☉ JuliusEvola.cz

Štítek „Sexualita“

O předpisu cudnosti v tradičních učeních

Následující text je úryvkem z 51. kapitoly „Transmutace a předpis cudnosti“ knihy Metafyzika sexu.

(...)

Ve valné většině jak asketických, tak i zasvěceneckých tradic se setkáváme s nařízením cudnosti, neboli zdržení se kontaktu s ženou. Obecně však toto nařízení není chápáno ve správném světle, poněvadž se do něj vměšuje moralistický význam. Někdo se může domnívat, že cílem má být vyloučení či umrtvení sexu („stát se eunuchy pro Království nebeské,“ jak říká Matouš), ale to je omyl. Sexuální síla je samotným kořenem žijícího jedince, a sám sebe klame, kdo věří, že ji může doopravdy vymýtit. Může nanejvýš potlačit její nejviditelnější projevy, čímž se ale jenom zvýší projevy neurotické a rozštěpené bytosti, na něž se moderní psychoanalýza až příliš zaměřila. Nabízí se nám tedy naopak tato alternativa: sexuální síla má být potvrzena, anebo proměněna. Tomu, kdo nedokáže dosáhnout její proměny, v žádném případě nedoporučujeme, aby ji potlačoval. Může to totiž vést k paralyzujícím, rozporuplným vnitřním stavům, při nichž bude mrháno energií, anebo dojde k nebezpečným transpozicím – obzvláště křesťanská mystika emotivního ražení nabízí bezpočet názorných příkladů.

Druhou možností je ona proměna, čili transmutace, a k té se skutečně vztahuje asketický a iniciační předpis cudnosti a zdrženlivosti. Nejde o to vyloučit sexuální energii, ale zřeknout se jejího užití a plýtvání v běžných tělesných a rozplozovacích poměrech s jedinci opačného pohlaví. Potenciál sexuální síly je třeba uchovat; je ale zapotřebí jej oddělit od duální roviny a aplikovat jej na úroveň zcela odlišnou.

(...)

...transmutace o níž se ve vysoké askezi jedná, nesmí být zaměňována s dislokacemi a sublimacemi, jimiž se zabývá psychoanalýza, která se svými technikami snaží přijít na kloub osobním sexuálním problémům. Zde rozhodně nemůže být řeč o opravdové hluboké transmutaci, neboť se jedná spíš o okrajovou fenomenologii běžného profánního života, všímající si především patologických situací, jež pro nás nemají žádnou cenu. Aby – při vědomém použití technik typu jógy – došlo k žádoucí proměně, musí v duchu jedince vykonávajícího tyto techniky existovat skutečné transcendentní vazby, které pojmou celistvost jeho bytí, jako je tomu v případech vysoké askeze, ale už nikoliv u psychoanalytických pacientů. Jedná se o více než přirozenou podmínku: teprve když člověk porozumí, jaký je nejhlubší metafyzický smysl každého eróta, může bez problému pochopit i to, že ve výše uvedeném případě nezanechá odklon či revulse sexuality od svého nejbezprostřednějšího objektu žádné následky. Dochází k ní totiž právě v součinnosti s tímto nejhlubším smyslem. K transformaci běžně se projevující sexuální síly dochází dokonce zcela samovolně, bez jakýchkoli speciálních či násilných zásahů, jakmile se duch zcela zaměří na vyšší realitu. Tak se tomu děje u vyšší kategorie svatých, mystiků a asketů, neboť ti – po počátečním sebeovládání – vůbec nebojují ani s „tělem“ ani s „tělesným pokušením“; tento druh záležitostí pro ně jednoduše ztratí význam. Nepociťují vůbec potřebu ženy, protože v nich došlo k integraci jiným, přímějším a méně rizikovým způsobem. Nejjistější záminkou, že toho dosáhli, není nějaký puritánský odpor k sexu, ale spíš lhostejnost a vnitřní klid ve všech situacích, které souvisí se sexem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 3. 2014 | Metafyzika sexu

Impotence moderního sexu

Následující text je překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958. V českém vydání z roku 2009 se úryvek nachází na straně 168.

(...)

Pokud jde o stavy, k nimž dochází v nejhlubších vrstvách jedince, musíme v zásadě rozlišovat mezi skutečným spojením muže a ženy, k němuž dochází na základě magnetismu vznikajícího z jejich polárně diferenciovaného bytí, a případem, kdy dochází k souladnému pohybu těl, jehož účel je v podstatě autoerotický, ba téměř masturbační, a jde tedy o dosažení pouze orgánových stahů v individuálním uspokojení, ať muže, ženy či obou, aniž by mezi nimi docházelo k opravdovému spojení a účasti na daném aktu. K této situaci dochází tehdy, když je člověk zaměřen na pouhé „hledání slasti“, když „princip slasti“ převyšuje spojení takovým způsobem, že z něj činí něco vnějšího. Na to jsme poukazovali, když jsme kritizovali názor, že by tento princip měl být nejhlubším hybatelem érota. V tomto případě jsou oba milenci zasaženi jakousi impotencí, kdy si každý užívá samostatně: ignorují existenci druhé bytosti a nedosahují kontaktu s její niternou, subtilní a psychickou substancí, která jako jediná může vyživovat rozpouštějící a příznivou sílu extáze. Je možné, že termín „poznat“ ženu, který se v Bibli používá jako synonymum k jejímu přivlastnění, naráží na opačnou orientaci při pohlavním aktu, a také je zajímavé, že v samotné Kámasútře (II, x) je spojení s ženou nižší kasty, trvající pouze dokud nedojde k uspokojení muže, nazýváno „kopulací eunuchů“.

(...)

Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 2. 2013 | Metafyzika sexu

O ženě a ženské sexualitě

Následující text je překladem úvodu kapitoly „Žena jako matka a žena jako milenka“ z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958.

***

Řekli jsme, že z metafyzického hlediska je mužství v říši manifestace a „přírody“ komplementárním korelátem ženství, ale mimoto také zrcadlí povahu toho, co předchází a převyšuje Dyádu. Na lidské úrovni z toho plyne, že zatímco všechny vztahy založené na Dyádě mají pro ženu esenciální charakter a zcela vyjadřují přirozený zákon jejího bytí, není tomu tak v případě muže, je-li skutečně mužem. Tyto vztahy jsou sexuálními v úzkém smyslu slova, a také vztahy matky a syna. Jistě ne nedopatřením v každé vyšší civilizaci muž nebyl považován za opravdového muže, dokud podléhal tomuto dvojímu poutu, poutu matky a poutu ženy, když v tom vyčerpával smysl své existence. Již dříve jsme připomněli, že i v samotných „rituálech přechodu“ nebo puberty u primitivních národů představovalo mužské zasvěcení a přijetí do „mužských spolků“ překonání naturalistické sféry. Biblická Ráchel říká: „Dej mi syna, nebo zemřu.“ Existují buddhistické texty poukazující na „neúprosnost“ ženy, pokud jde o mateřství a sexualitu, jichž se nikdy nenasytí. Žena se bude vždycky snažit muže podrobit jhu té či oné své stránky, nikoliv však díky své osobnosti, nýbrž z metafyzického popudu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 12. 2012 | Metafyzika sexu

O čistotě jako metafyzické hodnotě

Následující článek byl převzat z revue Bilychnis, ročník XIV, sešit VI, červen 1925, str. (353-365). Bilychnis byl religionistický časopis teologické školy v Římě, založený roku 1912 a vycházející měsíčně až do roku 1931. Smyslem tohoto časopisu bylo vytvořit „místo setkání“ významných autorů s mezinárodní reputací a podpora dialogu mezi věřícími a nevěřícími a mezi katolíky a protestanty. Obraz dvojité lucerny Bilychnis (používané ranými křesťany v katakombách) představuje oheň usmíření víry a vědy. Všechny články, které v tomto časopise publikoval Julius Evola, byly sebrány a vydány pod názvem I saggi di Bilychnis, (ed. Claudio Mutti), Edizioni di Ar, Padova 1987. Přeložil Josef Bradáč. Vyšlo v knize „Člověk tradice 2“.

***

Snaha člověka o překonání světské nahodilosti a mizérie ve vztahu s božstvím může mít dva odlišné projevy. První způsob předpokládá odlišnost Boha od člověka, což znamená, že daný vztah nemůže být jiným, než vztahem vnějším, který je vlastní víře, modlitbě, zbožnosti a dodržování specifických morálních zásad, jimž se připisuje nadřazená platnost. Předpokladem druhého způsobu je naopak ideální spojitost mezi člověkem a Bohem, což následně znamená vztah ve smyslu skutečného ztotožnění, spojení člověka s Bohem, a to nikoliv slovy, myšlenkami nebo pocity, nýbrž zbožštěním samotného člověka. Taková je cesta mystiky a esoteriky, v protikladu k cestě devocionálního náboženství. Na té první cestě je stav lidské existence přijímán a vyživován pouhou vírou v onen život a vyšší zákon; smyslem druhé cesty je naopak skutečná a bezezbytková proměna stavu podléhajícího smrti a temnotě ve slávu života božského.

Na pozadí tohoto rozlišení vyvstávají dva diametrálně rozdílné způsoby realizace konceptu „čistoty“. Zde se budeme zabývat pouze esoterickou doktrínou očisty, doktrínou velmi podmanivou, o níž se ve stádiu současné kultury ví jen pramálo, pokud vůbec něco. V tomto výkladu se nebudeme zdržovat otázkou pramenů: v zásadě pocházejí z Východu, zvláště pak z tantrických škol a z magických a alchymických větví taoismu a mahajány, zmínky však nalézáme i v pozůstatcích řecké mysteriosofie a předsokratovské filosofie, v základech novoplatonismu a v určité křesťanské mystice – a krom toho ve zcela odlišných formulacích kabalistických, hermetických a rosekruciánských tradic. Tímto se tedy nebudeme zdržovat, jednak kvůli rozsahu, a jednak kvůli tomu, že je jen velmi obtížné ospravedlnit suchými kulturními odkazy to, co je člověk schopen chápat v míře, v níž mu jeho vnitřní rozpoložení umožňuje číst mezi řádky. Ale nejdůležitější důvod je tento: copak je důležité vykládat doktrínu v její logicko-metafyzické podstatě, když představujeme něco, co existuje samo o sobě, nezávisle na víře, na názorech a na množství prvků, jež se do ní mohly přimísit?

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Nedostatky v chování italských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 14. března 1954 v Meridiano d'Italia. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jak říká jedno známé rčení, kdo zná dobře jen jednu zemi, nezná žádnou. Tím je myšleno, že tomu, kdo zůstává uzavřen ve vlastní specifičnosti, chybí širší rozhled. Pomocí širšího rozhledu by mohl svou specifičnost objektivně pochopit a zhodnotit, protože by měl srovnání s tím, co se liší od všeho, co pro něj až dosud bylo jediným hlediskem.

Toto měřítko můžeme dobře použít na mnoho věcí, které se týkají italského prostředí. Zde se omezíme pouze na otázku převládajícího a přetrvávajícího stylu italských dívek, přičemž zvláště přihlédneme k problematice sexu. Na to, že u nás v této oblasti věci zdaleka nejsou v pořádku, jsme poukázali již vícekrát. Poukázali jsme také na to, že už zkušenost války, jež v ostatních zemích (zvláště pak ve Vilémově a Sudermannově Německu) dokázala způsobit značné proměny mravů v pozitivním smyslu slova (ve smyslu větší vnitřní svobody, toho, co je podstatné, a vytrhání vyježděných kolejí), se v Itálii jak se zdá nedotkla ničeho podstatného. Kromě toho, že nepatrně vzrostla pramálo zajímavá finanční korupce jakožto jakési dědictví „vazalství“, co se týká zásad chování, o kterém nyní budeme mluvit, zůstalo všechno více méně při starém.

Záchytnými srovnávacími body pro nás mohou být především země střední a severní Evropy; do jisté míry k nim můžeme započíst také Francii, avšak jednoznačně vyloučit musíme Anglii a zvláště pak Ameriku, kde se věci mají ještě hůře než u nás, i když z úplně jiných důvodů. Stejně tak musíme vyloučit východoevropské země. Zároveň však musíme podotknout (a tím riskujeme, že vyvoláme skandál), že by na tom byly tyto země hůř než Itálie. Divošská primitivnost a instinktivnost (s níž se ostatně setkáváme i v některých italských provinciích, které jsou obecně považovány za málo „rozvinuté“, jako je jih, Abruzzy či Sardinie) zaručují, že ve vztazích panuje alespoň větší míra upřímnosti a spontánnosti, což ale má i své překážky a nebezpečí.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Italské dívky

Následující text je slovenským překladem článku Julia Evoly. Zveřejněný překlad původně vyšel na webu Integra!

***

Stredomorská žena vedie svoj život takmer bez výnimky veľmi jednostranne a, pravdu povediac, primítívnejšie než muž. Vôbec nemienime vychvaľovať maskulinizovanú ženu alebo „priateľku“, je však faktom, že stredomorská žena takmer vždy ignoruje vytvoriť si vlastný autonómny život a osobnosť, nezávislé od zaujatosti sexom, než aby si mohla dovoliť istú slobodu a nepredpojatosť v oblasti sexu, porovnateľné so správaním Viedenčaniek, Berlínčaniek či Dánok.

Vnútorný život väčšiny našich dievčat sa vyčerpáva v zaujatosti sexom a všetkom tom čo môže slúžiť „vzhľadu“ a prilákať muža do ich okruhu. Príliš často vidíme slečinky a ženy, ešte držiace sa rodiny ako ochrannej ohrady, vystrojené a zmaľované tak ako to na severe nerobia ani professionals. Stačí sa prizrieť jednej veci, aby sme si všimli, že, napriek všetkému, ich jediným záujmom je muž a vzťahy s ním. Je to tým jasnejšie, čím viac sa to maskuje za všemožné meštiacke obmedzenia, čiže vedomé a racionalizované predstieranie zrieknutia sa. S tým sa viažu pochopiteľné komplikácie, vyplývajúce z príslušných sklonov muža.

V uliciach veľkomiest je možné každý deň vidieť, ako dievča prechádzajúce popred skupinu mládeže sprevádzajú „napäté“ pohľady, akoby vôkol bolo toľko Don Chuanov alebo vyhladovaných mužov čo prežili celé roky v polárnych oblastiach či Afrike. Zatiaľčo ona – svojim vzhľadom, chôdzou, oblečením i všetkým ostatným – vôbec nerobiac tajomstvo zo všetkých svojich ženských kvalít, predstiera najvyššiu ľahostajnosť a „odstup“ (aj keby išlo len o maličkosti, ťažko by sme v nej niečo jej našli, okrem tej biologickej skutočnosti, že sa náhodou narodila ženou). Svedok takýchto scén sa môže seriózne spýtať, či si ona ani tí ostatní nemohli vymyslieť na zábavu nič lepšie od podobných komédií.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články