☉ JuliusEvola.cz

Příprava ideje – zkouška vzduchem

Tento důležitý text vyšel původně pod názvem Preparazione dell’idea: La prova dell’aria jako článek Julia Evoly v týdeníku LA RIVOLTA IDEALE ve vydání z 10. dubna 1952. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize A Handbook for Right-wing Youth (Arktos 2017).

***

Staré iniciační rituály od noviců vyžadovaly, aby prošli zkouškou, která byla symbolicky nazývána jako zkouška vodou nebo dokonce zkouška vzduchem. V běžném materiálním životě jsme zvyklí utvrzovat ty věci, které nám skýtají pevnou oporu, takže se o ně můžeme opřít třeba i když se proti nim zrovna vymezujeme. Tohle představuje prvek „ne-já“, který já většinou potřebuje, aby samo sebe vnímalo, téměř jakoby prostřednictvím kontrastu. Od novice se čekalo, že prokáže svou schopnost aktivního jednání bez jakékoli opory tohoto typu, dokonce i když neměl kolem sebe nebo pod sebou ani žádný pevný a odolný element jako je země, místo ní byla tekutá voda nebo vzduch. Novic tak mohl prokázat svou svobodu, svou schopnost jednat skutečně z vlastní vůle, která vycházela přímo z něj.

Všechno tohle by se dalo dost dobře použít na oblast politiky, především na hnutí a lidi pronárodní fronty, počínaje MSI. Bylo by zajímavé vystavit tato hnutí s jejich lidmi „zkoušce vzduchem“. Co máme na mysli: předpokládejme, že současná vláda by najednou padla; že by se zrušily mimořádné zákony a odčinilo by se mnoho křivd; že by byl zrušen článek 16;[1] a tak dále – jinak řečeno, předpokládejme, že by byl vyhlášen „konec poplachu“.

Nu dobrá, a co by se v tu chvíli stalo? Viděli bychom, jak tihle prokáží schopnosti jako novic, který úspěšně složil „zkoušku vzduchem“? Nebo bychom spíše viděli, jak u některých nastane krize, zatímco ostatní jednoduše oněmí? Věci se mají takto: prolistujeme-li nacionalisticky orientovanými novinami, najdeme v nich téměř výlučně polemiky, útoky a kritiku. To znamená, že většina hnutí je mobilizovaná reakcí na nepřítele, že jejich raison d’etre spočívá v nepříteli, že jsou jím, takříkajíc, uváděny v pohyb. Ovšem co kdyby přestal nepřítel existovat? Pro mnohé by to byl teskný den. Nevěděli by, co dále říkat, psát, dělat. A zcela jistě by to, co by říkali, psali a dělali, bylo zcela rozdílné od toho, co by se od nich, na základě jejich dřívějších polemických a agresivních postojů, čekalo.

Nehovoříme zde ani tak moc o praktické stránce věci, jinak řečeno, neřešíme, do jaké míry by bylo třeba mít ve svých řadách náležitě kvalifikované „kádry“, muže s odpovídajícím postavením, znalostmi a zkušenostmi, kteří by mohli v hypotetickém případě „konce poplachu“ vystřídat současnou politickou třídu a ustanovit pravý – organický a jednotný – stát. Pojďme na doktrinální úroveň. Všichni dobře víme, že mnoho lidí se ptá: „Nakonec co vlastně MSI chce? Co chtějí pronárodní hnutí?“ V mezích doktríny je těžké dát na tyto otázky jasnou odpověď. Záležitosti pro-atlantismu nebo proti-atlantismu, záležitosti taktických koalicí a aliancí, vztah s církví a další jsou pouhé strategické a odvozené problémy. A na každý pád je lze jasně vyřešit jen tehdy, bude-li se vycházet z dobře definované, hodnot a principů politické organizace se týkající doktríny.

Jen málo autorů a „intelektuálů“ z MSI se o tyto věci zajímá a je schopno něčeho víc než jen obecných sloganů, hesel, a vágních patriotických narážek. Ve skutečnosti je situace taková, že by pro ně bylo dokonce lepší, když by se toho všeho zdrželi, protože pokud by je někdo skutečně následoval a bral vážně, že to, zač je třeba bojovat, je jejich politický ideál, plynuly by z toho opravdu tragické následky: poněvadž těch pár správně pochopených ideologických zásad, které byly dobře vytyčeny, zrazují socialistické tendence, které jsou více než pochybné a v našich očích představují zradu vůči hlavní stranické linii spočívající spíše v návaznosti na nejvyšší Evropskou politickou tradici.

Dáme-li těchto pár novinářů či intelektuálů zvolivších si špatně své povolání stranou, nezbyde nám tam, kde by se měl nacházet středobod všeho, téměř nic než vakuum. Středobodem by přitom měla být čistá politická doktrína, vztahující se k – ještě jednou do zdůrazním – pevně daným složkám, pravý opak polemik a odvozeností. Je to kvůli strachu? Odpor vůči jakékoli podobě intelektuální disciplíny? Tohle je ale jako bojovat bez cíle, holými pěstmi, bez generálního štábu, bez armády, v níž by byly koordinovány individuální činy, jejichž smysl plyne z dobře určených záměrů. Převládá takováto situace: publikace podporující MSI stále více obsahují články se záběrem počínaje tématem dne a konče útoky a polemikou, místo aby v nich byly články zaměřené na ideje a příspěvky vymezující nějaké principy, styl a náhled na život a na stát.

Následující by měly ony zastřešující „revoluční“ ideje rovněž reflektovat. Je dobré nezapomínat, že všem hlavním revolucím v Evropě předcházela precisní doktrinální příprava. Bylo tomu tak jak s francouzskou revolucí, tak s komunistickou revolucí, tak s nacionálněsocialistickou revolucí. Mnohem méně to platilo v případě fašismu, u nějž aktivismus výrazně předbíhal doktrínu – z toho také plynula slabost a rozporuplnost fašistického systému. Směřujme naše prostředky k ideálu, směřujme naše prostředky k vybraným „kádrům“: to je dnes podstatný úkol. V našem případě tomu mohou dokonce nahrávat existující okolnosti. Pokud by Scalbeova represivní opatření skutečně vstoupila v platnost, dalo by se toho využít, protože kdybychom omezili veškeré vnější, polemické nebo prostě útočné projevy na naprosté minimum, mohli bychom se zaměřit na vnitřní rozměr a vykonat smysluplnější přípravnou práci. Lenin svou doktrínu zformuloval – systematicky a jasně – v exilu a tichosti, aby s ní o něco později svrhnul staré Rusko. Hitler vyložil ideologická stanoviska svého boje během pobytu ve vězení. Vše klíčí ne z pouhého aktivismu, z reakcí a úderů tu či onde, nýbrž z postupně nastřádané síly, v níž se skrývá zárodečné semínko skutečně obrodného hnutí.

Poznámky

  1. ^ Článek 16 mírové smlouvy spojenců s Itálií, v českém právním řádu platné dodnes pod č. 5/1948 Sb. Tento článek zní: "Italie nebude pronásledovati nebo obtěžovati italské příslušníky, čítajíc v to členy ozbrojených sil, jen z toho důvodu, že v době od 10. června 1940 až do doby, kdy tato smlouva nabude účinnosti, dávali na jevo své sympatie k věci spojených a sdružených mocností nebo ji činně podporovali."