☉ JuliusEvola.cz

Význam a kontext zenového buddhismu

Následující text je překladem článku Julia Evoly. Přeloženo podle JuliusEvola.com

***

Zenový buddhismus vyvolal na Západě díky knihám a esejím D. T. Suzukiho, které se týkaly právě zenového buddhismu, velký zájem. Tato popularita je dána paradoxním setkáním mezi Východem a Západem. Nemocný Západ chápe, že zen může nabídnout něco „existenciálního“ a surrealistického. Zenová představa o duchovní realizaci prostá jakékoli víry a jakýchkoli pout, nemluvě o nějakém přeludu okamžitého a bezdůvodného „duchovního průlomu“, má fantastickou přitažlivost pro mnoho obyvatel západu. Nicméně toto je pravda jen z části. Je zde značný rozdíl mezi duchovním rozměrem „filosofie krize“, která se v důsledku materialistického a nihilistického vývoje stala populární na Západě a duchovním rozměrem zenu, který zakořenil v duchovnu buddhistické tradice. Každé skutečné střetnutí mezi zenem a Západem předpokládá u obyvatele Západu výjimečné predispozice nebo schopnosti k metanoi. Metanoiou myslím vnitřní obrat, který není myšlen v úrovni něčích intelektuálních „postojů“, ale spíše na úrovni, na níž je v každém čase a prostoru postavena hlubší realita.

Zen má tajnou doktrínu, kterou nelze najít v posvátných textech. Ta pochází od Buddhova žáka Mahákášjapy. Tuto tajnou doktrínu do Číny přinesl v 6. století n. l. Bodhidharma. Kánon byl předáván v Číně a Japonsku prostřednictvím učitelů a „patriarchů“. V Japonsku jde o stále živou tradici, která má mnohé příznivce i odpůrce a četné „meditační síně“ zvané Zendo.

Pokud jde o duchovní základ, lze říci, že zen je pokračováním původního buddhismu. Buddhismus vznikl jako prudká reakce na teologické spekulace a mělký ritualismus, do nichž prostřednictvím hinduistické kněžské kasty zdegenerovala posvátná a živá moudrost starověku. Buddha to radikálně popřel: zaměřil se spíše na praktický problém – jak překonat to, co se v lidové mysli označuje jako „životní utrpení“. Podle esoterických nauk je za utrpení považován stav nemohoucnosti, neklidu, „žízně“ a zapomnění typických pro obyčejné lidi. Na to navazovala cesta vedoucí k duchovnímu probuzení a nesmrtelnosti bez vnější pomoci. Buddha ukázal cestu tomu, kdo k ní cítil potřebu. Je dobře známo, že Buddha není jméno, ale titul znamenající „Probuzený“, „Ten, kdo dosáhl probuzení“ nebo „probuzení“. Buddha mlčel o svých zkušenostech, protože chtěl odradit lidi od spekulací a filosofování nad prvenstvím jeho činu. Proto, na rozdíl od svých předchůdců, nemluvil o Brahman (absolutno) nebo Átman (transcendentní já), ale, s rizikem nepochopení, pouze o „nirváně“. Někteří si dokonce, kvůli svému nedostatku pochopení mysleli, že nirvána měla být identifikována s „nicotou“, nevýslovnou a mizící transcendencí na hranici nevědomí a nevědomého nebytí. Takže během dalšího vývoje se buddhismus stal přesně tím, proti čemu Buddha bojoval:náboženstvím s kompletním dogmatismem, rituály, scholastikou a mytologií. Následně došlo k jeho rozlišení do dvou škol: mahajána a hinajána. Mahajána měla původně velkolepější metafyziku, ale nakonec se spojila s těžko pochopitelnou symbolikou. Učení druhé školy bylo přísnější a stalo se pouhou starostí o morální klášterní disciplínu. Původní jádro buddhismu, jeho esoterické učení o osvícení, bylo téměř ztraceno.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Metafyzika války – výběr

Následující text obsahuje výběr některých myšlenek z Evolovy knihy Metafyzika Války.

***

Osvobození

Je principem starověké moudrosti, že události samy nemají tak velký význam jako přístup, který je k nim s předstihem přijat a tedy jako smysl, který je jim přisouzen. Z podobného pohledu vnímá křesťanství pozemský život jako „zkoušku“ a chápe jej podle kréda „Vita est Militia super Terram“ – život je válkou na zemi.

V klidných a spořádaných obdobích lidských dějin měla přístup k této moudrosti jen hrstka vyvolených. Existovalo totiž příliš příležitostí k tomu, klesnout či zcela kapitulovat, než aby mohlo být něco prchavého považováno za důležité, než aby se dalo zapomenout na nestálost a nahodilost toho, co je nutně přirozeně takové. V širším smyslu můžeme říct, že právě na této bázi je organizován měšťácký život: jde o život, ve kterém se nevyskytují výšky ani propady, a ve kterém se naopak rozvíjí zájmy, citové vazby, touhy a vášně, které se sice z čistě světského pohledu mohou zdát významné, ovšem z duchovní perspektivy povznesené nad individualismus se ukazují jako malicherné a relativní. A právě takovou vyšší perspektivu musíme vždy považovat za správnou pro každou lidskou bytost, která chce být hodna toho pojmenování.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Metafyzika války Výběry myšlenek

Hyperborejský námět

Následující text je překladem 7. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Dalším fundamentálním tradičním učením, o němž jsme s patřičnou dokumentací pojednali jinde, je umístění centra či prvotního sídla olympské civilizace Zlatého věku v boreální či nordicko-boreální oblasti, která se stala neobyvatelnou. Tradice hyperborejského původu, ve své počáteční olympské podobě anebo svých nových projevech heroického typu, se nachází v pozadí zakladatelských či civilizačních skutků vykonaných rasami, které se rozšířily po euroasijském kontinentu od konce doby ledové po období neolitu. Některé z těchto ras musely přijít přímo ze severu; u jiných se zdá, že mají svůj původ v západo-atlantské zemi, v níž byla zřízena jakási napodobenina Severního centra. To je důvod, proč se různé souhlasné symboly a vzpomínky vztahují někdy k severní arktické zemi, a někdy k zemi západní.

Mezi mnoha pojmenováními Hyperborejského centra, která byla použita také pro Atlantské centrum, patří například Thule, nebo „Bílý ostrov“, či „Nádherný ostrov“ (hinduistický Sveta-dvipa; helénský ostrov Leuké; „sémě árijské rasy“ či Ariyana Vaego ve starověkém Íránu) a „Země Slunce“ či „Země Apollóna“, což je Avalon. Souhlasné vzpomínky všech indoevropských tradic hovoří o zmizení takovéhoto sídla (což bylo později zmytologizováno) po době ledové či po potopě. To je skutečný, historický ekvivalent různých narážek na cosi, co bylo s počátkem daného období údajně ztraceno, nebo se stalo skrytým a nevysledovatelným. Je to také důvod, proč byly „Ostrov“ či „Země živých“ (termín „živí“ odkazuje k příslušníkům původní božské rasy), což představuje zemi, k níž poukazují dobře známé symboly Nejvyššího světového centra, často zaměňovány s „krajem mrtvých“ (termín „mrtví“ zde odkazuje k vyhynulé rase). Tak například podle keltské doktríny byl primordiálním předkem lidstva bůh mrtvých (Dispater), který přebývá v dalekém kraji za oceánem, na oněch „vzdálených ostrovech“, odkud dle učení druidů přišli někteří z prehistorických obyvatel Galie. Nadto byl dle klasické tradice král Zlatého věku, Kronos-Saturn, který vládl této zemi, sesazen a vykastrován (tedy zbaven moci plodit, dávat vzniknout novému potomstvu); stále žije, ačkoliv spí, v oblasti nacházející se na dálném severu, poblíž polárního moře, které bylo také nazýváno Kronským mořem.

Toto vytvořilo různé zmatky, ovšem v podstatě se vždy jedná o stejnou transpozici idejí vztahujících se k hyperborejskému námětu v nadhistorii, v různých druzích skryté anebo neviditelné reality či centra. Kvůli našemu záměru budeme muset zběžně pojednat o podobách, které tyto vzpomínky nabyly v keltském a především v irském cyklu; jde o tradice týkající se Avalonu, Tuatha dé Danann a Artušova království. Dosah těchto tradic je více než místní a historický; zeměpisné údaje, jež se v nich objevují, mají mnohdy pouze symbolický význam, což je v těchto situacích časté.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

„Hrdina“ a „Žena“

Následující text je překladem 6. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Jak všichni vědí, nauka o Zlatém věku je součástí doktríny čtyř věků, které se střídají v důsledku duchovní involuce, jež postupuje dějinami od nejstarších dob. Všechny tyto věky mají také morfologický význam a vyjadřují typickou a univerzální formu civilizace. Po Zlatém věku přišel Stříbrný věk, který se projevuje spíše kněžským a feminním charakterem, než královským a virilním typem duchovna: nazývám to lunární duchovností, protože symbolika zlata a stříbra jsou již tradičně ve stejném vztahu jako slunce a měsíc. V této souvislosti se odhaluje další vztah: měsíc je ženská hvězda, která v sobě, na rozdíl od slunce, nemá žádný vlastní zdroj světla. To znamená posun ke zprostředkované duchovnosti, tedy k extrovertní duchovnosti vyznačující se poddaností, odevzdaností, láskou či extatickým vytržením. Zde najdeme kořen „náboženského“ fenoménu, kterým se liší devocionální náboženství od těch mystických.

Každá vzpoura divoké a materializované virility proti duchovním formám charakterizuje Bronzový věk. Tento věk se vyznačuje degenerací kasty bojovníků a vzpourou proti těm, kdo představují ducha, který už dlouho není olympským vůdcem, ale jen knězem. Bronzový věk je také charakteristický pýchou, násilím, válčením a úpadkem vlastností, které jsou vlastní kastě bojovníků. Odpovídajícím mýtem je Titánská či Luciferská revolta nebo Prometheův pokus ukrást Bohům oheň. Ekvivalenty (věk „obrů“ či věk vlka, nebo „elementárních bytostí“) lze nalézt v mnoha různých tradicích a dochovaných fragmentech legend a eposů různých národů.

Posledním věkem je Železný věk, jenž byl v Indii nazýván Temným věkem (Kali juga). Tento věk zahrnuje každou desakralizovanou civilizaci, každou civilizaci, která zná a vychvaluje pouze to, co je lidské a pozemské. Proti těmto formám dekadence se objevuje myšlenka možné obnovy cyklu, kterou Hesiodos nazývá heroickým cyklem nebo dobou hrdinů. Zde je nutno použít slovo hrdinský ve zvláštním významu, odlišném od toho obvyklého. Podle Hesioda „generace hrdinů“ byla stvořena Diem, tedy oním olympským principem, jenž má potenciál obnovit původní stav a dát tak možnost vzniknout novému „zlatému“ cyklu.

K tomu abychom si uvědomili, co je jen pouhou možností a ne zatím skutečností, je nejprve třeba překovat jak „lunární“ duchovno, tak i materializovanou virilitu, tedy jak kněze tak i pouhé válečníky nebo Titány. Tyto archetypy „heroických“ figur lze nalézt v téměř všech tradicích. V helénsko-achájské tradici byl například Hérakles popisován jako hrdinský prototyp právě v tomto smyslu. Jeho věčnou rivalkou je Héra, nejvyšší bohyně lunárního panteistického kultu. Hérakles získal nesmrtelnost potom, co se spojil s Diem, jenž reprezentuje Olympský princip, proti „obrům“. Podle jednoho z mýtů tohoto cyklu, je skrz Hérakla „titánský“ element (symbolizovaný Prometheem) osvobozen a smířen s olympským prvkem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Olympský cyklus

Následující text je překladem 5. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Podle toho, co jsem naznačil, není to, co se manifestuje v různých lidech jako autentická tradice, něčím relativním, determinovaným něčím externím ani pouhou historickou událostí. Spíše to ukazuje na prvky poznání, které jsou ve své podstatě jedinečné. Tyto prvky mají vždy konstantní charakter.

Tradiční učení, i když v různých formách, potvrzuje vždy existenci primordiální rasy, která ztělesňuje transcendentní duchovnost. Z toho důvodu je tato rasa často označována za božskou či za „podobnou bohům“. Tuto rasu jsem označil za Olympskou. Tímto termínem mám na mysli vrozenou nadřazenost nebo povahu, která je nadpřirozená. Síla, kterou tato rasa má, ji předurčuje k vládě a ke královské funkci. To znamená, že jde o „ty, kteří jsou“ a „ty, kdo mohou“. Někdy jde o solární rasu.

Víra ve Zlatý věk, která se nachází v mnoha tradicích, je vzdálenou vzpomínkou na tuto rasu. Později národy formulovaly meta-historický názor na funkci této rasy, její sídlo nebo místo původu. To proto, že se tato rasa přestala projevovat viditelně. Vzhledem k postupné involuci lidstva, kterou rovněž popsalo mnoho tradic, se funkce reprezentovaná touto rasou postupně stala neviditelnou a byl tak přerušen přímý kontakt mezi historickými a meta-historickými prvky. To je například význam Hesiodova učení, podle něhož lidé z prvotního věku nikdy nezemřeli, ale spíše se stali neviditelnými a takto řídí smrtelné bytosti. Proto došlo k posunu od tématu Zlatého věku k metafyzickému království, s nímž jsou všichni vládci „shora“ spojeni tajemným, objektivním a ontologickým způsobem. Symbolizuje to skutečné dědice primordiální tradice, kteří více či méně dokonale a vědomě reprodukovali primordiální typ regnum v dané civilizaci. Proto také tradiční pojem neviditelného „Krále králů“, „Vládce Vesmíru“ nebo „Krále světa“ začal být spojován s určitými specifickými symboly, z nichž některé pocházejí přímo ze symbolů spojených se Zlatým věkem, zatímco jiné jsou mytologizované vzpomínky na zemi či země, kde se olympský cyklus projevoval.

Jedná se především o symboly středu: střed, tyč, oblast ve středu země, ústřední kámen nebo základ či magnet. Dále symboly stability: ostrov obklopený vodami, skála, neotřesitelný kámen. Nakonec i symboly nedotknutelnosti a nepřístupnosti: neviditelný či neobjevitelný hrad nebo země, divoký horský vrchol či podzemní oblast. Kromě toho i „Země Světla“, „Země Života“, „Svatá Země“. Dále se setkáváme s různými variantami zlatého symbolismu, který na jedné straně zahrnuje všechny pojmy solarity, světla, královské moci, nesmrtelnosti a neporušitelnosti, zatímco na druhé straně má spojitost s primordiální tradicí a s dobou charakterizovanou zlatem. Další symboly poukazují na „život“ ve vyšším slova smyslu (např. „věčné jídlo“ nebo „strom života“), transcendentnímu vědění, k neporazitelné síle. Vše se objevuje různě namíchané ve fantastických, symbolických nebo poetických kombinacích, které v rozdílných tradicích odkazují na stálé téma neviditelného regnum a Nejvyššího středu světa v něm samém nebo v jeho emanacích a projevech.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Historický kontext mystéria Grálu

Následující text je překladem 4. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Když vezmeme legendy tvořící cyklus Grálu, zjistíme, že se v nich opakuje několik základních témat, která jsou vyjádřena symbolikou rytířských postav a činů. Tím, čím se zabýváme, jsou v podstatě duchovní témata týkající se tajemného středu hledání a duchovní zkouška, zdědění nebo obnovení království, někdy jde o uzdravení nebo o pomstu. Percival, Gawain, Galahad, Ogier, Lancelot a Peredur jsou v podstatě různá jména označující jedinou figuru. Stejně tak král Artuš, Josef z Arimatie, Kněz Jan nebo Král Rybář jsou odpovídajícími označeními pro jinou figuru. Ekvivalentní jsou i zpodobnění různých hradů, ostrovů, království, nedosažitelných krajů a dobrodružství, které jsou popsány v různých legendách, přičemž se sice mnohdy liší svou zvláštní atmosférou, v jádru jsou ale hodně podobné.

Již jsme řekli, že to všechno má, nebo může mít, charakter „mystéria“ v iniciačním slova smyslu. Ale v konkrétní podobě, v jaké jsou vyjádřeny legendy cyklu Grálu, musíme pochopit bod, v němž se prolíná časové a nadčasové a kde se hromadí symboly tohoto mystéria ve zmateném a stále živém pocitu duchovní a světské krize celé epochy, tedy středověkého ekumenicko-říšského věku.

Cyklus Grálu pochází z této velmi specifické situace. Evokace primordiálních a nadčasových motivů se s historickou tradicí protíná v tomto rovnovážném bodě, v němž zkrystalizovaly a sjednotily se do společného motivu. Proto musíme začít od myšlenky fundamentální vnitřní jednoty různých textů, postav, symbolů a dobrodružství, objevit skryté významy textu, integrovat je a pokračovat v dalším hledání, dokud nedojdeme výkladu některých základních témat. Pochopení jejich skrytého univerzálního významu společného mnoha tradicím a pochopení metafyziky historie jsem již popsal v jiném díle. Zde se omezím na popsání nejdůležitějších bodů, které jsou důležité pro správné pochopení historického i nadčasového pochopení mystéria Grálu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

O tradiční metodě

Následující text je překladem 3. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Navíc je třeba překonat tendence k odvozování témat legend Grálu od určitého historického období na základě vnějších, vágních a empirických poznatků. Podle obecně rozšířeného názoru je legenda o Grálu legendou pouze křesťanskou. Někteří místo toho předpokládali keltsko-pohanský původ, jiní předpokládali indočínský původ, jiní mluví o syrském původu a další o alchymickém původu. Jiní badatelé spojují legendy Grálu s doktrínami Katarů a starých Peršanů a někteří se dokonce pokusili identifikovat některé historické lokality popsané v legendě (podle některých Francie, podle jiných Írán).

Nezáleží na tom, jak oprávněná taková srovnání mohou být. Co je důležitější, je duch, v němž se nesou. Charakteristickým rysem metody, kterou nazývám „tradiční“ (v protikladu k profánní, empirické a kriticko-intelektuální metodě moderního výzkumu), spočívá v důrazu na univerzální charakter symbolu nebo učení. To, že podobné symboly lze nalézt v různých tradicích, je dáno přítomností něčeho, co je větší a vyšší, co předchází těmto legendám, jež jsou odlišné a v jádru přece podobné. Vzhledem k tomu může být jakákoli tradice být ve společném kontextu kompletnější, typičtější a transparentnější, než jiné a může tak být nejlepší cestou, jak pochopit a integrovat to, co se v jiných případech objevuje jen jako nejasné či neúplné.

I když se touto metodou hodláme řídit, není to metoda, které dává většina učenců přednost. Zaprvé, tito učenci nevytváří skutečné korespondence, ale neprůhledné odvozeniny. Jinými slovy zkoumají empiricky (a vždy nejistě) okolnosti hmotného přenosu některých myšlenek či legend od jednoho člověka k druhému, z jedné literatury do druhé a ignorují, že zde jsou i vlivy mnohem hlubší, než je individuální vědomí a že přenosy probíhají také prostřednictvím neobyčejných cest, tedy bez zvláštních časových a prostorových podmínek a bez vnějších historických vlivů. Za druhé, každé srovnání tímto moderním výzkumem skončí spíše přesunem než rozšířením perspektivy. Například, když odborník zjistí podobnost témat legend Grálu s perskou tradicí, označí ji za původní zdroj. V konečném výsledku pak bude světu tvrdit, že „svatý Grál je perským symbolem!“ Nová zmínka mu nepomůže objasnit jednu tradici prostřednictvím druhé, nebo pochopit tradici prostřednictvím univerzálního, metafyzického a nadčasového prvku, který se může symbolicky projevovat v jiných tradicích. Jinými slovy jde jen o posun ve dvourozměrném modelu. Takový výzkum by mohl pomoci teprve po přidání třetí dimenze, hloubky, která může působit jako prostředník či jako tmel pro všechny ostatní údaje.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Etnologické předsudky

Následující text je překladem 2. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Druhý předsudek, který je třeba překonat, je etnologický. Tento předsudek se týká výzkumů, které začaly odhalovat mnoho tajemství skrytých v kořenech legend, které se týkají Grálu. Tyto výzkumy nebyly schopné rozpoznat v těchto legendách nic jiného než fragmenty folklóru a staré, primitivní víry. Je důležité vysvětlit si tuto záležitost, protože přítomnost těchto prvků je v tradici Grálu reálná. Navíc tyto prvky vytvářejí vodící linku oddělující historické aspekty, které jsou relativní vůči přítomnosti a samu tehdejší tradici a nadčasový iniciační aspekt legend o Grálu.

Ze všeho nejdříve je nutné rozšířit kolektivní dimenzi umělecké složky, o níž jsme již pojednali ve vztahu k individuálním výtvorům, protože většina lidí vidí ve folklóru spontánní lidovou tvorbu, nebo produkt kolektivní fantazie, smíchaný s pověrami, což musí být ze všech praktických důvodů bráno jako „zvláštnost“. Tímto předsudkem jsou ovlivněny tzv. etnologické školy, stejně jako psychoanalytické proudy věnující se „kolektivnímu nevědomí“. Tyto směry usilují o systematickou redukci toho, co je vyšší a lepší, na to, co je menší a nižší.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

Literární předsudky

Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Ten, kdo chce pochopit podstatu rytířských románů a eposů, k nimž patří i cyklus Grálu (spolu s mnoha dalšími podobnými spisy), musí překonat spoustu předsudků, z nichž první jsou předsudky literární.

Máme na mysli zaujatosti těch, kdo považují tyto povídky a legendy za pouhý výplod umělecké fantazie autorů takových děl. Tito lidé popírají jakoukoli vyšší symbolickou hodnotu, kterou nelze považovat za pouhý svévolný výmysl. Právě tento symbolický, objektivní a nadindividuální prvek tvoří jádro ság, legend, mýtů o odvážných činech a eposů tradičního světa. Stejný význam pro slovo „tradiční“ používal i René Guénon a jeho skupina. Tento prvek do nich občas nebyl zakomponován záměrně. Zejména v případě polotovarů kolektivních prací byly nejdůležitější a nejsmysluplnější prvky zakomponovány s nevědomím autorů, kteří si neuvědomovali, že naslouchají určitým vnějším vlivům. Tyto vlivy na určitém místě užívají tvůrčí spontánnosti některých osob či skupin jako prostředek ke svému projevení.

Objevují se i v dílech, kde se spontánnost, poetika či fantazie zdají být v popředí. Nicméně zde jsou kryty povrchnostmi, nad nimiž by se mohl pozastavovat pouze povrchní čtenář. Někteří autoři tvoří pouze v umělecké rovině, jsou v tom úspěšní a věří, že úspěch jejich díla je dán pouze estetickou krásou. To však neznamená, že by tito lidé ve svých uměleckých pracích nepředávali i něco jiného. Zachovávají a předávají či aktivují vyšší obsah, který bude zkušené oko schopné rozpoznat. Některé autory by jistě šokovalo, kdyby uviděli, co je v jejich pracích skryto.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu

O čistotě jako metafyzické hodnotě

Následující článek byl převzat z revue Bilychnis, ročník XIV, sešit VI, červen 1925, str. (353-365). Bilychnis byl religionistický časopis teologické školy v Římě, založený roku 1912 a vycházející měsíčně až do roku 1931. Smyslem tohoto časopisu bylo vytvořit „místo setkání“ významných autorů s mezinárodní reputací a podpora dialogu mezi věřícími a nevěřícími a mezi katolíky a protestanty. Obraz dvojité lucerny Bilychnis (používané ranými křesťany v katakombách) představuje oheň usmíření víry a vědy. Všechny články, které v tomto časopise publikoval Julius Evola, byly sebrány a vydány pod názvem I saggi di Bilychnis, (ed. Claudio Mutti), Edizioni di Ar, Padova 1987. Přeložil Josef Bradáč. Vyšlo v knize „Člověk tradice 2“.

***

Snaha člověka o překonání světské nahodilosti a mizérie ve vztahu s božstvím může mít dva odlišné projevy. První způsob předpokládá odlišnost Boha od člověka, což znamená, že daný vztah nemůže být jiným, než vztahem vnějším, který je vlastní víře, modlitbě, zbožnosti a dodržování specifických morálních zásad, jimž se připisuje nadřazená platnost. Předpokladem druhého způsobu je naopak ideální spojitost mezi člověkem a Bohem, což následně znamená vztah ve smyslu skutečného ztotožnění, spojení člověka s Bohem, a to nikoliv slovy, myšlenkami nebo pocity, nýbrž zbožštěním samotného člověka. Taková je cesta mystiky a esoteriky, v protikladu k cestě devocionálního náboženství. Na té první cestě je stav lidské existence přijímán a vyživován pouhou vírou v onen život a vyšší zákon; smyslem druhé cesty je naopak skutečná a bezezbytková proměna stavu podléhajícího smrti a temnotě ve slávu života božského.

Na pozadí tohoto rozlišení vyvstávají dva diametrálně rozdílné způsoby realizace konceptu „čistoty“. Zde se budeme zabývat pouze esoterickou doktrínou očisty, doktrínou velmi podmanivou, o níž se ve stádiu současné kultury ví jen pramálo, pokud vůbec něco. V tomto výkladu se nebudeme zdržovat otázkou pramenů: v zásadě pocházejí z Východu, zvláště pak z tantrických škol a z magických a alchymických větví taoismu a mahajány, zmínky však nalézáme i v pozůstatcích řecké mysteriosofie a předsokratovské filosofie, v základech novoplatonismu a v určité křesťanské mystice – a krom toho ve zcela odlišných formulacích kabalistických, hermetických a rosekruciánských tradic. Tímto se tedy nebudeme zdržovat, jednak kvůli rozsahu, a jednak kvůli tomu, že je jen velmi obtížné ospravedlnit suchými kulturními odkazy to, co je člověk schopen chápat v míře, v níž mu jeho vnitřní rozpoložení umožňuje číst mezi řádky. Ale nejdůležitější důvod je tento: copak je důležité vykládat doktrínu v její logicko-metafyzické podstatě, když představujeme něco, co existuje samo o sobě, nezávisle na víře, na názorech a na množství prvků, jež se do ní mohly přimísit?

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články