☉ JuliusEvola.cz

Je naše společnost gynekokratická?

Tento text Julia Evoly vyšel původně jako předmluva k italskému vydání knihy J. J. Bachofena Das Mutterrecht (Le Madri e la Virilita Olimpica, 1949). Český překlad je pořízen prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

V Itálii bylo v poslední době napsáno mnoho o J. J. Bachofenovi, basilejském mysliteli a Nietzscheho současníkovi, jehož geniální dílo zůstalo během jeho života téměř bez povšimnutí, zato se však především dnes těší velké pozornosti, a to obzvláště v Německu. Bachofen se věnoval zkoumání starých civilizací klasického světa středomoří, především pak jejich etnicko-náboženských, symbolických a mytologických aspektů, a jeho fundamentální představa o této oblasti je představa o prapůvodní opozici mezi heroickou, „solární“, olympskou, virilní duchovností, a duchovností „chtonickou“, „lunární“, feminní. Právě v tomto duchu interpretoval náboženské koncepce, sociální systémy, mýty, symboly a právněpolitické formy starých civilizací, během čehož si stále více všímal interferencí mezi vlivy vztahujícími se k různorodým formám duchovna, které lze dnes jednoduše vztáhnout k rozdílným rasovým komponentám archaického světa středomoří: k „solární“ či „uranické“ civilizaci, související jasně s árijskými rasami, a k chtonickým a feminním civilizacím, souvisejícím naopak s rasami předárijskými či antiárijskými.

Kromě toho však Bachofenovy názory nemají hodnotu pouze retrospektivní, ale nezřídka také poskytují skrze mnohdy ohromující analogické vztahy důležité referenční body pro pochopení těch nejhlubších významů některých aspektů naší moderní civilizace. Právě z tohoto důvodu si myslíme, že by nemuselo být zcela nezajímavé rozvinout na toto téma několik úvah.

Předně bychom se chtěli zastavit u podstaty a nejrůznějších aspektů civilizace, kterou Bachofen nazývá Mateřskou civilizací či gynekokracií (z „gyne“ a „krateia“, což znamená: vláda žen) a která je, dle nás, ztotožnitelná s předárijskými a antiárijskými civilizacemi středomoří.

Prvním distinktivním rysem takovéto civilizace je „telurismus“ (od „tellus“, což, stejně tak jako od slova „chthonos“ odvozené adjektivum „chtonický“, znamená „zemský“). Takováto civilizace považuje za nejvyšší zákon zákon země. Země je Matka. V podobě Božské ženy, Velké Matky Života, zosobňuje to, co je věčné a neměnné. Sama zůstává stále stejnou a neúprosnou, zatímco vše, co tvoří, má zrození a úpadek, čistě individuální omezený a pomíjivý život. Veškerá síla a mužnost tak nabývá zatemnělé, divoké, vskutku „chtonické“ a „telurické“ povahy, protože postrádá duchovní a nadpřírodní virilitu. A jestliže výraz „telurický“ obecně vzato přivádí člověka k myšlence na seismickou aktivitu, je tato asociace idejí do jisté míry správná. V chápání světa byla starými národy virilita, se svým prototypem božské postavy jako je Poseidon, zvaný též „zemětřas“, bůh chtonického podsvětí a rozbouřených vod, analogicky spojována se silami vášnivosti a instinktů. Obecněji řečeno, věk civilizací Matky je „telurický“ s ohledem k jeho smyslu pro osud, nevyhnutelnost, pomíjivost, pro život smíšený se smrtí, který je zdrojem divokých a nezkrotných popudů.

Matriarchát, „gynekokracie“, vláda Démétér nebo Afrodity – v níž měla na rozdíl od prvně jmenované Božská Matka současně i smyslné rysy – je pro Bachofena sociálním vyústěním tohoto ústředního náhledu. Kdekoliv je Velká Matka (Magna Mater) považována za ústřední princip, nabývá zcela přirozeně pozemská žena, která se jeví jako jeho nejbližší inkarnace, náboženské vážnosti a nejvyšší autority. Právě zásadně ona se zdá být dárkyní života a muž je ve vztahu k ní pouze jakýmsi nástrojem. Ve svém mateřském aspektu tak zosobňuje zákon, to ona je skutečným základem a středem rodiny. Jako milenka je ve svém afroditickém aspektu opět vládcem nad mužem, který je pouhým otrokem její smyslnosti a sexuality, pouhou „telurickou“ bytostí, která nachází svůj klid a své vytržení pouze u ženy. Z tohoto důvodu mají rozličné typy asijských královských žen afroditické rysy, především u starých civilizacích semitského původu, a královny-milenky udělují muži moc a stávají se centrem nejvyššího vyzdvižení života, a tak i symbolem civilizace, která je v podstatě založena na fyzické a smyslové stránce existence. Ovšem kdekoliv má žena více „deméterických“ než „afroditických“ rysů (mýtická Démétér měla nejčastěji cudnou mateřskou povahu), vystupuje ve starém světě také jako inatrix, jako ta, kdo zajišťuje a kdo se účastní nejvyšších mystérií. V civilizacích, ve kterých virilita znamená pouze materiálno, získává žena, ať už z důvodu záhady plození nových generací či z důvodu své jemné dovedností lásky a šarmu, náboženské rysy, a stává se referenčním bodem kultů a iniciací, které slibují spojení s Životadárnými Matkami, s kosmickou duchovností, s mystériem lůna země ploditelky.

Z toho vyplývají další dvě charakteristiky zde diskutovaného typu civilizace, jmenovitě prvek „dionýský“ a „lunární“. Mystérium těchto prvků, které mohou být zprostředkovány ženou, nemůže být mystériem olympské, apollónské a solární duchovnosti, nemůže být spjaté s virilní a heroickou zářností smrtelné existence vedené ideou, jež je v souladu se symbolismem převzatým ze sluneční a hvězdné povahy nebe oproštěna od jakékoliv promiskuitní smíšenosti s hmotou a vznikáním a jež je živoucím a zářným světlem v sobě samé.

Takový byl oproti tomu „uranický“ ideál (z „ouransos“, „nebe“), který byl specifický pro jiný typ duchovna. Mystérium Matky vede spíše k jakési obdobě panteistického rozpuštění. Jde o beztvaré osvobození, kterého je dosaženo, nikoli kterého se dosahuje, při chaotických zážitcích, v nichž se smyslový prvek zvláštním způsobem mísí s nadsmyslovým a „telurická“ stránka se ukazuje ve smyslu „posvátných orgií“, v mystické exaltaci kombinované s každým excesem a se všemi druhy divokých manifestací. Takové bylo obecně vzato „dionýství“.

To proto byl ve starých mýtech Dionýsos vždy příznačně doprovázen Matkou Přírodou, která nejčastěji nabývala „afroditických“ rysů; také historicky byl jeho kult úzce spjat s ženským pohlavím a jeho nejradostnější a nejnadšenější proselity[1] představovaly ženy.

V této spojitosti již byla zmíněna „lunárnost“. Měsíci se dříve říkalo „nebeská Země“. Byl tedy chápán jako sublimace zemského, můžeme tedy říct chtonického elementu. Je světlem, ovšem ne vyzařujícím, ale odraženým. Je světlem bez vlastního centra; jeho centrum, na rozdíl od Slunce, leží mimo něj, je tudíž pasivním „feminním“ světlem – je blízce spjato s touto beztvarou spiritualitou extází a osvobození, které se nalézají pod znamením Ženy, zatímco z druhé strany jej lze chápat jako kontemplativnost, abstrakci či porozumění abstraktním zákonům, namísto esenciálního „solárního“ vědění.

Dále bylo pro staré civilizace Matky charakteristické, že Měsíci přisuzovaly před Sluncem přednost – občas měl u nich Měsíc dokonce mužské pohlaví, jako bůh Lunus, ať už aby tak vyznačily tuto přednost, nebo aby tak charakterizovaly předpokládanou negativní stránku virility. Ovšem pro tyto nyní analyzované civilizace je též specifická přednost noci nad dnem, temnoty nad světlem. Temno a tma jsou posvátné mateřské prvky, jsou to prvky primordiální a zásadní: v mýtech je den stvořen nocí, v níž se opět rozpouští.

K uvážení zbývají dva další aspekty: sociální promiskuita, či egalitarismus, a „amazonismus“. Bachofen se mimo jiné zasloužil i o to, že vynesl na světlo „telurický“ a mateřský původ nauky o takzvaných přirozených právech. Prvotní premisou takovéto nauky je právě to, že jsou si všichni lidé coby synové Matky a bytosti podřízené zákonu Země rovni, takže každá nerovnost je „nespravedlností“, je násilím proti přírodnímu zákonu. Odtud pochází spojitost, kterou nám starověk ukazuje mezi plebejským elementem s jeho mateřskými a chtonickými kulty, a faktem, že tyto staré orgiastické a dionýské požitky byly spolu s těmi nejextrémnějšími podobami zhýralosti a sexuální promiskuity chápány jako oslava návratu člověka do přirozeného stavu, skrze chvilkové vymazání jakéhokoliv sociálního rozdílu a jakékoliv hierarchie, a byly soustředěny právě na ženská božstva „telurického“ cyklu, na božstva víceméně přímo odvozená od typu Velké matky života. Pokud jde o „amazonismus“, Bachofen na něj nahlížel jako na variantu „gynekokracie“. Kdekoliv se žena nedokáže prosadit skrze svůj mateřský náboženský prvek („deméterický“), snaží se potvrdit proti muži skrze předstírání mužských kvalit síly a bojovnosti.

Takové jsou tedy fundamentální rysy „Civilizace Matky“, abychom tak řekli, civilizace předárijského substrátu starého světa středomoří. Byl poražen apollonským, dórským a olympským Řeckem; a pak ještě drtivěji „solárním“ Římem, žárlivým ochráncem principu otcovského práva a ideje virilního duchovna. Nicméně jelikož je tato záležitost otázkou procesu neustálé obnovy, podoby této „telurické“ kultury se znovu manifestují tam, kde končí cyklus, tam, kde heroické napětí a konstruktivní vůle mizí a kde se objevují dekadentní a znehodnocené formy života a duchovna.

Máme zde tedy pozoruhodnou shodu mnohých aspektů současné civilizace s civilizací Matky. Ve svých vnějších manifestacích byla již tato shoda vypozorována. „Na ulicích Berlína, Paříže či Londýna“, jak kupříkladu napsal A. Baeumler, známý nacionálněsocialistický učenec, „stačí, abyste na chvíli pozorovali nějakého muže nebo nějakou ženu, a uvědomíte si, že Zeus a Apollón se dali na ústup před kultem Afrodity… Současný věk má ve skutečnosti všechny znaky gynekokratického věku. V pozdních a dekadentních civilizacích vyvstávají nové chrámy Isis a Astarté, oněch asijských mateřských bohyň, které byly oslavovány v orgiích a zhýralosti, v zoufalém potápění se do smyslového potěšení. Úchvatná žena je idolem naší doby a s namalovanými rty si vykračuje po ulicích evropských měst tak, jako to kdysi činila v Babylónu. A jako by tím chtěla potvrdit Bachofenovu hlubokou intuici, drží tato spoře oděná vládkyně nad mužem na vodítku psa, prastarý symbol nevázané sexuální promiskuity a pekelných sil.“ Ovšem tyto analogie lze rozvíjet mnohem dále.

Moderní doba je „telurická“ nejen ve svém mechanistickém a materialistickém aspektu, ale také, a to především, v několika svých „vitalistních“ aspektech, ve svých různých náboženstvích života, iracionálna a vznikání, tedy v přesné antitezi jakéhokoliv „klasického“ a „olympského“ pojetí světa. Keyserlingovi se zdály být mnohé proudy takzvané „světové revoluce“ telurické povahy – to znamená iracionální, vztahující se hlavně k těm formám odvahy, sebeobětování, zápalu a oddanosti, které jsou bez transcendentního odkazu. V mnoha případech měl pravdu.

S nástupem demokracie, s vyhlášením „nesmrtelných principů“ a „práv člověka a občana“ a s následným evropským vývojem těchto „výdobytků“ do marxismu a komunismu, to je přesně ono „přirozené právo“, onen nivelizující a antiaristokratický zákon Matky, co Západ exhumoval, když se zřekl „solární“, virilní a árijské hodnoty a když prostřednictvím všemohoucnosti, která je tak často udělována kolektivistickému prvku, stvrdil prastarou bezvýznamnost individuality, která je pro telurickou koncepci příznačná.

Dionýsos se znovuobjevuje s moderním romantismem: máme tu stejnou vášeň pro beztvarost, propletenost, neohraničenost, pro stejnou promiskuitu mezi smyslností a duchem, pro ten samý antagonismus vůči virilnímu a apollonskému ideálu jasnosti, formy a vymezení. Je možné ještě „lunární“ povahu nejrozšířenějšího typu moderní kultury zpochybňovat? Je to kultura založená na vybledlém a vyprázdněném intelektualismu, je to sterilní kultura separovaná od života, schopná pouze kritizování, abstraktních spekulací a marnivé vyumělkované „kreativity“: kultura, jež vyzvedla materiální vytříbenost do extrémů, kultura, v níž se žena se svou smyslností často stává převažujícím motivem, téměř až do patologické a obsesivní míry.

A kdekoliv se žena nestává novým idolem mas v moderní formě filmové „hvězdy“ a obdobných fascinujících afroditických zjevů, tam často stvrzuje svou nadřazenost v nové podobě „amazonky“. Můžeme tak vidět maskulizovanou sportovkyni[2], mužnou ženu, která se oddává chorému rozvoji svého těla, zrazující přitom své pravé poslání, jak se stává emancipovanou a nezávislou až do té míry, kdy si je schopna vybírat muže, kterého by chtěla mít a využít. A to není vše.

V anglosaské civilizaci, a především pak v té americké, muž, který vyčerpává svůj život a čas byznysem a honbou za bohatstvím, jež do velké míry slouží pouze k tomu, aby platilo za ženský luxus, rozmary, neřesti a krášlení, přiznává ženě privilegium a dokonce i monopol k tomu, aby se zabývala „duchovními“ záležitostmi. Přesně v takovéto civilizaci můžeme vidět rozmach „spiritualistických“, spiritistických a mystických sekt, ve kterých je převaha ženského elementu již naprosto zřejmá (hlavní theosofická sekta byla výlučně a jasně založena a spravována ženami, Blavatskou, Besantovou a nakonec Baileyovou). Ovšem tento nový spiritualismus se nám jeví jako jakási reinkarnace starých feminních mystérií z jiného a podstatnějšího důvodu: jde o beztvarý eskapismus ve zmatených nadsmyslných zážitcích, o promiskuitu médiumismu a spiritualismu, o nevědomé vzývání skutečně „pekelných“ vlivů a o důraz kladený na nauky, jako je reinkarnace – toto potvrzuje v takovýchto pseudospiritualistických proudech souvztažnost, kterou jsme již zmínili, a právě těmito pomýlenými touhami přenést se nad „materialismus“ je dokázáno, že moderní svět nedovedl nalézt nic, co by jej spojovalo s vyššími, olympskými a „solárními“ tradicemi árijského duchovna.

Cožpak nestvrzuje psychoanalýza – s onou předností, kterou přiznává nevědomí nad vědomím, „noci“, podzemní, atavistické, instinktivní a smyslové stránce lidské bytosti nad veškerým bdělým životem, nad veškerou vůlí a nad každou skutečnou osobností – opět právě onu prastarou doktrínu přednosti noci nad dnem, přednosti mateřství, přednosti temnoty nad formami, údajně prchavými a irelevantními, které z ní vycházejí na světlo?

Je třeba uznat, že tyto analogie, dalece vzdálené od přemrštěnosti či nahodilosti, jsou založeny na základech, které jsou zřetelné a zásadní, a tudíž vážně znepokojivé, jelikož nový „Věk matek“ může být pouze znamením konce cyklu. Tohle jasně není svět, do kterého náležíme a který je v souladu se silami naší obrodné revoluce. Ovšem infiltrace a výchylky lze zaznamenat i tam, kde bychom je čekali nejméně. Z Německa můžeme zmínit Klagese a Bergmana, myslitele, kteří ačkoliv jsou árijci, tak stále mimořádně extrémním způsobem hlásají gynekokratické a „telurické“ pojetí života. Z Itálie si vezměme jen dva příklady. Tohle se můžeme dočíst na straně 185 nově vydané knihy Inchiesta sulla Razza: „Nejdalekosáhlejší postup lidstva vstříc dokonalosti představuje žena. Žena je vskutku prostředníkem království ryzího ducha. Je čistější a dokonalejší než muž. Muž vůči ní pociťuje neodolatelnou přitažlivost, stejnou přitažlivost, ovšem uvědomělou, jakou pociťuje méně čistá bytost vůči bytosti čistší.“ Na stranách 152–153 jiné knihy, Valori della Stirpe Italiana, je navíc „gynekokracii“ přidána další vrstva: „Kolem ženy, jako kolem Svaté Matky, se točí celý ráj. Lůno nesčetných životů, právě z Matky se na tomto světě rodí vše živé. Z noci se rodí život, vše vychází z Matky Země. Ona je živoucí svátostí, právě tak jako chléb v sobě má živoucího Boha. Žena je tedy ochránkyní a symbolem rasy: její působení lze vidět na všech stvořeních, ale je to právě ona, v níž je zbožštěno její základní bytí.

Skutečnost, že je možné, aby byly v Itálii uvnitř obrodného římského a árijského hnutí hlásány ideje toho druhu, třebaže jen jako sporadické projevy, dává znát, do jaké míry mohou občas zmatky v hodnotách zajít. Antiteze vymezené Bachofenem mají zásadní důležitost pro správnou orientaci. Ukázali jsme si, že formy, které byly obsaženy v prastaré civilizaci Matky, by nám mohly umožnit přesně rozpoznat vše, co je v moderním světě zatemnělé. Hodnoty a ideje protichůdné solární „olympské“ a virilní civilizace nám naopak skýtají s nejvyšší mírou přesnosti pokyny pro skutečnou evropskou obrodu, založenou na skutečně árijských, římských a fašistických základech – skýtají nám místo, do něhož bychom mohli mít příležitost se navrátit.

Poznámky

  1. ^ Proselytismus
  2. ^ Srovnejte s Délský potápěč: Krásky ve zvířecím módu.