☉ JuliusEvola.cz

Rasa jako tvůrkyně vůdců

Tento text vyšel původně pod názvem La Razza quale Costruttrice dei Capi jako článek v novinách Regime Fascista ve vydání z 2. května 1939. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

V našem předešlém článku jsme v Dioramě uvažovali, zda by se měla rasová doktrína vedle obecného uplatnění v podobě rasové a národnostní hygieny – a přirozeně též vedle obrany našeho genetického dědictví proti křížení a míšení – omezovat na záležitost „výuky“, nebo zda by se u nás měla dříve či později stát základem skutečného „vzdělání“, které by mělo mít v ohledu k jisté rasové elitě zvláštní význam duchovní a politické povahy. Jinak řečeno, je třeba se tázat, zda bychom u nás měli vzhledem ke stejným požadavkům uskutečňovat ty samé projekty, jaké uskutečňuje německý nacionální socialismus. Přestože je nacionální socialismus pozdější záležitostí než italský fašismus, jeho projekty již získaly konkrétní podobu, jako třeba založení Adolf-Hitler-Schulen, získání kadetů pro Ordensburgen, pro sbor SS a jeho vůdcovské školy, a v Nationalpolitische Erziehungsanstalten (Napola, pozn. překl.). Ve skutečnosti všechny tyto německé instituce vykazují jasný záměr přikročit k politickému výběru, ve kterém musí mít rasová kritéria zásadní roli a hodnotu skutečně formativní síly.

Budoucí třída vůdců

Obecně je třeba uznat, že problém budoucí vládnoucí třídy je pro hnutí obrozenecké povahy jedním z nejzásadnějších: v prvních fázích boje o moc a konsolidaci proti vnějším nepřátelům je možné jej odložit, ale v další fázi je třeba se mu věnovat, aby se tak udržel a stabilizoval organismus, který byl stvořen manifestací „muže osudu“. Rasová doktrína musí přispět k dosažení takového úkolu, vzdálena tomu, aby se omezovala na akademickou sféru či aby se vyčerpávala v kulturních a propagandistických podobách. Samozřejmě je zde předpoklad, aby takováto doktrína byla chápána komplexním způsobem, tedy aby se neomezovala jen na oblast biologie a antropologie ("rasismus prvního stupně"), ale aby byla vedena k pojímání rasy jako reality duše, charakteru a způsobu života, a nakonec i jako „světonázoru“ a ducha ("rasismus druhého a třetího stupně").

Každý druh nerozlišujícího etnického míšení je z jedné strany následek útisku hmotnými, individualistickými a sentimentálními činiteli. Ze strany druhé představuje příčinu další degenerace národů a kultur. Na to je třeba nezapomínat. Konkrétní kritéria „rasismu prvního stupně“ by tedy neměla být při tvorbě vládnoucí třídy opomíjena. Zajisté, vzhledem k tomu, jak se dnes, a především v Itálii, věci mají, není nemožné, že fyzický vzhled dané rasy může být provázen psychickými rysy rasy jiné. Ovšem je neoddiskutovatelné – mimo naprosto výjimečné případy –, že když se pátrání a následný výběr omezí na shodu s rasovým typem, který považujeme za vyšší – jmenovitě s árijským nordikem –, je pravděpodobnější, že nalezneme shodné duchovní kvality – možná skryté, ale pravděpodobně ne zcela vymizelé –, než bychom objevili nahodilým pátráním, které by ignorovalo takovouto typologii tělesné rasy s jejími znaky dědičnosti a původu, které ve fyzickém a antropologickém smyslu představují relativní rasovou čistotu. Následky tohoto úkonu mají i nezanedbatelný přínos z hlediska prestiže a viditelného bytí příkladem, protože vůdci obdaření mimořádným mužným zevnějškem jsou na rozdíl od malých obrýlených a ohyzdných mužů zkřížených ras běžně vnímáni jako „ušlechtilí“.

Další selekce

Jakmile je prostředky rasismu prvního stupně rozpoznána daná oblast a je provedena prvotní selekce, měli bychom přejít skrze rasismus druhého a třetího stupně k dalším zkouškám v podobě průzkumu hlubších a zásadnějších kvalit, než jaké představuje vnější vzhled. Jednoznačnou charakteristikou současných obrozeneckých hnutí je jejich anti-intelektualismus, či chcete-li, jejich anti-racionalismus. Tato hnutí jsou prostoupena heroickými a činorodými silami, které nelze redukovat na abstraktní intelekt. Jeden z rozhodujících úkolů pro naši budoucnost bude propojení mýtů těchto hnutí s instinkty krve: jisté ideje s jejich výrazy, které představují „hybnou sílu“ pouze proto, že mají podmanivou moc nad národními masami, musejí nalézt způsob svého výrazu, který se přinejmenším v elitě organicky vztáhne k rase a tradici v nejhlubším smyslu, aby se tak ideje našeho hnutí odlišily od kolektivistických projevů a mýtů, které sice občas mohou v masách vyvinout stejnou moc, ale které jsou naprostým popřením všeho, čím je rasa, tradice a otčina.

Uvažujeme tedy o selekci druhého stupně, která by měla být provedena prostřednictvím důkladného a opakovaného šetření politického cítění ve skupině, která již splnila požadavky fyzického rasového výběru. Tato selekce by zahrnovala šetření, do jaké míry mají základní ideje fašistické revoluce své kořeny v krvi, aby tak mohly být přeneseny do hlubší reality, než jaká vychází buď z prostého rozumu, anebo ze zmateného nadšení. Těm, kdo uspějí a náležitými testy prokáží odpovídající schopnosti, by měly být svěřeny pozice vysokého politického významu, aby se tak rozvíjeli a posilovali náležitou disciplínou během výkonu toho, co se v Německu nazývá „Überwachung der nationalsozialistischen Weltanschauung“ (dohled nad nacionálněsocialistickým světonázorem). Podobně jako církev zřídila ve své sféře působnosti Svaté oficium s úkolem dohlížet na vše spjaté s ortodoxií, tak by měla zde probíraná elita na základě svého fašistického instinktu a rasové uvědomělosti dohlížet v rámci italské kultury na vše, co přímo či nepřímo souvisí s principy, které podmiňují fašistickou obrodu a které představují kořeny jejího rozvoje. Jednou z jejích úloh by bylo vykonávat kulturní očistu a zlepšování. Je třeba dohlédnout, aby se úkoly zásadního významu neponořily do bažiny byrokracie a aby se z nich nestala opatření chápaná a provedená do písmene přesně, ovšem ne ve správném duchu, který je v takto citlivé a diferencované oblasti věcí zásadního významu.

Vstříc novému „Řádu“

V Německu představuje nejserióznější uskutečněný pokus o vytvoření elity již výše zmíněný sbor SS. Je zajímavé, že Heinrich Himmler, vůdce tohoto sboru, který je možné též nazvat „Ochráncem a řádem nacistické revoluce“, je zároveň ředitelem tajné státní policie (Gestapo) a že ostatní vůdci pod jeho velením zastávají obdobné posty. Pozoruhodné je i to, že se Himmler spolu s celým svým sborem zodpovídá přímo a jen Hitlerovi. Z tohoto se můžeme přiučit o nezbytnosti, že pojetí „policie“ musí překročit úzké vymezení, které bylo kdysi vlastní starému demokratickému a positivistickému státu, v rámci kterého se policie potýkala pouze s delikventy nebo maximálně s podvratnými živly v tom nejužším a nejpřímějším slova smyslu. Nový totalitní Stát představuje organismus, který se musí chránit nejen proti skutečným poraněním, ale též proti veškeré sotva patrné infiltraci, proti všemu, co jej může oslabit a ulehčit tak práci bakterií a toxinů. V tomto ohledu je potřeba zásahu, který není pouze obranný, ale též preventivní a představující protiútok. V této souvislosti se stává zřejmé, že tyto úkoly nemají mnoho co do činění s nějakými paragrafy trestního či jiného zákoníku. Spíše vyžadují promyšlené úkony dohledu a ochrany, které vnímají morálku a ducha jako velice důležité, a které by měly spíše než povahu „policie“ povahu Svatého oficia v tom nejlepším smyslu, protože by zohledňovaly, že skutečná moc revoluce spočívá ve světonázoru a v jejích velikých fundamentálních idejích, a že jejich pokřivení či oslabení by bylo též předzvěstí fatálního úpadku stranickopolitického organismu v úzkém významu tohoto pojmu. I v této oblasti je zjevné, že nic by nebylo smrtelnější a neschopnější než byrokracie, že nic nemá zásadnějšího významu než jemná vnímavost, rasová vnímavost, než instinkt, který je schopen se rozvinout dokonce i v oblastech hraničících s tím, co je skryté.

Jelikož naši pozornost oprávněně upoutal dokument známý pod názvem „Protokoly sionských mudrců“, musíme si položit otázku, zda si můžeme dovolit podceňovat nesnáze spjaté s úkolem zformování složek, které by se svými možnostmi mohly alespoň rovnat skrytým vůdcům světového rozvratu a které by znaly veškeré jejich prostředky. Uvažujeme-li takto, můžeme spatřit význam, jaký tato idea rasově duchovní elity – které byly věnovány naše předešlé úvahy – musí mít. Jak se bude rozvíjet, bude možné, aby přerostla přes oblast pouhého národa a dokonce i přes oblast organizace, jakou je slavná výzvědná služba, aby tak vykonala úkoly – nyní omezené územím vlastních národů –, které jsou pouze potenciální i pro samotné nacionálněsocialistické SS. Dá se říci, že tímto způsobem je možné vystoupit k ideji vojenského Řádu – ve starém, středověkém smyslu –, který je taktéž řádem duchovním, a který je vybudován tak, aby bránil tradici a útočil na nepřítele ve všech jeho podobách – viditelných i neviditelných – kdekoliv jen bude a v jakémkoliv přestrojení – ať už sociálním, politickém, kulturním či dokonce vědeckém: krátce řečeno, aby byl pozitivním protějškem soudržného celosvětového spiknutí a internacionální fronty subverze.

Přirozeně, než se dostaneme na tuto úroveň, bude třeba dlouhého období průprav, výběrů a vnitřního i vnějšího – politického a sociálního – organizování elity, o níž tu jde řeč. Nicméně v této fázi je hlavní věcí to, abychom si uvědomili předpoklady a abychom ustanovili principy: přenést se přes obecné, politické, propagandistické a lidové stadium rasového uvědomění, přejít ke konstruktivní, seriózní, rozlišující a vzdělávací fázi pomocí zřízení náležitých institucí a svěření moci s přesně určenou zodpovědností těm, kdo mají díky přízni osudu vhodné předpoklady k vedení – skrze více než jen pouhá slova a teorie –, což by bylo skutečně možné označit za seminář budoucích vůdců.