Hora a duchovno

Následující text je překladem 1. kapitoly z knihy Meditace na vrcholcích, jež byla poprvé publikována v roce 1974.

***

V moderním světě existují dva faktory, jež více než kterékoliv jiné zodpovídají za bránění našeho uvědomění si duchovna, které bylo nejstarším tradicím známo: tím prvním je abstraktní charakter naší kultury; druhým je glorifikace slepé a zběsilé posedlosti aktivitou.

Na jedné straně jsou lidé, kteří ztotožňují „ducha“ s učeností nabytou v knihovnách a univerzitních učebnách, nebo s intelektuálními hrami filosofů, nebo s knižním či pseudomystickým estetismem. Na straně druhé, nové generace přeměnily atletické soupeření v náboženství a zdají se být neschopnými představy čehokoliv mimo vzrušení z tréningu, soutěžení a fyzických úspěchů; skutečně přeměnily sportovní výkon v samoúčelný cíl a dokonce v posedlost, namísto prostředku pro cíl vyšší.

Někteří lidé považují tento protiklad životních stylů za jakési dilema. Ve skutečnosti nacházíme často u takzvaného učeneckého typu vlastní silnou averzi vůči fyzické disciplíně; obdobně u lidí věnujících se sportu pěstí pocit fyzické síly opovržení nad těmi ze „slonovinových věží“, kteří se omezili na knihy a bitvy slov, jež oni shledávají za neškodné.

Tyto dva životní styly by měly být považovány za scestné a za plody moderní dekadence, jelikož jsou oba cizími pro heroickou vizi ducha, jež tvořila osu nejlepších klasických tradic Západu, a která je nyní v kontextu opravdové obnovy Itálie úspěšně evokována.

Až příliš často lidé zapomínají, že duchovno je v podstatě způsob života a že jeho míra nesestává z pojmů, teorií a idejí, které jsou uskladněny v něčí hlavě. Ve skutečnosti je duchovno to, co bylo úspěšně aktualizováno a převedeno do pocítění vyšší kvality, které je zažito duší uvnitř, a do vznešeného vystupování, které je vyjádřeno tělem.

Z této perspektivy je možné ocenit disciplínu, která přestože se tělesných sil týká, v nich nebude začínat ani končit, nýbrž namísto toho se stane prostředkem k probuzení živoucího a organického duchovna. Toto je disciplína vyššího vnitřního charakteru.

V asketovi je takováto disciplína, abychom tak řekli, přítomna negativní cestou; v hrdinovi je přítomna cestou pozitivní, potvrzující, typickou pro Západní svět. Vnitřní vítězství proti nejhlubším silám, jež se vynořují ve vědomí člověka během napětí a smrtelného nebezpečí, je triumfem ve vnějším smyslu, ovšem jde též o znamení vítězství ducha nad sebou samým a o znamení vnitřní proměny. Z toho důvodu obklopovala ve starověku aura posvátna jak hrdinu, tak zasvěcence náboženských či esoterických hnutí, a hrdinské postavy byly považovány za symboly nesmrtelnosti.

Ovšem v moderní civilizaci směřuje vše k zadušení heroického smyslu života. Vše je více či méně mechanizované, duchovně ochuzené a umenšené na opatrné a usměrňované sdružování bytostí, které strádají a které ztratily svoji soběstačnost. Kontakt mezi hlubokými a svobodnými silami člověka a silami věcí a přírody byl přeťat; městský život vše petrifikuje, synkopuje každý dech a kontaminuje každý duchovní „pramen“. A jako by toho nebylo dost, zbabělé ideologie pěstí opovržení nad těmi hodnotami, které byly v jiných dobách základem racionálnějších a zářnějších společenských uspořádání. V dávných společnostech byl vrchol hierarchie obsazen kastou válečnické aristokracie, zatímco dnes jsou pacifisticko-humanitárními utopiemi (především těmi anglosaskými) činěny snahy o vykreslení válečníka jako jakéhosi přežitku a jako nebezpečné a škodlivé entity, které se jednoho dne pohodlně zbaví ve jménu pokroku.

Jakmile je hrdinská vůle přidušena, hledá si další působiště mimo síť praktických zájmů, vášní a tužeb, a tato síť se stává postupem času stále těsnější a těsnější: vzrušení, které sporty působí našim současníkům, je výrazem právě tohoto. Ovšem heroická vůle musí být zpracována k opětovnému uvědomění sebe sama a k posunu za omezení materialismu.

V boji s horskými výšinami je čin konečně osvobozen od všech strojů a od všeho, co oslabuje přímý a absolutní vztah člověka s věcmi. Poblíž nebe a rozsedlin – mezi nehybnou a tichou velikostí vrcholů; v nárazech běsnících větrů a sněžných bouří; v obklopení oslnivého jasu ledovců; či v obklopení nelítostné, beznadějné strmosti skalních stěn – je možné znovu probudit (skrze to, co se může zprvu jevit jako pouhé zapojení těla) symbol překonání, skutečné duchovní a virilní světlo, a učinit tak kontakt s primordiálními silami uzavřenými v údech těla. Touto cestou bude horolezcův boj více než fyzickým a úspěšný výstup se může stát symbolem dosažení čehosi, co již není pouze lidské. Dávné mytologie považovaly vrcholky hor za sídla bohů; toto je mýtus, ovšem jde také o alegorické vyjádření skutečné víry, jež může vždy znovu ožít sub specie interioritatis.

Lidé v životě mají – jak po Nietzschovi poukázal Simell – zvláštní a téměř neuvěřitelnou moc dosáhnout jistých existenčních vrcholů, na nichž je „žít více“ (mehr leben), či nejvyšší intenzita života transformována ve „více než život“ (mehr als leben). Tak jako se žár přetváří ve světlo, tak na těchto vrcholcích se život osvobozuje od sebe samého; nikoliv ve smyslu smrti individuality či jakéhosi druhu mystického ztroskotání, ale ve smyslu transcendentního potvrzení života, v němž úzkost, nekonečné dychtění, tužby a obavy, hledání náboženské víry, lidských opor a cílů, toto vše ustupuje dominantnímu stavu poklidu. Existuje cosi většího než život, v životě samotném, nikoliv mimo něj. Tento heroický zážitek je cenný i dobrý v sobě samém, zatímco běžný život je řízen pouze zájmy, vnějšími věcmi a lidskými konvencemi. Užívám slovo zážitek, jelikož tento stav není spojen s nějakým konkrétním vyznáním či s teorií (které jsou vždy bezcenné a relativní); spíše se ukazuje nejpřímějším a nejjasnějším způsobem, stejně jako zážitek bolesti či rozkoše.

Tento hluboký rozměr ducha, jenž vnímá sebe samého jako neomezeného a nacházejícího se za veškerou manifestovanou skutečností, je znovu probuzen a vyzařuje – třebaže ne zcela vědomě – v „šílenosti“ těch, kteří si ve stále větších počtech a bez přesného důvodu troufají vyzývat horské výšiny, vedeni vůlí, jež přemáhá strach, vyčerpanost i primitivní instinkty obezřetnosti a pudu sebezachování.

S pocitem samoty a pouze s vlastními prostředky, bez pomoci v beznadějné situaci, oděn jen vlastní silou či slabostí, kromě sebe bez nikoho na nějž by se mohl spolehnout; lézt ze skály na skálu, z úchytu na úchyt, z hřebenu na hřeben, nezadržitelně po hodiny a hodiny; vnímaje výšku a bezprostřední nebezpečí všude kolem; a nakonec, po tvrdé zkoušce vyzývající veškerou vlastní sebedisciplinu, pocítění nepopsatelného osvobození, sluneční samoty a ticha; konec boje, podmanění strachu a odkrytí neomezeného horizontu po míle a míle daleko, zatímco vše ostatní leží dole pod ním – v tom všem může člověk skutečně nalézt opravdovou možnost očisty, probuzení a znovuzrození čehosi skutečně transcendentního.

Nezáleží na tom, že heroický symbolismus hory může zpočátku zažít jen několik málo lidí. Když je na takovéto významy kladen náležitý důraz, budou lidi ovlivňovat. Neexistuje žádný skutečný horolezec, jenž by nebyl schopen výstup hory zažít jako cosi, co je více než pouhý sport, třebaže jen v několika ojedinělých záblescích. Stejně tak neexistuje žádný skutečný horolezec, jenž by neprojevil v očích či ve tváři zastřené sněžným odleskem slunce znamení rasy, jež se přetvořila mimo rámec rasy lidí z nížin.

Z těchto důvodů bychom měli uchránit hory od kontaminující invaze turistů, kteří se je pokoušejí dobýt výstavbou svých „civilizovaných“ základních táborů. Neodkazuji jen k oné bázlivé mládeži, která s sebou do oblíbených horských středisek přináší svou marnivost, všední městské návyky (jako diskotéky a tenisové kurty) a která jen snobsky vystavuje svou novou pestrobarevnou výstroj, koupenou pouze za účelem nějaké nevinné procházky po lesích. Odkazuji též k těm, kteří tichá a nekontaminovaná místa pošpiňují materialismem a trivialitou, totiž soutěživým duchem a mánií za tím co je těžké a neobvyklé, v zájmu ustanovení nových rekordů.

Hora vyžaduje čistotu a jednoduchost; vyžaduje askezi.

Ó nebe nade mnou, ty čisté! hluboké! Propasti světla! Tebe zřím a třesu se božskými žádostmi. Do tvé výšky se vrhnouti – toť moje hloubka! Do tvé čistoty se skrýti – moje nevinnost. A putoval-li jsem sám: po kom lačněla má duše v nocích a na bludných stezkách? A stoupal-li jsem do hor, koho jsem kdy, ne-li tebe, na horách hledal? A vše mé putování a stoupání: nouze to byla jen a pomůcka toho, kdo si nedovede pomoci: – chce jen letěti celá má vůle, vletěti v tebe!^[1]

Toto jsou slova, která Friedrich Nietzsche, filosof, jenž prosazoval vůli k moci, sepsal v odlehlých horách v Engadin. Pro některé lidi nemohou tato slova obnášet nic víc než citový výlev. Pro jiné mohou obsahovat jak důvěrný pocit heroického duchovního postoje, jehož duchem je čin, tak disciplínu bezohledného sebeovládání. Chrámem tohoto ducha je primordiální majestátnost vrcholů, ledovců, rozsedlin a modrého nebe bez hranic.

V tomto kontextu se horské i duchovní vrcholky sbíhají v jediné prosté, a přeci mocné realitě.

Poznámky

1. ^ Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra.