☉ JuliusEvola.cz

Lidé uprostřed trosek – výběr myšlenek

Následující výběr myšlenek z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek vyšel na webové stránce Délský potápěč v roce 2013. Jedná se o výběr a překlad z německého vydání knihy Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrein-Verlag, 1991. Poznámkami opatřila redakce DP.

***

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972[1]

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.

(s. 133)

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“
Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.
Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
(s. 135–7)

Kapitola 1: Revoluce – Kontrarevoluce – Tradice

„Reakcionář“ – pojem má vskutku negativní zabarvení – neboť kdo (vůči akci) „pouze“ reaguje, nemá v rukou iniciativu.
„Revoluce“ – slovo se užívá nepřesně, neboť v původním smyslu se tak označuje pohyb, vracející se k výchozímu bodu (tak jako u bubínku revolveru, latinské re-volvere).
„Konzervativní“ – v dnešním světě je toho jen málo, co stojí za to uchovat (konzervovat).
A to málo jednoznačně přesahuje hospodářskou rovinu.
(s. 143)

„Konzervativní“ – to neznamená být na straně buržoazie, mající téměř výlučně hospodářský charakter. Právě naopak, je třeba být jejím rozhodným odpůrcem.
(s. 144)

Ne lpět na institucích a formách starých časů, nýbrž na nadčasových principech a hodnotách. Na silách působících přes generace a v různých dobách nabývajících rozličných podob.
Tradice tak není něco strnulého, je dynamická.
(s. 145)

Nezabsolutizovat nic, co by v jádru už absolutní nebylo.
Jak řekl Hegel: „Jde o to, rozpoznat v projevech dobového a pomíjejícího imanentní substanci, ono věčné, co platí vždy.“
(s. 146)

Nadřazenost politického nad hospodářským a sociálním, autorita (úcta) a z ní vyplývající hierarchie…
Zásady, které G. B. Vico označil za „přirozené zákony věčné republiky“, mají normativní charakter.
V politickém a společenském řádu znamenají tolik, co absolutní morálka v životě jedince.
Bylo by absurdní přemýšlet o nich v historickém měřítku.
Cožpak vše vděčí za svou hodnotu času?
(Zásady, principy) stojí mimo čas, mimo svět vznikání a zániku, jsou věčné, nemění se.
Jsoucna vyšší nadčasové roviny – tak musí být chápány ideje, které označujeme jako tradiční.
(s. 146–7)

Dokonalý protiklad? Myšlení posledních dvou set let. Tam platí historismus a (domnělý) empirismus za bernou minci. Všechno je tu podmíněno a formováno dobou, včetně zření podstaty (eidos).
(s. 147)

Na jedné straně tedy stojí ti, kteří uznávají existenci nezměnitelných principů. V nich je pevně zakotven každý skutečný řád.
Nevěří v dialektiku „historie“ a „pokroku“ a nedají se strhnout dobou. Uznávají nadřazená jsoucna.
Na druhé straně jsou šiřitelé chaosu. Udávají směr, aniž by se kdy povznesli nad svět hmoty a náhody.
(s. 151)

Má-li být něco zachráněno z fašismu, pak jsou to právě jen věčné hodnoty v něm obsažené.
(s. 152)

Kapitola 2: Suverenita – Autorita – Impérium (Říše)[2]

"Männerbundes".

Zvláštní obřady mnoha primitivních kmenů, provázené často tvrdými tělesnými zkouškami, jimž předchází dlouhá doba nuceného odloučení, dávají podle schématu smrti a znovuzrození vzniknout nové bytosti – muži. Jedinec, na něhož bylo až dosud nahlíženo jako na něco čistě živočišného – někde mezi ženami, dětmi a domácími zvířaty, je přijat mezi muže. A toto mužské společenství je tím, co má v tlupě či rodu moc. Úkoly, odpovědnost i práva jeho členů jsou rozdílné.
(s. 159)

Tak hluboko vězí, co dělí politické od sociálního.
Muž v nejušlechtilejším významu toho slova, římský vir, nikoliv prostý homo.
Prodělav změnu úrovní, vymanil se z přírodní, vegetativní roviny.
(s. 160)

Ideje byly u indoevropských kultur spojeny s nebeskými, světelnými božstvy, stojícími v protikladu vůči kultům matek a chtonických božstev. Vše tělesné, biologické, hmotné a hromadné je ve znamení Matky země.
V demokraciích probíhá přechod od mužského k ženskému, od duchovního k hmotnému.
(s. 161)

Duchovní národ.
Kde vládne čest a věrnost, jen tam je má vlast.
(s. 165)

Národ je vždy rozpolcený. Na jedné straně masy, více či méně ovládané základními pudy, nadobro svázané s hédonismem, hlavně tělesným…
Na straně druhé… jiní.
(s. 167)

Ti musí založit řád.
(s. 169)

Kapitola 3: Osobnost – Svoboda – Hierarchie[3]

Je nesporné, že lidé jsou si z určitých hledisek přibližně rovni. Víceméně. V našem chápání však tato hlediska nepředstavují „více“, nýbrž méně. Odpovídají nejnižšímu stupni skutečnosti, tomu, co je v každém člověku nejméně zajímavé. Svědčí o přináležitosti k druhu, druh však ještě není obsahem, tj. skutečnou osobností. Vyzdvihovat „druhovost“ je totéž, jako považovat u soch za podstatné, že jsou všechny z bronzu – přestože každá vyjadřuje rozdílné představy a podoby, jimž bronz slouží jako pouhá materie.
(s. 174)

Osobnost je jednotlivec odlišený svými kvalitami. Poměr k duchovnu, charakter, vzhled. To jsou příznaky vytvářející podstatnou nerovnost.
(s. 174)

Hodnota má být uznávána jen tam, kde skutečně je. A ani tam není stejná, existují různé úrovně. Spravedlnost spočívá v tom, přiznat každému, co si zaslouží.
(s. 175)

Spravedlivý je jen takový řád, v kterém každý činí, co mu vnitřně vyhovuje a vlastní, co mu přísluší. Je v postavení, které mu určuje vlastní podstata. To říkali již Aristoteles, Platón nebo Plotin.
(s. 178)

Ne lidé jako atomy, masa atomů, nýbrž lidé jako osobnosti, odlišné bytosti, přičemž každému náleží různý stupeň svobod a práv v hierarchiích „těch, kteří poslouchají“ a „těch, kteří udílejí rozkazy“.
S takovými lidmi se buduje skutečný stát, tj. protiliberální, protidemokratický a organický.
Zdokonalování člověka je cíl, kterému musí být v tomto státě vše podřízeno.
(s. 179)

(Stát) Je to pyramida, z jejíž špičky vzhlíží k nebi svrchovaná (absolutní) osoba.
(s. 180)

Osvobození člověka, znamená osvobození od jeho pudů, vášní.
Politické se tu střetává s etickým (v duchovním, nikoli morálním významu).
(s. 181)

Tato vnitřní svoboda, v níž se uskutečňuje duchovní nadvláda nad tělesným já, je tím, co vytváří a upevňuje osobnost.
Nikdo nemůže spravedlivě vládnout a určovat pravidla druhým, pokud nevládne sám sobě.
Kdo není schopen najít sílu v sobě, udělá dobře, podřídí-li se jinému.
Za to je povinován věrností.
Podrobení se není v takovém případě ponížením, naopak…
V tradičních kulturách vznikaly takové hierarchie zcela samovolně.
Tvrzení, že základem vší nadřazenosti je majetek, síla a násilí, že lidé poslouchají jen ze strachu, zištnosti a otrockého smýšlení, je nesprávné. Takto smýšlet znamená snižovat i ty nejprostší mezi lidmi…
(s. 182)

I nejubožejší žijí lépe, cítí-li, že mají v řádu místo. V nivelizujících a anonymních demokraciích, jsou tito lidé jednoduše mimo.
(s. 183)

Kapitola 4: Organický stát – Totalitarismus[4]

Politická jednota nestačí, je třeba jednoty duchovní.
Politika, právo, umění, obyčeje, obřad, hospodářství jsou pak jen projevem této jednoty.
(s. 195)

Stopy posvátna v současnosti? Například přísaha. Vládní a správní představitelé dosud přísahají, odvolávajíce se na nějakou vyšší instanci, ideu. Bez ní totiž přísaha ztrácí jakýkoli smysl.
(s. 200)

Pojmy jako „společnost“, „lid“, „pospolitost“ představují jen hospodářskou a tělesnou stránku lidského spolubytí.
Princip státu je jejich protikladem.
(s. 201)

Pojetí, že určitá skupina lidí nikoli jako strana, nýbrž jako menšina nebo politická elita kontroluje stát, je totiž něco naprosto legitimního, ba dokonce faktická nutnost pro jakýkoli politický režim.
(s. 202)

Kapitola 5: Bonapartismus – Machiavelismus – Elitářství

I v demokraciích je skutečná moc v rukou menšiny…to je nevyhnutelné. A kdo ještě věří, že tato lidem volená menšina vyjadřuje jeho vůli?
(s. 205)

U skutečného vůdce je patrný vrozený odstup, jenž ho jaksi samozřejmě vyděluje z davu.
Skutečný vůdce není „dítě lidu“, nedovolává se nejnižších složek lidské bytosti.
(s. 207)

Neplést si bonapartismus s machiavelismem. Machiavelli ještě masou pohrdá, chce jen využít jejích vášní, tužeb a slabostí. Nové je tu právě „jen“ to, že vůbec bere dav v úvahu jako politickou sílu.
(s. 210)

Kapitola 6: Práce – Démoničnost hospodářství

Mezi kapitalismem a komunismem panuje zásadní shoda – v důrazu na hospodářství.
(s. 218)

Skutečná pravice tedy musí mít jiné hodnoty: duchovní, heroické, politické – přesně v tomto pořadí. Hospodářství není náš osud! Je to pouhý prostředek, nikoli smysl.
U všech Indoevropanů požíval obchodník donedávna vždy obecně nižší vážnosti a důvěry než duchovní, vojevůdce či politik.
(s. 219)

Američanům jde za všech okolností vždy jen o trhy.
(s. 230)

Co dělat? Plavat proti proudu: Uměřený konzum, autarkie.
(s. 232)

Kapitola 7

Historie a historicismus[5]

První je nadčasové, stabilní, druhé charakterizují změny, pomíjivost, náhody.
(s. 235)

Byl to Hegel, kdo s „konečnou platností“ ztotožnil „skutečnost“ s rozumem.
(s. 236)

Odmítnutí dějinné dialektiky: Tam, kde padne výraz „ahistorický“, měj se na pozoru!
(s. 239)

Kapitola 8: Volba tradice

Historicismus? Nic jiného než alibi liberalismu (liberálů).
(s. 242)

Nikoli souboj národů, ale myšlenek. A ty vznikají v hlavách příslušníků elit.
(s. 243)

Skutečný cíl první světové války. Zničení říší tří císařů (Německa, Rakousko Uherska, Ruska).
(s. 254)

Kapitola 9: Vojáctví a válka

Současný intelektuál je nejspíš toho názoru, že kultura nemá s válčením nic společného.
(s. 258)

Válečnický smysl pro čest, povinnost, kázeň a věrnost musí mít přednost před vším měšťáckým.
(s. 260)

Jasná hierarchie, přímé vztahy (mezi muži, kamarády, nadřízenými a podřízenými), odvaha, věrnost, čest, nadosobní postoje vedoucí až k bezejmenné oběti v zájmu celku – to jsou charakteristiky a živoucí hodnoty typické pro „společenství mužů“.
Ne tedy protiklad, ale úplná rovnost vládne mezi duchem vysoké kultury na jedné a světem války a válečníků na straně druhé.
Život jako nepřetržitý boj mezi metafyzickými silami: uranské síly světla a řádu proti temné hmotě a telurickému (= k Zemi se vztahující, pozn. red.) chaosu.
A tento boj musel člověk Tradice vybojovat jak ve vnitřním, tak ve vnějším světě.
Boj proti silám, které by měly být podrobeny a ovládnuty v každém jednotlivci, s pomocí askeze: sebeovládání, vnitřní kázeň, nadvláda.
(s. 261)

V protikladu k tomu, co říkají liberálové, se svět válečníků neomezuje na slepý materialismus.
(s. 262)

Hierarchie – etymologicky neznamená nic jiného než „svrchovanost posvátného“ (ieras).
Prušáctví. Na toto strašidlo všech demokracií nesmí být nahlíženo jako na anomálii jednoho národa. Naopak, musí v něm být viděn způsob žití, který ve více či méně rozvinuté podobě existoval i jinde.
(s. 263)

Život v nebezpečí a kázni nemá měšťák v lásce.
V západních národech je smysl pro tyto hodnoty (v liberálním smyslu „neintelektuální“, „nekulturní“) na vymření – vojenská hierarchičnost se proto jeví jako snad poslední životaschopný model. Přes všechnu antimilitaristickou propagandu si u všech jedinců, kteří dosud nejsou úplně zmanipulováni, udržuje jistou přitažlivost. Ano, v duši Indoevropana existuje potlačovaný, ale nevymýtitelný smysl pro hrdinskost.
Nelze samozřejmě vyžadovat, aby lidé žili stále pod napětím (permanentní revoluce), ale schopnost odolávat tlakům hrůzy a nebezpečí vytváří nové hierarchie.
(s. 265)

Vojenské, válečnické utváří osobnost.
(s. 266)

Schopnost postavit se zpříma i beznadějným situacím, dokonce je vyhledávat, neboť jsou prubířským kamenem hodnoty jednotlivce, vyjít z nich (mrtvý nebo živý) se ctí, znamená být na cestě k dosažení absolutního bytí…
(s. 269)

(Jaký rozdíl vůči) měšťáctví s jeho hodnotovou škálou založenou na hmotném blahobytu, jistém a přizpůsobivém životě, světu práce, výroby a zábavy (kino, sport, sex).
(s. 268)

Kapitola 10: Tradice – Katolicismus[6] – Ghibellinství

Za jednotlivými náboženskými tradicemi strmí metafyzická jednota.
(s. 274)

Říše neboli impérium (doslova nejvyšší moc) je podle ghibellinské teologie orgánem (institucí) nadpřirozené (metafyzické) povahy a původu.
Ještě v raném středověku se král těšil posvátné úctě ve světské i duchovní sféře.
Pontifex, papežský titul příslušející dříve králům a císařům, znamená doslova „stavitel mostu“ – symbolického přechodu mezi světem lidským a vyšším.
To je prvořadý úkol státu, vůdce.
Ghibellinství je vzpoura vůči svrchovanosti církve v oblasti duchovna.
(s. 281)

Pokud by byl katolicismus do té míry silný, aby dokázal vzdorovat materialistickému chaosu (doslova změť, zmatek, ale také pustota… vzpomeňme na „Pustinu“ T. S. Eliota, pozn. red.) podržel by si vážnost. Jenže věc se má jinak, on se s notným kulháním přizpůsobuje soudobému světu, odhazuje poslední drobty středověké síly. Časy de Bonaldovy jsou pryč. V konformismu dnešní církve, v němž sociální záležitosti a morálka jednoznačně vítězí nad askezí, kontemplací a nadpřirozenem, našinec oporu nenajde.
(s. 282–4)

Je také zjevné, že v politice jsou základní myšlenky čistého (raného) křesťanství přinejmenším sporné, jakkoli cenné mohou být v úsilí dosáhnout duchovní dokonalosti.
(s. 285)

Kapitola 11: Realismus – Komunismus – Vzpoura proti měšťáctví

Přitažlivost komunismu pro intelektuály tkvěla v jeho úsilí překonat měšťáctví.
(s. 291)

Konzervativní pravice, trvající na hodnotách 19. století, je nám (také) cizí.
(s. 292)

Ateistický existencialismus chápe a ukazuje jsoucno v té nejhorší podobě – oddělené od jakéhokoliv vyššího smyslu.
(s. 293)

Co zůstalo ve fašismu buržoazní, bylo příčinou jeho slabosti.
Komunista až na výjimky nechce nic jiného než žít jako buržoust.
Křesťanský demokrat = církevní buržoust.
(s. 295)

Existencialismus, psychoanalýza, marxismus, hippies – v podstatě jedna a táž rovina.
(s. 296)

Ne intelektuálština, ale Weltanschauung!
Není možné dobýt ho pouhým čtením, vyžaduje zvláštní uspořádání vztahů mysli, duše a ducha („eine bestimmte Daseinstruktur“).
Lze je najít ve všech vrstvách, u člověka bez zvláštního vzdělání – šlechtice, vojáka, sedláka – možná krystaličtěji než u ryzího intelektuála, profesora či žurnalisty.
Weltanschauung je nadřazený kultuře. Kultura je jeho výrazem.
(s. 297)

Kapitola 12: Hospodářství a politika – Stavovství – Celistvost práce

Stát, ztělesnění ideje a moci, je povinen zprostředkovávat posvátno.
Politickému náleží nadřazenost nad hospodářským.
Politika nesmí sloužit finanční a hospodářské plutokracii.
(s. 301)

Legitimita politiky je založena na individuálních a nadosobních hodnotách.
Zásady korporativismu; stavy, cechy jako orgány s vlastní etikou; návrat k římsko-germánskému středověku (odal).
Cechy nebyly svázány s peněžnictvím (měly vlastní pokladny).
Finančnictví pod přísnou kontrolu státu!
Je třeba hledat formy a podmínky, které by umožnily korporativní zřízení (zkušenosti z Rakouska, Španělska, Portugalska). Jisté je, že Němci byli nakonec i v této oblasti úspěšnější („blíže ideálu“) než Italové (organizační chyby a omyly, lidská selhání).
Burzovní kapitalista, rentiér bez odpovědnosti, musí zmizet.
(s. 305)

Odmítnutí tzv. socializace (z dob Mussoliniho Italské sociální republiky, R. S. I.). Dělníci by museli nést nejen podíl na zisku, ale také na případných ztrátách.
(s. 307)

Kapitola 13: Okultní válka – Zbraně okultní války[7]

Krize a společenské otřesy mají nesporně řadu zjevných příčin. Znamená to však, že máme odmítat existenci příčin skrytých?
Právě dnes, kdy je všeobecně známo, že za nejtěžšími nemocemi vězí viry…
(s. 317–8)

Kdo v případě „Protokolů siónských mudrců“ mluví o plagiátu, měl by si uvědomit, že nejsou dílem literárním. Je to jako kdyby se vytýkalo veliteli, že se při řízení vojska opíral o postupy vymyšlené jinými…
(s. 322)

Dnešní chaos (zmatek, pustota) nevznikl samovolně (náhodou ani nějakými zákonitostmi).
(s. 324)

Peněžnictví se koncentruje ve stále menším počtu rukou, ovládá strany, vlády, národy.
Cíl: Vykořenit člověka, aby se stal ovladatelnějším, přístupnějším silám a vlivům této tajné fronty.
(s. 325)

Kdo věří, že dějiny utvářejí jen viditelné síly (hospodářské, politické, sociální, kulturní aj.), je v zajetí pozitivistického předsudku. Nic nesvědčí silám v pozadí lépe než takový postoj.
(Je třeba mít smysl, pro) třetí rozměr dějin.
(s. 330)

Kapitola 14: Latinský charakter – Římanství – Mediteránní duše

Rozdílné etnické složky italského lidu.
(s. 341)

Předky Latinů byl kmen, jehož duchovní a etnické příbuzenství se skupinou nordických národů je nezpochybnitelné (Val Camonica).
(s. 343)

Řím a Sparta.
(s. 344)

Německo: Pořádek, kázeň, hierarchie.
Itálie: opak
(s. 346)

Dnešní osvobozená Itálie… Ano, osvobozená od všech vyšších, těžkých úkolů (Itálie malých Italů s mandolínami, špagetami a turistickým průmyslem).
(s. 348)

Kapitola 15: Problém porodnosti

Příliš mnoho lidí je jednou z viditelných příčin krize.
(s. 361)

Negativní selekce: nejnižší vrstvy = nejvíc dětí.
(s. 364)

Svět kvantity proti kvalitě. (R. Guénon)
(s. 367)

Kapitola 16: Evropa – Povaha a předpoklady[8]

Požadavek ekonomické jednoty Evropy…
…právě že jen ekonomické…
(s. 371)

Slabina: suroviny, zdroje.
(s. 372)

„Reich Europa“; federalismus.
(s. 375)

Příslušníci evropských elit k sobě mívají blíž než k nižším vrstvám vlastních národů.
(s. 377)

Nejde nám o elity v sociologickém smyslu, ale o elity charakteru.
Začít u sebe („Říše v nás“).
Národ až na třetím místě (1. Weltanschauung; idea Nové Evropy, 2. Evropská elita; řád)!
(s. 386)

Poznámky

  1. ^ Německé vydání z roku 1991, z něhož překládáme, uvozuje více jak stostránková studie Dr. T. H. Hansena z Deutsch-Europäischen Studiengesellschaft, DESG: Einführung in Julius Evolas politisches Wirken.
  2. ^ Suverenita: svrchovanost, naprostá nezávislost na jiné moci.
    Autorita: všeobecně uznávaná hodnota, osoba, jejíž činy a slova mají uznání a platnost. Podle Evoly je „autorita lživá, zákon nespravedlivý, úřad nesmyslný“, jestliže se nevztahují k vyššímu řádu „bytí“ v hierarchii jsoucen.
    Impérium: také Říše musí být odrazem vyššího řádu bytí. Odtud Platónovo: „První povinností státu je sakralizovat občana.“ Říši ztělesňuje absolutní (tj. na ničem nezávisející, svrchovaná) osoba – osobnost krále, císaře, vůdce je mostem („pontifex“), spojnicí mezi hmotným světem a světem idejí. Ztělesňuje ideu Státu.
  3. ^ Osobnost: vyděluje z davu především poměr k duchovnu a charakter (sebeovládání, kázeň, smysl pro hierarchii a oběť atd.).
    Svoboda: Osvobození od nižší podstaty – pudů a vášní. Svoboda pro něco… Pro vyšší, jednotlivce i osobnost přesahující cíle.
    Hierarchie: Její podstata tkví v tom, že někteří lidé jasně vyjadřují, co jiní jen mlhavě tuší, vyciťují. Projevuje se často pouhou přítomností, gesty (tj. ono „konání bez jednání“, „vyzařování“), ale také činy a slovy.
  4. ^ Organický stát: živoucí organismus. Rodí se, roste, zmírá. Uzavírá manželství – spojenectví – má děti – kolonie, provincie – sem tam může něco ztratit. Představuje tedy víc než jen součet občanů, právě tak jako je organismus víc než jen pouhý souhrn orgánů. Toto „víc“ opravňuje existenci státu. Národ je jedním z jeho orgánů, elita je tepnou, důležitou sice, ale stále jen jedinou tepnou v těle.
    Organický stát: antická představa rozvíjená ve středověku, nejnověji v geopolitice 20. století. Klíčovým pojmem geopolitiky je homogenita. Goethe Eckermannovi 23. října 1828: „Představí-li si člověk stát jako tělo, pak hlavní město je jeho srdcem. Údy, které jsou od něj příliš daleko, slábnou.“
    V liberálním a marxistickém pojetí je společnost především mechanismem, je podřízena zákonům jakési sociální fyziky. V geopolitice platí za bernou minci sociobiologie, organický stát má biologické vlastnosti.
    K tomu srov. Spenglerovy výroky: „Kultura je existence národů ve státní formě…Tyto kultury…rostou…jako květiny na poli. Patří, jako rostliny a zvířata, ke Goethově živé přírodě, nikoliv k mrtvé přírodě Newtonově.“ A jinde: „Ideu třetí říše znal již opat Joachim von Floris (*1202), který spojuje tři fáze se symboly Otce, Syna a Ducha svatého. Lessing…převzal tuto myšlenku pro svou “výchovu lidského rodu" (se stupni dětství, jinošství, mužný věk) z učení mystiků 14. století.
  5. ^ Historicismus: V 19. století, v době emancipace národů, je považován za rozhodující. Evola, jak ani jinak nelze, odmítá jeho prvořadé postavení. Nad historií stojí věčné – nadčasové.
  6. ^ Katolicismus: Věda a kultura ho znesvětily v každém vláknu. Církev je dávno instituce sama pro sebe, klérus přes četné výjimky karikaturou instituce kněžství. Kompromisy a přizpůsobování jsou chybou. Náboženství je buď absolutní, nebo není ničím. Také proto se teď příliš soustředí na lidské „já“. Chybí mu to, co již v dobách reformace. Zkrátka, nelze se opírat o něco, čemu chybí opora.
    Jünger v „Chůzi lesem“: „…církve…stavba podrytá pochybováním se přes noc zhroutí, nebyla-li už prostě přeměněna v muzeum…je dobré, je-li církev s to, vytvářet oázy…církev může skýtat asistenci, nikoli existenci.“
  7. ^ Okultní válka: Termín převzat ze stejnojmenného titulu knihy Malynskiho a Poncise, v kapitole jsou vylíčeny její metody a strategie. Okultní z lat. occulto – skrývat, tajit, schovávat.
  8. ^ Celá kapitola je přeložena zde: Edice Fascikly; anebo zde Archív českých překladů: Evropa: forma a předpoklady.