☉ JuliusEvola.cz

Sekce „Články“

Předmluva k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna

Následující text je slovenským překladem Evolovy předmluvy k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna. Přeloženo z ruského překladu textu, který vyšel jako příloha ruského vydání zmíněné Meyrinkovy knihy, Ангел западного окна, Энигма, Москва, 2008.

***

Anjel západného okna je posledným románom Gustava Meyrinka. Prepletajú sa v ňom motívy, vyskytujúce sa už v jeho skorších knihách. Na jednej strane, Anjel západného okna, ako aj Alchymistické poviedky, predstavuje rekonštrukciu života skutočne žijúceho adepta, v podobe umeleckého rozprávania. Na strane druhej, v románe prevládajúca téma prebudenia, akejsi podstaty v súčasnom človeku, podstaty patriacej k inej vzdialenej dobe a prejavujúcej sa v priebehu storočí v potomkoch, ho zbližuje so skoršími dielami autora – Valpuržina noc, Biely dominikán, Golem.

Tento krát si Meyrink vyberá postavu Johna Dee (1527-1608), slávneho vedca a adepta magických, astrologických a hermetických disciplín, žijúceho v Anglii v čase vlády královnej Alžbety. Považujeme za možné, že spisovateľ bol oboznámený so zvláštnymi rukopismi, týkajúcimi sa života Johna Dee, preto nie je možné stanoviť hodnovernosť niektorých faktov, uvedených v románe a rozchádzajúcich sa s životopisnými údajmi, tohto takmer legendárneho alchymistu, obsiahnutými v Britskej encyklopédii. Napríklad, historicky nie je dokázaný ani šľachtický pôvod rodu Dee, ani jeho genealogické nároky zakladajúce sa na veľmi pochybných príbuzenských vzťahoch s Hoëlom Dhat.

Dokumentačne potvrdeným faktom je uväznenie Johna Dee, pre podozrenie z vykonávania magických operácií, namierených proti kráľovnej Márii (Krvavej Mary). Oslobodený však bol rozhodnutím súdu a nie následkom romantického zásahu princezny Alžbety, vtedy ešte nesediacej na tróne. Historicky potvrdenými sú tiež vzťahy Dee s Dudleym, Łaskim a Edwardom Kelley. Posledného, mizerného šarlatána s odrezanými ušami, predstierajúceho získanie kameňa mudrcov, užíval John Dee ako médium na svojich seansách zaklínania duchov. Pravými sú tiež v románe opísané cesty Johna Dee a ním získaná sláva svetla európskej vedy aj jeho útek z Anglie roku 1548, príčinami ktorého bolo podozrenie z politického sprisahania a škandál vyprovokovaný inscenáciou Aristofanovej hry Mier, aj podpálenie zámku v Mortlake aj roztržka medzi ním a Kelleym, i jeho smrť v úplnej biede v Mortlake v decembri 1608. Predsa však v románe nieje zmienené, že hneď po návrate z Bohémie roku 1595, bol Dee menovaný predstaveným Manchesterského kolégia.

Pokračovat na článek... Publikováno: 21. 8. 2014 | Články

K tajemství degenerace

Následující text je překladem Evolova článku, jenž vyšel časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 6. 2013 | Články

Nietzsche pro dnešní dny

Následující text je překladem článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na Gornahoor.net.

***

Zdá se, že byl v Itálii vzkříšen zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným znamením tohoto je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdia, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak překlad německé excelentní systematické práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k položení této otázky: mimo význam který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho myšlenky znamenat dnes a, přesněji řečeno, které jeho myšlenky zůstávají v platnosti?

Závažnost tohoto problému vyjevil Reininger poznámkou, že postava Nietzscheho má též kvalitu symbolu a že jeho persona současně ztělesňuje jakousi záležitost: „je to záležitost moderního člověka za kterou se bojuje, záležitost člověka s kořeny již ne v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi vrcholky civilizace a propastmi barbarství, hledajícího sebe, tj., dovedeného k tomu, aby dal sám ze sebe uspokojivý smysl existence, pro vše zatlačené přímo k němu.“

Můžeme hlouběji specifikovat toto hledisko zabírající se problémem člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době kdy „Bůh je mrtev“, hledisko vystavěné na základech toho, co nechal Nietzsche svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř banální podobě; jde o hledisko člověka doby, kdy veškeré vnější opory selhaly a kdy – jak již řekl náš filosof – „poušť roste“.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 2. 2013 | Články

Ženský narcisismus a komplex méněcennosti

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 11. ledna 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Skutečnost, že se feminismus zrodil v anglosaských zemích, nemá příčiny sociální, nýbrž vnitřní a hluboké, poněvadž vychází ze zneuznání složité ženské přirozenosti a z potlačení jejího normálního sexuálního života. Za to může- jak už jsme uvedli v dřívějším článku – ve zmíněných zemích puritánská protestantská výchova a falešná představa o morálce a „úctyhodnosti“.

Kdosi příhodně poznamenal, že sexuálně uspokojená žena nikdy necítí potřebu napodobovat muže a ani ji nenapadne, že by ji nějak oslabovalo, když se s ní zachází „jen jako s ženou“. Dobře ví, jak se prosadit, a nemusí vůbec ničeho litovat. Vždyť sama historie nám ukazuje, jaký umělo mít ženské pohlaví v tomto směru vliv, ať už blahodárný či zhoubný. Takový vliv si žádná žena, která sestoupí na křižovatku mužských činností, nikdy nedokáže vydobýt. Pravé příčiny feminismu spočívají v hluboké nedůvěře ženy k sobě samotné, v nepřiznaném pocitu domnělé méněcennosti. Je to žena, která má vnitřní „zábrany“ ve své oblasti, a snaží se nabýt hodnoty před sebou sama tím, že se poměřuje s mužem na poli činností, které jsou vlastní jemu. Feminismus, stejně jako jakýkoli podobný směr, je tedy vlastně únik.

Dalším takovým únikem v anglosaských zemích, a zvláště pak v Americe U.S., je alkoholismus. Statistika „Americké protialkoholické ligy“ z roku 1948 uvádí, že v Americe existuje minimálně osm set tisíc mladých žen, které notoricky holdují alkoholu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články

O úchylkách způsobených výchovou u anglosaských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 12. leden 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jeden člověk, který tomu nepochybně rozuměl, zastával názor, že ty „nejnemožnější“ dívky jsou anglosaské; hned potom následují Maďarky a Slovanky, pak Italky, poněkud lepší úroveň mají Francouzsky, po nich následují Středoevropanky, Němky a Vídeňačky. Přitom nebyl brán v úvahu pouze jejich vzhled, řekli bychom efekt, ale vůbec vztahy mezi dvěma pohlavími v jejich celistvosti, posuzované podle toho, nakolik jsou opravdové a normální.

Musíme uznat, že toto pořadí v mnohém odpovídá pravdě. A existuje-li nějaký ženský typ, který se stal deviantním, pak jím je právě ten anglosaský, a to jak britský, tak ten americký U.S. Deformace, kterou tento typ představuje, navíc není vrozená. Jde o „produkt kultury“; je to výsledek spletitého procesu, u kterého by bylo velmi zajímavé analyzovat začátky a jednotlivé fáze. Nepochybně v tom sehrály významnou roli dvě věci: protestantské puritánství a to, jakou hodnotu si v těchto zemích žena sama přisoudila a nechala druhé pohlaví, aby ji akceptovalo. Co se týká puritánství, chová v sobě jakousi teologickou nenávist pro sex všeobecně, přičemž tato nenávist ovlivnila výchovu, která považuje už od počátku vše, co souvisí se sexuálním životem, za disgusting, čili za něco „zvířecího, nesprávného a vadného“. Zatímco by však z toho mělo logicky vyplývat jisté pohrdání ženským pohlavím, jak tomu bylo v první staletích křesťanství, u Anglosasů došlo k pravému opaku. Kdo u nich nežil, nemůže si vytvořit představu o tom, jaký význam má žena v jejich společenském, ale i intelektuálním životě. Můžeme zde skutečně mluvit o „třídním vědomí“ nebo o „tělesném duchu“, před nímž muž kapituloval. Žena, dívka, ze sebe vytvořila abstraktní figurku údajné „respektování hodné“ a nedotknutelné „důstojnosti“. Zpočátku ji vnucovala muži, avšak nakonec jí sama uvěřila, a aniž by si toho všimla, stala se nakonec její obětí a otrokem.

Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články

Baron von Ungern-Sternberg

Následující text je překladem Evolova článku. Přeloženo podle webu Counter-Currents.com

***

V poslední době se objevila spousta spisů o postavě, o níž se, i přes její mimořádný význam ve vřavách první světové války, ví jen málo: mluvím o Romanu Nikolaji Maximilianu von Ungern-Sternbergovi.

Ferdinand Ossendowski byl prvním, kdo o něm, s využitím patřičných dramatizačních efektů, psal ve svém slavném a docela kontroverzním díle Bestie, lidé a bohové. Následoval „beletrizovaný“ životopis barona Ungern-Sternberga, který vydal Vladimir Pozner pod názvem Krvavý baron: Příběh Ungern-Sternberga. Pak vyšel další fiktivní životopis od Berndta Krauthoffa: Ich befehle: Kampf und Tragödie des Barons Ungern-Sternberg.

Tyto knihy však, jak se zdá, ukazují obraz postavy Ungern-Sternberga, jehož život a skutky byly dost složité a záhadné, pouze nedostatečně, což dává velký prostor fantaziím. Slavný francouzský tradicionalista René Guénon přispěl k lepšímu poznání barona publikováním pasáží z dopisů napsaných v roce 1924 majorem Alexandrovičem, který velel mongolskému dělostřelectvu v letech 1918 a 1919 pod přímým velením Ungern-Sternberga, což dokazuje jejich autenticitu. Tyto dopisy zároveň poukazují na to, jak často názory autorů beletrických životopisů vycházely z nesprávných informací – a to i ohledně baronova konce.

Ungern-Sternberg byl potomkem staré baltské rodiny. Může být považován za posledního nesmiřitelného nepřítele bolševické revoluce, proti které bojoval s vytrvalou a neuhasitelnou nenávistí. Jeho nejdůležitěší vojenské skutky probíhaly v atmosféře nasycené magií a nadpřirozenem, v srdci Asie, pod vládou dalajlámy, „žijícího Buddhy“.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Sjednocená Evropa: Duchovní předpoklad

Následující text je překladem článku Julia Evoly. Překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com

***

Prvním politickým krokem k vytvoření sjednocené Evropy by bylo vystoupení všech evropských vlád z pokrytecké organizace Spojených národů, pokud jí vůbec někdy byla.

Základ pro evropskou iniciativu musí být pečlivě připraven; nicméně problémy konkrétní politické taktiky nespadají do rámce tohoto tématu. Můžeme zde pouze zdůraznit, že to, čemu věříme, musí být formální, duchovní a doktrinářský základ sjednocené Evropy.

„Federalistická“ a „asociativní“ řešení, ekonomická a vojenská spolupráce – to jsou všechno předpokládané projevy organického charakteru Evropy (nebo jejího nedostatku). Předpokladem skutečně evropského celku musí být spojená síla ideje a tradice, s níž je Evropa neodvolatelně spojena. Někteří se přou, že národní stát, který není božsky ustanoven, ale vytvořen určitými skupinami, jež uspěšně povstaly k historickým úkolům, je modelem pro jednotící evropský národ. Dle tohoto názoru existuje duchovní předpoklad pro sjednocenou Evropu v mýtu o společném osudu, chráněném „národními revolučními“ skupinami z Evropy. Tento názor není na místě. Zrod evropských národů byl většinou dílem dynastií, představujících tradici věrnosti příslušné koruně. V každém případě faktory, které vytvořily evropské národy, udržují evropskou nejednotnost od Stoleté války do současnosti.

Ty, kteří mají duchovní a tradicionální chápání Evropy, můžeme rozdělit na ty, kteří věří v Impérium popsané výše, a ty, kteří mluví o Evropě jako o národě. Koncept národnosti je dle mého názoru nevhodný. Pojem evropské jednoty je duchovní a nadnárodní. Domácí národnost, etnická skupina existují v podstatě na naturalistické „hmotné“ úrovni. Evropa (Europa una) by měla být něčím víc než je toto. Starý nacionalismus a zášti jsou jen naroubovány na Evropu, kdy je nadvláda určitého národa uplatněna vůči zbytku Evropy. Evropské Impérium bude patřit do vyššího řádu než části, z nichž se skládá, a být Evropanem by mělo být chápáno jako něco kvalitativně odlišného od toho být Italem, Prusem, Baskem, Finem, Skotem nebo Maďarem, něco, co se odvolává na jiný aspekt naší povahy. Evropský národ předpokládá vyrovnání a zrušení všech „soupeřících“ národů v Evropě i dále.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Význam a kontext zenového buddhismu

Následující text je překladem článku Julia Evoly. Přeloženo podle JuliusEvola.com

***

Zenový buddhismus vyvolal na Západě díky knihám a esejím D. T. Suzukiho, které se týkaly právě zenového buddhismu, velký zájem. Tato popularita je dána paradoxním setkáním mezi Východem a Západem. Nemocný Západ chápe, že zen může nabídnout něco „existenciálního“ a surrealistického. Zenová představa o duchovní realizaci prostá jakékoli víry a jakýchkoli pout, nemluvě o nějakém přeludu okamžitého a bezdůvodného „duchovního průlomu“, má fantastickou přitažlivost pro mnoho obyvatel západu. Nicméně toto je pravda jen z části. Je zde značný rozdíl mezi duchovním rozměrem „filosofie krize“, která se v důsledku materialistického a nihilistického vývoje stala populární na Západě a duchovním rozměrem zenu, který zakořenil v duchovnu buddhistické tradice. Každé skutečné střetnutí mezi zenem a Západem předpokládá u obyvatele Západu výjimečné predispozice nebo schopnosti k metanoi. Metanoiou myslím vnitřní obrat, který není myšlen v úrovni něčích intelektuálních „postojů“, ale spíše na úrovni, na níž je v každém čase a prostoru postavena hlubší realita.

Zen má tajnou doktrínu, kterou nelze najít v posvátných textech. Ta pochází od Buddhova žáka Mahákášjapy. Tuto tajnou doktrínu do Číny přinesl v 6. století n. l. Bodhidharma. Kánon byl předáván v Číně a Japonsku prostřednictvím učitelů a „patriarchů“. V Japonsku jde o stále živou tradici, která má mnohé příznivce i odpůrce a četné „meditační síně“ zvané Zendo.

Pokud jde o duchovní základ, lze říci, že zen je pokračováním původního buddhismu. Buddhismus vznikl jako prudká reakce na teologické spekulace a mělký ritualismus, do nichž prostřednictvím hinduistické kněžské kasty zdegenerovala posvátná a živá moudrost starověku. Buddha to radikálně popřel: zaměřil se spíše na praktický problém – jak překonat to, co se v lidové mysli označuje jako „životní utrpení“. Podle esoterických nauk je za utrpení považován stav nemohoucnosti, neklidu, „žízně“ a zapomnění typických pro obyčejné lidi. Na to navazovala cesta vedoucí k duchovnímu probuzení a nesmrtelnosti bez vnější pomoci. Buddha ukázal cestu tomu, kdo k ní cítil potřebu. Je dobře známo, že Buddha není jméno, ale titul znamenající „Probuzený“, „Ten, kdo dosáhl probuzení“ nebo „probuzení“. Buddha mlčel o svých zkušenostech, protože chtěl odradit lidi od spekulací a filosofování nad prvenstvím jeho činu. Proto, na rozdíl od svých předchůdců, nemluvil o Brahman (absolutno) nebo Átman (transcendentní já), ale, s rizikem nepochopení, pouze o „nirváně“. Někteří si dokonce, kvůli svému nedostatku pochopení mysleli, že nirvána měla být identifikována s „nicotou“, nevýslovnou a mizící transcendencí na hranici nevědomí a nevědomého nebytí. Takže během dalšího vývoje se buddhismus stal přesně tím, proti čemu Buddha bojoval:náboženstvím s kompletním dogmatismem, rituály, scholastikou a mytologií. Následně došlo k jeho rozlišení do dvou škol: mahajána a hinajána. Mahajána měla původně velkolepější metafyziku, ale nakonec se spojila s těžko pochopitelnou symbolikou. Učení druhé školy bylo přísnější a stalo se pouhou starostí o morální klášterní disciplínu. Původní jádro buddhismu, jeho esoterické učení o osvícení, bylo téměř ztraceno.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

O čistotě jako metafyzické hodnotě

Následující článek byl převzat z revue Bilychnis, ročník XIV, sešit VI, červen 1925, str. (353-365). Bilychnis byl religionistický časopis teologické školy v Římě, založený roku 1912 a vycházející měsíčně až do roku 1931. Smyslem tohoto časopisu bylo vytvořit „místo setkání“ významných autorů s mezinárodní reputací a podpora dialogu mezi věřícími a nevěřícími a mezi katolíky a protestanty. Obraz dvojité lucerny Bilychnis (používané ranými křesťany v katakombách) představuje oheň usmíření víry a vědy. Všechny články, které v tomto časopise publikoval Julius Evola, byly sebrány a vydány pod názvem I saggi di Bilychnis, (ed. Claudio Mutti), Edizioni di Ar, Padova 1987. Přeložil Josef Bradáč. Vyšlo v knize „Člověk tradice 2“.

***

Snaha člověka o překonání světské nahodilosti a mizérie ve vztahu s božstvím může mít dva odlišné projevy. První způsob předpokládá odlišnost Boha od člověka, což znamená, že daný vztah nemůže být jiným, než vztahem vnějším, který je vlastní víře, modlitbě, zbožnosti a dodržování specifických morálních zásad, jimž se připisuje nadřazená platnost. Předpokladem druhého způsobu je naopak ideální spojitost mezi člověkem a Bohem, což následně znamená vztah ve smyslu skutečného ztotožnění, spojení člověka s Bohem, a to nikoliv slovy, myšlenkami nebo pocity, nýbrž zbožštěním samotného člověka. Taková je cesta mystiky a esoteriky, v protikladu k cestě devocionálního náboženství. Na té první cestě je stav lidské existence přijímán a vyživován pouhou vírou v onen život a vyšší zákon; smyslem druhé cesty je naopak skutečná a bezezbytková proměna stavu podléhajícího smrti a temnotě ve slávu života božského.

Na pozadí tohoto rozlišení vyvstávají dva diametrálně rozdílné způsoby realizace konceptu „čistoty“. Zde se budeme zabývat pouze esoterickou doktrínou očisty, doktrínou velmi podmanivou, o níž se ve stádiu současné kultury ví jen pramálo, pokud vůbec něco. V tomto výkladu se nebudeme zdržovat otázkou pramenů: v zásadě pocházejí z Východu, zvláště pak z tantrických škol a z magických a alchymických větví taoismu a mahajány, zmínky však nalézáme i v pozůstatcích řecké mysteriosofie a předsokratovské filosofie, v základech novoplatonismu a v určité křesťanské mystice – a krom toho ve zcela odlišných formulacích kabalistických, hermetických a rosekruciánských tradic. Tímto se tedy nebudeme zdržovat, jednak kvůli rozsahu, a jednak kvůli tomu, že je jen velmi obtížné ospravedlnit suchými kulturními odkazy to, co je člověk schopen chápat v míře, v níž mu jeho vnitřní rozpoložení umožňuje číst mezi řádky. Ale nejdůležitější důvod je tento: copak je důležité vykládat doktrínu v její logicko-metafyzické podstatě, když představujeme něco, co existuje samo o sobě, nezávisle na víře, na názorech a na množství prvků, jež se do ní mohly přimísit?

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články

Pan Gurdžijev

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 16. dubna 1972. Přeloženo z článku zveřejněného na Counter-Currents.com

***

Jedinců, kteří nám pomáhají poukázat na znepokojivou cestu, po níž se ubírá existence velké většiny lidí, je za těchto zhoršených podmínek málo a hrozí, že budou zaměňováni se šarlatány.Do této kategorie patří bez nejmenší pochybnosti „tajemný pan Gurdžijev“, tedy Georgij Ivanovič Gurdžijev (1866 – 1949). Přestože zemřel před mnoha lety, vzpomínky na něj a na jeho vliv jsou u mnoha lidí stále živé: svědčí o tom různé práce a dokonce i romány, které jsou mu věnované a v nichž se objevuje pod jiným jménem. Louis Pauwels, autor knihy Jitro kouzelníků, byl schopný publikovat více než 500 stran materiálu, který vyšel ve dvou vydáních a obsahoval velké množství dokumentů: články, dopisy, vzpomínky, svědectví – vše jen o Gurdžijevovi.

Ve skutečnosti Gurdžijev ovlivnil lidi z různých disciplín: filosofa Petra Demjanoviče Uspenského (který na základě Gurdžijevovy doktríny napsal práci nazvanou Hledání zázračného nebo knihu Psychologie možného vývoje člověka), spisovatele Aldouse Huxleyho a Arthura Koestlera, „funkcionalistického“ architekta Franka Lloyda Wrighta, Einsteinova žáka J.-B. Simpletona, doktora Wakeyho, jednoho z největších New Yorkských lékařů, Georgette Leblancovou nebo J. Sharpa, zakladatele časopisu New Statesman: ti všichni byli v kontaktu s Gurdžijevem, což na nich zanechalo dojem.

Naše postava se objevila poprvé v Petrohradě, krátce před Velkou říjnovou revolucí. Nevíme nic o tom, co dělal před tím: pouze tvrdil, že cestoval po Východě a hledal komunity, které spravují zbytky transcendentního vědění. Zdá se ale, že byl hlavním carským agentem v Tibetu, že odešel do důchodu na Kavkaz, kde byl jako dítě spolužákem Stalina.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články