☉ JuliusEvola.cz

Význam a původ tanter

Následující text je překladem 1. kapitoly z knihy Jóga moci, jež poprvé vyšla v roce 1949.

***

V prvních několika stoletích našeho letopočtu, a především kolem pátého století našeho letopočtu, došlo v oblasti, kde vyrostla velká indoárijská civilizace, k zásadním změnám: vznikly, vyvíjely se a šířily se nové duchovní a náboženské směry, které se vyznačovaly novými rysy, jež se odlišovaly od převládajících motivů předchozího období. Tyto změny pronikly téměř všude a silně ovlivnily to, co je obecně nazýváno hinduismem: zasáhly do jógových škol, post-upanišadských spekulací i do kultů Višnua a Šivy. V buddhismu daly tyto změny vzniknout novému proudu, tzv. Vadžrajáně (Diamantová cesta nebo Cesta hromoklínu). Nakonec se spojily s různými formami lidových kultů a magických praktik na jedné straně a s přísně esoterickým a iniciačním učením na straně druhé.

Tento nový proud může být označen jako tantrismus. Nakonec vedl k syntéze všech hlavních motivů hinduistického duchovna, k nalezení konkrétního vyjádření a potvrzení správnosti své vlastní metafyziky dějin. Termíny Tantra (slovo, které znamená „pojednání“ nebo „vysvětlení“, což je odvozeno od kořene tan, což znamená „rozšířit“, „pokračovat“, „rozvíjet“) a Ágama (slovo označující jiné texty zabývající se tímtéž) by měla být chápána ve významu „to, co pokračuje“, „to, co sestoupilo“. Cílem tantrismu bylo vyjádření ideje představující rozšíření a další rozvoj tradičních učení popsaných původně ve Védách a později v brahámánách, upanišadách a puránách. To je důvod, proč byly Tantry pro zvýšení své důležitosti prohlašovány za „pátou Védu“, což je další ukázkou toho, že jde o nové zjevení toho, co se nachází ve čtyřech tradičních Védách. Mimo to přidaly odkaz na tradiční učení o čtyřech věcích (jugách).[1] Je řečeno, že učení, obřady a disciplíny, které byly životaschopné v prvním věku (Krita či Satja juga, ekvivalent Hésiodova „zlatého věku“) již nejsou vhodné pro lidi žijící v následujících věcích, zvláště v posledním „temném věku“ (Kali juze, „železném věku“ či „vlčím věku“, jak je nazýván v Eddě). Lidstvo v těchto pozdějších věcích může najít vědění, světonázor, rituály a adekvátní praktiky pro pozvednutí lidí nad rámec jejich stavu a pro překonání smrti (mrityun javate) ne ve védách a dalších striktně tradičních textech, ale spíše v tantrách a ágamách. V současném věku jsou vhodné a účinné pouze tantrické praktiky založené na Šaktí (šaktí sadhána): všechny ostatní jsou považovány za stejně bezmocné jako had zbavený svého jedu.[2]

I když tantrismus ani zdaleka neodmítá starou moudrost, vyznačuje se (1) odmítnutím prázdného a stereotypního ritualismu, (2) odmítnutím pouhých spekulací či rozjímání a (3) jakékoli askeze jednostranné, umrtvující a kajícné povahy. Oproti kontemplaci staví cestu akce, praktickou realizaci a přímou zkušenost. Jeho heslem je praxe (sadhána, abhjása).[3] Toto se děje na cestách, které lze pojmenovat jako „suchou stezku“, připomínající původní buddhistickou doktrínu probuzení, jež zavrhla zdegenerovaný brahmánismus a odmítala spekulace a prázdný ritualismus.[4] Jeden z tantrických textů to popsal dost jasně:

Je zženštilé snažit se získat převahu pomocí přesvědčivých argumentů, muži se snaží dobýt svět mocí. Uvažování, argumenty a usuzování mohou být předmětem jiných škol [šaster], ale cílem tantry je dosáhnout nadlidských a božských schopností pomocí slov moci [manter].[5]

A dále:

Výjimečná ctnost tantry spočívá v její cestě sadhány. Není to pouhé uctívání [upasána] ani modlitba. Není to bědování nebo kajícnost nebo litování před Bohem. Sadhána je spojením Puruši a Prakrti; sadhána spojuje mužský a mateřský princip v těle a usiluje o učinění nevlastního vlastním. Sadhána má být provedena prostřednictvím probuzení sil v těle. Není to pouhá „filosofie“, tedy jen pokus o hru se slovy, ale něco, co je třeba důkladně praktikovat. Tantry říkají: „začněte cvičit pod vedením dobrého gurua; pokud se nedostaví výsledky, můžete svobodně skončit“.[6]

Tantry často přijímají analogie z medicíny: účinnost doktríny, jako léku, se posuzuje podle výsledků, které vytváří a v tomto případě podle siddhi nebo sil, které vytváří.[7] Další text říká: „Jógová siddhi nejsou získána tím, že někdo nosí jógové oblečení nebo o józe mluví, ale jen díky neúnavné praxi. To je tajemství úspěchu. O tom není pochyby.“[8]

V předchozí citaci odkazující na tělo byl zmíněn další důležitý bod. Analýzou posledního věku, temného věku či Kali jugy, objevíme dvě podstatné věci: první je, že lidstvo žije v tomto věku přísně připoutáno k tělu a nemůže se od něj oddělit. Jedinou schůdnou cestu tedy nepředstavuje čisté oddělení (jako v raném buddhismu a v mnoha variantách jógy), ale spíše poznání, probuzení a moc nad skrytými energiemi uvězněnými v těle. Druhou charakteristikou je rozpuštění typické pro tento věk. Během Kali jugy stojí býk dharmy pouze na jedné noze (během minulých tří věků tři nohy ztratil). To znamená, že tradiční právo (dharma) je oslabené, je redukované na pouhý stín svého bývalého já a téměř se zdá, že podlehne. V Kali juze se probudila bohyně Kálí, která v předchozích věcích spala, a nyní je plně při vědomí. O Kálí, která je hlavní tantrickou bohyní, pojednám dále na následujících stránkách; nyní řekněme jen to, že tato symbolika znamená, že během posledního věku jsou probuzeny elementární, pekelné a hlubinné síly. Bezprostřední úkol spočívá v čelení těmto silám a jejich absorbování bez vystavování se bezprostřednímu riziku jako „jezdec na tygru“, abych použil čínský výraz, který může tuto situaci nejlépe popsat; stejně tak „proměnit jed v lék“, což je zase tantrický výraz. Proto rituály a speciální praktiky toho, co je pojmenováno jako tantrismus levé ruky či stezka levé ruky (Váma-márga), které i přes některé problematické aspekty (orgie, využití sexu atd.) představují jednu z nejzajímavějších forem v rámci směru, který analyzuje tato studie.

Proto se uvádí – a je to významné – že vzhledem k situaci v Kali juze mohou být učení, která byla předtím tajná, v různé míře odhalena, nicméně musí být vydáno varování pro ty, kteří neprošli iniciací.[9] Krátká rekapitulace: v tantrismu se vynořila esoterická a iniciační učení.

Je třeba zdůraznit ještě třetí věc. V tantrismu přechod od ideálu „osvobození“ k ideálu „svobody“, značí zásadní změnu v ideálech a etice hinduismu. Je pravda, že i dříve byl znám ideál džívan-muktí. Toto slovo znamená „ten, kdo je osvobozen“, tedy ten, kdo dosáhl nepodmíněnosti, sahadži, zatímco žije ve svém těle. Tantrismus nicméně zavádí specifikace: existenciální stav lidstva žijícího v poslední době se týká překonání protikladu mezi užíváním světa a askezí, což je duchovní disciplína zaměřená na osvobození. „V jiných školách – takto hovoří tantry – jedno vylučuje druhé, ale na naší cestě lze tyto protiklady spojit“.[10] Jinými slovy jde o disciplínu, která umožňuje být svobodný a nezranitelný a zároveň se těšit ze světa nebo z čehokoliv, co může svět nabídnout. Svět tu už není vnímán jako mája – tedy jako čistá iluze či přelud – jak tomu bylo ve védské filosofii. Svět není mája, ale moc. Toto paradoxní spojení svobody nebo transcendentní dimenze jedincova já a užívání světa, volné experimentování s požitky, je úzce spjato s tantrismem i jeho hlavním cílem: spojení nehybného Šivy s horoucí Šaktí v jedincově osobě a na všech úrovních reality.

To nás vede k zamyšlení nad dalším základním prvkem tantrismu – nad šaktismem. V komplexním hnutí nazvaném tantrismus si ústřední roli získala postava a symbol bohyně či božské ženy, Šaktí, v jejich různých epifaniích (především jako Kálí nebo Durgá). Může být zobrazena buď sama jako nejvyšší vesmírný princip nebo reprodukována jako mnoho Šaktí – jako ženská božstva, která doprovázejí mužské hinduistické bohy (kteří si užívali v předchozím období větší autonomii) a dokonce i buddhy a bodhisattvy pozdějšího buddhismu. To značí vznik tisíců podob motivu božského páru, v němž má ženský – šaktický – prvek významnou roli a to až do té míry, že se v některých proudech stává výsadním prvkem.

Striktně řečeno, tento proud (šaktismus) má archaický exogenní původ a jeho kořeny lze vystopovat k autochtonní duchovnosti, která je viditelně analogická protohistorickému, pelasgickému a předhelénskému středomořskému světu. Ve skutečnosti hinduistická „černá bohyně“ (např. Kálí a Durgá) i ty uctívané ve středomoří (Deméter Melaina, Kybelé, Diana z Efésu a Diana z Tauridy, včetně jejich křesťanských protějšků známých jako „černá madona“ a sv. Melánie) mohou být zredukovány na stejný prototyp. V takovémto substrátu, odpovídajícím drávidskému obyvatelstvu Indie a částečně starším civilizacím, jako je například ta, která byla objevena při vykopávkách v Mohenžo-Dáru a Harappě (asi 3000 př. n. l.), byl kult Velké Matky či Kosmické Matky (magna mater) ústředním motivem. Tento kult byl prakticky neznámý árijsko-védské tradici a její mužné a patriarchální duchovnosti. Během árijské (indoevropské) kolonizace přežil tento kult jako podzemní hnutí aby se později objevil právě v tantrismu v podobě různých šaktických hinduistických a tibetských božstev. Výsledkem bylo na jedné straně přijetí toho, co bylo latentně přítomné v lidových vrstvách a na straně druhé toho, co vycházelo z tantrického náhledu na svět.

Metafyzicky řečeno, božský pár odpovídá dvěma základním aspektům každého kosmického principu: bůh zastupuje neměnný rozměr, bohyně představuje energii, působící sílu fenoménu, a v jistém smyslu rozměr imanence („život“ versus „bytí“). Podoba šaktismu ve starém indoárijském světě během Kali jugy může být považována za ukazatele posunu perspektiv. Vypovídá o tom, že „imanentní“ a aktivní principy působí na úkor čehokoliv týkajícího se čiré transcendence.

Mimoto jméno bohyně Šaktí vychází z kořene šak („být schopný“, „mít sílu jednat“), což znamená „moc“. Můžeme dodat, že pohled na svět, který identifikuje v Šaktí nejvyšší princip je pohledem na svět jako moc. Tantrické školy Kašmíru byly, více než kterékoli jiné, zodpovědné na základě spojení tohoto nazírání s tradičními spekulacemi a přeformulováním názoru na kosmické principy (tattva) typické pro Sánkhju a další daršány, za rozvoj metafyzické syntézy vysoké hodnoty, které se později staly obecným základem pro celý systém tantrické jógy a dalších souvisejících oborů. Zde Šaktí téměř úplně ztratila své původní mateřské a gynokratické vlastnosti a převzala metafyzické vlastnosti primordiálního principu čímž se stala úzce související s buddhistickou doktrínou upanišad či mahajány, které vycházejí z tohoto principu s důrazem na aktivitu a energičnost.

Je také pochopitelné, jak šaktismus a tantrismus přispěly v hindo-tibetské oblasti k rozvoji magických praktik, které byly nižšího druhu a často hraničily s čarodějnictvím. Nakonec často docházelo k znovuobnovení praktik a rituálů pocházejících z předindoevropského substrátu. Jak ale uvidíme dále, mají takovéto praktiky často orgastickou a sexuální povahu, nicméně v tantrismu jsou povýšeny na vyšší úroveň.

Pokud jde o ostatní bohyně, různé modifikace Šaktí, byly rozděleny do dvou skupin: první je světelná a prospěšná (např. Parvátí, Umá, Lakšmí, Gaurí), druhá je strašlivá a temná (Kálí, Durgá Bhajráví, Čamundá). Toto rozlišení není přesné, protože stejné bohyně mohly odrážet aspekty z jedné nebo i druhé skupiny zároveň, v závislosti na přístupu jedince uctívající takovou bohyni. V každém případě bohyně jasného a převážně mateřského druhu, které uchovaly svou předárijskou povahu, se staly stěžejními v lidových devocionálních náboženských hnutích paralelních s tantrismem, jež s ním sdílely nesnášenlivost k stereotypnímu ritualismu a pouhé spekulaci. Lidé se obrátili k oddanosti a ke kultu (bhaktí a puja) za účelem dosažení citových prožitků (rása) s mystickým podtextem. Přirozeným důsledkem toho bylo, že bohyně v jejím světlém aspektu se stala oblíbenou u lidových mas stejně tak, jak se později stala „Matka boží“ u křesťanů. Je třeba si povšimnout, že tato orientace není novým fenoménem, protože jeden z jejích kořenů vychází z višnuismu (kult Višnua). Co však bylo nové, byl rozvoj a rozšíření těchto názorů i mimo nižší třídy indické společnosti, na něž se dosud omezovaly, a v nichž rozkvétala tzv. cesta oddanosti, bhaktí-márga, jejímž hlavním představitelem byl Ramanuja. Již jsem se o tom zmiňoval jinde ve vztahu k analogiím s křesťanským teismem.[11]

Řádné tantrické bohyně jsou Šaktí stezky Levé ruky – zejména Kálí a Durgá. Pod jejich záštitou se tantrismus integroval v šivaismu, kultu Šivy, zatímco skrze světlé bohyně se spojoval s višnuismem a cestou Pravé ruky. Tvrdí se, že ani Šiva nemá védský původ: ve Védách lze najít Rudru, který může být považován za jeho ekvivalent, a byl to patrně on, kdo usnadnil Šivovi přístup do hindského pantheonu. Rudra, „Pán hromu“, je ztělesněním božství v jeho destruktivním aspektu, tedy „destruktivní transcendence“. Proto je obvykle nazýván „bůh smrti“ nebo „vrah“. Šivaismus vyvyšuje Šivu, ztělesnění všech vlastností nejvyššího božstva a tvůrce zobrazeného v úžasné a velmi symbolické ikoně, Natarádži, kde jeho tanec symbolizuje rytmus tvoření i ničení světů. V tantrickém kontextu je Šiva, při současném zachování funkcí typických čisté transcendenci, obvykle spojen s děsivou Šaktí jako Kálí nebo Durgou, které zosobňují jeho vlastní nespoutanou a nezkrotnou manifestací. Když hinduismus vysvětlil doktrínu trimurtí (tj. tři aspekty jednoho principu ztělesněné třemi božstvy – Brahmou, Višnuem a Šivou), stal se význam dvou cest – levé a pravé ruky – jasným. Prvním elementem v trimurtí je Brahmá, bůh tvůrce, druhým je Višnu, bůh udržující kosmický řád a třetí je Šiva, bůh ničitel (v důsledku jeho transcendence účinkuje na tom, co je konečné a podmíněné). Cesta pravé ruky je pod záštitou prvních dvou bohů či božských aspektů, zatímco cesta levé ruky je ve znamení třetího boha – Šivy. To je cesta, která v podstatě vznikla ze spojení šivaismu a tantrismu.

Souhrnně řečeno, pro tantrickou spekulaci lze považovat za typické šaktickou metafyziku a teologii, tedy Princip jakožto moc nebo „aktivní Brahman“. Dále bude následovat použití sadhány, praxe vedoucí k seberealizaci. Spolu s metafyzikou Šaktí zde nacházíme důraz kladený na magii a posilující sféry uvnitř obrovského tradičního a rituálního dědictví, z nějž často došlo k formulaci esoterických a iniciačních nauk. Zejména se to týká doktríny manter, která se vyvinula z metafyziky slova a byla asimilována tantrismem. Mantra se nestala ani tak liturgickou formulí, modlitbou nebo mystickým zvukem, ale spíše „slovem moci“ a získala si takový význam, že byl tantrismus někdy označován (zejména v některých sporných tibetských buddhistických školách) označován jako mantrajána – cesta manter. Praktické záležitosti vedly k úzkému spojení tantrismu a jógy. Tantrický charakter lze nalézt zvláště v hatha józe („násilná“ jóga – takový je doslovný význam tohoto slova, a ne „fyzická jóga“ nebo ještě hůře „jóga zdraví“) chápané jako „jóga hadí síly“ či „kundaliní jóga“, která je založena na probuzení prvotní Šaktí vlastní lidskému organismu a jejímu zaměření na osvobození. V tomto druhu jógy nalézáme vědu o „tělesném okultismu“, tedy hyperfyzickou anatomii a fyziologii lidského organismu v kontextu vzájemných vztahů mezi člověkem a světem, mezi mikrokosmem a makrokosmem. Dýchání a sex jsou považovány za jediné dvě disciplíny, které jsou stále k dispozici lidstvu žijícímu v Kali juze. Sadhána je založena právě na nich. V józe, přísně vzato, především v Pataňdžalího klasické józe, je kladen důraz především na dýchání – pránajánu. Ženy, sex a sexuální magie hrají hlavní roli v jiném odvětví tantrismu, které si, jak již bylo zmíněno, vypůjčilo prvky starých předárijských praktik, proměnilo je, integrovalo a povýšilo na iniciační rovinu. Zvláště v Siddhantachaře a Kulachaře popsaných autoritativními texty jako jsou Kularnava-Tantra (11, 7, 8) a Mahánirvána-Tantra (4:43-45, 15:179-80) posunuly tyto dvě nejvyšší a nejesoteričtější školy cesty Levé ruky důraz z osvobození ke svobodě jedince-boha, tedy k překonání lidského stavu a k postavení se mimo jakýkoli zákon. Hlavním zájem tohoto proudu je dosažení nejvyššího stavu spojení Šivy a Šaktí, což symbolizuje impuls znovuspojení bytí (Šiva) a síly (Šaktí). Tantrický buddhismus viděl v dosažení této jednoty tzv. mahásukhakaju, „tělo“ nebo dokonce vyšší stav než dharmakája sama, která je kosmickým kořenem každého probuzeného nebo buddhy.[12]

Tantrismus se nedávno stal známým na Západě a byla uznána jeho důležitost v rámci hinduismu. Kromě několika odborných monografií, hlavní uznání za zásluhy v seznamování západního světa s obrovským množstvím textů a překladů hinduistického tantrismu patří siru Johnu Woodroffeovi (jehož pseudonym je Arthur Avalon, který použil při psaní knih spolu s hinduistickými učenci).[13] W. Y. Evans-Wentz a láma Kazi Dawa-Samdup jsou odpovědní za překlady různých textů z tantrického a tibetského buddhismu tzv. vadžrajány, který dříve existoval pouze ve formě kodexů a rukopisů.[14] Je třeba se také zmínit o průkopnickém díle De la Vallee Poussina, Von Glasenappa, G. Tucciho a H. Hoffmanna a zvláště o materiálu ve vynikajícím díle Mircei Eliadeho Yoga: Immortalite et liberie (Paříž, 1954). Dříve byl tantrismus mimo odborné kruhy vzdělaných učenců relativně neznámý a mnohdy byl líčen ve špatném světle (někdy dokonce byl označován jako „nejhorší druh černé magie“). To se stalo proto, že to, co bylo tehdy známo, nebyly autentické prvky, ale excesy či odchylky od tohoto proudu, které se střetly s puritánskou a „spiritualistickou“ mentalitou, což způsobilo skandály a rozhořčení.

Tato práce, v níž jsem se snažil citovat původní texty tak často, jak to jen bylo možné (zejména ty publikované Woodroffem) se zabývá v podstatě doktrinálními a praktickými aspekty tantrismu. Všiml jsem si, že tantrismus se zdá být syntézou, nebo ještě lépe doplňkem k předchozím učením. Proto budu objasňovat mnoho z těch nauk, které byly začleněny do tantrismu, aby tato kniha mohla poskytnout čtenáři přehled o hinduistické tradici, avšak především z hlediska tantrického.

Rozhodl jsem se nepřidávat nic osobního nebo svévolného, nicméně protože mým úkolem není jen vykládat, ale také interpretovat esoterické znalosti, které v tantrismu hrají zásadní roli, jsem schopen doložit některé prvky díky své schopnosti číst mezi řádky, mým osobním zkušenostem a srovnáním s paralelními učeními nacházenými v jiných esoterických tradicích. Pokud jde o metodické zásady přijaté v této knize, přijal jsem vedoucí princip, použitý i v předchozích knihách: k zachování stejného odstupu jak od odborných poznatků typických univerzitní úrovni a akademickému orientalismu tak i od našich současných „spiritualistů“ a „okultistů“.

Poznámky

  1. ^ O této doktríně jsem psal obšírněji ve své knize Rivolta contro il mondo moderno. Tato doktrína, potvrzená v západní tradici Hésiodem a odpovídající té formulované v hinduistických textech, popisuje hlavní fáze degenerativního procesu dějin.
  2. ^ Mahánirvána Tantra 2:14-15. Tento text výslovně uvádí, že učení, které je typické pro první věk (Satja juga) bylo šruti nebo védy, pro druhý věk (Treta juga) smriti, pro třetí věk (Dvapara juga) purány a pro poslední věk (Kali juga) tantry a ágamy.
  3. ^ Její rozhodující úloha je zdůrazněna mimo jiné v Šiva-Samhita 2 a 4:9
  4. ^ Julius Evola, The Doctrine of the Awakening, angl. překl. E. Mutton (London: Luzac, 1951).
  5. ^ Tantrattva 1:27.
  6. ^ Sir John Woodroofe, Shakti and Shakta, 5. ed. (Madras: Ganesh, 1959), 18.
  7. ^ K. Dawa-Sampdup, komentář k Shricakrasambhara-Tantra, ed. Arthur Avalon (London a Calcutta, 1919), 23.
  8. ^ Hatha-Yoga-Pradipika 1:66.
  9. ^ Mahánirvána Tantra 4:80, 8:203. V pozdních orficko-pythagorejských textech je kromě čtyř věků zmíněných Hésiodem a odpovídajícím hindským jugám zmíněn i další věk zasvěcený Dionýsovi. Dionýsos byl považován, v jednom z jeho hlavních aspektů zmíněných též v tantrismu levé ruky, za boha podobného Šivovi.
  10. ^ Kularnava-Tantra 1:23; Mahánirvána-Tantra 4:39: „Tam, kde je hojnost radosti, není jóga a tam, kde je jóga, tam není radost; ale kaula se těší z obojího“.
  11. ^ Průvodním jevem buddhismu na Dálném východě byl příchod amidismu. V mém L'arco e la clava (Milán, 1967), kapitola 15, jsem popsal ideové těžiště těchto směrů, stejně jako absurdní tvrzení, že představují vyšší formu duchovnosti a nadřazenou fázi ve vývoji náboženského myšlení, protože jsou samy o sobě zasaženy negativním klimatem vlastním „temnému věku“. Totéž platí i pro křesťanství – náboženství typické pro Kali jugu.
  12. ^ Podle De la Valee Poussina (Bouddhisme: Etudes et materiaux, [Paris, 1898], 148) v tantrickém buddhismu, tzv. vadžrajáně, absolutno přestává být extatickým zážitkem, aby se stalo něčím, co může osvícený volně ovládat. Pokud jde o význam vadžrajány, Arthur Avalon poznamenal: „Tak, jako je diamant tvrdý a nezničitelný a jako je blesk silný a nezdolatelný, tak termín vadžra popisuje to, co je stabilní, trvalé, nezničitelné a mocné.“ Zvláštní druh žezla používaného během magických rituálů a obřadů symbolizuje vadžru a je často nazýváno stejným slovem.
  13. ^ Arthur Avalon editoval vedle Mahánirvány Tantry skupinu tantrických textů, celkem deset svazků. Je také autorem Shakti and Shakta (3. ed, London a Madras, 1928), The Serpent Power (London, 1925), The Garland of Letters (Madras, 1922), Hymns to the Goddess (London, 1913), The World as Power (London, 1930), a různých dalších děl. Ohledně kašmírského tantrismu více informací v pracích a překladech L. Silburna.
  14. ^ Především dvě knihy: Tibetan Yoga and Secret Doctrines (London, 1935) a The Tibetan Book of the Dead (London, 1927).