☉ JuliusEvola.cz

Kritika novopohanství

Tento text je překladem části knihy Julia Evoly Sintesi di dottrina della razza z roku 1941. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který se nachází na mnoha místech internetu.[1]

Omyly „novopohanství“

Bylo by snad vhodné tu upozornit na aktuální omyly v některých radikálních kruzích, jež se domnívají, že řešení spočívá ve směru novopohanství. Tento omyl je patrný již v užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto pojmy použil jako slogany ve své knize vydané roku 1928 v Itálii a 1934 v Německu a nyní toho upřímně lituji.

Samozřejmě, slovo označující „pohana“ nebo „jinověrce“, paganus, lze nalézt u některých antických autorů, jako u Livia, bez nějakého zvláště negativního zabarvení. Nic to však nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo paganus stává spolu s tím, jak jej používali raní křesťanští apologetové, jednoznačně pejorativním pojmem. Je odvozené od slova pagus, které znamená malé město nebo vesnice, takže slovo paganus odkazuje na venkovský způsob myšlení – nekulturní, primitivní a pověrčivý.

Ve snaze prosadit a glorifikovat novou víru měli tito apologetové nepříjemný zvyk v podobě vlastního vyzdvihování prostřednictvím hanobení ostatních věr. Často docházelo k vědomému a mnohdy systematickému znevažování a zkreslování všech dřívějších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně kryty pohrdavými pojmy „pohanství“ nebo „jinověrství“.

S tímto cílem se apologetové plánovitě snažili zdůrazňovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které postrádaly jakýkoliv normální či primordiální charakter a které byly jasně zdegenerovanými formami v úpadku. Takovýto polemický postup vedl konkrétně k tomu, že vše, co předcházelo křesťanství, a tudíž co bylo nekřesťanské, se označovalo za vyloženě protikřesťanské.

Měli bychom se tedy zamyslet, zda „pohanství“ není v zásadě tendenční a umělý pojem stěží odpovídající historické skutečnosti předkřesťanského světa v jeho normálních manifestacích, stranou několika úpadkových složek a aspektů odvozených od zdegenerovaných pozůstatků dřívějších kultur.

Když si toto ujasníme, dostáváme se k paradoxnímu poznatku – takovéto imaginární pohanství, které vlastně nikdy neexistovalo a bylo vymyšleno křesťanskými apologety, se nyní stalo výchozím bodem pro jisté „pohanské kruhy“, čímž se vlastně poprvé v dějinách stává realitou. O nic jiného tu nejde.

Jaké jsou hlavní rysy pohanského názoru, jak jej chápou a deklarují zastánci pohanství? Především jde o uvěznění v přírodě. Veškerá transcendence je pohanskému názoru na život neznámá – vše zůstává uvězněné ve směsici ducha a přírody, v nejednoznačném spojení těla a duše. Jejich náboženství není nic než pověrčivé zbožštění přírodních jevů nebo kmenových energií do podoby rozličných bůžků. Z toho vystává krví a půdou vázaný partikularismus. Dále jde o zavržení hodnot osobitosti a svobody, a o domnělý stav nezkaženosti přírodního člověka, který ještě neprozřel k žádnému skutečně nadpřírodnímu poslání. Za touto nezkažeností se však skrývá jen absence zábran, „hříchy“ a potěšení z hřešení. V jiných oblastech neznají nic než pověry nebo čistě světskou kulturu materialismu a fatalismu.

Jeví se to, jako kdyby teprve příchod křesťanství umožnil průlom do světa nadpřírodní svobody s jeho milosrdenstvím a smyslem pro osobitost, do světa stojícího v kontrastu k fatalistickým a přírodou vázaným „pohanským“ věrám. Jako kdyby teprve s křesťanstvím poprvé přišel katolický ideál (v etymologickém smyslu znamená slovo „katolický“ universální) a zdravý dualismus, který umožnil podrobit přírodu vyšším zákonům a který zapříčinil vítězství ducha nad zákony těla, krve a falešných bohů.

Takové jsou hlavní znaky převládajícího chápání pohanství, tj. všeho, co je v rozporu se specificky křesťanským světonázorem. Každý, kdo má bezprostřední znalosti kulturní a náboženské historie, byť třeba jen elementární, musí vidět, jak zkreslený a jednostranný takovýto přístup je. Kromě toho i u prvních církevních Otců můžeme často nalézt náznaky jejich hlubšího pochopení symbolů, doktrín a náboženství předcházejících kultur. Zde předložíme jen několik příkladů.

Předkřesťanský svět se ve všech svých normálních formách nevyznačoval pověrčivým zbožštěním přírody, ale naopak jejím symbolickým chápáním. Díky tomu – jak často zdůrazňuji – se každý úkaz a každá událost jevila jako smysly vnímatelné zjevení nadsmyslového světa. Pohanské chápání světa a člověka se tedy zásadně vyznačovalo posvátným symbolismem.

Nadto pohanský způsob života zcela jistě nespočíval v bezduché neposkvrněnosti ani nešlo o naturální podléhání vášním, třebaže některé jeho formy v to zdegenerovaly. Naopak plně zohledňoval zdravý dualismus, který se odrážel v univerzálních náboženských či metafyzických koncepcích. Můžeme tu zmínit dualistické válečnické náboženství starých íránských Árijů, o kterém jsme již pojednali dříve a s nímž jsme již obeznámeni; helénský protiklad mezi dvěma světy, mezi světem a zásvětím, nebo severský protiklad mezi rasou Ásů a prvotními bytostmi; a nakonec indoárijský kontrast mezi samsárou, „neustálým plynutím“, a mókšou, „osvobozením“ a „dokonalostí“.

Na tomto základě všechny velké předkřesťanské kultury sdílely společné úsilí o nadpřírodní svobodu – tedy úsilí o metafyzickou dokonalost osobnosti – a všechny uznávaly platnost mystérií a iniciačních rituálů. Již jsem poukázal, že mystéria mnohdy znamenala znovunabytí primordiálního stavu, duchovnosti solárních hyperborejských ras, a zakládala se na tradici a vědění ukrytých pomocí tajností a exklusivity, aby tak byla ušetřena kontaminace světem, který byl už tehdy v úpadku. Již jsme si také ukázali, že ve východních zemích byla kvalita árijství spojována s „druhým zrozením“, kterého se dosahovalo iniciací.

Co se týče přírodní nezkaženosti člověka promítající se do pohanského kultu těla, jde o naprostou pohádku, pro kterou nemáme důkazy ani u primitivních divochů. U nich totiž navzdory absenci diferenciace, kterou jsme zmínili v spojitosti s „přírodními“ rasami, dochází k řízení a omezování jejich životů skrze nespočet tabu, a to takovým způsobem, že to je často striktnější než morálka takzvaných „člověkem vymyšlených“ náboženství. A co se týče antického ideálu, který se zdá být při povrchním pohledu prototypem takovéto „nezkaženosti“, u něj nešlo vůbec o kult těla – v dualitě tělo/duše nepředstavoval první stránku, ale tu druhou. Jak jsme již řekli, antický ideál spočívá v naprosté dominanci ducha, který za jistých okolností formuje tělo i duši k obrazu svému, čímž se dosahuje dokonalé harmonie mezi nitrem a vnějškem.

Jako poslední tu máme v „pohanském“ světě všudypřítomnou aspiraci na únik od partikularismu, za níž stojí imperiální poslání, jimž se vyznačovala vzestupná fáze nordických a odvozených ras. Takovéto poslání bylo mnohdy utvrzováno a očišťováno metafyzikou a jevilo se jako přirozený následek rozmachu prastarého pojetí posvátného státu; rovněž šlo o formu, v níž se vítězící přítomnost „nadsvětí“ a otcovského olympského principu manifestovala ve světě dění. V tomto ohledu můžeme připomenout staré iránské pojetí Říše a „Krále králů“ s přidruženou doktrínou hvarenô (nebeskou slávou, jíž byli obdařeni árijští vládcové) a indoárijské pojetí „Krále světa“ či jinak Čakravartina, a tak dále, až přímo k novému výskytu těchto znaků v „olympských“ předpokladech starých římských idejí Státu a Říše.

Rovněž Římská říše měla posvátný význam, což bylo systematicky nepochopeno nebo podhodnoceno nejen křesťanstvím, ale též autory positivistické historiografie. Dokonce i císařský kult měl význam hierarchické jednoty nacházející se na vrcholu pantheonu představovaného řadou místních a rodových kultů lidí neřímského původu, které byly uznávány a kterým byla ponechávána svoboda potud, pokud nevybočovaly ze svých normálních mezí.

A konečně co se týče „pohanské“ jednoty dvou mocí, duchovní a světské, ta je dalece vzdálena tomu, že by byla spojená jako v chápání této jednoty u „solárních“ ras, kde byla výrazem vyšších práv, které se musely nastřádat v duchovní autoritě nacházející se ve středu každého normálního státu. Šlo tudíž o cosi docela odlišného od emancipace a „vyspělosti“ pouze sekulárního státu. Pokud bychom měli v duchu skutečné objektivity učinit podobnou nápravu, měli bychom drtivé možnosti.

Další omyly týkající se „pohanského“ světonázoru

Když jsme si ujasnili výše řečené, zůstává nám reálná možnost transcendovat jisté aspekty křesťanství. Musíme však mít jasno – latinský výraz transcendere znamená doslova nechat něco za sebou při vzestupu vzhůru, nikoliv po cestě dolů! Má proto cenu opakovat, že hlavní věcí není zavržení křesťanství – nejde o to předvést stejné neporozumění, jakého se křesťanství dopustilo a podstatným dílem stále dopouští vůči starému pohanství. Spíše půjde o to dotvořit křesťanství pomocí vyššího a staršího dědictví, a eliminovat tak některé jeho aspekty a zdůraznit jiné, podstatnější, v nichž si tato víra nezbytně neprotiřečí s univerzálními pojetími předkřesťanského duchovna.

Žel toto není cesta, kterou se vydaly výše zmíněné radikální kruhy. Zdá se, že mnoho těchto novopohanů se lapilo do záměrně nastražené pasti. Často končí obhajobou idejí, které více či méně odpovídají onomu vymyšlenému, přírodou spoutanému, partikularistickému pohanství a které postrádají světlo a transcendenci – což byl polemický výmysl křesťanského nepochopení předkřesťanského světa – a které se zakládají nanejvýše na několika roztroušených prvcích světa v úpadku a rozkladu.

A jako by ani to nebylo dost, lidé se často uchylují – bez ohledu na jejich politickou motivaci – ke starým klišé moderního, racionalistického a osvíceneckého typu, klišé, která dobře posloužila liberalismu, demokraciím a svobodnému zednářství. Do určité míry tomu tak bylo i v případě H. S. Chamberlaina a znovu se to objevuje u jistého italského hnutí, jež se snažilo propojit rasovou myšlenku s „idealistickou“ doktrínou imanence.

V novopohanství existuje neklamná a obecná tendence k vytvoření nového pověrčivého mysticismu zakládajícího se na oslavování imanence, života a přírody. To je v příkrém rozporu s olympským a hrdinským ideálem velkých árijských kultur předkřesťanského dávnověku. Když by se nejednalo o mlhavé a diletantské filosofování, naznačovalo by to spíše příklon na stranu materialismu, mateřství a tellurismu.[2]

Abychom uvedli příklad, můžeme se tázat, co přesně je myšleno onou „přírodou“, o kterou těmto skupinám tolik jde? Nemá příliš význam tu zdůrazňovat, že nejde o přírodu, jak ji vnímal a chápal dávný tradiční člověk, nýbrž že jde o pojetí z období francouzského encyklopedismu. Byli to právě encyklopedisté s nepochybně podvratnými a revolučními pohnutkami, kdo vytvořil mýtus o „božské“, moudré a zdravé přírodě stojící v opozici proti zkaženosti každé lidské kultury. Můžeme tak vidět, že optimistický mýtus o přírodě Rousseaua a encyklopedistů kráčí po boku „přirozených práv“, universalismu, liberalismu, humanitářství a popírání jakékoliv pevně dané a strukturované formy suverenity. Nadto nemá diskutovaný mýtus ani žádnou oporu v přírodních vědách. Každý čestný vědec ví, že pro „přírodu“ není v rámci jeho teorií místo, jelikož předmětem těchto teorií jsou výpočty čistě abstraktních rovnic a matematických vztahů. Co se týče biologického výzkumu a genetiky, můžeme u nich již spatřit nesoulad, který se plně ukazuje ve chvíli, kdy by se určité zákony považovaly za konečné, zatímco ve skutečnosti platí jen pro jednu konkrétní část reality. Co se dnes obecně nazývá „přírodou“ nemá nic společného s tím, co příroda znamenala pro tradičního, solárního člověka, nebo s věděním, které bylo tomuto člověku přístupné díky jeho olympskému a královskému postavení. U obhájců tohoto nového mysticismu nevidíme ani náznak něčeho takového.

Omyly více či méně stejného druhu vyvstávají v politickém myšlení. Pohanství se zde mnohdy používá jako synonymum pro čistě světské, ale přesto výhradní pojetí suverenity, čímž se naprosto převrací vztahy. Již jsme si ukázali, že jednota dvou mocí představovala ve starých státech něco naprosto odlišného. Byla základem pro produchovnění politiky, zatímco novopohané politizují duchovno, a tak opět kráčejí falešnou cestou galikaniků a jakobínů. Starodávné pojetí státu a říše oproti tomu vždy vykazovalo spojení s olympskou ideou.

Co si máme myslet o postoji, že židovství, Řím, katolická církev, zednáři a komunismus jsou víceméně jedno a to samé, jen protože jejich předpoklady nevyhovují prostému myšlení lidu? Lidovému myšlení v tomto směru hrozí, že se ocitne v temnotě, kde již nebude žádné rozlišování možné. Ukazuje se, že pozbylo veškerého opravdového smyslu pro hierarchii hodnot a že nemůže uniknout devastujícím alternativám v podobě ničivého internacionalismu nebo nacionalistického partikularismu, zatímco tradiční chápání Říše je nadřazené oběma těmto přístupům.

Omezíme se na jediný příklad: katolický dogmatismus ve skutečnosti plní užitečnou preventivní funkci tím, jak světskému mysticismu a podobným erupcím zezdola brání překročit jistou hranici; tvoří tak pevnou hráz chránící oblast, kde převládají transcendentní vědění a skutečné nadpřírodní a nadlidské prvky – či kde by přinejmenším převládat měly. Bylo by možné kritizovat způsob, jakým takovouto transcendenci a vědění chápalo křesťanství, není však možné překročit hranici a uchýlit se ke „světské“ kritice zakládající se na polemice s těmi či oněmi argumenty, na fantaziích ohledně domněle árijské povahy doktríny imanence, „přírodních náboženství“, kultu „života“, atd., aniž bychom klesli na nižší úroveň – jinak řečeno, nedosáhli bychom tak světa primordiálního počátku, nýbrž světa protitradice nebo telurických a primitivních způsobů existence. Ve skutečnosti by to byl nejlepší způsob, jak přivést osoby s nejlepšími „pohanskými“ vlohy zpět ke katolicismu!

Je třeba se mít na pozoru před chybami a omyly, které jsme právě popsali a které v podstatě jen slouží k obraně společného nepřítele. Je třeba rozvíjet schopnosti a vystoupat na úroveň, kam již nedosahují didaktické zmatky a kde je vyloučeno veškeré diletantství a svévolná intelektuální činnost; kde se aktivně vzdoruje každému vlivu zmatených a vášnivých tužeb a agresivnímu potěšení z polemiky; kde – nakonec a zcela zásadně – nehraje roli nic než přesná, striktní a objektivní znalost ducha primordiální Tradice.

Poznámky

  1. ^ Jak upozornil „Cologero“ ze stránek Gornahoor, anglický překlad dostupný na internetu ve skutečnosti vychází z německého překladu, který byl na Mussoliniho příkaz vydán v Německu roku 1943 pod názvem Grundrisse des Faschistichen Rassenlehre. Německý překlad však vypustil některé pasáže italského originálu, které byly kritické vůči Německu a jím tehdy zastávané názorové linii. Několik odstavců tak oproti italskému originálu chybí i ve zde předloženém překladu. Pozn. čes. překl.
  2. ^ Evola rozlišuje dva typy civilizací: „solární“ či „olympskou“, která se vyznačuje mužnými ideály, především hrdinstvím a úsilím po naplnění své existence, a důsledným rozlišováním kvality; a „mateřskou“ nebo též „telurickou“ civilizací, vyznačující se nestálou podřízeností vnějším vlivům „přírody“ a vegetativním způsobem existence. Vizte kupř. článek Je naše společnost gynekokratická? Pozn. čes. překl.