☉ JuliusEvola.cz

K tajemství degenerace

Následující text je překladem Evolova článku, jenž vyšel časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 6. 2013 | Články

Artušovský cyklus

Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.

Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu

Impotence moderního sexu

Následující text je překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958. V českém vydání z roku 2009 se úryvek nachází na straně 168.

(...)

Pokud jde o stavy, k nimž dochází v nejhlubších vrstvách jedince, musíme v zásadě rozlišovat mezi skutečným spojením muže a ženy, k němuž dochází na základě magnetismu vznikajícího z jejich polárně diferenciovaného bytí, a případem, kdy dochází k souladnému pohybu těl, jehož účel je v podstatě autoerotický, ba téměř masturbační, a jde tedy o dosažení pouze orgánových stahů v individuálním uspokojení, ať muže, ženy či obou, aniž by mezi nimi docházelo k opravdovému spojení a účasti na daném aktu. K této situaci dochází tehdy, když je člověk zaměřen na pouhé „hledání slasti“, když „princip slasti“ převyšuje spojení takovým způsobem, že z něj činí něco vnějšího. Na to jsme poukazovali, když jsme kritizovali názor, že by tento princip měl být nejhlubším hybatelem érota. V tomto případě jsou oba milenci zasaženi jakousi impotencí, kdy si každý užívá samostatně: ignorují existenci druhé bytosti a nedosahují kontaktu s její niternou, subtilní a psychickou substancí, která jako jediná může vyživovat rozpouštějící a příznivou sílu extáze. Je možné, že termín „poznat“ ženu, který se v Bibli používá jako synonymum k jejímu přivlastnění, naráží na opačnou orientaci při pohlavním aktu, a také je zajímavé, že v samotné Kámasútře (II, x) je spojení s ženou nižší kasty, trvající pouze dokud nedojde k uspokojení muže, nazýváno „kopulací eunuchů“.

(...)

Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 2. 2013 | Metafyzika sexu

Nietzsche pro dnešní dny

Následující text je překladem článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na Gornahoor.net.

***

Zdá se, že byl v Itálii vzkříšen zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným znamením tohoto je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdia, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak překlad německé excelentní systematické práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k položení této otázky: mimo význam který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho myšlenky znamenat dnes a, přesněji řečeno, které jeho myšlenky zůstávají v platnosti?

Závažnost tohoto problému vyjevil Reininger poznámkou, že postava Nietzscheho má též kvalitu symbolu a že jeho persona současně ztělesňuje jakousi záležitost: „je to záležitost moderního člověka za kterou se bojuje, záležitost člověka s kořeny již ne v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi vrcholky civilizace a propastmi barbarství, hledajícího sebe, tj., dovedeného k tomu, aby dal sám ze sebe uspokojivý smysl existence, pro vše zatlačené přímo k němu.“

Můžeme hlouběji specifikovat toto hledisko zabírající se problémem člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době kdy „Bůh je mrtev“, hledisko vystavěné na základech toho, co nechal Nietzsche svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř banální podobě; jde o hledisko člověka doby, kdy veškeré vnější opory selhaly a kdy – jak již řekl náš filosof – „poušť roste“.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 2. 2013 | Články

Nový symbol

Následující text je překladem druhé kapitoly Evolovy knihy Pohanský imperialismus. Jedná se o revizi překladu publikovaného na Délském potápěči a redakčního překladu podle překladu na webu Gornahoor.net

***

Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?

Je dnes v Evropě dostatek sil k přijetí vědomí a vůle pro tento úkol nezbytných?

Nedejme se zmást: pouze po pochopení závažnosti úkolu budeme schopní jednat. Musí být rozpoznána hrozivá skutečnost destruktivního duchovního procesu, jehož kořeny sahají daleko do prehistorie a jeho vrcholné fáze se shodují s těmi, jejichž hodnoty současní lidé vyzdvihují jako hodnoty nezbytné pro civilizaci a jejichž vlivy se projevují ve všech oblastech myšlení a jednání.

Není to otázka kompromisů nebo přizpůsobení. Je potřeba síla nového středověku. Změna – jak vnější tak i vnitřní; je potřeba barbarské čistoty. Filosofie, „kultura“, každodenní politika: toho již bylo dost. Nejde o to otočit se na druhou stranu smrtelné postele; jde o to konečně vstát a postavit se na vlastní nohy.

Tu a tam stále existují lidé vědomí si starobylé vznešenosti, kteří nyní jako jednotlivci vnímají nastalou neúnosnou nelibost a cítí potřebu reagovat – někdy v jedné oblasti kultury, jindy v jiné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosná opatření musí zajistit, aby byla jejich nejčistší síla odhalena jako něco neporazitelného, připraveného rozbít odpornou slupku rétoriky, sentimentalismu, moralismu a pokrytecké religiozity, jimiž Západ všechno překryl a humanizoval. Ten, kdo vnikne do chrámu – ať už má sebevíc z barbara – má nesporně povinnost vyhnat pryč jako korupčníky všechny ty, kdo v „civilizované“ Evropě vytvořili monopol „Ducha“, Dobra a Zla, Vědy a Boha a vydělávají na tom, zatímco sebe samé označují jako jejich obhájce, zatímco ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověrčivost lidí navrstvily nad hmotu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 28. 1. 2013 | Pohanský imperialismus

Evropa: forma a předpoklady

Následující text je překladem kapitoly knihy Julia Evoly Menschen inmitten von Ruinen, vydané Hohenrain-Verlag v Tübingenu v roce 1991. Německý překlad vychází ze třetího, autorem ještě revidovaného vydání Gli uomini e le rovine (Řím 1972, 1. vyd. 1953). K českému vydání připravil a poznámkami opatřil Karel V., Studijní skupina Délský potápěč, Tradice Budoucnosti, ed. Fascikly č. 4/2011.

***

V různých kruzích dnes povstává požadavek evropské jednoty. Přitom je třeba rozlišovat, zda je tento požadavek stavěn jen na úrovni materiální a pragmatické, nebo zda je na tento problém nahlíženo i z úrovně vyšší, v níž jsou do hry uvedeny především hodnoty spirituální a tradiční.

Požadavky tohoto druhu vznikají v nejlepším případě z niterného odporu vůči nynější situaci, to znamená vůči pohledu na Evropu, jež byla následkem souhry akce a reakce (zasahuje při tom i to, co jsme nazvali „okultní válkou“) vyvržena ze své dosavadní role subjektu velké světové politiky a stala se objektem cizích zájmů a vlivů, takže lavírovala mezi dvěma o světovládu bojujícími velmocemi, USA a SSSR, a nakonec musela přijmout americkou a „atlantickou“ kuratelu, aby se vyvarovala nejhoršího, totiž úplného zotročení komunismem.

Stav nejednotnosti mezi evropskými národy může tuto situaci zjevně pouze zachovat a posílit. Přesto se, jak známo, až doposud všechny konkrétní iniciativy za sjednocení omezovaly výlučně na vytvoření společného trhu, montánní unie a podobně: na iniciativy dílčí, jež se vztahují jen k hospodářské rovině a naprosto nemají závazný politický protějšek. Kromě toho tu není nic a situace je taková, že si nelze dělat příliš mnoho iluzí. Osudové následky obou světových válek, jež samy pocházejí hlavně z nesvornosti a zaslepenosti evropských národů, se nesmazávají snadno.

Pokračovat na článek... Publikováno: 11. 1. 2013 | Lidé uprostřed trosek

„Armáda“ jakožto světonázor

Následující text je překladem článku „Sulla „Milizia“ quale visione del mondo“, jenž původně vyšel 30. května 1937 v rubrice „Diorama mensile“, v periodiku „Il Regime Fascista“. Přeloženo přes anglickou verzi z knihy Metaphysic of War, Arktos Media ltd., 2011.

***

Bezpochyby je již nová fašistická generace zeširoka vojensky, válečnicky orientovaná. Dosud však neporozuměla nutnosti integrace podrobností prosté disciplíny a psychofyzického tréninku do nadřazeného řádu, do obecné vize světa.

Etický aspekt

Toto začíná člověk vidět ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice, které, a jistě ne jen náhodou, tak často používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního heroického prosazování. V orfismu se skupina noviců nazývala stratos; miles představovalo stupeň hierarchie mithraismu; symboly utrpení se vždy znovuobjevovaly u posvátných představitelů klasických Římanů a přenesly se, částečně, do vlastního křesťanského asketismu.

Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi, jmenovitě související doktrínou „svaté války“, o které jsme již pojednali jak v našich předešlých knihách, tak i na těchto stránkách. Omezíme se na pole etiky a pojednání o speciálním centrálním stanovisku, majícím za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot a vyzvednout je na úroveň mužnosti, oprošťující ji tak od všech buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.

Základ takovéhoto postoje je shrnut v dobře známé Pavlově frázi, vita est militia super terram. Jde o záležitost chápání bytí zde dole [na zemi] jako kdybychom byli vysláni v přestrojení člověka na vojenskou misi na vzdálené frontě. Účel takovéto mise není individuem vždy přímo chápán (ve stejném smyslu jako když si člověk bojující na předsunuté základně nemůže utvořit přesnou představu o celkovém plánu, jehož je součástí), je však během ní poměřována vnitřní ušlechtilost skutkem odporování, splněním, navzdory všemu, toho, co musí být splněno, skutkem nepochybování či neváhání, skutkem věrnosti silnější než život nebo smrt.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 12. 2012 | Metafyzika války

O ženě a ženské sexualitě

Následující text je překladem úvodu kapitoly „Žena jako matka a žena jako milenka“ z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958.

***

Řekli jsme, že z metafyzického hlediska je mužství v říši manifestace a „přírody“ komplementárním korelátem ženství, ale mimoto také zrcadlí povahu toho, co předchází a převyšuje Dyádu. Na lidské úrovni z toho plyne, že zatímco všechny vztahy založené na Dyádě mají pro ženu esenciální charakter a zcela vyjadřují přirozený zákon jejího bytí, není tomu tak v případě muže, je-li skutečně mužem. Tyto vztahy jsou sexuálními v úzkém smyslu slova, a také vztahy matky a syna. Jistě ne nedopatřením v každé vyšší civilizaci muž nebyl považován za opravdového muže, dokud podléhal tomuto dvojímu poutu, poutu matky a poutu ženy, když v tom vyčerpával smysl své existence. Již dříve jsme připomněli, že i v samotných „rituálech přechodu“ nebo puberty u primitivních národů představovalo mužské zasvěcení a přijetí do „mužských spolků“ překonání naturalistické sféry. Biblická Ráchel říká: „Dej mi syna, nebo zemřu.“ Existují buddhistické texty poukazující na „neúprosnost“ ženy, pokud jde o mateřství a sexualitu, jichž se nikdy nenasytí. Žena se bude vždycky snažit muže podrobit jhu té či oné své stránky, nikoliv však díky své osobnosti, nýbrž z metafyzického popudu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 12. 2012 | Metafyzika sexu

Pluralita a dualita civilizací

Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Hermetická tradice, jež byla poprvé vydána v roce 1931.

***

V poslední době, v kontrastu k pojmu pokroku a k myšlence, že historie byla více či méně trvalou vzestupnou evolucí kolektivního lidstva, byla potvrzena idea plurality forem civilizace a relativní neschopnosti komunikace mezi nimi.

Podle této druhé, nové verze historie se civilizace dělí do epoch a nespojitých cyklů. V daném čase a u dané rasy se potvrzuje specifická koncepce světa a života, z níž vyplývá specifický systém pravd, principů, chápání a realizace. Civilizace vznikne, postupně dosáhne kulminačního bodu a pak se často propadne do temnoty či spíše úplně zmizí. Cyklus skončil. Možná někdy někde jinde vzejde jiný. Možná může přijmout obavy předchozích civilizací, ale jakékoli spojení mezi nimi bude přísně analogické. Přechod z jednoho cyklu civilizace do druhého – kde je jeden úplně cizí druhému – znamená skok, který se v matematice nazývá diskontinuita.

Ačkoli je tento pohled zdravou reakcí na pověrečné vnímání historie jako pokroku (což začalo být módní víceméně ve stejné době jako materialismus a západní scientismus), měli bychom být opatrní, protože kromě plurality civilizací musíme rozpoznat i dualitu – zvláště pak když se omezíme na ty časy a základní struktury, které můžeme brát s nějakou dávkou jistoty.

Pokračovat na článek... Publikováno: 5. 12. 2012 | Hermetická tradice

Význam a původ tanter

Následující text je překladem 1. kapitoly z knihy Jóga moci, jež poprvé vyšla v roce 1949.

***

V prvních několika stoletích našeho letopočtu, a především kolem pátého století našeho letopočtu, došlo v oblasti, kde vyrostla velká indoárijská civilizace, k zásadním změnám: vznikly, vyvíjely se a šířily se nové duchovní a náboženské směry, které se vyznačovaly novými rysy, jež se odlišovaly od převládajících motivů předchozího období. Tyto změny pronikly téměř všude a silně ovlivnily to, co je obecně nazýváno hinduismem: zasáhly do jógových škol, post-upanišadských spekulací i do kultů Višnua a Šivy. V buddhismu daly tyto změny vzniknout novému proudu, tzv. Vadžrajáně (Diamantová cesta nebo Cesta hromoklínu). Nakonec se spojily s různými formami lidových kultů a magických praktik na jedné straně a s přísně esoterickým a iniciačním učením na straně druhé.

Tento nový proud může být označen jako tantrismus. Nakonec vedl k syntéze všech hlavních motivů hinduistického duchovna, k nalezení konkrétního vyjádření a potvrzení správnosti své vlastní metafyziky dějin. Termíny Tantra (slovo, které znamená „pojednání“ nebo „vysvětlení“, což je odvozeno od kořene tan, což znamená „rozšířit“, „pokračovat“, „rozvíjet“) a Ágama (slovo označující jiné texty zabývající se tímtéž) by měla být chápána ve významu „to, co pokračuje“, „to, co sestoupilo“. Cílem tantrismu bylo vyjádření ideje představující rozšíření a další rozvoj tradičních učení popsaných původně ve Védách a později v brahámánách, upanišadách a puránách. To je důvod, proč byly Tantry pro zvýšení své důležitosti prohlašovány za „pátou Védu“, což je další ukázkou toho, že jde o nové zjevení toho, co se nachází ve čtyřech tradičních Védách. Mimo to přidaly odkaz na tradiční učení o čtyřech věcích (jugách). Je řečeno, že učení, obřady a disciplíny, které byly životaschopné v prvním věku (Krita či Satja juga, ekvivalent Hésiodova „zlatého věku“) již nejsou vhodné pro lidi žijící v následujících věcích, zvláště v posledním „temném věku“ (Kali juze, „železném věku“ či „vlčím věku“, jak je nazýván v Eddě). Lidstvo v těchto pozdějších věcích může najít vědění, světonázor, rituály a adekvátní praktiky pro pozvednutí lidí nad rámec jejich stavu a pro překonání smrti (mrityun javate) ne ve védách a dalších striktně tradičních textech, ale spíše v tantrách a ágamách. V současném věku jsou vhodné a účinné pouze tantrické praktiky založené na Šaktí (šaktí sadhána): všechny ostatní jsou považovány za stejně bezmocné jako had zbavený svého jedu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 11. 11. 2012 | Jóga moci