☉ JuliusEvola.cz

Štítek „Žena“

Je naše společnost gynekokratická?

Tento text Julia Evoly vyšel původně jako předmluva k italskému vydání knihy J. J. Bachofena Das Mutterrecht (Le Madri e la Virilita Olimpica, 1949). Český překlad je pořízen prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

V Itálii bylo v poslední době napsáno mnoho o J. J. Bachofenovi, basilejském mysliteli a Nietzscheho současníkovi, jehož geniální dílo zůstalo během jeho života téměř bez povšimnutí, zato se však především dnes těší velké pozornosti, a to obzvláště v Německu. Bachofen se věnoval zkoumání starých civilizací klasického světa středomoří, především pak jejich etnicko-náboženských, symbolických a mytologických aspektů, a jeho fundamentální představa o této oblasti je představa o prapůvodní opozici mezi heroickou, „solární“, olympskou, virilní duchovností, a duchovností „chtonickou“, „lunární“, feminní. Právě v tomto duchu interpretoval náboženské koncepce, sociální systémy, mýty, symboly a právněpolitické formy starých civilizací, během čehož si stále více všímal interferencí mezi vlivy vztahujícími se k různorodým formám duchovna, které lze dnes jednoduše vztáhnout k rozdílným rasovým komponentám archaického světa středomoří: k „solární“ či „uranické“ civilizaci, související jasně s árijskými rasami, a k chtonickým a feminním civilizacím, souvisejícím naopak s rasami předárijskými či antiárijskými.

Kromě toho však Bachofenovy názory nemají hodnotu pouze retrospektivní, ale nezřídka také poskytují skrze mnohdy ohromující analogické vztahy důležité referenční body pro pochopení těch nejhlubších významů některých aspektů naší moderní civilizace. Právě z tohoto důvodu si myslíme, že by nemuselo být zcela nezajímavé rozvinout na toto téma několik úvah.

Předně bychom se chtěli zastavit u podstaty a nejrůznějších aspektů civilizace, kterou Bachofen nazývá Mateřskou civilizací či gynekokracií (z „gyne“ a „krateia“, což znamená: vláda žen) a která je, dle nás, ztotožnitelná s předárijskými a antiárijskými civilizacemi středomoří.

Prvním distinktivním rysem takovéto civilizace je „telurismus“ (od „tellus“, což, stejně tak jako od slova „chthonos“ odvozené adjektivum „chtonický“, znamená „zemský“). Takováto civilizace považuje za nejvyšší zákon zákon země. Země je Matka. V podobě Božské ženy, Velké Matky Života, zosobňuje to, co je věčné a neměnné. Sama zůstává stále stejnou a neúprosnou, zatímco vše, co tvoří, má zrození a úpadek, čistě individuální omezený a pomíjivý život. Veškerá síla a mužnost tak nabývá zatemnělé, divoké, vskutku „chtonické“ a „telurické“ povahy, protože postrádá duchovní a nadpřírodní virilitu. A jestliže výraz „telurický“ obecně vzato přivádí člověka k myšlence na seismickou aktivitu, je tato asociace idejí do jisté míry správná. V chápání světa byla starými národy virilita, se svým prototypem božské postavy jako je Poseidon, zvaný též „zemětřas“, bůh chtonického podsvětí a rozbouřených vod, analogicky spojována se silami vášnivosti a instinktů. Obecněji řečeno, věk civilizací Matky je „telurický“ s ohledem k jeho smyslu pro osud, nevyhnutelnost, pomíjivost, pro život smíšený se smrtí, který je zdrojem divokých a nezkrotných popudů.

Pokračovat na článek... Publikováno: 13. 1. 2015 | Články

O postavení žen

Následující text je slovenským překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu. Překlad původně vyšel na Leben ist Kampf.

(...)

Len zbežne sa tu môžeme dotknúť večnej otázky podriadenosti, rovnosti, či nadradenosti žien voči mužom. Takáto otázka je však nezmyselná, pretože predpokladá nejakú súmerateľnosť. Ak odložíme stranou všetko to, čo je vonkajšie, osvojiteľné a naučiteľné a tiež všetky spomenuté prípady, kde nie je možné hovoriť o pohlaví, pretože bola presiahnutá hranica ľudskej podmienenosti (pokiaľ ide o povahu týchto prípadov a ich „platonickú ideu“), je medzi mužom a ženou taký rozdiel, že vylučuje akékoľvek bežné merítko; podobne aj na prvý pohľad spoločné a „neutrálne“ schopnosti a umy majú rozdielnu funkčnosť a rozdielny ráz, podľa toho, či nimi disponuje žena, alebo muž. Pýtať sa či je „žena“ nadradenejšia alebo podradnejšia ako „muž“, je rovnako nezmyselné, ako chcieť vedieť, či je voda nadradená alebo podradená ohňu. Kritérium merateľnosti pohlavia teda nemôže vychádzať z pohlavia opačného, ale výhradne len z „ideje“ pohlavia, ktorá je vlastná tomu-ktorému jedincovi. Jediné, čo je možné v tomto smere vykonať, je určiť nadradenosť nejakej konkrétnej ženy na základe toho, či sa viac alebo menej približuje typicky ženským vlastnostiam zosobneným rýdzou a absolútnou ženou (taktiež to analogicky platí pre mužov). „Nároky“ modernej ženy preto pramenia z falošných ambícií a naviac z komplexu podradnosti, čiže z chybnej predstavy, že žena ako žena, ako „len žena“, je podriadená mužovi. Bolo príhodne poznamenané, že feminizmus v skutočnosti nebojuje za „práva ženy“, ale skôr – a to bez toho aby si toho bol vedomý – za právo ženy stať sa rovnakou ako muž: a keby toto bolo možné aj mimo vyššie zmienenú vonkajšiu prakticko-intelektuálnu rovinu, potom by toto právo ženy bolo právom na stratu vlastnej prirodzenosti a právom na degeneráciu. Opakujeme, že jediným kvalitatívnym kritériom je stupeň viac či menej dokonalej realizácie vlastnej prirodzenosti. Je nepochybné, že žena, ktorá je dokonale ženou, je nadradená mužovi, ktorý je mužom nedokonale, rovnako ako roľník, ktorý zachováva vernosť zemi a dokonale plní svoje povinnosti, je nadradený kráľovi, ktorý nedokáže plniť tie svoje.

Pokračovat na článek... Publikováno: 2. 12. 2014 | Metafyzika sexu

O ženě a ženské sexualitě

Následující text je překladem úvodu kapitoly „Žena jako matka a žena jako milenka“ z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958.

***

Řekli jsme, že z metafyzického hlediska je mužství v říši manifestace a „přírody“ komplementárním korelátem ženství, ale mimoto také zrcadlí povahu toho, co předchází a převyšuje Dyádu. Na lidské úrovni z toho plyne, že zatímco všechny vztahy založené na Dyádě mají pro ženu esenciální charakter a zcela vyjadřují přirozený zákon jejího bytí, není tomu tak v případě muže, je-li skutečně mužem. Tyto vztahy jsou sexuálními v úzkém smyslu slova, a také vztahy matky a syna. Jistě ne nedopatřením v každé vyšší civilizaci muž nebyl považován za opravdového muže, dokud podléhal tomuto dvojímu poutu, poutu matky a poutu ženy, když v tom vyčerpával smysl své existence. Již dříve jsme připomněli, že i v samotných „rituálech přechodu“ nebo puberty u primitivních národů představovalo mužské zasvěcení a přijetí do „mužských spolků“ překonání naturalistické sféry. Biblická Ráchel říká: „Dej mi syna, nebo zemřu.“ Existují buddhistické texty poukazující na „neúprosnost“ ženy, pokud jde o mateřství a sexualitu, jichž se nikdy nenasytí. Žena se bude vždycky snažit muže podrobit jhu té či oné své stránky, nikoliv však díky své osobnosti, nýbrž z metafyzického popudu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 12. 2012 | Metafyzika sexu

Ženský narcisismus a komplex méněcennosti

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 11. ledna 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Skutečnost, že se feminismus zrodil v anglosaských zemích, nemá příčiny sociální, nýbrž vnitřní a hluboké, poněvadž vychází ze zneuznání složité ženské přirozenosti a z potlačení jejího normálního sexuálního života. Za to může- jak už jsme uvedli v dřívějším článku – ve zmíněných zemích puritánská protestantská výchova a falešná představa o morálce a „úctyhodnosti“.

Kdosi příhodně poznamenal, že sexuálně uspokojená žena nikdy necítí potřebu napodobovat muže a ani ji nenapadne, že by ji nějak oslabovalo, když se s ní zachází „jen jako s ženou“. Dobře ví, jak se prosadit, a nemusí vůbec ničeho litovat. Vždyť sama historie nám ukazuje, jaký umělo mít ženské pohlaví v tomto směru vliv, ať už blahodárný či zhoubný. Takový vliv si žádná žena, která sestoupí na křižovatku mužských činností, nikdy nedokáže vydobýt. Pravé příčiny feminismu spočívají v hluboké nedůvěře ženy k sobě samotné, v nepřiznaném pocitu domnělé méněcennosti. Je to žena, která má vnitřní „zábrany“ ve své oblasti, a snaží se nabýt hodnoty před sebou sama tím, že se poměřuje s mužem na poli činností, které jsou vlastní jemu. Feminismus, stejně jako jakýkoli podobný směr, je tedy vlastně únik.

Dalším takovým únikem v anglosaských zemích, a zvláště pak v Americe U.S., je alkoholismus. Statistika „Americké protialkoholické ligy“ z roku 1948 uvádí, že v Americe existuje minimálně osm set tisíc mladých žen, které notoricky holdují alkoholu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články

O úchylkách způsobených výchovou u anglosaských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 12. leden 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jeden člověk, který tomu nepochybně rozuměl, zastával názor, že ty „nejnemožnější“ dívky jsou anglosaské; hned potom následují Maďarky a Slovanky, pak Italky, poněkud lepší úroveň mají Francouzsky, po nich následují Středoevropanky, Němky a Vídeňačky. Přitom nebyl brán v úvahu pouze jejich vzhled, řekli bychom efekt, ale vůbec vztahy mezi dvěma pohlavími v jejich celistvosti, posuzované podle toho, nakolik jsou opravdové a normální.

Musíme uznat, že toto pořadí v mnohém odpovídá pravdě. A existuje-li nějaký ženský typ, který se stal deviantním, pak jím je právě ten anglosaský, a to jak britský, tak ten americký U.S. Deformace, kterou tento typ představuje, navíc není vrozená. Jde o „produkt kultury“; je to výsledek spletitého procesu, u kterého by bylo velmi zajímavé analyzovat začátky a jednotlivé fáze. Nepochybně v tom sehrály významnou roli dvě věci: protestantské puritánství a to, jakou hodnotu si v těchto zemích žena sama přisoudila a nechala druhé pohlaví, aby ji akceptovalo. Co se týká puritánství, chová v sobě jakousi teologickou nenávist pro sex všeobecně, přičemž tato nenávist ovlivnila výchovu, která považuje už od počátku vše, co souvisí se sexuálním životem, za disgusting, čili za něco „zvířecího, nesprávného a vadného“. Zatímco by však z toho mělo logicky vyplývat jisté pohrdání ženským pohlavím, jak tomu bylo v první staletích křesťanství, u Anglosasů došlo k pravému opaku. Kdo u nich nežil, nemůže si vytvořit představu o tom, jaký význam má žena v jejich společenském, ale i intelektuálním životě. Můžeme zde skutečně mluvit o „třídním vědomí“ nebo o „tělesném duchu“, před nímž muž kapituloval. Žena, dívka, ze sebe vytvořila abstraktní figurku údajné „respektování hodné“ a nedotknutelné „důstojnosti“. Zpočátku ji vnucovala muži, avšak nakonec jí sama uvěřila, a aniž by si toho všimla, stala se nakonec její obětí a otrokem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články

„Hrdina“ a „Žena“

Následující text je překladem 6. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Jak všichni vědí, nauka o Zlatém věku je součástí doktríny čtyř věků, které se střídají v důsledku duchovní involuce, jež postupuje dějinami od nejstarších dob. Všechny tyto věky mají také morfologický význam a vyjadřují typickou a univerzální formu civilizace. Po Zlatém věku přišel Stříbrný věk, který se projevuje spíše kněžským a feminním charakterem, než královským a virilním typem duchovna: nazývám to lunární duchovností, protože symbolika zlata a stříbra jsou již tradičně ve stejném vztahu jako slunce a měsíc. V této souvislosti se odhaluje další vztah: měsíc je ženská hvězda, která v sobě, na rozdíl od slunce, nemá žádný vlastní zdroj světla. To znamená posun ke zprostředkované duchovnosti, tedy k extrovertní duchovnosti vyznačující se poddaností, odevzdaností, láskou či extatickým vytržením. Zde najdeme kořen „náboženského“ fenoménu, kterým se liší devocionální náboženství od těch mystických.

Každá vzpoura divoké a materializované virility proti duchovním formám charakterizuje Bronzový věk. Tento věk se vyznačuje degenerací kasty bojovníků a vzpourou proti těm, kdo představují ducha, který už dlouho není olympským vůdcem, ale jen knězem. Bronzový věk je také charakteristický pýchou, násilím, válčením a úpadkem vlastností, které jsou vlastní kastě bojovníků. Odpovídajícím mýtem je Titánská či Luciferská revolta nebo Prometheův pokus ukrást Bohům oheň. Ekvivalenty (věk „obrů“ či věk vlka, nebo „elementárních bytostí“) lze nalézt v mnoha různých tradicích a dochovaných fragmentech legend a eposů různých národů.

Posledním věkem je Železný věk, jenž byl v Indii nazýván Temným věkem (Kali juga). Tento věk zahrnuje každou desakralizovanou civilizaci, každou civilizaci, která zná a vychvaluje pouze to, co je lidské a pozemské. Proti těmto formám dekadence se objevuje myšlenka možné obnovy cyklu, kterou Hesiodos nazývá heroickým cyklem nebo dobou hrdinů. Zde je nutno použít slovo hrdinský ve zvláštním významu, odlišném od toho obvyklého. Podle Hesioda „generace hrdinů“ byla stvořena Diem, tedy oním olympským principem, jenž má potenciál obnovit původní stav a dát tak možnost vzniknout novému „zlatému“ cyklu.

K tomu abychom si uvědomili, co je jen pouhou možností a ne zatím skutečností, je nejprve třeba překovat jak „lunární“ duchovno, tak i materializovanou virilitu, tedy jak kněze tak i pouhé válečníky nebo Titány. Tyto archetypy „heroických“ figur lze nalézt v téměř všech tradicích. V helénsko-achájské tradici byl například Hérakles popisován jako hrdinský prototyp právě v tomto smyslu. Jeho věčnou rivalkou je Héra, nejvyšší bohyně lunárního panteistického kultu. Hérakles získal nesmrtelnost potom, co se spojil s Diem, jenž reprezentuje Olympský princip, proti „obrům“. Podle jednoho z mýtů tohoto cyklu, je skrz Hérakla „titánský“ element (symbolizovaný Prometheem) osvobozen a smířen s olympským prvkem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Krize studu

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 11. září 1971. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Je zřejmé, že dnes dochází k určité všeobecné krizi smyslu studu, a i to poukazuje na fenomén regrese. Tvrdí-li někdo, že stud není nic přirozeného, protože jej neznají zvířata, někteří divoši a také děti, je na omylu. Nerozlišuje totiž to, co je „přirozené“ pro plně rozvinutou lidskou bytost, od toho, co takové může být maximálně pro nějaké zvíře či divocha. Navíc je fakt, že určité dispozice se projeví o to později, o co jsou vznešenější.

Scestnost každého „naturalismu“ je v tom, že věří, že dokáže lidskou bytost učinit „zdravou“ a „přirozenou“. Ve skutečnosti ji ale znetvořuje, činí primitivní a redukuje přesně na to, čím by měla být podle darwinistických vrtochů, totiž ničím jiným než jen vyvinutějším živočišným druhem, který se kvalitativně nijak neodlišuje a nemá nijak výsostné postavení. Smysl studu – v jeho nejhlubších a nejautentičtějších aspektech, a mimo jakýkoliv konvencionalismus – pochází z nelibosti, kterou člověk, jenž dospěl na úroveň civilizace, zakouší právě z toho, že na sebe bere podobu zvířete, a navíc ještě znesvěcuje svoji fyzickou osobitost. Z toho tedy pramení onen regresivní ráz současné krize smyslu studu. To je také základem „protestního nudismu“, jenž byl vyjádřen dokonce i v divadelních představeních typu Oh Calcutta a Hair. Tato antikonformistická manifestace, která si za symbol nemohla zvolit nic jiného než nahotu, je výmluvným ukazatelem úrovně kontestace a jejích záchytných bodů.

Na tomto místě bychom však spíše chtěli rozvinout některé úvahy o vytrácejícím se smyslu studu u současných žen, a o tom, co je jádrem jejich oplzlosti. Za tímto účelem vyzdvihneme dva aspekty.

Není jasný důvod, proč si moderní ženy libují v tom, předvádět se ve stále spořejším oblečení, protože iniciativa z velké části nevyšla pouze od nich. Nemalou zásluhu na tom má samozřejmě muž, avšak na počátku to nebyl on, kdo by ji podněcoval. Je známo, na jaký odpor by – prakticky ve všech dřívějších dobách – narazil, kdyby chtěl, aby se nějaká žena svlékla. Ženy totiž tehdy velmi dbaly na to, aby jejich fyzická osobnost byla zahalena do jakéhosi tajemství, a pokud žena nebyla k nahotě dovedena spontánně, obnažovala se pouze z „funkčních“ důvodů, tedy proto, že nahota přináší v soukromém životě výhodu, a také ve výjimečných případech, před stejně nahým obecenstvem, což bylo víceméně běžné.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Pro a proti italských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 4. dubna 1954 v Meridiano d'Italia. Zveřejněný překlad původně jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Pokud jde o reakci na můj článek Nedostatky v Chování Italských Dívek, kterou uveřejnila Antonietta Fiumara, rád bych zdůraznil následující.

Je pravda, že bych měl svou kritiku nasměrovat obecně proti typu „měšťácké holky“, protože se nejedná pouze o italskou záležitost. Přesto však je třeba uznat, že procentuální zastoupení tohoto typu je v Itálii mimořádně vysoké. Navíc zatímco v ostatních zemích, zvláště pak ve střední Evropě, je v plném proudu proměna tohoto typu do pozitivní podoby (větší míra vnitřní svobody a větší upřímnost), v Itálii se situace maximálně zhoršuje: prostý, přirozený, tichý a usebraný typ nedávné měšťácké dívky se často proměnil v opovrženíhodný typ lehkomyslné a frivolní „slečinky“, která není ani ryba, ani rak, chtěla by být „moderní“ a nevázaná, a zatímco se vyžívá v líčení a ostatních věcech, jimž se často nevěnují ani „profesionálky“, zůstávají v ní ty nejhorší zábrany a předsudky domácího měšťáckého typu, takže zůstává jen naparáděnou kočičkou typu demi-vierge (polopanna). Tento typ je u nás velmi rozšířený, zatímco v jiných zemích téměř neexistuje. Jen stěží je možno tvrdit, že u jeho zrodu byl na vině hlavně muž.

Ponecháme-li tento zkažený produkt měšťácké společnosti na chvíli stranou, je jistě pravda, že určité – nesympatické a paralyzované – chování našich dívek do značné míry zavinilo chování italských mužů. Přesně na to jsem i já už dříve poukazoval. Například jsem napsal (v Dottrina della Razza): „Jistý typ muže, u nás bohužel velmi rozšířený, bezprostřední a řekněme také primitivní povahou svých erotických sklonů ženu plaší a zahání ji do obranné pozice. Tím podporuje nejrůznější nezdravé zápletky, nezdravé především právě pro něj. Dívka totiž nemyslí na nic jiného než na případný vztah s mužem a na to, jaký dojem u něj vyvolá, a zároveň se cítí jako žádoucí a pronásledovaná kořist, která si musí dávat bedlivý pozor, aby neudělala jediný chybný pohyb, navíc musí velmi pečlivě zvažovat každé přijetí i opuštění.“ Ve středoevropských a severoevropských zemích to muži mají mnohem snazší, právě proto, že se chovají úplně jinak. Uznat, že to tak je, však neznamená ignorovat to, co jsem odsoudil v chování našich dívek a co je důsledkem toho, že jim chybí charakter a vnitřní svoboda, a převládá u nich konformistický a utilitaristický přístup nad spontánností a idealismem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Nedostatky v chování italských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 14. března 1954 v Meridiano d'Italia. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jak říká jedno známé rčení, kdo zná dobře jen jednu zemi, nezná žádnou. Tím je myšleno, že tomu, kdo zůstává uzavřen ve vlastní specifičnosti, chybí širší rozhled. Pomocí širšího rozhledu by mohl svou specifičnost objektivně pochopit a zhodnotit, protože by měl srovnání s tím, co se liší od všeho, co pro něj až dosud bylo jediným hlediskem.

Toto měřítko můžeme dobře použít na mnoho věcí, které se týkají italského prostředí. Zde se omezíme pouze na otázku převládajícího a přetrvávajícího stylu italských dívek, přičemž zvláště přihlédneme k problematice sexu. Na to, že u nás v této oblasti věci zdaleka nejsou v pořádku, jsme poukázali již vícekrát. Poukázali jsme také na to, že už zkušenost války, jež v ostatních zemích (zvláště pak ve Vilémově a Sudermannově Německu) dokázala způsobit značné proměny mravů v pozitivním smyslu slova (ve smyslu větší vnitřní svobody, toho, co je podstatné, a vytrhání vyježděných kolejí), se v Itálii jak se zdá nedotkla ničeho podstatného. Kromě toho, že nepatrně vzrostla pramálo zajímavá finanční korupce jakožto jakési dědictví „vazalství“, co se týká zásad chování, o kterém nyní budeme mluvit, zůstalo všechno více méně při starém.

Záchytnými srovnávacími body pro nás mohou být především země střední a severní Evropy; do jisté míry k nim můžeme započíst také Francii, avšak jednoznačně vyloučit musíme Anglii a zvláště pak Ameriku, kde se věci mají ještě hůře než u nás, i když z úplně jiných důvodů. Stejně tak musíme vyloučit východoevropské země. Zároveň však musíme podotknout (a tím riskujeme, že vyvoláme skandál), že by na tom byly tyto země hůř než Itálie. Divošská primitivnost a instinktivnost (s níž se ostatně setkáváme i v některých italských provinciích, které jsou obecně považovány za málo „rozvinuté“, jako je jih, Abruzzy či Sardinie) zaručují, že ve vztazích panuje alespoň větší míra upřímnosti a spontánnosti, což ale má i své překážky a nebezpečí.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Italské dívky

Následující text je slovenským překladem článku Julia Evoly. Zveřejněný překlad původně vyšel na webu Integra!

***

Stredomorská žena vedie svoj život takmer bez výnimky veľmi jednostranne a, pravdu povediac, primítívnejšie než muž. Vôbec nemienime vychvaľovať maskulinizovanú ženu alebo „priateľku“, je však faktom, že stredomorská žena takmer vždy ignoruje vytvoriť si vlastný autonómny život a osobnosť, nezávislé od zaujatosti sexom, než aby si mohla dovoliť istú slobodu a nepredpojatosť v oblasti sexu, porovnateľné so správaním Viedenčaniek, Berlínčaniek či Dánok.

Vnútorný život väčšiny našich dievčat sa vyčerpáva v zaujatosti sexom a všetkom tom čo môže slúžiť „vzhľadu“ a prilákať muža do ich okruhu. Príliš často vidíme slečinky a ženy, ešte držiace sa rodiny ako ochrannej ohrady, vystrojené a zmaľované tak ako to na severe nerobia ani professionals. Stačí sa prizrieť jednej veci, aby sme si všimli, že, napriek všetkému, ich jediným záujmom je muž a vzťahy s ním. Je to tým jasnejšie, čím viac sa to maskuje za všemožné meštiacke obmedzenia, čiže vedomé a racionalizované predstieranie zrieknutia sa. S tým sa viažu pochopiteľné komplikácie, vyplývajúce z príslušných sklonov muža.

V uliciach veľkomiest je možné každý deň vidieť, ako dievča prechádzajúce popred skupinu mládeže sprevádzajú „napäté“ pohľady, akoby vôkol bolo toľko Don Chuanov alebo vyhladovaných mužov čo prežili celé roky v polárnych oblastiach či Afrike. Zatiaľčo ona – svojim vzhľadom, chôdzou, oblečením i všetkým ostatným – vôbec nerobiac tajomstvo zo všetkých svojich ženských kvalít, predstiera najvyššiu ľahostajnosť a „odstup“ (aj keby išlo len o maličkosti, ťažko by sme v nej niečo jej našli, okrem tej biologickej skutočnosti, že sa náhodou narodila ženou). Svedok takýchto scén sa môže seriózne spýtať, či si ona ani tí ostatní nemohli vymyslieť na zábavu nič lepšie od podobných komédií.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články