☉ JuliusEvola.cz

Předmluva k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna

Následující text je slovenským překladem Evolovy předmluvy k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna. Přeloženo z ruského překladu textu, který vyšel jako příloha ruského vydání zmíněné Meyrinkovy knihy, Ангел западного окна, Энигма, Москва, 2008.

***

Anjel západného okna je posledným románom Gustava Meyrinka. Prepletajú sa v ňom motívy, vyskytujúce sa už v jeho skorších knihách. Na jednej strane, Anjel západného okna, ako aj Alchymistické poviedky, predstavuje rekonštrukciu života skutočne žijúceho adepta, v podobe umeleckého rozprávania. Na strane druhej, v románe prevládajúca téma prebudenia, akejsi podstaty v súčasnom človeku, podstaty patriacej k inej vzdialenej dobe a prejavujúcej sa v priebehu storočí v potomkoch, ho zbližuje so skoršími dielami autora – Valpuržina noc, Biely dominikán, Golem.

Tento krát si Meyrink vyberá postavu Johna Dee (1527-1608), slávneho vedca a adepta magických, astrologických a hermetických disciplín, žijúceho v Anglii v čase vlády královnej Alžbety. Považujeme za možné, že spisovateľ bol oboznámený so zvláštnymi rukopismi, týkajúcimi sa života Johna Dee, preto nie je možné stanoviť hodnovernosť niektorých faktov, uvedených v románe a rozchádzajúcich sa s životopisnými údajmi, tohto takmer legendárneho alchymistu, obsiahnutými v Britskej encyklopédii. Napríklad, historicky nie je dokázaný ani šľachtický pôvod rodu Dee, ani jeho genealogické nároky zakladajúce sa na veľmi pochybných príbuzenských vzťahoch s Hoëlom Dhat.

Dokumentačne potvrdeným faktom je uväznenie Johna Dee, pre podozrenie z vykonávania magických operácií, namierených proti kráľovnej Márii (Krvavej Mary). Oslobodený však bol rozhodnutím súdu a nie následkom romantického zásahu princezny Alžbety, vtedy ešte nesediacej na tróne. Historicky potvrdenými sú tiež vzťahy Dee s Dudleym, Łaskim a Edwardom Kelley. Posledného, mizerného šarlatána s odrezanými ušami, predstierajúceho získanie kameňa mudrcov, užíval John Dee ako médium na svojich seansách zaklínania duchov. Pravými sú tiež v románe opísané cesty Johna Dee a ním získaná sláva svetla európskej vedy aj jeho útek z Anglie roku 1548, príčinami ktorého bolo podozrenie z politického sprisahania a škandál vyprovokovaný inscenáciou Aristofanovej hry Mier, aj podpálenie zámku v Mortlake aj roztržka medzi ním a Kelleym, i jeho smrť v úplnej biede v Mortlake v decembri 1608. Predsa však v románe nieje zmienené, že hneď po návrate z Bohémie roku 1595, bol Dee menovaný predstaveným Manchesterského kolégia.

Pokračovat na článek... Publikováno: 21. 8. 2014 | Články

O předpisu cudnosti v tradičních učeních

Následující text je úryvkem z 51. kapitoly „Transmutace a předpis cudnosti“ knihy Metafyzika sexu.

(...)

Ve valné většině jak asketických, tak i zasvěceneckých tradic se setkáváme s nařízením cudnosti, neboli zdržení se kontaktu s ženou. Obecně však toto nařízení není chápáno ve správném světle, poněvadž se do něj vměšuje moralistický význam. Někdo se může domnívat, že cílem má být vyloučení či umrtvení sexu („stát se eunuchy pro Království nebeské,“ jak říká Matouš), ale to je omyl. Sexuální síla je samotným kořenem žijícího jedince, a sám sebe klame, kdo věří, že ji může doopravdy vymýtit. Může nanejvýš potlačit její nejviditelnější projevy, čímž se ale jenom zvýší projevy neurotické a rozštěpené bytosti, na něž se moderní psychoanalýza až příliš zaměřila. Nabízí se nám tedy naopak tato alternativa: sexuální síla má být potvrzena, anebo proměněna. Tomu, kdo nedokáže dosáhnout její proměny, v žádném případě nedoporučujeme, aby ji potlačoval. Může to totiž vést k paralyzujícím, rozporuplným vnitřním stavům, při nichž bude mrháno energií, anebo dojde k nebezpečným transpozicím – obzvláště křesťanská mystika emotivního ražení nabízí bezpočet názorných příkladů.

Druhou možností je ona proměna, čili transmutace, a k té se skutečně vztahuje asketický a iniciační předpis cudnosti a zdrženlivosti. Nejde o to vyloučit sexuální energii, ale zřeknout se jejího užití a plýtvání v běžných tělesných a rozplozovacích poměrech s jedinci opačného pohlaví. Potenciál sexuální síly je třeba uchovat; je ale zapotřebí jej oddělit od duální roviny a aplikovat jej na úroveň zcela odlišnou.

(...)

...transmutace o níž se ve vysoké askezi jedná, nesmí být zaměňována s dislokacemi a sublimacemi, jimiž se zabývá psychoanalýza, která se svými technikami snaží přijít na kloub osobním sexuálním problémům. Zde rozhodně nemůže být řeč o opravdové hluboké transmutaci, neboť se jedná spíš o okrajovou fenomenologii běžného profánního života, všímající si především patologických situací, jež pro nás nemají žádnou cenu. Aby – při vědomém použití technik typu jógy – došlo k žádoucí proměně, musí v duchu jedince vykonávajícího tyto techniky existovat skutečné transcendentní vazby, které pojmou celistvost jeho bytí, jako je tomu v případech vysoké askeze, ale už nikoliv u psychoanalytických pacientů. Jedná se o více než přirozenou podmínku: teprve když člověk porozumí, jaký je nejhlubší metafyzický smysl každého eróta, může bez problému pochopit i to, že ve výše uvedeném případě nezanechá odklon či revulse sexuality od svého nejbezprostřednějšího objektu žádné následky. Dochází k ní totiž právě v součinnosti s tímto nejhlubším smyslem. K transformaci běžně se projevující sexuální síly dochází dokonce zcela samovolně, bez jakýchkoli speciálních či násilných zásahů, jakmile se duch zcela zaměří na vyšší realitu. Tak se tomu děje u vyšší kategorie svatých, mystiků a asketů, neboť ti – po počátečním sebeovládání – vůbec nebojují ani s „tělem“ ani s „tělesným pokušením“; tento druh záležitostí pro ně jednoduše ztratí význam. Nepociťují vůbec potřebu ženy, protože v nich došlo k integraci jiným, přímějším a méně rizikovým způsobem. Nejjistější záminkou, že toho dosáhli, není nějaký puritánský odpor k sexu, ale spíš lhostejnost a vnitřní klid ve všech situacích, které souvisí se sexem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 3. 2014 | Metafyzika sexu

Podoby válečného hrdinství

Následující text Julia Evoly vyšel původně 25. května 1935 pod názvem „Sulle forme dell’eroismo guerriero“ v rubrice „Diorama mensile“ v italském periodiku „Il Regime Fascista“. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad ze sborníku Metaphysics of War.

***

Z hlediska lidské osobnosti je fundamentálním principem nacházejícím se v pozadí všech ospravedlnění války „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž uvnitř muže spí. Válka rozbíjí rutinu pohodlného života; prostřednictvím svých těžkých zkoušek poskytuje přetvářející poznání života, života dle smrti. Chvíle, kdy jedinec dosahuje života hrdiny, a to i když jde o poslední moment jeho pozemského života, je na škále hodnot nekonečněkrát cennější, než je táhlá existence strávená jednotvárným požíváním vprostřed trivialit městského života. Tyto možnosti z duchovního hlediska vynahrazují negativní a destruktivní tendence války, které jsou pacifistickým materialismem jednostranně a zaujatě zdůrazňovány. Válka přiměje člověka uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“, a tak má válka vždy hodnotou antimaterialistickou, hodnotu duchovní.

Takovýto ohled má neoddiskutovatelný přínos a utíná veškeré žvatlání humanitarismu, sentimentální brekot, veškeré protesty zastánců „lidských práv“ a „internacionál“ hrdinů zpoza psacích stolů. Nicméně i přes to je nezbytné vzít na vědomí, že je potřeba prozkoumat problém dále, aby se plně ustanovilo, za jakých podmínek se duchovní aspekt války skutečně projeví, a aby se nastínila „fenomenologie válečnického prožitku“, rozlišující a hierarchicky řadící jeho rozličné podoby, tak aby vynikl aspekt, jenž musí být považován za vrchol válečnického prožitku.

K dosažení tohoto cíle je třeba připomenout doktrínu, s níž již je pravidelný čtenář Dioramy obeznámen. Ta – mějme stále na paměti – není produktem nějaké konkrétní osobní filosofické konstrukce, nýbrž spíše skutečným údajem, ve své podstatě pozitivním a objektivním. Jde o doktrínu hierarchizované počtvernosti, která vykládá nedávnou historii jako involuční úpadek každého ze čtyř hierarchizovaných stupňů na stupeň další. Tato počtvernost – musí být ještě připomenuto – je tím, co dalo ve všech tradičních civilizacích vzniknout čtyřem různým kastám: otrokům, buržoazní střední třídě, válečnické aristokracii a nositelům čisté duchovní moci. „Kasty“ zde neznamenají – jak se většina mylně domnívá – něco umělého a nahodilého, nýbrž spíše představují „prostor“ sdružující jedince se stejnou povahou, stejnými zájmy a povoláními, se stejnými prvotními předpoklady. Specifická „pravda“, specifické poslání, to určuje kasty v jejich přirozeném stavu, a nikoliv vice versa: nejde tedy o záležitost privilegií či způsobů života monopolizovaných na základech sociálního zřízení více či méně uměle a nepřirozeně udržovaného. V pozadí veškerých formativních institucí v takovýchto společenstvích, přinejmenším v jejich autentičtějších historických podobách, se nachází princip, že neexistuje jeden prostý univerzální způsob žití života, nýbrž několik odlišených duchovních způsobů, náležitých samostatně pro vojáka, buržou a otroka, a že když společenské funkce a distribuce skutečně odpovídají tomuto členění, je – dle klasického výrazu – řád secundum aequum et bonum.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 3. 2014 | Metafyzika války

Lidé uprostřed trosek – výběr myšlenek

Následující výběr myšlenek z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek vyšel na webové stránce Délský potápěč v roce 2013. Jedná se o výběr a překlad z německého vydání knihy Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrein-Verlag, 1991. Poznámkami opatřila redakce DP.

***

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.

(s. 133)

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“
Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.
Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
(s. 135–7)

Pokračovat na článek... Publikováno: 20. 2. 2014 | Lidé uprostřed trosek Výběry myšlenek

Dante: Chrt a Dux

Následující text je překladem 12. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Abychom završili tento sled srovnávání, poznamenáme nyní, že Dantovo pojetí „Chrta“ a Duxe by mělo být vztaženo ke stejnému řádu idejí.

Z vnějšího hlediska nemůžeme vyloučit, že Dante zvolil jméno „Chrt“ na základech fonetické podobnosti mezi slovem cane [italsky pes] a Chán, z čehož to druhé je zdvořilostním titulem velkého vůdce Mongolské říše. Jak jsem již poukázal, ve své době byla takováto říše někdy zaměňována s říší kněze Jana, Alexandra nebo Ogiera – tedy se zastřenými zpodobněními Středu světa. V té době se Velký Chán Tatarů ještě nestal postrachem Evropy, ale dle popisů Marca Pola, Hethuma, Mandevilly, Johannese de Plano Carpiniho a dalších, byl považován za mocného panovníka tajemné, vzdálené a rozsáhlé říše, nebo za moudrého a spokojeného monarchu, přítele křesťanství, ačkoliv sám byl „pohanem“. Verbální splynutí slov, které směřuje od „chán“ k „chrt“, lze nalézt již v německém překladu Mandevillova textu: „Hesset der grosse hundt, den man gewonlich nennt Can… der Can ist der oberst und machtigst Keiser den die sunne ubersccheinet“ [Velký pes je běžně nazýván Chánem… Chán je největším a nejsilnějším vládcem, na nějž svítí slunce]. Sám Boccaccio, ačkoliv to odmítl, zmínil interpretaci Dantova veltro (Italsky „chrt“) ve vztahu k Velkému Chánovi. Koneckonců ve staroněmčině znamenalo slovo huno „pán“, „vládce“, a toto slovo se vyskytuje ve jménech starých německých rodin, jako Huniger.

Toto není zcela pošetilé, a není to tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud se vztáhneme k tomu, o čem jsme pojednali, abychom ukázali že „Velký Chán“ byl pouhým výrazem označujícím funkci, jež nebyla závislá na žádné konkrétní osobě nebo historickém království. U Danta je evokována tato funkce; u něj se stává symbolem a zároveň politickou vírou a nadějí. Tohle nás přivede velice blízko k tomu, co bylo duchem oživujícím a vytvářejícím cyklus Grálu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 10. 2013 | Mystérium Grálu

Fridrich, Kněz Jan a Říšský strom

Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“

Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 8. 2013 | Mystérium Grálu

Imperiální sága a Vládce vesmíru

Následující text je překladem 10. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

V ohledu výše zmíněného hlediska, artušovská sága se jeví jako jedna z mnoha forem obecného mýtu o Císaři či o neviditelném Vládci Univerza a jeho manifestacích. Jde o námět, který se datuje až do nejstarších dob a který s sebou nese jistou spojitost s doktrínou o „cyklických manifestacích“ či avatárech, tedy projevech, vyskytujících se ve zvláštních časech a v různých formách, jediného principu, který v přechodných dobách přežívá v nemanifestovaném stavu. Tak pokaždé, když král vykazoval rysy inkarnace takového principu, vyvstala v legendě idea, že král nezemřel, ale že se pouze stáhnul na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne projeví, nebo že spí a jednoho dne se vzbudí. A stejně tak jako nadhistorický element v těchto případech překrývá element historický, přetvářením skutečných postav v symbolické, stejně tak se vyskytuje i opak: tedy že jména těchto reálných postav někdy přetrvají, ovšem označují něco je přesahující.

Vyobrazení královské moci ve stavu spánku či zdánlivé smrti je, nicméně, příbuzné k vyobrazení téhož v narušené, poraněné, paralyzované podobě, ne ve vztahu k nehmotnému principu, ale ve vztahu k jeho vnějším historickým představitelům. Proto téma poraněného, znetvořeného nebo oslabeného krále, který nadále žije v nepřístupném centru, v němž je pozastaven čas i smrt.

Aniž bych opakoval to, o čem jsem pojednal jinde, zmíním některé typické formy, v nichž se tento symbolismus projevoval v dávných dobách, s cílem poskytnout obecnou a univerzální představu o souvislostech.

Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 8. 2013 | Mystérium Grálu

K tajemství degenerace

Následující text je překladem Evolova článku, jenž vyšel časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 6. 2013 | Články

Artušovský cyklus

Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.

Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu

Impotence moderního sexu

Následující text je překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958. V českém vydání z roku 2009 se úryvek nachází na straně 168.

(...)

Pokud jde o stavy, k nimž dochází v nejhlubších vrstvách jedince, musíme v zásadě rozlišovat mezi skutečným spojením muže a ženy, k němuž dochází na základě magnetismu vznikajícího z jejich polárně diferenciovaného bytí, a případem, kdy dochází k souladnému pohybu těl, jehož účel je v podstatě autoerotický, ba téměř masturbační, a jde tedy o dosažení pouze orgánových stahů v individuálním uspokojení, ať muže, ženy či obou, aniž by mezi nimi docházelo k opravdovému spojení a účasti na daném aktu. K této situaci dochází tehdy, když je člověk zaměřen na pouhé „hledání slasti“, když „princip slasti“ převyšuje spojení takovým způsobem, že z něj činí něco vnějšího. Na to jsme poukazovali, když jsme kritizovali názor, že by tento princip měl být nejhlubším hybatelem érota. V tomto případě jsou oba milenci zasaženi jakousi impotencí, kdy si každý užívá samostatně: ignorují existenci druhé bytosti a nedosahují kontaktu s její niternou, subtilní a psychickou substancí, která jako jediná může vyživovat rozpouštějící a příznivou sílu extáze. Je možné, že termín „poznat“ ženu, který se v Bibli používá jako synonymum k jejímu přivlastnění, naráží na opačnou orientaci při pohlavním aktu, a také je zajímavé, že v samotné Kámasútře (II, x) je spojení s ženou nižší kasty, trvající pouze dokud nedojde k uspokojení muže, nazýváno „kopulací eunuchů“.

(...)

Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 2. 2013 | Metafyzika sexu