☉ JuliusEvola.cz

K temnému věku

Následující text je úryvkem z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu, jež poprvé vyšla v roce 1934. Překlad byl proveden podle zdroje na JuliusEvola.net

***

V návaznosti na mé dřívější zmínky ohledně toho, co prastaré tradice nazývaly Temným věkem (Kali juga), nyní popíši některé vlastnosti tohoto věku, jak je můžeme najít ve starém hinduistickém textu Višnu purána. V hranatých závorkách uvedu to, co považuji za současné aplikace.

Vyvrhelové a barbaři budou vládci na březích Indu, v Darvice, v Chandrabhagaze, a v Kašmíru. Tihle budou současnými vládci vládnoucími nad zemí: králové [vládci] násilné povahy... Seberou osobní majetek svým poddaným; budou omezené síly, ponejvíce budou rychle přicházet a mizet; jejich život bude krátký, jejich touhy nenasytné, budou vykazovat jen pramálo zbožnosti. Smísí se s nimi mnoho lidí cizích národů a budou následovat jejich příkladu... Vládnoucí kastou budou šúdrové... Vaišjové zanechají zemědělství a obchodu, stanou se nevolníky nebo cvičenci strojů. [proletariát a industrializace]... Kšatrijové nebudou chránit své poddané, ale budou je drancovat: pod záminkou výběru poplatků okradou obchodníky o jejich majetek [krize kapitalismu a soukromého vlastnictví; socializace, nacionalizace, komunismus...] Bohatství [vnitřní] a zbožnost [v závislosti na dharmě toho kterého člověka] bude upadat den ode dne, dokud nebude zvrhlý celý svět. Pak majetek sám bude určovat postavení [množství dolarů – ekonomické třídy]; pouze bohatství [materiální] bude zdrojem uctívání; touha bude jediným pojivem jednoty obou pohlaví; lež bude jediným možným prostředkem vítězství ve sporu...

Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 9. 2012 | Revolta proti modernímu světu

Ženský narcisismus a komplex méněcennosti

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 11. ledna 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Skutečnost, že se feminismus zrodil v anglosaských zemích, nemá příčiny sociální, nýbrž vnitřní a hluboké, poněvadž vychází ze zneuznání složité ženské přirozenosti a z potlačení jejího normálního sexuálního života. Za to může- jak už jsme uvedli v dřívějším článku – ve zmíněných zemích puritánská protestantská výchova a falešná představa o morálce a „úctyhodnosti“.

Kdosi příhodně poznamenal, že sexuálně uspokojená žena nikdy necítí potřebu napodobovat muže a ani ji nenapadne, že by ji nějak oslabovalo, když se s ní zachází „jen jako s ženou“. Dobře ví, jak se prosadit, a nemusí vůbec ničeho litovat. Vždyť sama historie nám ukazuje, jaký umělo mít ženské pohlaví v tomto směru vliv, ať už blahodárný či zhoubný. Takový vliv si žádná žena, která sestoupí na křižovatku mužských činností, nikdy nedokáže vydobýt. Pravé příčiny feminismu spočívají v hluboké nedůvěře ženy k sobě samotné, v nepřiznaném pocitu domnělé méněcennosti. Je to žena, která má vnitřní „zábrany“ ve své oblasti, a snaží se nabýt hodnoty před sebou sama tím, že se poměřuje s mužem na poli činností, které jsou vlastní jemu. Feminismus, stejně jako jakýkoli podobný směr, je tedy vlastně únik.

Dalším takovým únikem v anglosaských zemích, a zvláště pak v Americe U.S., je alkoholismus. Statistika „Americké protialkoholické ligy“ z roku 1948 uvádí, že v Americe existuje minimálně osm set tisíc mladých žen, které notoricky holdují alkoholu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články

O úchylkách způsobených výchovou u anglosaských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 12. leden 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jeden člověk, který tomu nepochybně rozuměl, zastával názor, že ty „nejnemožnější“ dívky jsou anglosaské; hned potom následují Maďarky a Slovanky, pak Italky, poněkud lepší úroveň mají Francouzsky, po nich následují Středoevropanky, Němky a Vídeňačky. Přitom nebyl brán v úvahu pouze jejich vzhled, řekli bychom efekt, ale vůbec vztahy mezi dvěma pohlavími v jejich celistvosti, posuzované podle toho, nakolik jsou opravdové a normální.

Musíme uznat, že toto pořadí v mnohém odpovídá pravdě. A existuje-li nějaký ženský typ, který se stal deviantním, pak jím je právě ten anglosaský, a to jak britský, tak ten americký U.S. Deformace, kterou tento typ představuje, navíc není vrozená. Jde o „produkt kultury“; je to výsledek spletitého procesu, u kterého by bylo velmi zajímavé analyzovat začátky a jednotlivé fáze. Nepochybně v tom sehrály významnou roli dvě věci: protestantské puritánství a to, jakou hodnotu si v těchto zemích žena sama přisoudila a nechala druhé pohlaví, aby ji akceptovalo. Co se týká puritánství, chová v sobě jakousi teologickou nenávist pro sex všeobecně, přičemž tato nenávist ovlivnila výchovu, která považuje už od počátku vše, co souvisí se sexuálním životem, za disgusting, čili za něco „zvířecího, nesprávného a vadného“. Zatímco by však z toho mělo logicky vyplývat jisté pohrdání ženským pohlavím, jak tomu bylo v první staletích křesťanství, u Anglosasů došlo k pravému opaku. Kdo u nich nežil, nemůže si vytvořit představu o tom, jaký význam má žena v jejich společenském, ale i intelektuálním životě. Můžeme zde skutečně mluvit o „třídním vědomí“ nebo o „tělesném duchu“, před nímž muž kapituloval. Žena, dívka, ze sebe vytvořila abstraktní figurku údajné „respektování hodné“ a nedotknutelné „důstojnosti“. Zpočátku ji vnucovala muži, avšak nakonec jí sama uvěřila, a aniž by si toho všimla, stala se nakonec její obětí a otrokem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články

Tradice v Irsku

Následující text je překladem 8. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Legendární historie Irska je založena na osudech ras, které jej postupně napadly a ovládly a jež pocházely z tajemného severoatlantického centra, kam se občas vracely. Historia britorum tomuto centru dává jméno Hiberia, ale ve skutečnosti jde jen o fantaskní přepis irských jmen Magh-Mo, Tragh-Mor nebo Magh-Mell označujících „Zemi Mrtvých“, tedy primordiální severoatlantické centrum. Okolo těchto ras existují různé příběhy: byly v trvalém konfliktu s Fomory – obry či temnými monstrózními bytostmi, které byly v křesťanských prvcích ság přirovnávány k předpotopním obrům nebo divokým bytostem pocházejícím od Šéma a Kaina. Tito Fomorové jsou ekvivalentem „živelních bytostí či obrů, kteří byli smrtelnými nepřáteli Ásů, „božských hrdinů“ z nordické tradice Eddy. Fomorové představují síly Bronzového věku, temné telurické síly, které byly spojeny s hlubokými vodami (v Ulsterském cyklu), stejně jako předtím Poseidon. Jinými slovy: odpovídají silám původního cyklu, který se materializoval a zdegeneroval v titánském smyslu. Tento druhý aspekt může být odvozen z keltských tradic, kde se o fomorském králi Tethrovi věřilo, že se narodil v tajemné zemi za oceánem a z popisu nedobytné Conandovy věže (jiného fomorského krále), která se nacházela na „Skleněném ostrově uprostřed moře“, což je zcela zřejmý symbol primordiálního centra.

Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 9. 2012 | Mystérium Grálu

Baron von Ungern-Sternberg

Následující text je překladem Evolova článku. Přeloženo podle webu Counter-Currents.com

***

V poslední době se objevila spousta spisů o postavě, o níž se, i přes její mimořádný význam ve vřavách první světové války, ví jen málo: mluvím o Romanu Nikolaji Maximilianu von Ungern-Sternbergovi.

Ferdinand Ossendowski byl prvním, kdo o něm, s využitím patřičných dramatizačních efektů, psal ve svém slavném a docela kontroverzním díle Bestie, lidé a bohové. Následoval „beletrizovaný“ životopis barona Ungern-Sternberga, který vydal Vladimir Pozner pod názvem Krvavý baron: Příběh Ungern-Sternberga. Pak vyšel další fiktivní životopis od Berndta Krauthoffa: Ich befehle: Kampf und Tragödie des Barons Ungern-Sternberg.

Tyto knihy však, jak se zdá, ukazují obraz postavy Ungern-Sternberga, jehož život a skutky byly dost složité a záhadné, pouze nedostatečně, což dává velký prostor fantaziím. Slavný francouzský tradicionalista René Guénon přispěl k lepšímu poznání barona publikováním pasáží z dopisů napsaných v roce 1924 majorem Alexandrovičem, který velel mongolskému dělostřelectvu v letech 1918 a 1919 pod přímým velením Ungern-Sternberga, což dokazuje jejich autenticitu. Tyto dopisy zároveň poukazují na to, jak často názory autorů beletrických životopisů vycházely z nesprávných informací – a to i ohledně baronova konce.

Ungern-Sternberg byl potomkem staré baltské rodiny. Může být považován za posledního nesmiřitelného nepřítele bolševické revoluce, proti které bojoval s vytrvalou a neuhasitelnou nenávistí. Jeho nejdůležitěší vojenské skutky probíhaly v atmosféře nasycené magií a nadpřirozenem, v srdci Asie, pod vládou dalajlámy, „žijícího Buddhy“.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Nový člověk pro novou civilizaci

Následující text je úryvkem z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek. Překlad byl převzat z Bratrstvo.bravehost.com [Zdroj je již nedostupný.]

(...)

Když přijde řeč na rasismus, mnoho lidí napadne antisemitismus; jinými slovy, odvolávají se pouze na obory antropologie a biologie: jen několik málo z nich má ponětí o tom, že tato doktrína může vycházet z praktického a výchovného úhlu pohledu a dokonce z jeho politického důležitosti. Avšak zde budu probírat jen to, co náleží ke specifickému řádu idejí, o kterém zde diskutujeme.

Především si musíme povšimnout, že moderní rasismus neuvažuje o rase v souvislosti obecných klasifikací školních knih, které uvádějí jen bílou, žlutou a černou rasu. Rasa je chápána jako elementárnější a specializovanější jednotka; a proto uvnitř bílé rasy existuje mnoho samostatných ras. Tyto elementární rasy nejsou definovány pouze v biologických a antropologických termínech, ale také psychologických a duchovních. Ke každé rasové složce přináleží zvláštní povaha, stupeň citlivosti a hodnoty, náhled na život je také rozrůzněn.

Ve skutečnosti dnes neexistuje žádný civilizovaný lid či národ skládající se z čistých jedinců, náležejících k jedné samostatné rase. Všechny národy sestávají z více či méně stabilních rasových směsí. Přecházíme z teoretické oblasti do oblasti praxe, čili k „aktivnímu rasismu“; kdykoliv zaujmeme pozici k určitým rasovým složkám daného národa, odmítáme přiznat každé z nich stejnou hodnotu, stejnou důstojnost a stejné právo poskytovat tón a podobu celku. V tomto bodě jsou výběr, volba a rozhodnutí nezbytné. Jedna ze složek musí být zvolena jako převažující s přihlédnutím k typickým hodnotám a lidským ideálům, které s tím souvisejí.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Lidé uprostřed trosek

Úpadek Evropy

Následující text je úryvkem z knihy Pohanský imperialismus. Překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com

***

Současná západní „civilizace“ očekává obrovské vzedmutí, bez kterého je odsouzena, aby si dříve nebo později sama roztříštila hlavu. To přináší nejúplnější rozvrácení racionálního řádu věcí. Nadvláda hmoty, zlata, strojů, čísel; v této civilizaci již nezůstal žádný dech, svoboda či světlo. Západ ztratil svoji schopnost rozkazovat a poslouchat. Ztratil svůj cit pro rozvažování a čin. Pozbyl svého smyslu pro hodnoty, duchovní sílu, božské lidi. Již dále nezná přírodu. Již není více živoucím tělem, tvořeným symboly, božstvy a rituálními obřadů, žádnou harmonií, kosmem, ve kterém se člověk pohybuje svobodně jako „království uvnitř království“. Příroda se stala pro západního člověka nezajímavou a smrtelnou vnějškovostí, jejíž záhady se profánní věda snaží pohřbít ve směšných zákonech a hypotézách. Již více nezná Moudrost. Ignoruje majestátné mlčení těch, kteří ovládli sami sebe: osvícený klid proroků, povznesenou realitu těch, v nichž se myšlenka stala krví, životem a mocí. Místo toho se utápí v planých řečech „filozofie“ a „kultury“, v oboru profesorů, novinářů a sportovců, kteří vydávají plány, programy a prohlášení. Jeho moudrost byla znečištěna sentimentální, náboženskou, humanitární nákazou a rasou lidí, kteří vzrušeně pobíhají kolem hlučného oslavování, vznikání a „procvičování“, protože klid a uvažování je děsí.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Pohanský imperialismus

Sjednocená Evropa: Duchovní předpoklad

Následující text je překladem článku Julia Evoly. Překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com

***

Prvním politickým krokem k vytvoření sjednocené Evropy by bylo vystoupení všech evropských vlád z pokrytecké organizace Spojených národů, pokud jí vůbec někdy byla.

Základ pro evropskou iniciativu musí být pečlivě připraven; nicméně problémy konkrétní politické taktiky nespadají do rámce tohoto tématu. Můžeme zde pouze zdůraznit, že to, čemu věříme, musí být formální, duchovní a doktrinářský základ sjednocené Evropy.

„Federalistická“ a „asociativní“ řešení, ekonomická a vojenská spolupráce – to jsou všechno předpokládané projevy organického charakteru Evropy (nebo jejího nedostatku). Předpokladem skutečně evropského celku musí být spojená síla ideje a tradice, s níž je Evropa neodvolatelně spojena. Někteří se přou, že národní stát, který není božsky ustanoven, ale vytvořen určitými skupinami, jež uspěšně povstaly k historickým úkolům, je modelem pro jednotící evropský národ. Dle tohoto názoru existuje duchovní předpoklad pro sjednocenou Evropu v mýtu o společném osudu, chráněném „národními revolučními“ skupinami z Evropy. Tento názor není na místě. Zrod evropských národů byl většinou dílem dynastií, představujících tradici věrnosti příslušné koruně. V každém případě faktory, které vytvořily evropské národy, udržují evropskou nejednotnost od Stoleté války do současnosti.

Ty, kteří mají duchovní a tradicionální chápání Evropy, můžeme rozdělit na ty, kteří věří v Impérium popsané výše, a ty, kteří mluví o Evropě jako o národě. Koncept národnosti je dle mého názoru nevhodný. Pojem evropské jednoty je duchovní a nadnárodní. Domácí národnost, etnická skupina existují v podstatě na naturalistické „hmotné“ úrovni. Evropa (Europa una) by měla být něčím víc než je toto. Starý nacionalismus a zášti jsou jen naroubovány na Evropu, kdy je nadvláda určitého národa uplatněna vůči zbytku Evropy. Evropské Impérium bude patřit do vyššího řádu než části, z nichž se skládá, a být Evropanem by mělo být chápáno jako něco kvalitativně odlišného od toho být Italem, Prusem, Baskem, Finem, Skotem nebo Maďarem, něco, co se odvolává na jiný aspekt naší povahy. Evropský národ předpokládá vyrovnání a zrušení všech „soupeřících“ národů v Evropě i dále.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Výchozí bod tradičních učení

Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu.

***

Abychom pochopili ducha jak Tradice tak i její antiteze, moderní civilizace, musíme začít s fundamentální doktrínou dvou přirozeností. Podle této doktríny existují dva řády věcí: fyzický a metafyzický. První má smrtelnou povahu, druhý nesmrtelnou. Je zde vyšší sféra „bytí“ a nižší sféra „stávání se“. Obecně řečeno, existuje viditelný a fyzický rozměr, a za ním a nad ním neviditelný a nehmotný rozměr, který je podporou, zdrojem a skutečným životem prvního Kdekoli ve světě Tradice, na Východě i na Západě, a v každé tradiční formě je toto poznání (ne jen pouhá „teorie“) vždy přítomné jako neotřesitelná osa, kolem níž se všechno točí. Dovolte mi zdůraznit, že to je vědění a ne nějaká „teorie“. To může být pro naše současníky složité na pochopení, a proto musíme začít od myšlenky, že člověk Tradice si byl vědom existence rozměru, který je mnohem širší a rozsáhlejší, než to, co naši současníci označují za „realitu“. Dnes je jako realita chápáno to, co je zahrnuto do fyzického světa a nachází se v prostoru a čase. Jistě, existují i lidé, kteří věří v něco, co přesahuje jevovou oblast. Když už lidé připustí existenci něčeho jiného, jsou k tomuto závěru vedeni vědeckými hypotézami, spekulativními myšlenkami nebo nějakým náboženským dogmatem. Nemohou se ale dostat za limity intelektu. Skrze jejich praktické a okamžité zkušenosti moderní lidé, bez ohledu na hloubku jejich „materialistické“ nebo „duchovní“ víry, rozvíjejí porozumění skutečnosti pouze ve vztahu k fyzickému světu a vždy pod vlivem přímé bezprostřední zkušenosti. To je skutečný materialismus, který by se měl našim současníkům vytknout. Všechny ostatní verze materialismu, které jsou formulovány z vědeckého nebo filosofického hlediska, jsou pouze sekundárními jevy. Nejhorší druh materialismu proto není záležitostí stanoviska nebo „teorie“, ale spočívá v tom, že lidská zkušenost nesahá do nefyzické reality. To znamená, že většina intelektuálních vzpour proti „materialistickým“ názorům, jsou jen marnými reakcemi proti nejnovějším periferním účinkům, které vyplývají z mnohem hlubších příčin. Tyto příčiny, mimochodem, vznikaly v odlišných historických kontextech, než byly formulovány „teorie“.Zkušenosti člověka tradice jdou i nad rámec těchto limitů: tak, jako v případě některých tzv. „primitivních“ národů, mezi nimiž lze stále nalézt slabou ozvěnu sil z dávných dob. V tradičních společnostech byl „neviditelný“ prvek stejně skutečný, ne-li skutečnější, než informace poskytnuté fyzickými smysly. Každý aspekt života jednotlivce i společnosti byl ovlivněn touto zkušeností.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Revolta proti modernímu světu

Význam a kontext zenového buddhismu

Následující text je překladem článku Julia Evoly. Přeloženo podle JuliusEvola.com

***

Zenový buddhismus vyvolal na Západě díky knihám a esejím D. T. Suzukiho, které se týkaly právě zenového buddhismu, velký zájem. Tato popularita je dána paradoxním setkáním mezi Východem a Západem. Nemocný Západ chápe, že zen může nabídnout něco „existenciálního“ a surrealistického. Zenová představa o duchovní realizaci prostá jakékoli víry a jakýchkoli pout, nemluvě o nějakém přeludu okamžitého a bezdůvodného „duchovního průlomu“, má fantastickou přitažlivost pro mnoho obyvatel západu. Nicméně toto je pravda jen z části. Je zde značný rozdíl mezi duchovním rozměrem „filosofie krize“, která se v důsledku materialistického a nihilistického vývoje stala populární na Západě a duchovním rozměrem zenu, který zakořenil v duchovnu buddhistické tradice. Každé skutečné střetnutí mezi zenem a Západem předpokládá u obyvatele Západu výjimečné predispozice nebo schopnosti k metanoi. Metanoiou myslím vnitřní obrat, který není myšlen v úrovni něčích intelektuálních „postojů“, ale spíše na úrovni, na níž je v každém čase a prostoru postavena hlubší realita.

Zen má tajnou doktrínu, kterou nelze najít v posvátných textech. Ta pochází od Buddhova žáka Mahákášjapy. Tuto tajnou doktrínu do Číny přinesl v 6. století n. l. Bodhidharma. Kánon byl předáván v Číně a Japonsku prostřednictvím učitelů a „patriarchů“. V Japonsku jde o stále živou tradici, která má mnohé příznivce i odpůrce a četné „meditační síně“ zvané Zendo.

Pokud jde o duchovní základ, lze říci, že zen je pokračováním původního buddhismu. Buddhismus vznikl jako prudká reakce na teologické spekulace a mělký ritualismus, do nichž prostřednictvím hinduistické kněžské kasty zdegenerovala posvátná a živá moudrost starověku. Buddha to radikálně popřel: zaměřil se spíše na praktický problém – jak překonat to, co se v lidové mysli označuje jako „životní utrpení“. Podle esoterických nauk je za utrpení považován stav nemohoucnosti, neklidu, „žízně“ a zapomnění typických pro obyčejné lidi. Na to navazovala cesta vedoucí k duchovnímu probuzení a nesmrtelnosti bez vnější pomoci. Buddha ukázal cestu tomu, kdo k ní cítil potřebu. Je dobře známo, že Buddha není jméno, ale titul znamenající „Probuzený“, „Ten, kdo dosáhl probuzení“ nebo „probuzení“. Buddha mlčel o svých zkušenostech, protože chtěl odradit lidi od spekulací a filosofování nad prvenstvím jeho činu. Proto, na rozdíl od svých předchůdců, nemluvil o Brahman (absolutno) nebo Átman (transcendentní já), ale, s rizikem nepochopení, pouze o „nirváně“. Někteří si dokonce, kvůli svému nedostatku pochopení mysleli, že nirvána měla být identifikována s „nicotou“, nevýslovnou a mizící transcendencí na hranici nevědomí a nevědomého nebytí. Takže během dalšího vývoje se buddhismus stal přesně tím, proti čemu Buddha bojoval:náboženstvím s kompletním dogmatismem, rituály, scholastikou a mytologií. Následně došlo k jeho rozlišení do dvou škol: mahajána a hinajána. Mahajána měla původně velkolepější metafyziku, ale nakonec se spojila s těžko pochopitelnou symbolikou. Učení druhé školy bylo přísnější a stalo se pouhou starostí o morální klášterní disciplínu. Původní jádro buddhismu, jeho esoterické učení o osvícení, bylo téměř ztraceno.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články