☉ JuliusEvola.cz

Nietzsche pro dnešní dny

Následující text je překladem článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na Gornahoor.net.

***

Zdá se, že v Itálii ožil zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným příznakem toho je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdiho, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak z němčiny přeložená excelentní systematická práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k tomu, abychom si položili tuto otázku: stranou významu, který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho ideje znamenat dnes, nebo přesněji řečeno, které z jeho idejí jsou stále opodstatněné?

Relevanci tohoto problému vynesl na světlo Reiniger v poznámce, že postava Nietzscheho má rovněž kvalitu symbolu a že jeho osoba současně ztělesňuje jistý problém: „je to záležitost moderního člověka, o niž bojuje, záležitost člověka již bez kořenů v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi propastmi barbarství, hledajícího se, tedy dovedeného k tomu, aby sám ze sebe dal uspokojivý smysl existence pro vše dotlačené až přímo k němu.“

Tento náhled týkající se problému člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době, kdy „Bůh je mrtev“, lze blíže specifikovat pomocí toho, co Nietzsche nechal svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř až banální podobě. Jde o problém člověka v době, kdy veškeré vnější opory selhávají a kdy – jak již řekl náš filosof – „roste poušť.“

Stejně tak se dá říci, že vše, co Nietzsche může poskytnout, se toliko týká čistě individuálního problému. Veškeré formulace mající možný vztah s kolektivními a politickými problémy odkládáme stranou. Jde o ty, ve kterých by mnozí rádi spatřili koluze mezi Nietzscheho učením a politickými hnutími minulosti, především s hitlerovským nacionálním socialismem, ty, které byly nařčeny z přiživování hrdosti údajného „Herrenvolku“ (panské rasy) a přilnutí ke špatně chápanému biologickému rasismu.

Představuje-li „nadčlověk“ nade vši pochybnost centrální ideu celého nietzscheánského myšlení, je to ve smyslu „absolutního nadčlověka“, nejde o grotesknost stylu d’Annunzia ani o „plavou bestii“ (což je jeden z nejhorších Nietzscheho výrazů) a dokonce nejde ani o výjimečného jedince, který by zosobňoval maximum „vůle k moci“, „mimo dobro a zlo“, ovšem beze světla a vyššího posvěcení.

Pozitivního nadčlověka, pasujícího k tomu „lepšímu z Nietzscheho“, musíme namísto toho rozpoznávat v typu člověka, který dokonce v nihilistickém, zdevastovaném, absurdním a bezbožném světě ví jak stát na svých nohou, jelikož je schopen udělovat sobě ze sebe zákony, v souladu s novou vyšší svobodou.

Zde musíme upozornit na jasnou demarkační linii existující mezi Nietzschem jako „bořitelem“, ničitelem model a „imoralistou“ (tento druhý výraz často sám používal, ovšem jen aby vzbudil senzaci – jelikož jeho opovržení zasahuje pouze „stádní morálku“), a mezi „revolucí ničeho“, tedy anarchismem odspoda, který je způsoben hlubokými krizemi moderního světa. Je příznačné, jakož i přirozené, že je Nietzsche absolutně neznámý tzv. „protestním“ hnutím dneška, zatímco byl sám prvním a největším rebelem. Neexistuje žádná shoda v lidských subjektech, skutečná zvolená spřízněnost – tj. plebejská – takovýchto současných hnutí se odkrývá v jejich časté koluzi s marxismem a jeho odnožemi, a s každou sociální a rasovou chátrou nemající daleko k násilnickému a destruktivnímu obalu čistě podlidských a naturalistických vrstev bytí.

V tomto ohledu jsou slova Nietzscheho Zarathustry aktuální a věcná. Táže-li se toho, kdo usiluje o osvobození z veškerých pout: „Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.“, myslí tím případy, v nichž jediné hodnoty, které jedinec měl, byly odhozeny spolu s poutem. Je to jasné varování těm, kdo dnes umějí mluvit pouze o „útlaku“ a kdo přiživují hysterickou nesnášenlivost k jakémukoliv typu autority – a to jen z jediného důvodu: jelikož v sobě postrádají velící princip.

A tak nitzcheánský typ, který „nihilismus překonal“ a který skutečně ví, „jak získat z jedu léčebný prostředek “, je tím, kdo vlastní onen princip a díky tomu také ví, jak být sám sobě zákonem. Reininger v tomto ohledu správně v Nietzscheovi spatřuje stvrditele „absolutní“ morálky, jako u Kanta. Jisté spojitosti lze dokonce navázat i se starou etikou stoiků, která též hájila vnitřní svrchovanost.

Nepochybně, rozmanitost dramaticky proměnlivých postojů, občas dokonce protichůdných, v nichž se Nietzsche snažil nalézt vlastní cestu, může vést k naprosto odlišnému směřování: například když Nietzsche hlásá chválu „životu“ nebo když se odvolává na „věrnost Zemi“. Též věrnost sobě: být a mít vůli k bytí tím, čím jsme, je občas předkládáno jako jediná možná a platná zásada na „rostoucí poušti“. Jde o adekvátní, ovšem nebezpečnou zásadu, známou již v době klasické antiky, dlouho před jakýmkoliv „existencionalismem“.

Tento zásadní problém nese takovéto riziko, je však nanejvýše důležitý pro otázku, co nejlepšího dnes může Nietzsche nabídnout. Bylo-li řečeno, že člověk musí být vlastním zákonem sám nad sebou, jde o to rozpoznat, co v jedinci je, a akceptovat omezení dosažená mnohými procesy duchovního rozkladu z nedávné doby – je třeba rozpoznat, zda člověk v sobě nachází přirozené opovržení pro vulgaritu a každý přízemní zájem, zda nachází vůli pro dobrovolnou a jasnou disciplínu, zda nachází schopnost svobodně ustanovit „hodnoty“ a dosáhnout jich bez ohledu na jejich cenu, hodnoty, jimiž Nietzsche definuje Přemožitele (Überwinder), člověka nerozvráceného v obklopení tolika věcí, jež dnes rozvrácené jsou.

Od autora k tématu též: Jezdit na tygru. Praha, 2009. Kap. 6 – Aktivní nihilismus. Nietzsche. a kap. 7 – „Být sami sebou“.