☉ JuliusEvola.cz

„Hrdina“ a „Žena“

Následující text je překladem 6. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Jak všichni vědí, nauka o Zlatém věku je součástí doktríny čtyř věků, které se střídají v důsledku duchovní involuce, jež postupuje dějinami od nejstarších dob. Všechny tyto věky mají také morfologický význam a vyjadřují typickou a univerzální formu civilizace. Po Zlatém věku přišel Stříbrný věk, který se projevuje spíše kněžským a feminním charakterem, než královským a virilním typem duchovna: nazývám to lunární duchovností, protože symbolika zlata a stříbra jsou již tradičně ve stejném vztahu jako slunce a měsíc. V této souvislosti se odhaluje další vztah: měsíc je ženská hvězda, která v sobě, na rozdíl od slunce, nemá žádný vlastní zdroj světla. To znamená posun ke zprostředkované duchovnosti, tedy k extrovertní duchovnosti vyznačující se poddaností, odevzdaností, láskou či extatickým vytržením. Zde najdeme kořen „náboženského“ fenoménu, kterým se liší devocionální náboženství od těch mystických.

Každá vzpoura divoké a materializované virility proti duchovním formám charakterizuje Bronzový věk. Tento věk se vyznačuje degenerací kasty bojovníků a vzpourou proti těm, kdo představují ducha, který už dlouho není olympským vůdcem, ale jen knězem. Bronzový věk je také charakteristický pýchou, násilím, válčením a úpadkem vlastností, které jsou vlastní kastě bojovníků. Odpovídajícím mýtem je Titánská či Luciferská revolta nebo Prometheův pokus ukrást Bohům oheň. Ekvivalenty (věk „obrů“ či věk vlka, nebo „elementárních bytostí“) lze nalézt v mnoha různých tradicích a dochovaných fragmentech legend a eposů různých národů.

Posledním věkem je Železný věk, jenž byl v Indii nazýván Temným věkem (Kali juga). Tento věk zahrnuje každou desakralizovanou civilizaci, každou civilizaci, která zná a vychvaluje pouze to, co je lidské a pozemské. Proti těmto formám dekadence se objevuje myšlenka možné obnovy cyklu, kterou Hesiodos nazývá heroickým cyklem nebo dobou hrdinů. Zde je nutno použít slovo hrdinský ve zvláštním významu, odlišném od toho obvyklého. Podle Hesioda „generace hrdinů“ byla stvořena Diem, tedy oním olympským principem, jenž má potenciál obnovit původní stav a dát tak možnost vzniknout novému „zlatému“ cyklu.

K tomu abychom si uvědomili, co je jen pouhou možností a ne zatím skutečností, je nejprve třeba překovat jak „lunární“ duchovno, tak i materializovanou virilitu, tedy jak kněze tak i pouhé válečníky nebo Titány. Tyto archetypy „heroických“ figur lze nalézt v téměř všech tradicích. V helénsko-achájské tradici byl například Hérakles popisován jako hrdinský prototyp právě v tomto smyslu. Jeho věčnou rivalkou je Héra, nejvyšší bohyně lunárního panteistického kultu. Hérakles získal nesmrtelnost potom, co se spojil s Diem, jenž reprezentuje Olympský princip, proti „obrům“. Podle jednoho z mýtů tohoto cyklu, je skrz Hérakla „titánský“ element (symbolizovaný Prometheem) osvobozen a smířen s olympským prvkem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Olympský cyklus

Následující text je překladem 5. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Podle toho, co jsem naznačil, není to, co se manifestuje v různých lidech jako autentická tradice, něčím relativním, determinovaným něčím externím ani pouhou historickou událostí. Spíše to ukazuje na prvky poznání, které jsou ve své podstatě jedinečné. Tyto prvky mají vždy konstantní charakter.

Tradiční učení, i když v různých formách, potvrzuje vždy existenci primordiální rasy, která ztělesňuje transcendentní duchovnost. Z toho důvodu je tato rasa často označována za božskou či za „podobnou bohům“. Tuto rasu jsem označil za Olympskou. Tímto termínem mám na mysli vrozenou nadřazenost nebo povahu, která je nadpřirozená. Síla, kterou tato rasa má, ji předurčuje k vládě a ke královské funkci. To znamená, že jde o „ty, kteří jsou“ a „ty, kdo mohou“. Někdy jde o solární rasu.

Víra ve Zlatý věk, která se nachází v mnoha tradicích, je vzdálenou vzpomínkou na tuto rasu. Později národy formulovaly meta-historický názor na funkci této rasy, její sídlo nebo místo původu. To proto, že se tato rasa přestala projevovat viditelně. Vzhledem k postupné involuci lidstva, kterou rovněž popsalo mnoho tradic, se funkce reprezentovaná touto rasou postupně stala neviditelnou a byl tak přerušen přímý kontakt mezi historickými a meta-historickými prvky. To je například význam Hesiodova učení, podle něhož lidé z prvotního věku nikdy nezemřeli, ale spíše se stali neviditelnými a takto řídí smrtelné bytosti. Proto došlo k posunu od tématu Zlatého věku k metafyzickému království, s nímž jsou všichni vládci „shora“ spojeni tajemným, objektivním a ontologickým způsobem. Symbolizuje to skutečné dědice primordiální tradice, kteří více či méně dokonale a vědomě reprodukovali primordiální typ regnum v dané civilizaci. Proto také tradiční pojem neviditelného „Krále králů“, „Vládce Vesmíru“ nebo „Krále světa“ začal být spojován s určitými specifickými symboly, z nichž některé pocházejí přímo ze symbolů spojených se Zlatým věkem, zatímco jiné jsou mytologizované vzpomínky na zemi či země, kde se olympský cyklus projevoval.

Jedná se především o symboly středu: střed, tyč, oblast ve středu země, ústřední kámen nebo základ či magnet. Dále symboly stability: ostrov obklopený vodami, skála, neotřesitelný kámen. Nakonec i symboly nedotknutelnosti a nepřístupnosti: neviditelný či neobjevitelný hrad nebo země, divoký horský vrchol či podzemní oblast. Kromě toho i „Země Světla“, „Země Života“, „Svatá Země“. Dále se setkáváme s různými variantami zlatého symbolismu, který na jedné straně zahrnuje všechny pojmy solarity, světla, královské moci, nesmrtelnosti a neporušitelnosti, zatímco na druhé straně má spojitost s primordiální tradicí a s dobou charakterizovanou zlatem. Další symboly poukazují na „život“ ve vyšším slova smyslu (např. „věčné jídlo“ nebo „strom života“), transcendentnímu vědění, k neporazitelné síle. Vše se objevuje různě namíchané ve fantastických, symbolických nebo poetických kombinacích, které v rozdílných tradicích odkazují na stálé téma neviditelného regnum a Nejvyššího středu světa v něm samém nebo v jeho emanacích a projevech.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Historický kontext mystéria Grálu

Následující text je překladem 4. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Když vezmeme legendy tvořící cyklus Grálu, zjistíme, že se v nich opakuje několik základních témat, která jsou vyjádřena symbolikou rytířských postav a činů. Tím, čím se zabýváme, jsou v podstatě duchovní témata týkající se tajemného středu hledání a duchovní zkouška, zdědění nebo obnovení království, někdy jde o uzdravení nebo o pomstu. Percival, Gawain, Galahad, Ogier, Lancelot a Peredur jsou v podstatě různá jména označující jedinou figuru. Stejně tak král Artuš, Josef z Arimatie, Kněz Jan nebo Král Rybář jsou odpovídajícími označeními pro jinou figuru. Ekvivalentní jsou i zpodobnění různých hradů, ostrovů, království, nedosažitelných krajů a dobrodružství, které jsou popsány v různých legendách, přičemž se sice mnohdy liší svou zvláštní atmosférou, v jádru jsou ale hodně podobné.

Již jsme řekli, že to všechno má, nebo může mít, charakter „mystéria“ v iniciačním slova smyslu. Ale v konkrétní podobě, v jaké jsou vyjádřeny legendy cyklu Grálu, musíme pochopit bod, v němž se prolíná časové a nadčasové a kde se hromadí symboly tohoto mystéria ve zmateném a stále živém pocitu duchovní a světské krize celé epochy, tedy středověkého ekumenicko-říšského věku.

Cyklus Grálu pochází z této velmi specifické situace. Evokace primordiálních a nadčasových motivů se s historickou tradicí protíná v tomto rovnovážném bodě, v němž zkrystalizovaly a sjednotily se do společného motivu. Proto musíme začít od myšlenky fundamentální vnitřní jednoty různých textů, postav, symbolů a dobrodružství, objevit skryté významy textu, integrovat je a pokračovat v dalším hledání, dokud nedojdeme výkladu některých základních témat. Pochopení jejich skrytého univerzálního významu společného mnoha tradicím a pochopení metafyziky historie jsem již popsal v jiném díle. Zde se omezím na popsání nejdůležitějších bodů, které jsou důležité pro správné pochopení historického i nadčasového pochopení mystéria Grálu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

O tradiční metodě

Následující text je překladem 3. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Navíc je třeba překonat tendence k odvozování témat legend Grálu od určitého historického období na základě vnějších, vágních a empirických poznatků. Podle obecně rozšířeného názoru je legenda o Grálu legendou pouze křesťanskou. Někteří místo toho předpokládali keltsko-pohanský původ, jiní předpokládali indočínský původ, jiní mluví o syrském původu a další o alchymickém původu. Jiní badatelé spojují legendy Grálu s doktrínami Katarů a starých Peršanů a někteří se dokonce pokusili identifikovat některé historické lokality popsané v legendě (podle některých Francie, podle jiných Írán).

Nezáleží na tom, jak oprávněná taková srovnání mohou být. Co je důležitější, je duch, v němž se nesou. Charakteristickým rysem metody, kterou nazývám „tradiční“ (v protikladu k profánní, empirické a kriticko-intelektuální metodě moderního výzkumu), spočívá v důrazu na univerzální charakter symbolu nebo učení. To, že podobné symboly lze nalézt v různých tradicích, je dáno přítomností něčeho, co je větší a vyšší, co předchází těmto legendám, jež jsou odlišné a v jádru přece podobné. Vzhledem k tomu může být jakákoli tradice být ve společném kontextu kompletnější, typičtější a transparentnější, než jiné a může tak být nejlepší cestou, jak pochopit a integrovat to, co se v jiných případech objevuje jen jako nejasné či neúplné.

I když se touto metodou hodláme řídit, není to metoda, které dává většina učenců přednost. Zaprvé, tito učenci nevytváří skutečné korespondence, ale neprůhledné odvozeniny. Jinými slovy zkoumají empiricky (a vždy nejistě) okolnosti hmotného přenosu některých myšlenek či legend od jednoho člověka k druhému, z jedné literatury do druhé a ignorují, že zde jsou i vlivy mnohem hlubší, než je individuální vědomí a že přenosy probíhají také prostřednictvím neobyčejných cest, tedy bez zvláštních časových a prostorových podmínek a bez vnějších historických vlivů. Za druhé, každé srovnání tímto moderním výzkumem skončí spíše přesunem než rozšířením perspektivy. Například, když odborník zjistí podobnost témat legend Grálu s perskou tradicí, označí ji za původní zdroj. V konečném výsledku pak bude světu tvrdit, že „svatý Grál je perským symbolem!“ Nová zmínka mu nepomůže objasnit jednu tradici prostřednictvím druhé, nebo pochopit tradici prostřednictvím univerzálního, metafyzického a nadčasového prvku, který se může symbolicky projevovat v jiných tradicích. Jinými slovy jde jen o posun ve dvourozměrném modelu. Takový výzkum by mohl pomoci teprve po přidání třetí dimenze, hloubky, která může působit jako prostředník či jako tmel pro všechny ostatní údaje.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Etnologické předsudky

Následující text je překladem 2. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Druhý předsudek, který je třeba překonat, je etnologický. Tento předsudek se týká výzkumů, které začaly odhalovat mnoho tajemství skrytých v kořenech legend, které se týkají Grálu. Tyto výzkumy nebyly schopné rozpoznat v těchto legendách nic jiného než fragmenty folklóru a staré, primitivní víry. Je důležité vysvětlit si tuto záležitost, protože přítomnost těchto prvků je v tradici Grálu reálná. Navíc tyto prvky vytvářejí vodící linku oddělující historické aspekty, které jsou relativní vůči přítomnosti a samu tehdejší tradici a nadčasový iniciační aspekt legend o Grálu.

Ze všeho nejdříve je nutné rozšířit kolektivní dimenzi umělecké složky, o níž jsme již pojednali ve vztahu k individuálním výtvorům, protože většina lidí vidí ve folklóru spontánní lidovou tvorbu, nebo produkt kolektivní fantazie, smíchaný s pověrami, což musí být ze všech praktických důvodů bráno jako „zvláštnost“. Tímto předsudkem jsou ovlivněny tzv. etnologické školy, stejně jako psychoanalytické proudy věnující se „kolektivnímu nevědomí“. Tyto směry usilují o systematickou redukci toho, co je vyšší a lepší, na to, co je menší a nižší.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Literární předsudky

Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Ten, kdo chce pochopit podstatu rytířských románů a eposů, k nimž patří i cyklus Grálu (spolu s mnoha dalšími podobnými spisy), musí překonat spoustu předsudků, z nichž první jsou předsudky literární.

Máme na mysli zaujatosti těch, kdo považují tyto povídky a legendy za pouhý výplod umělecké fantazie autorů takových děl. Tito lidé popírají jakoukoli vyšší symbolickou hodnotu, kterou nelze považovat za pouhý svévolný výmysl. Právě tento symbolický, objektivní a nadindividuální prvek tvoří jádro ság, legend, mýtů o odvážných činech a eposů tradičního světa. Stejný význam pro slovo „tradiční“ používal i René Guénon a jeho skupina. Tento prvek do nich občas nebyl zakomponován záměrně. Zejména v případě polotovarů kolektivních prací byly nejdůležitější a nejsmysluplnější prvky zakomponovány s nevědomím autorů, kteří si neuvědomovali, že naslouchají určitým vnějším vlivům. Tyto vlivy na určitém místě užívají tvůrčí spontánnosti některých osob či skupin jako prostředek ke svému projevení.

Objevují se i v dílech, kde se spontánnost, poetika či fantazie zdají být v popředí. Nicméně zde jsou kryty povrchnostmi, nad nimiž by se mohl pozastavovat pouze povrchní čtenář. Někteří autoři tvoří pouze v umělecké rovině, jsou v tom úspěšní a věří, že úspěch jejich díla je dán pouze estetickou krásou. To však neznamená, že by tito lidé ve svých uměleckých pracích nepředávali i něco jiného. Zachovávají a předávají či aktivují vyšší obsah, který bude zkušené oko schopné rozpoznat. Některé autory by jistě šokovalo, kdyby uviděli, co je v jejich pracích skryto.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

O čistotě jako metafyzické hodnotě

Následující článek byl převzat z revue Bilychnis, ročník XIV, sešit VI, červen 1925, str. (353-365). Bilychnis byl religionistický časopis teologické školy v Římě, založený roku 1912 a vycházející měsíčně až do roku 1931. Smyslem tohoto časopisu bylo vytvořit „místo setkání“ významných autorů s mezinárodní reputací a podpora dialogu mezi věřícími a nevěřícími a mezi katolíky a protestanty. Obraz dvojité lucerny Bilychnis (používané ranými křesťany v katakombách) představuje oheň usmíření víry a vědy. Všechny články, které v tomto časopise publikoval Julius Evola, byly sebrány a vydány pod názvem I saggi di Bilychnis, (ed. Claudio Mutti), Edizioni di Ar, Padova 1987. Přeložil Josef Bradáč. Vyšlo v knize „Člověk tradice 2“.

***

Snaha člověka o překonání světské nahodilosti a mizérie ve vztahu s božstvím může mít dva odlišné projevy. První způsob předpokládá odlišnost Boha od člověka, což znamená, že daný vztah nemůže být jiným, než vztahem vnějším, který je vlastní víře, modlitbě, zbožnosti a dodržování specifických morálních zásad, jimž se připisuje nadřazená platnost. Předpokladem druhého způsobu je naopak ideální spojitost mezi člověkem a Bohem, což následně znamená vztah ve smyslu skutečného ztotožnění, spojení člověka s Bohem, a to nikoliv slovy, myšlenkami nebo pocity, nýbrž zbožštěním samotného člověka. Taková je cesta mystiky a esoteriky, v protikladu k cestě devocionálního náboženství. Na té první cestě je stav lidské existence přijímán a vyživován pouhou vírou v onen život a vyšší zákon; smyslem druhé cesty je naopak skutečná a bezezbytková proměna stavu podléhajícího smrti a temnotě ve slávu života božského.

Na pozadí tohoto rozlišení vyvstávají dva diametrálně rozdílné způsoby realizace konceptu „čistoty“. Zde se budeme zabývat pouze esoterickou doktrínou očisty, doktrínou velmi podmanivou, o níž se ve stádiu současné kultury ví jen pramálo, pokud vůbec něco. V tomto výkladu se nebudeme zdržovat otázkou pramenů: v zásadě pocházejí z Východu, zvláště pak z tantrických škol a z magických a alchymických větví taoismu a mahajány, zmínky však nalézáme i v pozůstatcích řecké mysteriosofie a předsokratovské filosofie, v základech novoplatonismu a v určité křesťanské mystice – a krom toho ve zcela odlišných formulacích kabalistických, hermetických a rosekruciánských tradic. Tímto se tedy nebudeme zdržovat, jednak kvůli rozsahu, a jednak kvůli tomu, že je jen velmi obtížné ospravedlnit suchými kulturními odkazy to, co je člověk schopen chápat v míře, v níž mu jeho vnitřní rozpoložení umožňuje číst mezi řádky. Ale nejdůležitější důvod je tento: copak je důležité vykládat doktrínu v její logicko-metafyzické podstatě, když představujeme něco, co existuje samo o sobě, nezávisle na víře, na názorech a na množství prvků, jež se do ní mohly přimísit?

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Pan Gurdžijev

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 16. dubna 1972. Přeloženo z článku zveřejněného na Counter-Currents.com

***

Jedinců, kteří nám pomáhají poukázat na znepokojivou cestu, po níž se ubírá existence velké většiny lidí, je za těchto zhoršených podmínek málo a hrozí, že budou zaměňováni se šarlatány.Do této kategorie patří bez nejmenší pochybnosti „tajemný pan Gurdžijev“, tedy Georgij Ivanovič Gurdžijev (1866 – 1949). Přestože zemřel před mnoha lety, vzpomínky na něj a na jeho vliv jsou u mnoha lidí stále živé: svědčí o tom různé práce a dokonce i romány, které jsou mu věnované a v nichž se objevuje pod jiným jménem. Louis Pauwels, autor knihy Jitro kouzelníků, byl schopný publikovat více než 500 stran materiálu, který vyšel ve dvou vydáních a obsahoval velké množství dokumentů: články, dopisy, vzpomínky, svědectví – vše jen o Gurdžijevovi.

Ve skutečnosti Gurdžijev ovlivnil lidi z různých disciplín: filosofa Petra Demjanoviče Uspenského (který na základě Gurdžijevovy doktríny napsal práci nazvanou Hledání zázračného nebo knihu Psychologie možného vývoje člověka), spisovatele Aldouse Huxleyho a Arthura Koestlera, „funkcionalistického“ architekta Franka Lloyda Wrighta, Einsteinova žáka J.-B. Simpletona, doktora Wakeyho, jednoho z největších New Yorkských lékařů, Georgette Leblancovou nebo J. Sharpa, zakladatele časopisu New Statesman: ti všichni byli v kontaktu s Gurdžijevem, což na nich zanechalo dojem.

Naše postava se objevila poprvé v Petrohradě, krátce před Velkou říjnovou revolucí. Nevíme nic o tom, co dělal před tím: pouze tvrdil, že cestoval po Východě a hledal komunity, které spravují zbytky transcendentního vědění. Zdá se ale, že byl hlavním carským agentem v Tibetu, že odešel do důchodu na Kavkaz, kde byl jako dítě spolužákem Stalina.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Dvě cesty v životě po smrti

Následující text je překladem 8. kapitoly Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu, jež poprvé vyšla v roce 1934.

***

Na tomto místě je třeba promluvit o spojení mezi řádem idejí, který jsem již nastínil, a mezi problémem osudu člověka v posmrtném životě. V tomto kontextu by také mělo být odkázáno na učení, jež v nedávné době téměř zcela vymizelo ze světa.

Víra v nesmrtelnost duše všech lidí je poněkud zvláštní; svět tradice pro něco takového poskytuje jen pramálo důkazů. U Tradice byl učiněn rozdíl mezi skutečnou nesmrtelností, která odpovídala účasti na olympské povaze božství, a pouhým přežitím; do hry také vstupovaly různé možné formy přežití a byl analyzován problém posmrtného stavu každého jedince, a vždy byly zohledňovány různé prvky přítomné v lidském celku, jelikož člověk byl dalece vzdálen od bytosti redukované na jednoduchý dvojčlen „duše-tělo“.

Co se průběžně objevuje v různých formách učení dávných tradic je, že v člověku, jako přídavek k fyzickému tělu, existují v podstatě tři entity či principy, z nichž každý má svůj vlastní charakter a vlastní osud. První princip odpovídá vědomému „já“ typickému pro bdělý stav, které vzniklo s tělem a bylo formováno souběžně s jeho biologickým vývojem; jedná se o běžnou osobnost. Druhý princip se nazýval „démon“, „man“, „lár“ nebo i „přízrak“. Třetí a poslední princip odpovídá tomu, co následuje první entitu po smrti; pro většinu lidí jde o „stín“.

Dokud člověk patří „přírodě“, nejvyšším základem lidské bytosti je démon (δαίμων v řečtině); v této souvislosti toto slovo nemá žádné negativní konotace, které mu udělilo křesťanství. Když je na člověka nahlíženo z naturalistického pohledu, démon může být definován jako hluboká síla, která původně stvořila vědomí v konečné formě, tedy v těle, v němž žije během svého pobytu ve viditelném světě. Tato síla nakonec zůstává „za“ jednotlivcem, v předvědomých a podvědomých dimenzích jako základ organických procesů a subtilních vztahů s prostředím, jinými bytostmi a s minulým a budoucím osudem; tyto vztahy se obvykle vyhýbají přímému vnímání. V tomto ohledu v mnoha tradicích démon odpovídá tzv. přízraku, což je možná odkaz na „duši duše“ či těla samého. Tento „přízrak“ je také často úzce spojen s primordiálním předkem či s totemem braným coby duše a společný život, který generoval rod, rodinu, gens či kmen a má proto širší smysl, než jen ten, který mu daly některé školy soudobé etnologie. Individuální jednotlivci skupiny se projevují v různých inkarnacích či emanacích tohoto démona nebo totemu, který je „duchem“ pulzujícím v jejich krvi; žijí v totemu a totem žije v nich, ačkoliv je přesahuje, jako matrice přesahuje jednotlivé formy, které vznikají z její vlastní substance. V hinduistické tradici démon odpovídá principu vnitřního lidského bytí zvaného linga-sarira. Slovo linga obsahuje ideu generování síly; proto možná odvození genius z genere, což znamená jednat ve smyslu plození; a proto také řecká a římská víra, že genius nebo lár (démon) je tou samou tvůrčí silou, bez níž by rodina vyhynula. Je také velmi příznačné, že totemy byly často spojeny s „dušemi“ vybraných zvířecích druhů, a to především hada, v podstatě telurického zvířete, spojeného v klasickém světě s myšlenkou démona či genia. Tyto dva příklady svědčí o tom, že ve své bezprostřednosti je tato síla v podstatě subpersonální a že patří přírodě a pekelnému světu. Proto je, dle symboliky římské tradice, sídlo lárů pod zemí; jsou v opatrovnictví ženského principu, Mánie, která je Mater Larum.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Revolta proti modernímu světu

SS: Ochránce a Řád revoluce hákového kříže

Následující text je překladem Evolova článku „Le SS., guardia e ‚ordine‘ della rivoluzione crociuncinata“, jenž vyšel 15.srpna 1938 v La Vitta Italiana, Rassegna Politic. Zveřejněný překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com.

***

Jedno z nejzajímavějších, nejdůležitějších a pravděpodobně nejméně objasněných zrození národně socialistické revoluce – to je sbor SS.

SS-zkratka ze slov Schutzstaffeln, ochranné oddíly – jsou „černým sborem“ stvořeným k ochraně Třetí říše. Jestliže armáda-Reichswehr-představuje orgán obrany státu před vnějšími nepřáteli, tak SS je chápána jako instituce sloužící k ochraně před vnitřními hrozbami. V této osobité organizaci byly znovu nalezeny starověké řádové formy, přičemž došlo k jejich syntéze s politickou, biologickou a heroickou elitou, dále s Fuhrerovou osobní stráží, s „Geheimen Staatspolizei“ ve vyšším smyslu tohoto názvu a nakonec se skupinou předurčenou k tomu, aby bezprostředně ztělesňovala sám život a ochraňovala základní ideje národně socialistického světonázoru. Je to 200 tisíc mužů spojených nezrušitelnou přísahou věrnosti a cti, kteří se cítí, řečeno slovy jejich velitele Reichsfuhrera Heinricha Himmlera, být bojovým řádem národního socialismu. Jejich pozornost je obrácena k čerpání z původních zdrojů–chtějí tvořit jednotný celek, ve kterém se obnovené spojení se živelnými silami nepomíjejícího rodu a s mýty velkých nordických prvopočátků pozvolna mění v princip nového nehynoucího života. Právě zde musí nově pojatý význam krve vejít v tajuplné spojení s předky a s mrtvými a dovolit jednotlivci překonat pocit vlastního individualismu a přivést ho tak k pokračování existence jeho kmene a k nepřetržitému toku života.

O slovo se zde znovu hlásí posvátné znaky předkřesťanského germánského dávnověku- k označení jednotlivých útvarů „černého sboru“ často totiž slouží „runy“. V Německu zavedený zvyk nazývat nejrozličnější instituce jejich zkratkami [např. KdF (Radostí k síle), HJ (Hitlerjugend), BdH (Svaz německých porodních asistentek), SA (Úderné oddíly) atd.] nás, při krácení slov Schutzstaffel (SS), přivedl k neobyčejně důležitému hledisku pokud jde o chápání významu těchto zkratek: dvě písmena S se na první pohled shodují se znaky takzvaných „run Sieg“, neboli run vítězství, a záhy tak začal být původní význam (tj. prosté zkrácení názvu soudobé instituce-pozn. překl.) plynule nahrazován jiným (tj. návratem posvátnosti „run vítězství“-pozn. překl.). Proto se nyní „runy vítězství“, klikaté symboly nordické antiky, používají při každé příležitosti: na stejnokrojích SS, na hlavičkách dopisů atd. Udál se tedy jeden z případů, v nichž moderní člověk podniká určité kroky k vyvolání prapůvodních sil, o jejichž významu má jen matné a temné představy. Přitom už se zde neřeší „hlediska“, „teorie“ či „kategorie“, nýbrž síly, moci a jasně zjevené prvopočátky. Ony klikyháku podobné znaky, které nyní zdobí všechny stejnokroje SS, jsou tytéž znaky, jenž byly v podobě žezla zobrazeny v jednom staroegyptském symbolu a představovaly strašlivou sílu Slunce, která činí panovníky posvátnými, božskými a neporazitelnými. Objevují se také, jakožto bořící síla, v symbolu nebeské moci, který byl používán zejména olympskými bohy árijské rasy v jejich nepřetržitém boji proti temným titánským a telurickým silám. Tento význam se dnes opět projevuje v prvních, intuitivně vyslovených, názorech. Například v boji s bolševismem vidí dnes Himmler jenom epizodu pokračujícího a téměř metafyzického zápasu, v němž se síly árijského lidstva střetávají se silami méněcenných lidí (Untermenschen), a SS, jakožto nositelka „run vítězství“, tak zároveň získává význam antibolševické bojové organizace a uvědomuje si, slovy Gruppenfuhrera Reinharda Heydricha, jednoho z dalších velitelů „černého sboru“, závažnost úkolů odpovídajících tomuto zápasu, úkolů, které jsou zaměřeny nejen proti viditelnému, ale i skrytému protivníkovi.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články