☉ JuliusEvola.cz

Podoby válečného hrdinství

Následující text Julia Evoly vyšel původně 25. května 1935 pod názvem „Sulle forme dell’eroismo guerriero“ v rubrice „Diorama mensile“ v italském periodiku „Il Regime Fascista“. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad ze sborníku Metaphysics of War.

***

Z hlediska lidské osobnosti je fundamentálním principem nacházejícím se v pozadí všech ospravedlnění války „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž uvnitř muže spí. Válka rozbíjí rutinu pohodlného života; prostřednictvím svých těžkých zkoušek poskytuje přetvářející poznání života, života dle smrti. Chvíle, kdy jedinec dosahuje života hrdiny, a to i když jde o poslední moment jeho pozemského života, je na škále hodnot nekonečněkrát cennější, než je táhlá existence strávená jednotvárným požíváním vprostřed trivialit městského života. Tyto možnosti z duchovního hlediska vynahrazují negativní a destruktivní tendence války, které jsou pacifistickým materialismem jednostranně a zaujatě zdůrazňovány. Válka přiměje člověka uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“, a tak má válka vždy hodnotou antimaterialistickou, hodnotu duchovní.

Takovýto ohled má neoddiskutovatelný přínos a utíná veškeré žvatlání humanitarismu, sentimentální brekot, veškeré protesty zastánců „lidských práv“ a „internacionál“ hrdinů zpoza psacích stolů. Nicméně i přes to je nezbytné vzít na vědomí, že je potřeba prozkoumat problém dále, aby se plně ustanovilo, za jakých podmínek se duchovní aspekt války skutečně projeví, a aby se nastínila „fenomenologie válečnického prožitku“, rozlišující a hierarchicky řadící jeho rozličné podoby, tak aby vynikl aspekt, jenž musí být považován za vrchol válečnického prožitku.

K dosažení tohoto cíle je třeba připomenout doktrínu, s níž již je pravidelný čtenář Dioramy obeznámen. Ta – mějme stále na paměti – není produktem nějaké konkrétní osobní filosofické konstrukce, nýbrž spíše skutečným údajem, ve své podstatě pozitivním a objektivním. Jde o doktrínu hierarchizované počtvernosti, která vykládá nedávnou historii jako involuční úpadek každého ze čtyř hierarchizovaných stupňů na stupeň další. Tato počtvernost – musí být ještě připomenuto – je tím, co dalo ve všech tradičních civilizacích vzniknout čtyřem různým kastám: otrokům, buržoazní střední třídě, válečnické aristokracii a nositelům čisté duchovní moci. „Kasty“ zde neznamenají – jak se většina mylně domnívá – něco umělého a nahodilého, nýbrž spíše představují „prostor“ sdružující jedince se stejnou povahou, stejnými zájmy a povoláními, se stejnými prvotními předpoklady. Specifická „pravda“, specifické poslání, to určuje kasty v jejich přirozeném stavu, a nikoliv vice versa: nejde tedy o záležitost privilegií či způsobů života monopolizovaných na základech sociálního zřízení více či méně uměle a nepřirozeně udržovaného. V pozadí veškerých formativních institucí v takovýchto společenstvích, přinejmenším v jejich autentičtějších historických podobách, se nachází princip, že neexistuje jeden prostý univerzální způsob žití života, nýbrž několik odlišených duchovních způsobů, náležitých samostatně pro vojáka, buržou a otroka, a že když společenské funkce a distribuce skutečně odpovídají tomuto členění, je – dle klasického výrazu – řád secundum aequum et bonum.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 3. 2014 | Metafyzika války

Lidé uprostřed trosek – výběr myšlenek

Následující výběr myšlenek z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek vyšel na webové stránce Délský potápěč v roce 2013. Jedná se o výběr a překlad z německého vydání knihy Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrein-Verlag, 1991. Poznámkami opatřila redakce DP.

***

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.

(s. 133)

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“
Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.
Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
(s. 135–7)

Pokračovat na článek... Publikováno: 20. 2. 2014 | Lidé uprostřed trosek Výběry myšlenek

Dante: Chrt a Dux

Následující text je překladem 12. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Abychom završili tento sled srovnávání, poznamenáme nyní, že Dantovo pojetí „Chrta“ a Duxe by mělo být vztaženo ke stejnému řádu idejí.

Z vnějšího hlediska nemůžeme vyloučit, že Dante zvolil jméno „Chrt“ na základech fonetické podobnosti mezi slovem cane [italsky pes] a Chán, z čehož to druhé je zdvořilostním titulem velkého vůdce Mongolské říše. Jak jsem již poukázal, ve své době byla takováto říše někdy zaměňována s říší kněze Jana, Alexandra nebo Ogiera – tedy se zastřenými zpodobněními Středu světa. V té době se Velký Chán Tatarů ještě nestal postrachem Evropy, ale dle popisů Marca Pola, Hethuma, Mandevilly, Johannese de Plano Carpiniho a dalších, byl považován za mocného panovníka tajemné, vzdálené a rozsáhlé říše, nebo za moudrého a spokojeného monarchu, přítele křesťanství, ačkoliv sám byl „pohanem“. Verbální splynutí slov, které směřuje od „chán“ k „chrt“, lze nalézt již v německém překladu Mandevillova textu: „Hesset der grosse hundt, den man gewonlich nennt Can… der Can ist der oberst und machtigst Keiser den die sunne ubersccheinet“ [Velký pes je běžně nazýván Chánem… Chán je největším a nejsilnějším vládcem, na nějž svítí slunce]. Sám Boccaccio, ačkoliv to odmítl, zmínil interpretaci Dantova veltro (Italsky „chrt“) ve vztahu k Velkému Chánovi. Koneckonců ve staroněmčině znamenalo slovo huno „pán“, „vládce“, a toto slovo se vyskytuje ve jménech starých německých rodin, jako Huniger.

Toto není zcela pošetilé, a není to tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud se vztáhneme k tomu, o čem jsme pojednali, abychom ukázali že „Velký Chán“ byl pouhým výrazem označujícím funkci, jež nebyla závislá na žádné konkrétní osobě nebo historickém království. U Danta je evokována tato funkce; u něj se stává symbolem a zároveň politickou vírou a nadějí. Tohle nás přivede velice blízko k tomu, co bylo duchem oživujícím a vytvářejícím cyklus Grálu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 10. 2013 | Mystérium Grálu

Fridrich, Kněz Jan a Říšský strom

Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“

Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 8. 2013 | Mystérium Grálu

Imperiální sága a Vládce vesmíru

Následující text je překladem 10. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

V ohledu výše zmíněného hlediska, artušovská sága se jeví jako jedna z mnoha forem obecného mýtu o Císaři či o neviditelném Vládci Univerza a jeho manifestacích. Jde o námět, který se datuje až do nejstarších dob a který s sebou nese jistou spojitost s doktrínou o „cyklických manifestacích“ či avatárech, tedy projevech, vyskytujících se ve zvláštních časech a v různých formách, jediného principu, který v přechodných dobách přežívá v nemanifestovaném stavu. Tak pokaždé, když král vykazoval rysy inkarnace takového principu, vyvstala v legendě idea, že král nezemřel, ale že se pouze stáhnul na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne projeví, nebo že spí a jednoho dne se vzbudí. A stejně tak jako nadhistorický element v těchto případech překrývá element historický, přetvářením skutečných postav v symbolické, stejně tak se vyskytuje i opak: tedy že jména těchto reálných postav někdy přetrvají, ovšem označují něco je přesahující.

Vyobrazení královské moci ve stavu spánku či zdánlivé smrti je, nicméně, příbuzné k vyobrazení téhož v narušené, poraněné, paralyzované podobě, ne ve vztahu k nehmotnému principu, ale ve vztahu k jeho vnějším historickým představitelům. Proto téma poraněného, znetvořeného nebo oslabeného krále, který nadále žije v nepřístupném centru, v němž je pozastaven čas i smrt.

Aniž bych opakoval to, o čem jsem pojednal jinde, zmíním některé typické formy, v nichž se tento symbolismus projevoval v dávných dobách, s cílem poskytnout obecnou a univerzální představu o souvislostech.

Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 8. 2013 | Mystérium Grálu

K tajemství degenerace

Následující text je překladem Evolova článku, jenž vyšel časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 6. 2013 | Články

Artušovský cyklus

Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.

Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu

Impotence moderního sexu

Následující text je překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958. V českém vydání z roku 2009 se úryvek nachází na straně 168.

(...)

Pokud jde o stavy, k nimž dochází v nejhlubších vrstvách jedince, musíme v zásadě rozlišovat mezi skutečným spojením muže a ženy, k němuž dochází na základě magnetismu vznikajícího z jejich polárně diferenciovaného bytí, a případem, kdy dochází k souladnému pohybu těl, jehož účel je v podstatě autoerotický, ba téměř masturbační, a jde tedy o dosažení pouze orgánových stahů v individuálním uspokojení, ať muže, ženy či obou, aniž by mezi nimi docházelo k opravdovému spojení a účasti na daném aktu. K této situaci dochází tehdy, když je člověk zaměřen na pouhé „hledání slasti“, když „princip slasti“ převyšuje spojení takovým způsobem, že z něj činí něco vnějšího. Na to jsme poukazovali, když jsme kritizovali názor, že by tento princip měl být nejhlubším hybatelem érota. V tomto případě jsou oba milenci zasaženi jakousi impotencí, kdy si každý užívá samostatně: ignorují existenci druhé bytosti a nedosahují kontaktu s její niternou, subtilní a psychickou substancí, která jako jediná může vyživovat rozpouštějící a příznivou sílu extáze. Je možné, že termín „poznat“ ženu, který se v Bibli používá jako synonymum k jejímu přivlastnění, naráží na opačnou orientaci při pohlavním aktu, a také je zajímavé, že v samotné Kámasútře (II, x) je spojení s ženou nižší kasty, trvající pouze dokud nedojde k uspokojení muže, nazýváno „kopulací eunuchů“.

(...)

Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 2. 2013 | Metafyzika sexu

Nietzsche pro dnešní dny

Následující text je překladem článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na Gornahoor.net.

***

Zdá se, že byl v Itálii vzkříšen zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným znamením tohoto je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdia, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak překlad německé excelentní systematické práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k položení této otázky: mimo význam který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho myšlenky znamenat dnes a, přesněji řečeno, které jeho myšlenky zůstávají v platnosti?

Závažnost tohoto problému vyjevil Reininger poznámkou, že postava Nietzscheho má též kvalitu symbolu a že jeho persona současně ztělesňuje jakousi záležitost: „je to záležitost moderního člověka za kterou se bojuje, záležitost člověka s kořeny již ne v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi vrcholky civilizace a propastmi barbarství, hledajícího sebe, tj., dovedeného k tomu, aby dal sám ze sebe uspokojivý smysl existence, pro vše zatlačené přímo k němu.“

Můžeme hlouběji specifikovat toto hledisko zabírající se problémem člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době kdy „Bůh je mrtev“, hledisko vystavěné na základech toho, co nechal Nietzsche svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř banální podobě; jde o hledisko člověka doby, kdy veškeré vnější opory selhaly a kdy – jak již řekl náš filosof – „poušť roste“.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 2. 2013 | Články

Nový symbol

Následující text je překladem druhé kapitoly Evolovy knihy Pohanský imperialismus. Jedná se o revizi překladu publikovaného na Délském potápěči a redakčního překladu podle překladu na webu Gornahoor.net

***

Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?

Je dnes v Evropě dostatek sil k přijetí vědomí a vůle pro tento úkol nezbytných?

Nedejme se zmást: pouze po pochopení závažnosti úkolu budeme schopní jednat. Musí být rozpoznána hrozivá skutečnost destruktivního duchovního procesu, jehož kořeny sahají daleko do prehistorie a jeho vrcholné fáze se shodují s těmi, jejichž hodnoty současní lidé vyzdvihují jako hodnoty nezbytné pro civilizaci a jejichž vlivy se projevují ve všech oblastech myšlení a jednání.

Není to otázka kompromisů nebo přizpůsobení. Je potřeba síla nového středověku. Změna – jak vnější tak i vnitřní; je potřeba barbarské čistoty. Filosofie, „kultura“, každodenní politika: toho již bylo dost. Nejde o to otočit se na druhou stranu smrtelné postele; jde o to konečně vstát a postavit se na vlastní nohy.

Tu a tam stále existují lidé vědomí si starobylé vznešenosti, kteří nyní jako jednotlivci vnímají nastalou neúnosnou nelibost a cítí potřebu reagovat – někdy v jedné oblasti kultury, jindy v jiné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosná opatření musí zajistit, aby byla jejich nejčistší síla odhalena jako něco neporazitelného, připraveného rozbít odpornou slupku rétoriky, sentimentalismu, moralismu a pokrytecké religiozity, jimiž Západ všechno překryl a humanizoval. Ten, kdo vnikne do chrámu – ať už má sebevíc z barbara – má nesporně povinnost vyhnat pryč jako korupčníky všechny ty, kdo v „civilizované“ Evropě vytvořili monopol „Ducha“, Dobra a Zla, Vědy a Boha a vydělávají na tom, zatímco sebe samé označují jako jejich obhájce, zatímco ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověrčivost lidí navrstvily nad hmotu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 28. 1. 2013 | Pohanský imperialismus