☉ JuliusEvola.cz

Podoby válečného hrdinství

Následující text Julia Evoly vyšel původně 25. května 1935 pod názvem „Sulle forme dell’eroismo guerriero“ v rubrice „Diorama mensile“ v italském periodiku „Il Regime Fascista“. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad ze sborníku Metaphysics of War.

***

Z hlediska lidské osobnosti je fundamentálním principem nacházejícím se v pozadí všech ospravedlnění války „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž uvnitř muže spí. Válka rozbíjí rutinu pohodlného života; prostřednictvím svých těžkých zkoušek poskytuje přetvářející poznání života, života dle smrti. Chvíle, kdy jedinec dosahuje života hrdiny, a to i když jde o poslední moment jeho pozemského života, je na škále hodnot nekonečněkrát cennější, než je táhlá existence strávená jednotvárným požíváním vprostřed trivialit městského života. Tyto možnosti z duchovního hlediska vynahrazují negativní a destruktivní tendence války, které jsou pacifistickým materialismem jednostranně a zaujatě zdůrazňovány. Válka přiměje člověka uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“, a tak má válka vždy hodnotou antimaterialistickou, hodnotu duchovní.

Takovýto ohled má neoddiskutovatelný přínos a utíná veškeré žvatlání humanitarismu, sentimentální brekot, veškeré protesty zastánců „lidských práv“ a „internacionál“ hrdinů zpoza psacích stolů. Nicméně i přes to je nezbytné vzít na vědomí, že je potřeba prozkoumat problém dále, aby se plně ustanovilo, za jakých podmínek se duchovní aspekt války skutečně projeví, a aby se nastínila „fenomenologie válečnického prožitku“, rozlišující a hierarchicky řadící jeho rozličné podoby, tak aby vynikl aspekt, jenž musí být považován za vrchol válečnického prožitku.

K dosažení tohoto cíle je třeba připomenout doktrínu, s níž již je pravidelný čtenář Dioramy obeznámen. Ta – mějme stále na paměti – není produktem nějaké konkrétní osobní filosofické konstrukce, nýbrž spíše skutečným údajem, ve své podstatě pozitivním a objektivním. Jde o doktrínu hierarchizované počtvernosti, která vykládá nedávnou historii jako involuční úpadek každého ze čtyř hierarchizovaných stupňů na stupeň další. Tato počtvernost – musí být ještě připomenuto – je tím, co dalo ve všech tradičních civilizacích vzniknout čtyřem různým kastám: otrokům, buržoazní střední třídě, válečnické aristokracii a nositelům čisté duchovní moci. „Kasty“ zde neznamenají – jak se většina mylně domnívá – něco umělého a nahodilého, nýbrž spíše představují „prostor“ sdružující jedince se stejnou povahou, stejnými zájmy a povoláními, se stejnými prvotními předpoklady. Specifická „pravda“, specifické poslání, to určuje kasty v jejich přirozeném stavu, a nikoliv vice versa: nejde tedy o záležitost privilegií či způsobů života monopolizovaných na základech sociálního zřízení více či méně uměle a nepřirozeně udržovaného. V pozadí veškerých formativních institucí v takovýchto společenstvích, přinejmenším v jejich autentičtějších historických podobách, se nachází princip, že neexistuje jeden prostý univerzální způsob žití života, nýbrž několik odlišených duchovních způsobů, náležitých samostatně pro vojáka, buržou a otroka, a že když společenské funkce a distribuce skutečně odpovídají tomuto členění, je – dle klasického výrazu – řád secundum aequum et bonum.[1]

Tento řád je „hierarchický“, což zahrnuje přirozenou závislost nižších způsobů života na těch vyšších – a spolu se závislostí zahrnuje také spolupráci; úlohou vyššího je nabývat výrazu a skutečné osobitosti vystavěné na čistě duchovních základech. Zdravé jsou pouze takové případy, kdy existuje tento přímý a normální vztah podřízenosti a spolupráce. To vyjasňuje analogie s lidským organismem, který je chorý, když nějakou náhodou fyzický element (otroci) či element vegetativního života (buržoazie) nebo element nekontrolované zvířecí vůle (válečníci) převezme primární a řídící místo v lidském životě, a který je zdravý jen když duch utváří centrální a nejvyšší vztažný bod pro ostatní části – jimž nicméně není odepřena částečná autonomie, se svým vlastním životem a podřízenými právy, v rámci jednoty celku.

Jelikož zde nemluvíme jen o nějaké zastaralé hierarchii, nýbrž o „skutečné“ hierarchii, což znamená, že to co je výše postavené a vládnoucí je skutečně tím lepším, je nezbytné vztáhnout se k civilizačním systémům, v jejichž středu se nachází duchovní elita, a v nichž způsoby života otroků, buržoazie i válečníků odvozují svůj nejvyšší smysl a ospravedlnění z odkazu k principu, jenž je specifickým dědictvím této duchovní elity, a projevují tento princip ve své materiální činnosti. Nicméně mohou nastat i abnormální stavy, kdy dochází k posunu středobodu tak, že základním vztažným bodem se namísto duchovního principu stává vztažný bod servilní kasty, buržoazie či válečníků. Každá z těchto kast manifestuje svou vlastní hierarchii a jisté zásady spolupráce, ovšem vždy méně přirozené, zkreslenější a rozvratnější než ty předešlé, až do chvíle kdy proces dosáhne svého limitu – což je systém, v němž životní vize otroků počíná vše usměrňovat a začíná prostupovat veškerými přežívajícími elementy sociální celistvosti.

V politické rovině je tento involuční proces dobře viditelný v dějinách Západu a je možno jej sledovat až do naprosté současnosti. Státy aristokratického a posvátného typu byly následovány státy válečnické monarchie, do značné míry již sekularizovanými, které byly obratem nahrazeny státy ovládanými kapitalistickými oligarchy (buržoazií či obchodnickou kastou), a nakonec jsme byli svědky tendencí k socialistickým, kolektivistickým a proletářským státům, což kulminovalo ruským bolševismem (kasta otroků).

Tento proces je souběžný s přechodem od jednoho typu civilizace k jinému, od jednoho základního smyslu života k dalšímu. V každé fázi nabývá každý koncept, každý princip, každá instituce odlišného významu, reflektujíce tak světonázor vládnoucí kasty.

Tohle platí také pro „válku“, a tak nyní můžeme přistoupit k úkolu, který jsme si na počátku vytyčili, k úkolu specifikovat rozdílné významy, kterých může bitva a hrdinská smrt nabýt. Válka má různou tvář, v souladu s tím, zda je vedena ve znamení té či oné kasty. Zatímco v cyklu první kasty byla válka ospravedlněna duchovními motivy a jasně vykazovala svou hodnotu coby duchovní cesty k přírodu přesahujícímu naplnění a zisku nesmrtelnosti hrdinou (toto je motivem „svaté války“), v cyklu válečnické aristokracie se bojovalo za čest a slávu nějakého konkrétního knížete, jemuž se projevila věrnost, která byla ochotně sdružena s potěšením z války pro ni samu. S přechodem moci do rukou buržoazie došlo k hluboké proměně; v tomto bodu se pojetí národa materializuje a demokratizuje a je zformováno antiaristokratické a animální pojetí vlasti, takže je válečník nahrazen vojákem-občanem, který bojuje jednoduše za obranu či ovládnutí země; nicméně války jsou obecně vzato vždy úskočně vedeny šovinistickými motivy či tendencemi počínajícími uvnitř ekonomického a průmyslového řádu. Poslední stupeň, v němž se vedení přesouvá do rukou otroků, byl již schopen uskutečnit – v bolševismu – další význam války, který nachází výraz v následujících charakteristických slovech Lenina: „Válka mezi národy je dětinskou hrou, udržovanou přežíváním střední třídy, na které nám nezáleží. Skutečnou válkou, naší válkou, je světová revoluce za zničení buržoazie a triumf proletariátu.“

Vzhledem k tomuto je zřejmé, že termín „hrdina“ je společným jmenovatelem, jenž pojímá velmi rozdílných typů a významů. Připravenost na smrt, na obětování vlastního života, ta může být z technického a kolektivistického hlediska jediným předpokladem, nýbrž také z hlediska toho, čemu se dnes začalo poněkud brutálně říkat „potrava pro děla“. Nicméně je také zřejmé, že toto není to hledisko, z něhož si válka může nárokovat jakoukoliv skutečnou duchovní hodnotu z pohledu jednotlivce, jakmile se ten nejeví jako „potrava“, nýbrž jako osobnost – což představuje římské stanovisko. Takovéto stanovisko je možné pouze tehdy, pokud mezi prostředkem a cílem existuje dvojitý vztah – totiž, když z jedné strany se jednotlivec jeví jako prostředek v ohledu k válce a jejím materiálním cílům, ovšem souběžně s tím když je válka naopak prostředkem pro jednotlivce, coby příležitost či cesta k dosažení jeho duchovního završení, podpořeného hrdinským prožitkem. Nastane pak syntéza, energie a spolu s ní maximální efektivita.

Jestliže budeme pokračovat v tomto sledu myšlenek, tak se pomocí výše řečeného stává docela zřejmé, že ne všechny války mají stejné možnosti. Je tomu tak kvůli analogiím, které nejsou pouhými abstrakcemi, nýbrž které pozitivně působí podél, pro většinu lidí neviditelných, cest mezi kolektivním charakterem převládajícím v různých civilizačních cyklech a elementem, jenž tomuto charakteru odpovídá v celku lidské entity. Jestliže ve věku obchodníků i otroků převládají síly, které odpovídají energiím, jež vymezují před-osobní, fyzickou, instinktivní, „telurickou“, organicko-vitální část člověka, tak pak ve věcích válečníků a duchovních vůdců nacházejí výrazu síly, které odpovídají tomu, čím je v člověku charakter a volní osobnost, respektive oduševnělá osobnost, osobnost realizovaná v souladu s jejím přírodu přesahujícím údělem. Je zřejmé, že následkem všech transcendentních faktorů, které jsou v ní během války vyvolány, nemůže majorita jinak než prodělat probuzení, víceméně odpovídající převládajícímu vlivu uvnitř řádu příčin, které byly nejrozhodnějšími pro vypuknutí války. Hrdinský prožitek pak individuálně vede ke třem odlišným cílům: přesněji, ke třem takovýmto hlavním cílům.

Tyto cíle v podstatě odpovídají třem možným typům vztahu, v němž se může válečnická kasta se svým principem nacházet v pozici k dalším, již zmíněným manifestacím. V normálním přirozeném vztahu je podřízena duchovnímu principu, a tehdy dochází k hrdinství, které vede k vyššímu životu, k nadosobnosti. Nicméně válečnický princip může utvářet sám svou vlastní podobu, odmítaje tak uznat cokoli za sobě nadřazené, a hrdinský prožitek pak nabírá kvality, jež je „tragická“: drzá, zakalená, ovšem beze světla. Osobnost trvá a posiluje, ovšem zároveň posilují i omezení tvořená její naturalistickou a zkrátka lidskou podstatou. Nicméně tento typ „hrdiny“ vykazuje jistou velikost, a přirozeně takováto válka a hrdinství představují pro typy hierarchicky válečníkovy podřízené, tj. typy buržoazie a otroka, překonání, vyvýšení a završení. Třetí případ se týká degradovaného válečnického principu, který přešel do služby hierarchicky podřadným elementům (kastám pod ním). V takovýchto případech je hrdinský prožitek téměř fatálně spojen s evokacemi a erupcemi instinktivních, podosobních, kolektivistických, nerozumových sil, takže v podstatě dochází k poškození a regresi osobnosti individua, které může žít život pouze pasivním způsobem, řízeným buď potřebami, nebo sugestivní silou mýtů a vášnivých impulsů. Možnosti tohoto posledního druhu například reflektují notorický známé Remarqueovy[2] povídky; líčí příběhy typů lidí, kteří jsou vtaženi do války falešným idealismem, a kteří si nakonec uvědomí, že skutečnost je velice odlišná – nestanou se z nich zbabělci ani dezertéři, ale tím jediným, co je skrze nejotřesnější zkoušky žene vpřed, jsou živelné síly, impulsy, instinkty a reakce, v nichž příliš lidského nezůstává a jež neznají žádný moment osvícení.

V přípravě na válku, jež nesmí být pouze materiální, nýbrž také duchovní, je nezbytné toto vše vypozorovat jasným pohledem bez mrknutí, abychom byli s to směřovat duše i energie vstříc vyššímu poslání, tomu jedinému, které odpovídá ideálům, z nichž fašismus čerpá svou inspiraci.

Fašismus se nám jeví jako opravná revoluce v tom, že stvrzuje aristokratické a duchovní pojetí národa, v opozici jak proti socialisticky a internacionálně kolektivní, tak proti demokratické a demagogické představě o národu. K tomu jeho opovržení vůči ekonomickému mýtu a v praxi jeho vyzdvižení národa na stupeň „válečnický národ“ značí úspěšný první stupeň této obnovy, jenž představuje opětovné podřízení hodnot prastarých kast „obchodníků“ a „otroků“ hodnotám kasty bezprostředně vyšší. Dalším krokem bude produševnění vlastního válečnického principu. Byl by pak přítomný výchozí bod k rozvinutí hrdinského prožitku ve smyslu nejvyšší ze třech dříve zmíněných možností. Je třeba pochopit, že takováto vyšší, duchovní možnost, která byla náležitě zakoušena uvnitř největších civilizací, jež nás předcházely, a která je v pravdě tím, co pro nás činí zřejmým jejich stálý a univerzální aspekt, je více než jen svědomitou učeností. Tímto se budeme zabývat v našich dalších článcích, v nichž se podstatně zaměříme na specifické tradice starověkého a středověkého Říma.

Poznámky

  1. ^ Latinsky: „dle spravedlnosti a dobra“. Toto bylo po dlouhou dobu běžným právním úslovím.
  2. ^ Erich Maria Remarque (1898–1970) byl německý spisovatel, který sloužil v první světové válce. Jeho nejznámější prací je román z roku 1927 Na západní frontě klid, který válku vykreslil v otřesném a pacifistickém pojetí.