☉ JuliusEvola.cz

Sekce „Články“

SS: Ochránce a Řád revoluce hákového kříže

Následující text je překladem Evolova článku „Le SS., guardia e ‚ordine‘ della rivoluzione crociuncinata“, jenž vyšel 15.srpna 1938 v La Vitta Italiana, Rassegna Politic. Zveřejněný překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com.

***

Jedno z nejzajímavějších, nejdůležitějších a pravděpodobně nejméně objasněných zrození národně socialistické revoluce – to je sbor SS.

SS-zkratka ze slov Schutzstaffeln, ochranné oddíly – jsou „černým sborem“ stvořeným k ochraně Třetí říše. Jestliže armáda-Reichswehr-představuje orgán obrany státu před vnějšími nepřáteli, tak SS je chápána jako instituce sloužící k ochraně před vnitřními hrozbami. V této osobité organizaci byly znovu nalezeny starověké řádové formy, přičemž došlo k jejich syntéze s politickou, biologickou a heroickou elitou, dále s Fuhrerovou osobní stráží, s „Geheimen Staatspolizei“ ve vyšším smyslu tohoto názvu a nakonec se skupinou předurčenou k tomu, aby bezprostředně ztělesňovala sám život a ochraňovala základní ideje národně socialistického světonázoru. Je to 200 tisíc mužů spojených nezrušitelnou přísahou věrnosti a cti, kteří se cítí, řečeno slovy jejich velitele Reichsfuhrera Heinricha Himmlera, být bojovým řádem národního socialismu. Jejich pozornost je obrácena k čerpání z původních zdrojů–chtějí tvořit jednotný celek, ve kterém se obnovené spojení se živelnými silami nepomíjejícího rodu a s mýty velkých nordických prvopočátků pozvolna mění v princip nového nehynoucího života. Právě zde musí nově pojatý význam krve vejít v tajuplné spojení s předky a s mrtvými a dovolit jednotlivci překonat pocit vlastního individualismu a přivést ho tak k pokračování existence jeho kmene a k nepřetržitému toku života.

O slovo se zde znovu hlásí posvátné znaky předkřesťanského germánského dávnověku- k označení jednotlivých útvarů „černého sboru“ často totiž slouží „runy“. V Německu zavedený zvyk nazývat nejrozličnější instituce jejich zkratkami [např. KdF (Radostí k síle), HJ (Hitlerjugend), BdH (Svaz německých porodních asistentek), SA (Úderné oddíly) atd.] nás, při krácení slov Schutzstaffel (SS), přivedl k neobyčejně důležitému hledisku pokud jde o chápání významu těchto zkratek: dvě písmena S se na první pohled shodují se znaky takzvaných „run Sieg“, neboli run vítězství, a záhy tak začal být původní význam (tj. prosté zkrácení názvu soudobé instituce-pozn. překl.) plynule nahrazován jiným (tj. návratem posvátnosti „run vítězství“-pozn. překl.). Proto se nyní „runy vítězství“, klikaté symboly nordické antiky, používají při každé příležitosti: na stejnokrojích SS, na hlavičkách dopisů atd. Udál se tedy jeden z případů, v nichž moderní člověk podniká určité kroky k vyvolání prapůvodních sil, o jejichž významu má jen matné a temné představy. Přitom už se zde neřeší „hlediska“, „teorie“ či „kategorie“, nýbrž síly, moci a jasně zjevené prvopočátky. Ony klikyháku podobné znaky, které nyní zdobí všechny stejnokroje SS, jsou tytéž znaky, jenž byly v podobě žezla zobrazeny v jednom staroegyptském symbolu a představovaly strašlivou sílu Slunce, která činí panovníky posvátnými, božskými a neporazitelnými. Objevují se také, jakožto bořící síla, v symbolu nebeské moci, který byl používán zejména olympskými bohy árijské rasy v jejich nepřetržitém boji proti temným titánským a telurickým silám. Tento význam se dnes opět projevuje v prvních, intuitivně vyslovených, názorech. Například v boji s bolševismem vidí dnes Himmler jenom epizodu pokračujícího a téměř metafyzického zápasu, v němž se síly árijského lidstva střetávají se silami méněcenných lidí (Untermenschen), a SS, jakožto nositelka „run vítězství“, tak zároveň získává význam antibolševické bojové organizace a uvědomuje si, slovy Gruppenfuhrera Reinharda Heydricha, jednoho z dalších velitelů „černého sboru“, závažnost úkolů odpovídajících tomuto zápasu, úkolů, které jsou zaměřeny nejen proti viditelnému, ale i skrytému protivníkovi.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Mé setkání s Codreanem

Následující text je překladem článku Julia Evoly. Zveřejněný překlad původně vyšel na Délském potápěči.

***

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí.

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé.

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral.

Rumun, s nímž jsem byl ve spojení, protože se zajímal o mé tradicionalistické studie, převzal úlohu prostředníka.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Krize studu

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 11. září 1971. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Je zřejmé, že dnes dochází k určité všeobecné krizi smyslu studu, a i to poukazuje na fenomén regrese. Tvrdí-li někdo, že stud není nic přirozeného, protože jej neznají zvířata, někteří divoši a také děti, je na omylu. Nerozlišuje totiž to, co je „přirozené“ pro plně rozvinutou lidskou bytost, od toho, co takové může být maximálně pro nějaké zvíře či divocha. Navíc je fakt, že určité dispozice se projeví o to později, o co jsou vznešenější.

Scestnost každého „naturalismu“ je v tom, že věří, že dokáže lidskou bytost učinit „zdravou“ a „přirozenou“. Ve skutečnosti ji ale znetvořuje, činí primitivní a redukuje přesně na to, čím by měla být podle darwinistických vrtochů, totiž ničím jiným než jen vyvinutějším živočišným druhem, který se kvalitativně nijak neodlišuje a nemá nijak výsostné postavení. Smysl studu – v jeho nejhlubších a nejautentičtějších aspektech, a mimo jakýkoliv konvencionalismus – pochází z nelibosti, kterou člověk, jenž dospěl na úroveň civilizace, zakouší právě z toho, že na sebe bere podobu zvířete, a navíc ještě znesvěcuje svoji fyzickou osobitost. Z toho tedy pramení onen regresivní ráz současné krize smyslu studu. To je také základem „protestního nudismu“, jenž byl vyjádřen dokonce i v divadelních představeních typu Oh Calcutta a Hair. Tato antikonformistická manifestace, která si za symbol nemohla zvolit nic jiného než nahotu, je výmluvným ukazatelem úrovně kontestace a jejích záchytných bodů.

Na tomto místě bychom však spíše chtěli rozvinout některé úvahy o vytrácejícím se smyslu studu u současných žen, a o tom, co je jádrem jejich oplzlosti. Za tímto účelem vyzdvihneme dva aspekty.

Není jasný důvod, proč si moderní ženy libují v tom, předvádět se ve stále spořejším oblečení, protože iniciativa z velké části nevyšla pouze od nich. Nemalou zásluhu na tom má samozřejmě muž, avšak na počátku to nebyl on, kdo by ji podněcoval. Je známo, na jaký odpor by – prakticky ve všech dřívějších dobách – narazil, kdyby chtěl, aby se nějaká žena svlékla. Ženy totiž tehdy velmi dbaly na to, aby jejich fyzická osobnost byla zahalena do jakéhosi tajemství, a pokud žena nebyla k nahotě dovedena spontánně, obnažovala se pouze z „funkčních“ důvodů, tedy proto, že nahota přináší v soukromém životě výhodu, a také ve výjimečných případech, před stejně nahým obecenstvem, což bylo víceméně běžné.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Stud a puritánství jsou horší než „zkaženost“

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 4. května 1957. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Při příležitosti nejrozličnějších polemik, které vyvolal nedávný papežský projev, jsme již poukázali na to, že jedna z pranýřovaných věcí, a sice pandemické rozšíření pokročilých forem nestoudného ženského exhibicionismu, je v naší době sice znepokojující symptom, avšak z naprosto odlišného a vážnějšího hlediska, než jaké může zastávat pohoršená ctnostnost a puritánství. Krize studu je obecný jev současné kultury a úzce souvisí s nástupem toho, co jsme v jiném našem článku nazvali „animální ideál“ dneška, který je typický pro Ameriku, ovšem nyní se už rozšířil takřka všude.

V tomto světle jsou věci, které tu odsuzujeme, ukazatelem něčeho, co je podle nás dokonce mnohem znepokojivější než to, čemu se obecně říká „zkaženost“. V člověku, který se díky regresi dopracoval k tomu, že se nepovažuje za nic víc než za jeden z mnoha přírodních druhů, a který všechno ostatní vložil na bedra již překonané metafyziky a teologie, čímž nastolil naprosto fyzický ideál zdraví, síly a osobnosti, se musel nutně dostat do krize smysl studu. Taková je podstata dané situace.

Nejprve je zapotřebí upozornit, že v otázce studu musíme rozlišovat. Existuje stud, který je zcela konvenční a který pramení z následování společenských norem, aniž by o nich měl člověk nějaké hlubší povědomí. Takový stud může mít nanejvýš atavistickou sílu vykrystalizovaných mravů. O tomto studu, mimochodem spíše nezajímavém, zde není řeč. Existuje však i jiný stud, jehož kořeny jsou mnohem hlubší, poněvadž jeho hlavní příčinou je nelibost, jakou lidská bytost ve své celistvosti (a nikoliv taková, jak nám ji líčí Darwin) zakouší tehdy, když se dostane do stavu, který je vlastní nějakému zvířeti. Tento druhý typ studu, osobní a určitým způsobem aristokratický, se dnes stále více vytrácí, díky solidaritě se všeobecnou „fyzickou“ orientací, o níž jsme mluvili.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Naturismus a Animální ideál

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 20. dubna 1957. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Výraz „animální ideál“ použil jeden nedávný středoevropský spisovatel, který zkoumal severoamerickou kulturu. Lze ho však použít i k výstižnému pojmenování jisté orientace, dnes již velmi rozšířené v celém západním světe.

Jedná se o ideál biologického blahobytu a všemi dosažitelného komfortu, je to optimistická euforie kladoucí důraz pouze na zdraví, mládí, fyzickou sílu, hmotné zabezpečení a úspěch, a na primitivistické uspokojování potřeb týkajících se stravy a sexu. Tomu odpovídá zakrnělost jakékoliv vyšší formy vnímavosti a zájmu. Je to kulturou stvořený ideál člověka, který se vyvíjí jen v aspektech, díky nimž není o nic víc než jeden z živočišných druhů.

V tomto ideálu skutečně spatřujeme poslední a praktický důsledek posunu perspektiv, k němuž docházelo v průběhu vývoje západní civilizace, přičemž startovní čára se nacházela v intelektuální oblasti. Počínaje tzv. renesancí se člověk stále méně cítil jako privilegovaný tvor stvoření, a stále více si zvykal považovat se za jeden z mnoha přírodních druhů, tedy druhů živočišné říše. Jedním z nejpříznačnějších barometrických ukazatelů tohoto stavu se nakonec mělo stát zrození a hluboké zakořenění darwinismu s jeho teorií přirozeného výběru. Za jednotlivými teoriemi, scientismem a biologií pak samovolně následovaly logické konsekvence v podobě konkrétního druhu mentality a způsobu chování.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Pro a proti italských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 4. dubna 1954 v Meridiano d'Italia. Zveřejněný překlad původně jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Pokud jde o reakci na můj článek Nedostatky v Chování Italských Dívek, kterou uveřejnila Antonietta Fiumara, rád bych zdůraznil následující.

Je pravda, že bych měl svou kritiku nasměrovat obecně proti typu „měšťácké holky“, protože se nejedná pouze o italskou záležitost. Přesto však je třeba uznat, že procentuální zastoupení tohoto typu je v Itálii mimořádně vysoké. Navíc zatímco v ostatních zemích, zvláště pak ve střední Evropě, je v plném proudu proměna tohoto typu do pozitivní podoby (větší míra vnitřní svobody a větší upřímnost), v Itálii se situace maximálně zhoršuje: prostý, přirozený, tichý a usebraný typ nedávné měšťácké dívky se často proměnil v opovrženíhodný typ lehkomyslné a frivolní „slečinky“, která není ani ryba, ani rak, chtěla by být „moderní“ a nevázaná, a zatímco se vyžívá v líčení a ostatních věcech, jimž se často nevěnují ani „profesionálky“, zůstávají v ní ty nejhorší zábrany a předsudky domácího měšťáckého typu, takže zůstává jen naparáděnou kočičkou typu demi-vierge (polopanna). Tento typ je u nás velmi rozšířený, zatímco v jiných zemích téměř neexistuje. Jen stěží je možno tvrdit, že u jeho zrodu byl na vině hlavně muž.

Ponecháme-li tento zkažený produkt měšťácké společnosti na chvíli stranou, je jistě pravda, že určité – nesympatické a paralyzované – chování našich dívek do značné míry zavinilo chování italských mužů. Přesně na to jsem i já už dříve poukazoval. Například jsem napsal (v Dottrina della Razza): „Jistý typ muže, u nás bohužel velmi rozšířený, bezprostřední a řekněme také primitivní povahou svých erotických sklonů ženu plaší a zahání ji do obranné pozice. Tím podporuje nejrůznější nezdravé zápletky, nezdravé především právě pro něj. Dívka totiž nemyslí na nic jiného než na případný vztah s mužem a na to, jaký dojem u něj vyvolá, a zároveň se cítí jako žádoucí a pronásledovaná kořist, která si musí dávat bedlivý pozor, aby neudělala jediný chybný pohyb, navíc musí velmi pečlivě zvažovat každé přijetí i opuštění.“ Ve středoevropských a severoevropských zemích to muži mají mnohem snazší, právě proto, že se chovají úplně jinak. Uznat, že to tak je, však neznamená ignorovat to, co jsem odsoudil v chování našich dívek a co je důsledkem toho, že jim chybí charakter a vnitřní svoboda, a převládá u nich konformistický a utilitaristický přístup nad spontánností a idealismem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Nedostatky v chování italských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 14. března 1954 v Meridiano d'Italia. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jak říká jedno známé rčení, kdo zná dobře jen jednu zemi, nezná žádnou. Tím je myšleno, že tomu, kdo zůstává uzavřen ve vlastní specifičnosti, chybí širší rozhled. Pomocí širšího rozhledu by mohl svou specifičnost objektivně pochopit a zhodnotit, protože by měl srovnání s tím, co se liší od všeho, co pro něj až dosud bylo jediným hlediskem.

Toto měřítko můžeme dobře použít na mnoho věcí, které se týkají italského prostředí. Zde se omezíme pouze na otázku převládajícího a přetrvávajícího stylu italských dívek, přičemž zvláště přihlédneme k problematice sexu. Na to, že u nás v této oblasti věci zdaleka nejsou v pořádku, jsme poukázali již vícekrát. Poukázali jsme také na to, že už zkušenost války, jež v ostatních zemích (zvláště pak ve Vilémově a Sudermannově Německu) dokázala způsobit značné proměny mravů v pozitivním smyslu slova (ve smyslu větší vnitřní svobody, toho, co je podstatné, a vytrhání vyježděných kolejí), se v Itálii jak se zdá nedotkla ničeho podstatného. Kromě toho, že nepatrně vzrostla pramálo zajímavá finanční korupce jakožto jakési dědictví „vazalství“, co se týká zásad chování, o kterém nyní budeme mluvit, zůstalo všechno více méně při starém.

Záchytnými srovnávacími body pro nás mohou být především země střední a severní Evropy; do jisté míry k nim můžeme započíst také Francii, avšak jednoznačně vyloučit musíme Anglii a zvláště pak Ameriku, kde se věci mají ještě hůře než u nás, i když z úplně jiných důvodů. Stejně tak musíme vyloučit východoevropské země. Zároveň však musíme podotknout (a tím riskujeme, že vyvoláme skandál), že by na tom byly tyto země hůř než Itálie. Divošská primitivnost a instinktivnost (s níž se ostatně setkáváme i v některých italských provinciích, které jsou obecně považovány za málo „rozvinuté“, jako je jih, Abruzzy či Sardinie) zaručují, že ve vztazích panuje alespoň větší míra upřímnosti a spontánnosti, což ale má i své překážky a nebezpečí.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Italské dívky

Následující text je slovenským překladem článku Julia Evoly. Zveřejněný překlad původně vyšel na webu Integra!

***

Stredomorská žena vedie svoj život takmer bez výnimky veľmi jednostranne a, pravdu povediac, primítívnejšie než muž. Vôbec nemienime vychvaľovať maskulinizovanú ženu alebo „priateľku“, je však faktom, že stredomorská žena takmer vždy ignoruje vytvoriť si vlastný autonómny život a osobnosť, nezávislé od zaujatosti sexom, než aby si mohla dovoliť istú slobodu a nepredpojatosť v oblasti sexu, porovnateľné so správaním Viedenčaniek, Berlínčaniek či Dánok.

Vnútorný život väčšiny našich dievčat sa vyčerpáva v zaujatosti sexom a všetkom tom čo môže slúžiť „vzhľadu“ a prilákať muža do ich okruhu. Príliš často vidíme slečinky a ženy, ešte držiace sa rodiny ako ochrannej ohrady, vystrojené a zmaľované tak ako to na severe nerobia ani professionals. Stačí sa prizrieť jednej veci, aby sme si všimli, že, napriek všetkému, ich jediným záujmom je muž a vzťahy s ním. Je to tým jasnejšie, čím viac sa to maskuje za všemožné meštiacke obmedzenia, čiže vedomé a racionalizované predstieranie zrieknutia sa. S tým sa viažu pochopiteľné komplikácie, vyplývajúce z príslušných sklonov muža.

V uliciach veľkomiest je možné každý deň vidieť, ako dievča prechádzajúce popred skupinu mládeže sprevádzajú „napäté“ pohľady, akoby vôkol bolo toľko Don Chuanov alebo vyhladovaných mužov čo prežili celé roky v polárnych oblastiach či Afrike. Zatiaľčo ona – svojim vzhľadom, chôdzou, oblečením i všetkým ostatným – vôbec nerobiac tajomstvo zo všetkých svojich ženských kvalít, predstiera najvyššiu ľahostajnosť a „odstup“ (aj keby išlo len o maličkosti, ťažko by sme v nej niečo jej našli, okrem tej biologickej skutočnosti, že sa náhodou narodila ženou). Svedok takýchto scén sa môže seriózne spýtať, či si ona ani tí ostatní nemohli vymyslieť na zábavu nič lepšie od podobných komédií.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Řád železné koruny

Následující text je českým přepisem slovenského překladu článku Julia Evoly. Zveřejněný slovenský překlad původně vyšel na webu Integra!

***

S pádem Římské říše se, z potřeby zachování a obrany duchovních hodnot uprostřed politického chaosu a morálního rozkladu doby, zrodily první asketické řády.

S příchodem podobné situace, hluboké krize postihující moderní svět, je vhodné, aby bylo něco podobného zřízeno i dnes. Právě k tomu byl navržen Řád Železné Koruny. Toto označení nesouvisí se starověkou italskou korunou, ale s myšlenkou svrchovanosti určené duchovními podmínkami s odkazem na kov, který je nejlepším symbolem síly, tvrdosti a nepoddajnosti, což musí být charakterové rysy mužů Řádu na obranu ducha.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Mystéria Mithry

Následující text je slovenským překladem článku Julia Evoly. Zveřejněný překlad původně vyšel na webu Integra!

***

„Ak by kresťanstvo podľahlo nejakej smrteľnej chorobe, svet by bol mitraizovaný,“ napísal raz Ernest Renan. Podľa rozšíreného názoru, zdielaného veľkou časťou odborníkou, mitraizmus bol najsilnejšou a najlákavejšou konkurenciou akú kedy kresťanstvo postretlo. Mitraizmus prišiel do Ríma počas prvej polovice prvého storočia pred Kristom a dosiahol svoj vrchol okolo tretieho storočia novej éry. Časom sa rozšíril do ďalekých kútov ríše, kde priťahoval najmä bývalých legionárov ktorí sa dali na obrábanie pôdy. Mitraizmus vyhovoval ich mužnému a bojovnému duchu a cisári ako Hadrián, Commodus a Aurelianus boli zasvätení do jeho mystérií.

Koncom druhého storočia našej éry, bol mitraizmus oficiálne uznaný vyznaním Impéria, s Mitrom ako jeho patrónom a zástancom. Mitrov kult tiež splynul s kultom slnečného boha Hélia, ktorý bol považovaný za suverénnu a nepremožiteľnú božskú moc. 25. decembra, na deň zimného slnovratu (dies natalis Solis invicti Mithra), bol slávený opätovný východ Slnka ako jeden z najdôležitejších mitraických sviatkov. V ich podvratnej činnosti, kresťania prevzali tento sviatok a spravili z neho Vianoce. Verí sa že Constantín váhal medzi kresťanstvom a mitraizmom, zatiaľ čo Julián sa stal známym zasvätencom do týchto mystérií. Tento cisár použil mitraizmus, ako aj neoplatonickú metafyziku a mysterijné tradície, v svojom smelom a ušľachtilom pokuse obnoviť rímske kulty, aby čelili rýchlemu šíreniu sa kresťanskej viery.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články