baron von Sacher-Masoch (podle něhož byl pojmenován masochismus). Nejnovější ženská móda je v tomto směru nanejvýš příznačná: jsou to ženy ve vysokých kozačkách, odhalující to, co dříve zakrývaly nejvíce, totiž stehna, a to bezmála až k slabinám. Je to sexuální provokace spojená s „amazonickým“ rysem, který se prozrazuje také kovovými ozdůbkami a oblečky.

Je tady ale ještě další aspekt krize smyslu studu a exhibicionismu nahoty, jehož následky by mohly být znepokojivé dokonce i z naprosto odlišného hlediska, než jaké zastává puritánská morálka. Dochází totiž k inflace ženského aktu, ať už zmíněným způsobem oblékání, ale také díky nude-look a nejrůznějším představením, se vším tím co nabízejí člověku, který je ze všech těch nahotinek už takřka zhnusen, ale také celou záplavou všem dostupných speciálních časopisů. A tak ženský akt už není sexuální provokací, ale vyvolává spíš pravý opak: netečnost.

Ta může „vychovat“ pohled, který pak je schopen klouzat po nahé ženě se stejným estetickým zájmem, s jakým se jindy zaměřuje na nějakou vyšlechtěnou kočku nebo čínskou vázu, bez jakéhokoliv napětí – bez napětí, jaké obvykle vyvolá pohlavní polarita.

Zaslouží si zde být citována jedna charakteristická příhoda. Jedna beatnická holka, která poskytovala rozhovor, na sobě měla minisukni skýtající (rozhovor probíhal vsedě) očím pohled na nohy včetně kalhotek. Když si všimla, že je pozorována – k čemuž pochopitelně muselo dojít – na oněch místech svého těla, reagovala doslova takto: „Čumíte mi na nohy jak ňákej vadnej dědek. Kluci od nás vás vůbec nehlídaj!“

Nedomníváme se, že by to bylo nějak povzbudivé. Všechno to směřuje k primitivismu a banalizaci, a pokud ty zakořenění, zcela jistě zasáhnou samu sexualitu v jejích nejvýznamnějších rozměrech a možnostech.