☉ JuliusEvola.cz

Je naše společnost gynekokratická?

Tento text Julia Evoly vyšel původně jako předmluva k italskému vydání knihy J. J. Bachofena Das Mutterrecht (Le Madri e la Virilita Olimpica, 1949). Český překlad je pořízen prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

V Itálii bylo v poslední době napsáno mnoho o J. J. Bachofenovi, basilejském mysliteli a Nietzscheho současníkovi, jehož geniální dílo zůstalo během jeho života téměř bez povšimnutí, zato se však především dnes těší velké pozornosti, a to obzvláště v Německu. Bachofen se věnoval zkoumání starých civilizací klasického světa středomoří, především pak jejich etnicko-náboženských, symbolických a mytologických aspektů, a jeho fundamentální představa o této oblasti je představa o prapůvodní opozici mezi heroickou, „solární“, olympskou, virilní duchovností, a duchovností „chtonickou“, „lunární“, feminní. Právě v tomto duchu interpretoval náboženské koncepce, sociální systémy, mýty, symboly a právněpolitické formy starých civilizací, během čehož si stále více všímal interferencí mezi vlivy vztahujícími se k různorodým formám duchovna, které lze dnes jednoduše vztáhnout k rozdílným rasovým komponentám archaického světa středomoří: k „solární“ či „uranické“ civilizaci, související jasně s árijskými rasami, a k chtonickým a feminním civilizacím, souvisejícím naopak s rasami předárijskými či antiárijskými.

Kromě toho však Bachofenovy názory nemají hodnotu pouze retrospektivní, ale nezřídka také poskytují skrze mnohdy ohromující analogické vztahy důležité referenční body pro pochopení těch nejhlubších významů některých aspektů naší moderní civilizace. Právě z tohoto důvodu si myslíme, že by nemuselo být zcela nezajímavé rozvinout na toto téma několik úvah.

Předně bychom se chtěli zastavit u podstaty a nejrůznějších aspektů civilizace, kterou Bachofen nazývá Mateřskou civilizací či gynekokracií (z „gyne“ a „krateia“, což znamená: vláda žen) a která je, dle nás, ztotožnitelná s předárijskými a antiárijskými civilizacemi středomoří.

Prvním distinktivním rysem takovéto civilizace je „telurismus“ (od „tellus“, což, stejně tak jako od slova „chthonos“ odvozené adjektivum „chtonický“, znamená „zemský“). Takováto civilizace považuje za nejvyšší zákon zákon země. Země je Matka. V podobě Božské ženy, Velké Matky Života, zosobňuje to, co je věčné a neměnné. Sama zůstává stále stejnou a neúprosnou, zatímco vše, co tvoří, má zrození a úpadek, čistě individuální omezený a pomíjivý život. Veškerá síla a mužnost tak nabývá zatemnělé, divoké, vskutku „chtonické“ a „telurické“ povahy, protože postrádá duchovní a nadpřírodní virilitu. A jestliže výraz „telurický“ obecně vzato přivádí člověka k myšlence na seismickou aktivitu, je tato asociace idejí do jisté míry správná. V chápání světa byla starými národy virilita, se svým prototypem božské postavy jako je Poseidon, zvaný též „zemětřas“, bůh chtonického podsvětí a rozbouřených vod, analogicky spojována se silami vášnivosti a instinktů. Obecněji řečeno, věk civilizací Matky je „telurický“ s ohledem k jeho smyslu pro osud, nevyhnutelnost, pomíjivost, pro život smíšený se smrtí, který je zdrojem divokých a nezkrotných popudů.

Pokračovat na článek... Publikováno: 13. 1. 2015 | Články

Smysl pro přírodu

Následující text je slovenským překladem úryvku z Evolovy knihy Jezdit na tygru. Překlad původně vyšel na Leben ist Kampf.

(...)

Nám ide naopak o upresnenie role, ktorú môže autentický kontakt s prírodou zohrať pri aktívnom odosobnení, o ktorom sme uvažovali vyššie. V tomto ohľade môžeme tiež uvážiť niektoré postoje typické pre Neue Sachlichkeit, ktoré u ľudského typu, ktorým sa zaoberáme, môžu nadobudnúť plný význam.

Matzke napísal: „Príroda je veľkým kráľovstvom vecí, takých, ktoré od nás nič nechcú, ktoré na nás ani nenaliehajú, ani od nás nevyžadujú citové reakcie, vecí, ktoré pred nami stoja nemé ako svet o sebe, nám úplne cudzí. Je to práve toto, čo vytvára našu potrebu… táto vždy veľká a vzdialená realita, ktorá nám sama o sebe prináša odpočinok ďaleko za hranicami všetkých malých ľudských radostí a bolestí. Je to svet predmetov uzavretých do seba, v ktorom sa my sami cítime ako predmet. Odstup od toho všetkého, čo je čisto subjektívne, od všetkej našej pýchy a osobnej prázdnoty: to je pre nás príroda.“ Jedná sa teda o to, aby bol prírode, priestoru, veciam, krajine, navrátený onen charakter vzdialenosti a cudzoty, ktorý bol v epoche individualizmu prehlušený tým, ako človek do reality projektoval svoje city, vášne a lyrické poryvy, aby si túto realitu priblížil. Ide o to, aby bol znovu objavený „jazyk neživého“, ktorý neprichádza k slovu skôr, než sa „duša“ prestane rozlievať po veciach.

Týmto jazykom môže príroda prehovárať o transcendentne. Dôjde samovoľne k presunu pohľadu od niektorých podružných aspektov prírody k tým, ktoré sú vhodnejšie k otvoreniu videnia smerom k neľudskému a neindividuálnemu. Aj Nietzsche hovoril o „nadradenosti“ anorganického sveta a nazýval anorganický svet „duchovnosťou bez individuality“. V súvislosti s „najvyšším vyjasnením existencie“ sa zmieňuje o „čistej atmosfére Álp a ich ľadu, kde už nie sú ani hmly, ani závoje, kde sa elementárne kvality vecí zjavujú nahé a prísne, ale absolútne čitateľné“ a je možné tak postihnúť „nesmierny šifrovaný jazyk existencie“, „doktrínu o plynutí premien, ktorá sa stala kameňom“. Učiniť, aby bol svet znovu kľudný, stabilný, jasný, chladný, navrátiť mu jeho elementárnosť, jeho uzavretú veľkosť, to všetko je tiež, ako sme už povedali, požiadavka „novej objektivity“. A bolo tu správne zdôraznené, že sa nejedná o necitlivosť, ale o novú citlivosť. Taktiež pre nás je to otázka ľudského typu, ktorý na prírode nezaujíma nič iné než to, čo ponúka „umeleckého“, vzácneho, charakteristického, ktorý už v prírode nehľadá „krásne“, to čo živí nejasné nostalgie a čo prehovára k jeho fantázii. Taktiež pre tento typ už neexistujú krajiny, ktoré sú „krásnejšie“ než iné, ale krajiny vzdialenejšie, nekonečnejšie, kľudnejšie, chladnejšie, tvrdšie, pôvodnejšie než iné. Jazyk vecí a sveta nie je možné započuť medzi stromami a potôčikmi, uprostred krásnych záhrad a tvárou v tvár pestrofarebným západom slnka a romantickému mesačnému svitu, ale skôr v púšťach, medzi skalami, v stepiach a na ľadovcoch, v čiernych nordických fjordoch a pod neľútostným tropickým slnkom, vo veľkých prúdoch – práve v tom všetkom, čo je pôvodné, prastaré a nedostupné. A je prirodzené, že človek, ktorý má tento odlišný zmysel pre prírodu, sa vo vzťahu k nej stavia do aktívnejšej pozície. Dochádza k tomu čímsi ako indukciou onej čistej sily, ktorú pociťuje, skôr než vágnou, zmäkčilou a rozptýlenou kontempláciou.

Ak pre buržoáznu generáciu bola príroda akýmsi idylickým nedeľným intermezzom v mestskom živote, a ak pre novšiu generáciu je scénou, na ktorej prepuká jej tupá, neodbytná a kontaminujúca vulgarita, pre nášho diferencovaného človeka je školou objektivity a odstupu, je niečím fundamentálnym v zmysle, ktorý ma tento človek pre existenciu, a má totálny charakter. V tejto súvislosti sa skutočne objasňuje všetko, čo bolo povedané vyššie: je možné hovoriť o prírode, ktorá vo svojej elementárnosti zahŕňa celý svet, kde sa v znamení fundamentálnej triezvosti, objektivity a neosobnosti ocitajú panorámy metropol z kameňa a ocele, priamej cesty bez konca, funkčné komplexy priemyslových zón na rovnakej úrovni ako napríklad obrovské a osamelé pralesy.

Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 12. 2014 | Jezdit na tygru

O postavení žen

Následující text je slovenským překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu. Překlad původně vyšel na Leben ist Kampf.

(...)

Len zbežne sa tu môžeme dotknúť večnej otázky podriadenosti, rovnosti, či nadradenosti žien voči mužom. Takáto otázka je však nezmyselná, pretože predpokladá nejakú súmerateľnosť. Ak odložíme stranou všetko to, čo je vonkajšie, osvojiteľné a naučiteľné a tiež všetky spomenuté prípady, kde nie je možné hovoriť o pohlaví, pretože bola presiahnutá hranica ľudskej podmienenosti (pokiaľ ide o povahu týchto prípadov a ich „platonickú ideu“), je medzi mužom a ženou taký rozdiel, že vylučuje akékoľvek bežné merítko; podobne aj na prvý pohľad spoločné a „neutrálne“ schopnosti a umy majú rozdielnu funkčnosť a rozdielny ráz, podľa toho, či nimi disponuje žena, alebo muž. Pýtať sa či je „žena“ nadradenejšia alebo podradnejšia ako „muž“, je rovnako nezmyselné, ako chcieť vedieť, či je voda nadradená alebo podradená ohňu. Kritérium merateľnosti pohlavia teda nemôže vychádzať z pohlavia opačného, ale výhradne len z „ideje“ pohlavia, ktorá je vlastná tomu-ktorému jedincovi. Jediné, čo je možné v tomto smere vykonať, je určiť nadradenosť nejakej konkrétnej ženy na základe toho, či sa viac alebo menej približuje typicky ženským vlastnostiam zosobneným rýdzou a absolútnou ženou (taktiež to analogicky platí pre mužov). „Nároky“ modernej ženy preto pramenia z falošných ambícií a naviac z komplexu podradnosti, čiže z chybnej predstavy, že žena ako žena, ako „len žena“, je podriadená mužovi. Bolo príhodne poznamenané, že feminizmus v skutočnosti nebojuje za „práva ženy“, ale skôr – a to bez toho aby si toho bol vedomý – za právo ženy stať sa rovnakou ako muž: a keby toto bolo možné aj mimo vyššie zmienenú vonkajšiu prakticko-intelektuálnu rovinu, potom by toto právo ženy bolo právom na stratu vlastnej prirodzenosti a právom na degeneráciu. Opakujeme, že jediným kvalitatívnym kritériom je stupeň viac či menej dokonalej realizácie vlastnej prirodzenosti. Je nepochybné, že žena, ktorá je dokonale ženou, je nadradená mužovi, ktorý je mužom nedokonale, rovnako ako roľník, ktorý zachováva vernosť zemi a dokonale plní svoje povinnosti, je nadradený kráľovi, ktorý nedokáže plniť tie svoje.

Pokračovat na článek... Publikováno: 2. 12. 2014 | Metafyzika sexu

Síla a renunciace

Následující text je slovenským překladem úryvku z Evolovy knihy Jóga moci. Překlad původně vyšel na Leben ist Kampf.

(...)

Keď je sila (virya) spojená s nevášnivosťou, môže sa stať tým, čo ktosi opísal ako „chladnú magickú vlastnosť“. Na určitej úrovni môže byť táto vlastnosť dokonca posilnená „renunciáciou“. Hlbší význam rozličných predpisov, ktoré sú zväčša chápané len vo svojej moralistickej podobe, sa tu stáva zrejmým. Renunciácia je logicky zložkou virye - sily, a magických vlastností, keďže odstraňuje a ničí ľudský stav charakterizovaný túžbou. Základná teória znie, že každá túžba či žiadostivosť, vyskytujúca sa u bežných ľudí, je spôsobená stavom deprivácie. Dôvod, vďaka ktorému ľudia po niečom dychtia a stávajú sa motivovaní vášňou, lakomosťou, či túžbou získať niečo, na čom sa nakoniec stanú závislými, je ten, že sa cítia byť nedostatoční, že majú pocit, že niečo potrebujú. Nie je však samozrejme možné ovládať alebo skutočne vlastniť nejakú vec, ak sa na nej človek, už len v účinkoch chcenia, stane závislý a pasívny zoči-voči príťažlivosti, ktorú nad ním uplatňuje. Keď sa človek čohosi „zrieka“, alebo po tom prestane túžiť, alebo to prestane hľadať, vzťah medzi subjektom a objektom sa obráti; čo z toho vyplynie je stav sebestačnosti, celistvosti a nezávislosti od vecí. Hovorí sa, že v tom momente sa skôr stáva objekt priťahovaný subjektom, než aby subjekt chodil za objektom. Objekt je priťahovaný smerom ku subjektu akoby bol ten jeho „mužským“ princípom, alebo ešte lepšie, stabilným, pokojným a zvrchovaným princípom, obsahujúcim magicky príťažlivé sily. Preto každá renunciácia – pokiaľ vychádza z vnútornej dispozície – prináša jedincovi k dispozícii obrovskú moc. Okultná sila, ktorá z nej pochádza, sa nazýva ódžas. Renunciácia je tiež potrebná k tomu, aby človek získal moc vládnuť nad nejakou vecou, alebo mal z čohosi osoh bez toho, aby ho to začalo nejako pútať. Toto je, ako si môžeme spomenúť, tantrická predstava potešenia (bhoga), ktoré neoslabuje jedincove vnútorné bytie, a ktorá odhaľuje bohatšie perspektívy, než sú tie, ktoré obhajuje vyprahnutá stoická etika, či akýkoľvek náboženský asketizmus. Niektoré texty sa zmieňujú o istých Šakti, často perzonifikovaných v podobe rôznych bohýň (yogini, alebo dakini), ktoré sú neodolateľne priťahované kvalitami, ktoré vytvára renunciácia, a ktoré sa napokon spájajú s tými, ktorí ju praktikovali. V princípe ide o to, že Šakti sa neponúka tým, ktorí po nej bažia, ale skôr z vlastnej vôle prichádza za tým, kto stelesňuje pokojnú a pevnú povahu jej ženícha Šivu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 25. 11. 2014 | Jóga moci

Předmluva k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna

Následující text je slovenským překladem Evolovy předmluvy k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna. Přeloženo z ruského překladu textu, který vyšel jako příloha ruského vydání zmíněné Meyrinkovy knihy, Ангел западного окна, Энигма, Москва, 2008.

***

Anjel západného okna je posledným románom Gustava Meyrinka. Prepletajú sa v ňom motívy, vyskytujúce sa už v jeho skorších knihách. Na jednej strane, Anjel západného okna, ako aj Alchymistické poviedky, predstavuje rekonštrukciu života skutočne žijúceho adepta, v podobe umeleckého rozprávania. Na strane druhej, v románe prevládajúca téma prebudenia, akejsi podstaty v súčasnom človeku, podstaty patriacej k inej vzdialenej dobe a prejavujúcej sa v priebehu storočí v potomkoch, ho zbližuje so skoršími dielami autora – Valpuržina noc, Biely dominikán, Golem.

Tento krát si Meyrink vyberá postavu Johna Dee (1527-1608), slávneho vedca a adepta magických, astrologických a hermetických disciplín, žijúceho v Anglii v čase vlády královnej Alžbety. Považujeme za možné, že spisovateľ bol oboznámený so zvláštnymi rukopismi, týkajúcimi sa života Johna Dee, preto nie je možné stanoviť hodnovernosť niektorých faktov, uvedených v románe a rozchádzajúcich sa s životopisnými údajmi, tohto takmer legendárneho alchymistu, obsiahnutými v Britskej encyklopédii. Napríklad, historicky nie je dokázaný ani šľachtický pôvod rodu Dee, ani jeho genealogické nároky zakladajúce sa na veľmi pochybných príbuzenských vzťahoch s Hoëlom Dhat.

Dokumentačne potvrdeným faktom je uväznenie Johna Dee, pre podozrenie z vykonávania magických operácií, namierených proti kráľovnej Márii (Krvavej Mary). Oslobodený však bol rozhodnutím súdu a nie následkom romantického zásahu princezny Alžbety, vtedy ešte nesediacej na tróne. Historicky potvrdenými sú tiež vzťahy Dee s Dudleym, Łaskim a Edwardom Kelley. Posledného, mizerného šarlatána s odrezanými ušami, predstierajúceho získanie kameňa mudrcov, užíval John Dee ako médium na svojich seansách zaklínania duchov. Pravými sú tiež v románe opísané cesty Johna Dee a ním získaná sláva svetla európskej vedy aj jeho útek z Anglie roku 1548, príčinami ktorého bolo podozrenie z politického sprisahania a škandál vyprovokovaný inscenáciou Aristofanovej hry Mier, aj podpálenie zámku v Mortlake aj roztržka medzi ním a Kelleym, i jeho smrť v úplnej biede v Mortlake v decembri 1608. Predsa však v románe nieje zmienené, že hneď po návrate z Bohémie roku 1595, bol Dee menovaný predstaveným Manchesterského kolégia.

Pokračovat na článek... Publikováno: 21. 8. 2014 | Články

O předpisu cudnosti v tradičních učeních

Následující text je úryvkem z 51. kapitoly „Transmutace a předpis cudnosti“ knihy Metafyzika sexu.

(...)

Ve valné většině jak asketických, tak i zasvěceneckých tradic se setkáváme s nařízením cudnosti, neboli zdržení se kontaktu s ženou. Obecně však toto nařízení není chápáno ve správném světle, poněvadž se do něj vměšuje moralistický význam. Někdo se může domnívat, že cílem má být vyloučení či umrtvení sexu („stát se eunuchy pro Království nebeské,“ jak říká Matouš), ale to je omyl. Sexuální síla je samotným kořenem žijícího jedince, a sám sebe klame, kdo věří, že ji může doopravdy vymýtit. Může nanejvýš potlačit její nejviditelnější projevy, čímž se ale jenom zvýší projevy neurotické a rozštěpené bytosti, na něž se moderní psychoanalýza až příliš zaměřila. Nabízí se nám tedy naopak tato alternativa: sexuální síla má být potvrzena, anebo proměněna. Tomu, kdo nedokáže dosáhnout její proměny, v žádném případě nedoporučujeme, aby ji potlačoval. Může to totiž vést k paralyzujícím, rozporuplným vnitřním stavům, při nichž bude mrháno energií, anebo dojde k nebezpečným transpozicím – obzvláště křesťanská mystika emotivního ražení nabízí bezpočet názorných příkladů.

Druhou možností je ona proměna, čili transmutace, a k té se skutečně vztahuje asketický a iniciační předpis cudnosti a zdrženlivosti. Nejde o to vyloučit sexuální energii, ale zřeknout se jejího užití a plýtvání v běžných tělesných a rozplozovacích poměrech s jedinci opačného pohlaví. Potenciál sexuální síly je třeba uchovat; je ale zapotřebí jej oddělit od duální roviny a aplikovat jej na úroveň zcela odlišnou.

(...)

...transmutace o níž se ve vysoké askezi jedná, nesmí být zaměňována s dislokacemi a sublimacemi, jimiž se zabývá psychoanalýza, která se svými technikami snaží přijít na kloub osobním sexuálním problémům. Zde rozhodně nemůže být řeč o opravdové hluboké transmutaci, neboť se jedná spíš o okrajovou fenomenologii běžného profánního života, všímající si především patologických situací, jež pro nás nemají žádnou cenu. Aby – při vědomém použití technik typu jógy – došlo k žádoucí proměně, musí v duchu jedince vykonávajícího tyto techniky existovat skutečné transcendentní vazby, které pojmou celistvost jeho bytí, jako je tomu v případech vysoké askeze, ale už nikoliv u psychoanalytických pacientů. Jedná se o více než přirozenou podmínku: teprve když člověk porozumí, jaký je nejhlubší metafyzický smysl každého eróta, může bez problému pochopit i to, že ve výše uvedeném případě nezanechá odklon či revulse sexuality od svého nejbezprostřednějšího objektu žádné následky. Dochází k ní totiž právě v součinnosti s tímto nejhlubším smyslem. K transformaci běžně se projevující sexuální síly dochází dokonce zcela samovolně, bez jakýchkoli speciálních či násilných zásahů, jakmile se duch zcela zaměří na vyšší realitu. Tak se tomu děje u vyšší kategorie svatých, mystiků a asketů, neboť ti – po počátečním sebeovládání – vůbec nebojují ani s „tělem“ ani s „tělesným pokušením“; tento druh záležitostí pro ně jednoduše ztratí význam. Nepociťují vůbec potřebu ženy, protože v nich došlo k integraci jiným, přímějším a méně rizikovým způsobem. Nejjistější záminkou, že toho dosáhli, není nějaký puritánský odpor k sexu, ale spíš lhostejnost a vnitřní klid ve všech situacích, které souvisí se sexem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 3. 2014 | Metafyzika sexu

Podoby válečného hrdinství

Následující text Julia Evoly vyšel původně 25. května 1935 pod názvem „Sulle forme dell’eroismo guerriero“ v rubrice „Diorama mensile“ v italském periodiku „Il Regime Fascista“. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad ze sborníku Metaphysics of War.

***

Z hlediska lidské osobnosti je fundamentálním principem nacházejícím se v pozadí všech ospravedlnění války „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž uvnitř muže spí. Válka rozbíjí rutinu pohodlného života; prostřednictvím svých těžkých zkoušek poskytuje přetvářející poznání života, života dle smrti. Chvíle, kdy jedinec dosahuje života hrdiny, a to i když jde o poslední moment jeho pozemského života, je na škále hodnot nekonečněkrát cennější, než je táhlá existence strávená jednotvárným požíváním vprostřed trivialit městského života. Tyto možnosti z duchovního hlediska vynahrazují negativní a destruktivní tendence války, které jsou pacifistickým materialismem jednostranně a zaujatě zdůrazňovány. Válka přiměje člověka uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“, a tak má válka vždy hodnotou antimaterialistickou, hodnotu duchovní.

Takovýto ohled má neoddiskutovatelný přínos a utíná veškeré žvatlání humanitarismu, sentimentální brekot, veškeré protesty zastánců „lidských práv“ a „internacionál“ hrdinů zpoza psacích stolů. Nicméně i přes to je nezbytné vzít na vědomí, že je potřeba prozkoumat problém dále, aby se plně ustanovilo, za jakých podmínek se duchovní aspekt války skutečně projeví, a aby se nastínila „fenomenologie válečnického prožitku“, rozlišující a hierarchicky řadící jeho rozličné podoby, tak aby vynikl aspekt, jenž musí být považován za vrchol válečnického prožitku.

K dosažení tohoto cíle je třeba připomenout doktrínu, s níž již je pravidelný čtenář Dioramy obeznámen. Ta – mějme stále na paměti – není produktem nějaké konkrétní osobní filosofické konstrukce, nýbrž spíše skutečným údajem, ve své podstatě pozitivním a objektivním. Jde o doktrínu hierarchizované počtvernosti, která vykládá nedávnou historii jako involuční úpadek každého ze čtyř hierarchizovaných stupňů na stupeň další. Tato počtvernost – musí být ještě připomenuto – je tím, co dalo ve všech tradičních civilizacích vzniknout čtyřem různým kastám: otrokům, buržoazní střední třídě, válečnické aristokracii a nositelům čisté duchovní moci. „Kasty“ zde neznamenají – jak se většina mylně domnívá – něco umělého a nahodilého, nýbrž spíše představují „prostor“ sdružující jedince se stejnou povahou, stejnými zájmy a povoláními, se stejnými prvotními předpoklady. Specifická „pravda“, specifické poslání, to určuje kasty v jejich přirozeném stavu, a nikoliv vice versa: nejde tedy o záležitost privilegií či způsobů života monopolizovaných na základech sociálního zřízení více či méně uměle a nepřirozeně udržovaného. V pozadí veškerých formativních institucí v takovýchto společenstvích, přinejmenším v jejich autentičtějších historických podobách, se nachází princip, že neexistuje jeden prostý univerzální způsob žití života, nýbrž několik odlišených duchovních způsobů, náležitých samostatně pro vojáka, buržou a otroka, a že když společenské funkce a distribuce skutečně odpovídají tomuto členění, je – dle klasického výrazu – řád secundum aequum et bonum.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 3. 2014 | Metafyzika války

Lidé uprostřed trosek – výběr myšlenek

Následující výběr myšlenek z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek vyšel na webové stránce Délský potápěč v roce 2013. Jedná se o výběr a překlad z německého vydání knihy Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrein-Verlag, 1991. Poznámkami opatřila redakce DP.

***

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.

(s. 133)

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“
Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.
Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
(s. 135–7)

Pokračovat na článek... Publikováno: 20. 2. 2014 | Lidé uprostřed trosek Výběry myšlenek

Dante: Chrt a Dux

Následující text je překladem 12. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Abychom završili tento sled srovnávání, poznamenáme nyní, že Dantovo pojetí „Chrta“ a Duxe by mělo být vztaženo ke stejnému řádu idejí.

Z vnějšího hlediska nemůžeme vyloučit, že Dante zvolil jméno „Chrt“ na základech fonetické podobnosti mezi slovem cane [italsky pes] a Chán, z čehož to druhé je zdvořilostním titulem velkého vůdce Mongolské říše. Jak jsem již poukázal, ve své době byla takováto říše někdy zaměňována s říší kněze Jana, Alexandra nebo Ogiera – tedy se zastřenými zpodobněními Středu světa. V té době se Velký Chán Tatarů ještě nestal postrachem Evropy, ale dle popisů Marca Pola, Hethuma, Mandevilly, Johannese de Plano Carpiniho a dalších, byl považován za mocného panovníka tajemné, vzdálené a rozsáhlé říše, nebo za moudrého a spokojeného monarchu, přítele křesťanství, ačkoliv sám byl „pohanem“. Verbální splynutí slov, které směřuje od „chán“ k „chrt“, lze nalézt již v německém překladu Mandevillova textu: „Hesset der grosse hundt, den man gewonlich nennt Can… der Can ist der oberst und machtigst Keiser den die sunne ubersccheinet“ [Velký pes je běžně nazýván Chánem… Chán je největším a nejsilnějším vládcem, na nějž svítí slunce]. Sám Boccaccio, ačkoliv to odmítl, zmínil interpretaci Dantova veltro (Italsky „chrt“) ve vztahu k Velkému Chánovi. Koneckonců ve staroněmčině znamenalo slovo huno „pán“, „vládce“, a toto slovo se vyskytuje ve jménech starých německých rodin, jako Huniger.

Toto není zcela pošetilé, a není to tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud se vztáhneme k tomu, o čem jsme pojednali, abychom ukázali že „Velký Chán“ byl pouhým výrazem označujícím funkci, jež nebyla závislá na žádné konkrétní osobě nebo historickém království. U Danta je evokována tato funkce; u něj se stává symbolem a zároveň politickou vírou a nadějí. Tohle nás přivede velice blízko k tomu, co bylo duchem oživujícím a vytvářejícím cyklus Grálu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 10. 2013 | Mystérium Grálu

Fridrich, Kněz Jan a Říšský strom

Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“

Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 8. 2013 | Mystérium Grálu