☉ JuliusEvola.cz

Nietzsche pro dnešní dny

Následující text je překladem článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na Gornahoor.net.

***

Zdá se, že byl v Itálii vzkříšen zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným znamením tohoto je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdia, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak překlad německé excelentní systematické práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k položení této otázky: mimo význam který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho myšlenky znamenat dnes a, přesněji řečeno, které jeho myšlenky zůstávají v platnosti?

Závažnost tohoto problému vyjevil Reininger poznámkou, že postava Nietzscheho má též kvalitu symbolu a že jeho persona současně ztělesňuje jakousi záležitost: „je to záležitost moderního člověka za kterou se bojuje, záležitost člověka s kořeny již ne v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi vrcholky civilizace a propastmi barbarství, hledajícího sebe, tj., dovedeného k tomu, aby dal sám ze sebe uspokojivý smysl existence, pro vše zatlačené přímo k němu.“

Můžeme hlouběji specifikovat toto hledisko zabírající se problémem člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době kdy „Bůh je mrtev“, hledisko vystavěné na základech toho, co nechal Nietzsche svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř banální podobě; jde o hledisko člověka doby, kdy veškeré vnější opory selhaly a kdy – jak již řekl náš filosof – „poušť roste“.

Ve stejném duchu se dá říct, že toliko co Nietzsche může poskytnout je čistě záležitostí individuálního problému. Veškeré formulace mající možný vztah s kolektivními a politickými problémy odkládáme stranou. Jde o ty, ve kterých by rádi mnozí viděli koluze mezi Nietzscheho doktrínami a politickými hnutími minulosti, především s hitlerovským nacionálním socialismem u kterého byly též obviňovány z přiživování hrdosti údajné „Herrenvolk“ (panské rasy) a z fixace se špatně pochopeným biologickým rasismem.

Jestliže „nadčlověk“ bez vší pochybnosti představuje centrální ideu celého nietzscheánského myšlení, je to v rámci „pozitivního nadčlověka“, ne v grotesknosti stylu d’Annunzia ani ne v „plavé bestii“ (což je jeden z nejhorších Nietzscheho výrazů) a ani ne ve výjimečném jedinci, jenž zosobňuje maximum „vůle k moci“, „mimo dobro a zlo“ ovšem bez nějakého světla a bez vyššího postihu.

Pozitivní nadčlověk, který pasuje k „lepšímu Nietzschemu“, musí být místo toho rozpoznán v typu člověka, který dokonce v nihilistickém, zdevastovaném, absurdním bezbožném světě ví jak stát na svých nohách, jelikož je schopen udělovat sobě ze sebe zákony, v souladu s novou vyšší svobodou.

Zde musíme upozornit na jasnou demarkační linii, jež existuje mezi Nietzschem jakožto „bořitelem“, ničitelem model a „imoralistou“ (tento druhý výraz často sám používal, to ale jen aby vzbudil senzaci: jelikož jeho opovrhování zasahuje pouze „stádní morálku“), a mezi „revolucí ničeho“, tedy anarchismem odspoda, který je způsoben hlubokými krizemi moderního světa. Je příznačné, stejně tak normální, že je Nietzsche absolutně neznámý tzv. „protestním“ hnutím dneška, zatímco byl sám prvním a největším rebelem. Není žádná shoda v lidských subjektech, skutečná zvolená spřízněnost – tj. plebejská – takovýchto současných hnutí je odkryta jejich častou koluzí s Marxismem a jeho odnožemi, a s každou sociální a rasovou vyloučeností mající blízko k násilnickému a destruktivnímu obalu čistě podlidských a naturalistických vrstev bytí.

V tomto ohledu jsou slova Nietzscheho Zarathustry aktuální a věcná, když se táže toho, který usiluje o osvobození z veškerých pout: „Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.“, myslíce tak na případy v nichž jediné hodnoty, které osvobozený vlastnil, byly odhozeny spolu s poutem. To je jasné varování těm, kteří dnes umějí mluvit pouze o „útlaku“ a kteří přiživují hysterickou nesnášenlivost k jakémukoliv typu autority – a to jen z tohoto důvodu: jelikož v sobě nemají obsažen vyšší princip, jenž by je řídil.

A zde nitzcheánský typ, který „nihilismus překonal“ a který, skutečně, ví, „jak získat z jedu léčebný prostředek“, je tím, kdo vlastní onen princip a díky tomu také ví, jak dát sobě zákon. Reininger v tomto ohledu správně v Nietzscheovi spatřuje stvrditele „absolutní“ morálky, stejně jako u Kanta, a jisté spojitosti lze dokonce navázat i se starou etikou stoiků, která též hájí vnitřní svrchovanost.

Zajisté, rozmanitost dramaticky proměnlivých postojů, občas dokonce protichůdných, v kterých Nietzsche spatřoval své vyjádření, může vést k docela rozdílnému směřování: například když Nietzsche hlásá chválu „života“ nebo když se odvolává na „věrnost Zemi“. Také na věrnost sobě: být a mít vůli k bytí tím, čím člověk je, je občas předkládáno jako jediná možná a platná zásada v „poušti která roste“. Jde o adekvátní, přesto však nebezpečnou, zásadu, známou již v době klasické antiky, před příchodem jakéhokoliv „existencionalismu“.

Zásadní problém, nanejvýše důležité otázky co nejlepšího dnes může Nietzsche nabídnout, s sebou nese toto nebezpečí. Po tom co bylo řečeno, na tomto místě, že člověk musí být svým vlastním zákonem nad sebou, jde o otázkou rozpoznávání co jedinec nachází v sobě a o akceptování omezení dosažených rozličnými procesy duchovního rozkladu, jež působily v nedávné době: jde o rozpoznání zda, v sobě, člověk nachází přirozené znechucení nad vulgaritou a každým nízkým zájmem, zda nachází vůli pro dobrovolnou, jasnou disciplínu, zda nachází schopnost svobodně ustanovit „hodnoty“ a dosáhnout jich bez ohledu na jejich cenu, tedy dosažení těch hodnot, kterými Nietzsche definuje Přemožitele [Überwinder], člověka nerozvráceného v obklopení tolika věcí jež dnes rozvrácené jsou.