☉ JuliusEvola.cz

Imperiální sága a Vládce vesmíru

Následující text je překladem 10. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

V ohledu výše zmíněného hlediska, artušovská sága se jeví jako jedna z mnoha forem obecného mýtu o Císaři či o neviditelném Vládci Univerza a jeho manifestacích. Jde o námět, který se datuje až do nejstarších dob a který s sebou nese jistou spojitost s doktrínou o „cyklických manifestacích“ či avatárech, tedy projevech, vyskytujících se ve zvláštních časech a v různých formách, jediného principu, který v přechodných dobách přežívá v nemanifestovaném stavu. Tak pokaždé, když král vykazoval rysy inkarnace takového principu, vyvstala v legendě idea, že král nezemřel, ale že se pouze stáhnul na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne projeví, nebo že spí a jednoho dne se vzbudí. A stejně tak jako nadhistorický element v těchto případech překrývá element historický, přetvářením skutečných postav v symbolické, stejně tak se vyskytuje i opak: tedy že jména těchto reálných postav někdy přetrvají, ovšem označují něco je přesahující.

Vyobrazení královské moci ve stavu spánku či zdánlivé smrti je, nicméně, příbuzné k vyobrazení téhož v narušené, poraněné, paralyzované podobě, ne ve vztahu k nehmotnému principu, ale ve vztahu k jeho vnějším historickým představitelům. Proto téma poraněného, znetvořeného nebo oslabeného krále, který nadále žije v nepřístupném centru, v němž je pozastaven čas i smrt.

Aniž bych opakoval to, o čem jsem pojednal jinde, zmíním některé typické formy, v nichž se tento symbolismus projevoval v dávných dobách, s cílem poskytnout obecnou a univerzální představu o souvislostech.

Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 8. 2013 | Mystérium Grálu

K tajemství degenerace

Následující text je překladem Evolova článku, jenž vyšel časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 6. 2013 | Články

Artušovský cyklus

Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.

Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu

Impotence moderního sexu

Následující text je překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958. V českém vydání z roku 2009 se úryvek nachází na straně 168.

(...)

Pokud jde o stavy, k nimž dochází v nejhlubších vrstvách jedince, musíme v zásadě rozlišovat mezi skutečným spojením muže a ženy, k němuž dochází na základě magnetismu vznikajícího z jejich polárně diferenciovaného bytí, a případem, kdy dochází k souladnému pohybu těl, jehož účel je v podstatě autoerotický, ba téměř masturbační, a jde tedy o dosažení pouze orgánových stahů v individuálním uspokojení, ať muže, ženy či obou, aniž by mezi nimi docházelo k opravdovému spojení a účasti na daném aktu. K této situaci dochází tehdy, když je člověk zaměřen na pouhé „hledání slasti“, když „princip slasti“ převyšuje spojení takovým způsobem, že z něj činí něco vnějšího. Na to jsme poukazovali, když jsme kritizovali názor, že by tento princip měl být nejhlubším hybatelem érota. V tomto případě jsou oba milenci zasaženi jakousi impotencí, kdy si každý užívá samostatně: ignorují existenci druhé bytosti a nedosahují kontaktu s její niternou, subtilní a psychickou substancí, která jako jediná může vyživovat rozpouštějící a příznivou sílu extáze. Je možné, že termín „poznat“ ženu, který se v Bibli používá jako synonymum k jejímu přivlastnění, naráží na opačnou orientaci při pohlavním aktu, a také je zajímavé, že v samotné Kámasútře (II, x) je spojení s ženou nižší kasty, trvající pouze dokud nedojde k uspokojení muže, nazýváno „kopulací eunuchů“.

(...)

Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 2. 2013 | Metafyzika sexu

Nietzsche pro dnešní dny

Následující text je překladem článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na Gornahoor.net.

***

Zdá se, že v Itálii ožil zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným příznakem toho je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdiho, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak z němčiny přeložená excelentní systematická práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k tomu, abychom si položili tuto otázku: stranou významu, který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho ideje znamenat dnes, nebo přesněji řečeno, které z jeho idejí jsou stále opodstatněné?

Relevanci tohoto problému vynesl na světlo Reiniger v poznámce, že postava Nietzscheho má rovněž kvalitu symbolu a že jeho osoba současně ztělesňuje jistý problém: „je to záležitost moderního člověka, o niž bojuje, záležitost člověka již bez kořenů v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi propastmi barbarství, hledajícího se, tedy dovedeného k tomu, aby sám ze sebe dal uspokojivý smysl existence pro vše dotlačené až přímo k němu.“

Tento náhled týkající se problému člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době, kdy „Bůh je mrtev“, lze blíže specifikovat pomocí toho, co Nietzsche nechal svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř až banální podobě. Jde o problém člověka v době, kdy veškeré vnější opory selhávají a kdy – jak již řekl náš filosof – „roste poušť.“

Stejně tak se dá říci, že vše, co Nietzsche může poskytnout, se toliko týká čistě individuálního problému. Veškeré formulace mající možný vztah s kolektivními a politickými problémy odkládáme stranou. Jde o ty, ve kterých by mnozí rádi spatřili koluze mezi Nietzscheho učením a politickými hnutími minulosti, především s hitlerovským nacionálním socialismem, ty, které byly nařčeny z přiživování hrdosti údajného „Herrenvolku“ (panské rasy) a přilnutí ke špatně chápanému biologickému rasismu.

Představuje-li „nadčlověk“ nade vši pochybnost centrální ideu celého nietzscheánského myšlení, je to ve smyslu „absolutního nadčlověka“, nejde o grotesknost stylu d’Annunzia ani o „plavou bestii“ (což je jeden z nejhorších Nietzscheho výrazů) a dokonce nejde ani o výjimečného jedince, který by zosobňoval maximum „vůle k moci“, „mimo dobro a zlo“, ovšem beze světla a vyššího posvěcení.

Pozitivního nadčlověka, pasujícího k tomu „lepšímu z Nietzscheho“, musíme namísto toho rozpoznávat v typu člověka, který dokonce v nihilistickém, zdevastovaném, absurdním a bezbožném světě ví jak stát na svých nohou, jelikož je schopen udělovat sobě ze sebe zákony, v souladu s novou vyšší svobodou.

Zde musíme upozornit na jasnou demarkační linii existující mezi Nietzschem jako „bořitelem“, ničitelem model a „imoralistou“ (tento druhý výraz často sám používal, ovšem jen aby vzbudil senzaci – jelikož jeho opovržení zasahuje pouze „stádní morálku“), a mezi „revolucí ničeho“, tedy anarchismem odspoda, který je způsoben hlubokými krizemi moderního světa. Je příznačné, jakož i přirozené, že je Nietzsche absolutně neznámý tzv. „protestním“ hnutím dneška, zatímco byl sám prvním a největším rebelem. Neexistuje žádná shoda v lidských subjektech, skutečná zvolená spřízněnost – tj. plebejská – takovýchto současných hnutí se odkrývá v jejich časté koluzi s marxismem a jeho odnožemi, a s každou sociální a rasovou chátrou nemající daleko k násilnickému a destruktivnímu obalu čistě podlidských a naturalistických vrstev bytí.

V tomto ohledu jsou slova Nietzscheho Zarathustry aktuální a věcná. Táže-li se toho, kdo usiluje o osvobození z veškerých pout: „Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.“, myslí tím případy, v nichž jediné hodnoty, které jedinec měl, byly odhozeny spolu s poutem. Je to jasné varování těm, kdo dnes umějí mluvit pouze o „útlaku“ a kdo přiživují hysterickou nesnášenlivost k jakémukoliv typu autority – a to jen z jediného důvodu: jelikož v sobě postrádají velící princip.

A tak nitzcheánský typ, který „nihilismus překonal“ a který skutečně ví, „jak získat z jedu léčebný prostředek “, je tím, kdo vlastní onen princip a díky tomu také ví, jak být sám sobě zákonem. Reininger v tomto ohledu správně v Nietzscheovi spatřuje stvrditele „absolutní“ morálky, jako u Kanta. Jisté spojitosti lze dokonce navázat i se starou etikou stoiků, která též hájila vnitřní svrchovanost.

Nepochybně, rozmanitost dramaticky proměnlivých postojů, občas dokonce protichůdných, v nichž se Nietzsche snažil nalézt vlastní cestu, může vést k naprosto odlišnému směřování: například když Nietzsche hlásá chválu „životu“ nebo když se odvolává na „věrnost Zemi“. Též věrnost sobě: být a mít vůli k bytí tím, čím jsme, je občas předkládáno jako jediná možná a platná zásada na „rostoucí poušti“. Jde o adekvátní, ovšem nebezpečnou zásadu, známou již v době klasické antiky, dlouho před jakýmkoliv „existencionalismem“.

Tento zásadní problém nese takovéto riziko, je však nanejvýše důležitý pro otázku, co nejlepšího dnes může Nietzsche nabídnout. Bylo-li řečeno, že člověk musí být vlastním zákonem sám nad sebou, jde o to rozpoznat, co v jedinci je, a akceptovat omezení dosažená mnohými procesy duchovního rozkladu z nedávné doby – je třeba rozpoznat, zda člověk v sobě nachází přirozené opovržení pro vulgaritu a každý přízemní zájem, zda nachází vůli pro dobrovolnou a jasnou disciplínu, zda nachází schopnost svobodně ustanovit „hodnoty“ a dosáhnout jich bez ohledu na jejich cenu, hodnoty, jimiž Nietzsche definuje Přemožitele (Überwinder), člověka nerozvráceného v obklopení tolika věcí, jež dnes rozvrácené jsou.

Od autora k tématu též: Jezdit na tygru. Praha, 2009. Kap. 6 – Aktivní nihilismus. Nietzsche. a kap. 7 – „Být sami sebou“.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 2. 2013 | Články

Nový symbol

Následující text je překladem druhé kapitoly Evolovy knihy Pohanský imperialismus. Jedná se o revizi překladu publikovaného na Délském potápěči a redakčního překladu podle překladu na webu Gornahoor.net

***

Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?

Je dnes v Evropě dostatek sil k přijetí vědomí a vůle pro tento úkol nezbytných?

Nedejme se zmást: pouze po pochopení závažnosti úkolu budeme schopní jednat. Musí být rozpoznána hrozivá skutečnost destruktivního duchovního procesu, jehož kořeny sahají daleko do prehistorie a jeho vrcholné fáze se shodují s těmi, jejichž hodnoty současní lidé vyzdvihují jako hodnoty nezbytné pro civilizaci a jejichž vlivy se projevují ve všech oblastech myšlení a jednání.

Není to otázka kompromisů nebo přizpůsobení. Je potřeba síla nového středověku. Změna – jak vnější tak i vnitřní; je potřeba barbarské čistoty. Filosofie, „kultura“, každodenní politika: toho již bylo dost. Nejde o to otočit se na druhou stranu smrtelné postele; jde o to konečně vstát a postavit se na vlastní nohy.

Tu a tam stále existují lidé vědomí si starobylé vznešenosti, kteří nyní jako jednotlivci vnímají nastalou neúnosnou nelibost a cítí potřebu reagovat – někdy v jedné oblasti kultury, jindy v jiné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosná opatření musí zajistit, aby byla jejich nejčistší síla odhalena jako něco neporazitelného, připraveného rozbít odpornou slupku rétoriky, sentimentalismu, moralismu a pokrytecké religiozity, jimiž Západ všechno překryl a humanizoval. Ten, kdo vnikne do chrámu – ať už má sebevíc z barbara – má nesporně povinnost vyhnat pryč jako korupčníky všechny ty, kdo v „civilizované“ Evropě vytvořili monopol „Ducha“, Dobra a Zla, Vědy a Boha a vydělávají na tom, zatímco sebe samé označují jako jejich obhájce, zatímco ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověrčivost lidí navrstvily nad hmotu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 28. 1. 2013 | Pohanský imperialismus

Evropa: forma a předpoklady

Následující text je překladem kapitoly knihy Julia Evoly Menschen inmitten von Ruinen, vydané Hohenrain-Verlag v Tübingenu v roce 1991. Německý překlad vychází ze třetího, autorem ještě revidovaného vydání Gli uomini e le rovine (Řím 1972, 1. vyd. 1953). K českému vydání připravil a poznámkami opatřil Karel V., Studijní skupina Délský potápěč, Tradice Budoucnosti, ed. Fascikly č. 4/2011.

***

V různých kruzích dnes povstává požadavek evropské jednoty. Přitom je třeba rozlišovat, zda je tento požadavek stavěn jen na úrovni materiální a pragmatické, nebo zda je na tento problém nahlíženo i z úrovně vyšší, v níž jsou do hry uvedeny především hodnoty spirituální a tradiční.

Požadavky tohoto druhu vznikají v nejlepším případě z niterného odporu vůči nynější situaci, to znamená vůči pohledu na Evropu, jež byla následkem souhry akce a reakce (zasahuje při tom i to, co jsme nazvali „okultní válkou“) vyvržena ze své dosavadní role subjektu velké světové politiky a stala se objektem cizích zájmů a vlivů, takže lavírovala mezi dvěma o světovládu bojujícími velmocemi, USA a SSSR, a nakonec musela přijmout americkou a „atlantickou“ kuratelu, aby se vyvarovala nejhoršího, totiž úplného zotročení komunismem.

Stav nejednotnosti mezi evropskými národy může tuto situaci zjevně pouze zachovat a posílit. Přesto se, jak známo, až doposud všechny konkrétní iniciativy za sjednocení omezovaly výlučně na vytvoření společného trhu, montánní unie a podobně: na iniciativy dílčí, jež se vztahují jen k hospodářské rovině a naprosto nemají závazný politický protějšek. Kromě toho tu není nic a situace je taková, že si nelze dělat příliš mnoho iluzí. Osudové následky obou světových válek, jež samy pocházejí hlavně z nesvornosti a zaslepenosti evropských národů, se nesmazávají snadno.

Pokračovat na článek... Publikováno: 11. 1. 2013 | Lidé uprostřed trosek

„Armáda“ jakožto světonázor

Následující text je překladem článku „Sulla „Milizia“ quale visione del mondo“, jenž původně vyšel 30. května 1937 v rubrice „Diorama mensile“, v periodiku „Il Regime Fascista“. Přeloženo přes anglickou verzi z knihy Metaphysic of War, Arktos Media ltd., 2011.

***

Bezpochyby je již nová fašistická generace zeširoka vojensky, válečnicky orientovaná. Dosud však neporozuměla nutnosti integrace podrobností prosté disciplíny a psychofyzického tréninku do nadřazeného řádu, do obecné vize světa.

Etický aspekt

Toto začíná člověk vidět ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice, které, a jistě ne jen náhodou, tak často používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního heroického prosazování. V orfismu se skupina noviců nazývala stratos; miles představovalo stupeň hierarchie mithraismu; symboly utrpení se vždy znovuobjevovaly u posvátných představitelů klasických Římanů a přenesly se, částečně, do vlastního křesťanského asketismu.

Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi, jmenovitě související doktrínou „svaté války“, o které jsme již pojednali jak v našich předešlých knihách, tak i na těchto stránkách. Omezíme se na pole etiky a pojednání o speciálním centrálním stanovisku, majícím za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot a vyzvednout je na úroveň mužnosti, oprošťující ji tak od všech buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.

Základ takovéhoto postoje je shrnut v dobře známé Pavlově frázi, vita est militia super terram. Jde o záležitost chápání bytí zde dole [na zemi] jako kdybychom byli vysláni v přestrojení člověka na vojenskou misi na vzdálené frontě. Účel takovéto mise není individuem vždy přímo chápán (ve stejném smyslu jako když si člověk bojující na předsunuté základně nemůže utvořit přesnou představu o celkovém plánu, jehož je součástí), je však během ní poměřována vnitřní ušlechtilost skutkem odporování, splněním, navzdory všemu, toho, co musí být splněno, skutkem nepochybování či neváhání, skutkem věrnosti silnější než život nebo smrt.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 12. 2012 | Metafyzika války

O ženě a ženské sexualitě

Následující text je překladem úvodu kapitoly „Žena jako matka a žena jako milenka“ z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958.

***

Řekli jsme, že z metafyzického hlediska je mužství v říši manifestace a „přírody“ komplementárním korelátem ženství, ale mimoto také zrcadlí povahu toho, co předchází a převyšuje Dyádu. Na lidské úrovni z toho plyne, že zatímco všechny vztahy založené na Dyádě mají pro ženu esenciální charakter a zcela vyjadřují přirozený zákon jejího bytí, není tomu tak v případě muže, je-li skutečně mužem. Tyto vztahy jsou sexuálními v úzkém smyslu slova, a také vztahy matky a syna. Jistě ne nedopatřením v každé vyšší civilizaci muž nebyl považován za opravdového muže, dokud podléhal tomuto dvojímu poutu, poutu matky a poutu ženy, když v tom vyčerpával smysl své existence. Již dříve jsme připomněli, že i v samotných „rituálech přechodu“ nebo puberty u primitivních národů představovalo mužské zasvěcení a přijetí do „mužských spolků“ překonání naturalistické sféry. Biblická Ráchel říká: „Dej mi syna, nebo zemřu.“ Existují buddhistické texty poukazující na „neúprosnost“ ženy, pokud jde o mateřství a sexualitu, jichž se nikdy nenasytí. Žena se bude vždycky snažit muže podrobit jhu té či oné své stránky, nikoliv však díky své osobnosti, nýbrž z metafyzického popudu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 12. 2012 | Metafyzika sexu

Pluralita a dualita civilizací

Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Hermetická tradice, jež byla poprvé vydána v roce 1931.

***

V poslední době, v kontrastu k pojmu pokroku a k myšlence, že historie byla více či méně trvalou vzestupnou evolucí kolektivního lidstva, byla potvrzena idea plurality forem civilizace a relativní neschopnosti komunikace mezi nimi.

Podle této druhé, nové verze historie se civilizace dělí do epoch a nespojitých cyklů. V daném čase a u dané rasy se potvrzuje specifická koncepce světa a života, z níž vyplývá specifický systém pravd, principů, chápání a realizace. Civilizace vznikne, postupně dosáhne kulminačního bodu a pak se často propadne do temnoty či spíše úplně zmizí. Cyklus skončil. Možná někdy někde jinde vzejde jiný. Možná může přijmout obavy předchozích civilizací, ale jakékoli spojení mezi nimi bude přísně analogické. Přechod z jednoho cyklu civilizace do druhého – kde je jeden úplně cizí druhému – znamená skok, který se v matematice nazývá diskontinuita.

Ačkoli je tento pohled zdravou reakcí na pověrečné vnímání historie jako pokroku (což začalo být módní víceméně ve stejné době jako materialismus a západní scientismus), měli bychom být opatrní, protože kromě plurality civilizací musíme rozpoznat i dualitu – zvláště pak když se omezíme na ty časy a základní struktury, které můžeme brát s nějakou dávkou jistoty.

Pokračovat na článek... Publikováno: 5. 12. 2012 | Hermetická tradice