☉ JuliusEvola.cz

Americká civilizace

Tento text vyšel původně pod názvem Civiltà americana jako článek Julia Evoly z roku 1952 v nám neznámém periodiku. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je na mnoha místech dostupný na internetu. Italský originál ve stejnojmenném sborníku Evolových textů Civiltà americana.

***

Americká „civilizace“

Nedávno zesnulý John Dewey byl v americkém tisku oslavován jako nejreprezentativnější postava americké civilizace. To je zcela v pořádku. Jeho teorie jsou se svými názory na člověka a život zcela reprezentativní pro amerikanismus a jeho „demokracii“.

Podstatou daných teorií je toto: Každý se může stát, čím chce, jediným omezením je dostupnost technologických prostředků. Rovněž nikdo není někým na základě své pravé přirozenosti ani neexistují žádné skutečné rozdíly mezi lidmi – jsou pouze rozdíly v kvalifikaci. Podle této teorie se každý může stát kýmkoliv, jestliže ví, jak se to naučit.

Jasné to je na případu „self-made mana“. Ve společnosti, která pozbyla veškerého smyslu pro tradici, se představa o osobním růstu bude šířit do všech oblastí lidské existence a bude tak upevňovat rovnostářskou doktrínu ryzí demokracie. Přijetím základu takovýchto idejí dochází následně k nutnému zavržení všech přirozených rozdílů. Každý si může myslet, že má potenciál kohokoliv jiného, a pojmy „výše“ a „níže postavený“ tak ztrácejí svůj význam, ctění odstupu a respektu se stává nesmyslné a všechny styly života jsou otevřené všem. Američané stojí se svou mechaničností proti všem organickým pojetím života. Ve společnosti, která „začala od nuly“, má vše charakter „vyrobeného“. V americké společnosti jsou vnější projevy pouhými maskami, nikoliv tvářemi. Spolu s tím vším jsou proponenti amerického způsobu života nepřátelé skutečné osobitosti.

„Otevřená mysl“ Američanů, občas jim připisovaná k dobru, je druhou stránkou jejich vnitřní beztvarosti. Totéž platí o jejich „individualismu“. Individualismus a osobitost nejsou jedno a to samé – první náleží do beztvarého světa kvantity, zatímco druhé patří světu kvality a hierarchie. Američané jsou živým popřením karteziánského axiomu „myslím, tedy jsem“ – Američané nemyslí, ale přesto jsou. Americká „mysl“, dětinská a primitivní, postrádá charakteristickou formu, tudíž je otevřena každému druhu standardizace.

Ve vyšším typu civilizace, jako je kupříkladu civilizace indoárijská, je každá bytost postrádající charakteristickou formu nebo kastu (v původním významu slova) dokonce méně než sluha nebo šúdra, je považována za páriu, vyvrhele. V tomto ohledu představuje Amerika společnost páriů. Takováto společnost by měla být podřízena bytostem, které mají formu a správně stanovené vnitřní zákony. Místo toho však moderní páriové usilují o dominantní postavení a nadvládu nad světem.

Existuje rozšířená představa o Spojených státech jako o „mladém národě“ majícím „před sebou velkou budoucnost“. Viditelné vady jsou popisovány jako „dětské neduhy“ nebo „mladická nerozvážnost.“ Není obtížné pochopit, že v těchto soudech hraje velkou roli mýtus o „pokroku“. Podle představy, že vše nové je dobré, zastává Amerika mezi civilizovanými národy výsadní místo. V první světové válce pak svým zásahem sehrály Spojené státy roli „civilizovaného světa“ par excellence. „Nejpokrokovější“ národ měl nejen právo, nýbrž i povinnost vmísit se do osudů jiných národů.

Nicméně historie se ubírá cyklicky, nikoliv evolučně. Ani zdaleka neplatí, že poslední civilizace by nutně musela být „lepší“. Ve skutečnosti mohou být senilní a dekadentní. V historickém cyklu existuje nutně korespondence mezi nejpokročilejšími a nejprimitivnějšími fázemi. Amerika představuje závěrečnou fázi moderní Evropy. Guénon nazýval Spojené státy jako „Dálný západ“, protože dle něj představují Spojené státy reductio ad absurdum všech negativních a nejvíce senilních aspektů Západní civilizace. Co v Evropě existuje ve zředěné formě, je ve Spojených státech zhuštěné a koncentrované a ukazuje se to zde jako příznaky rozkladu a kulturního i lidského úpadku. Americkou mentalitu lze totiž interpretovat pouze jako příklad úpadku, který se ukazuje v mentální atrofii vůči všem vyšším zájmům a v neschopnosti vyššího vnímání. Americká mysl má omezené obzory, je zúžená na to, co je bezprostřední a zjednodušené, a nevyhnutelně spěje k banalizaci, trivializaci a degradaci všeho, až do naprostého vymizení duchovního života. Život sám je v americkém chápání zcela mechanistický. Výraz „Já“ se v Americe vztahuje výhradně k fyzické rovině existence. Typický Američan nemá duchovní dilemata ani obtíže – je „přirozeným“ kariéristou a konformistou.

Primitivní americkou mysl lze k mladistvé mysli přirovnat jen povrchně. Americká mysl je průvodním znakem úpadkové, již dříve popsané společnosti.

Americká morálka

Přehnaný obdiv vůči „sexappealu“ amerických žen vychází z filmů, přehlídek a pin-up plakátů a z velké části nejde o nic než fikci. Nedávný lékařský výzkum provedený ve Spojených státech ukázal, že 75 % mladých amerických žen nedosahuje silného pohlavního vzrušení a namísto toho, aby se snažily o uspokojení svého libida, hledají narcistické potěšení v exhibicionismu, ješitnosti a kultu fitness a zdraví ve sterilním duchu. Americké dívky „nemají se sexem žádné potíže“; pro muže, který chápe celý sexuální proces jako něco izolovaného – a tudíž jde o nezajímavou věc, na této úrovni jim o nic víc nejde – jsou „v pohodě“. Pro dívku, kterou někdo pozval do kina nebo na tanec, znamená nechat se posléze políbit cosi jako záležitost správného amerického chování, jinak nic. Americké ženy jsou charakteristicky frigidní a materialisticky orientované. Muž, kterému žena vyjde vstříc, jí je materiálně zavázán, žena tím získává materiální prospěch. V případě rozvodu americké právo ženy silně upřednostňuje. Vidí-li americká žena výhodnější nabídku, pohotově se rozvede. V Americe se často stává, že žena se chystá vdát za jednoho muže, zatímco už je „zapletená“ s jiným, kterého si vezme po výnosném rozvodu.

„Naše“ americká média

Amerikanizace je v Evropě rozšířená a evidentní. V Itálii poválečné doby jde o rychle se rozvíjející fenomén, který většina lidí přijímá když už ne přímo s nadšením, tak přinejmenším jako něco přirozeného. Před časem jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí hrozících Evropě – amerikanismu a komunismu – je amerikanismus zákeřnější. Komunismus nemůže být hrozbou v jiné než brutální a katastrofické podobě přímého uchopení moci komunisty. Oproti tomu amerikanismus získává pozice postupnou infiltrací. Způsobuje změny mentality a zvyků, které se samy o sobě zdají být neškodné, ale které v důsledku končí hlubokým rozvratem a úpadkem, proti čemuž nelze bojovat jinak než ve svém vlastním nitru.

Právě v ohledu k takovémuto vnitřnímu vzdoru se většina Italů zdá být slabá. Zapomínají na své vlastní kulturní dědictví a promptně se obracejí ke Spojeným státům jako k ústřednímu vzoru světa. Kdo chce být moderní, musí se poměřovat americkými měřítky. Je politováníhodné vidět evropskou zemi takto znehodnocenou směrem zevnitř. Uctívání Ameriky nemá nic společného s kultivovaným zájmem o styl života druhých. Právě naopak, servilita vůči Spojeným státům vede člověka k přesvědčení, že neexistuje žádný jiný možný způsob žití na stejné úrovni než ten americký.

Naše rozhlasové vysílání je amerikanizované. Bez jakékoliv kritiky následuje aktuální módní vzory a nabízí to, co se dá zrovna „prodat“ – prodat většině amerikanizované části publika, kterou nelze označit jinak než za nejzdegenerovanější. Nás ostatní táhne tato vlna s sebou. Dokonce i styl prezentace v rádiu se amerikanizoval. „Kdo se dokáže poté, co si poslechl program amerického rádia, nerozechvět z vědomí, že jediným způsobem, jak uniknout komunismu, je amerikanizovat se?“ Nejde o slova někoho bezvýznamného, nýbrž o slova amerického sociologa Jamese Burnhama, profesora Princetonské univerzity. Po takovémto výroku Američana by se měli italští pracovníci rozhlasu propadnout hanbou.

Důsledkem „můžeš si dělat, co chceš“ demokracie je otrava velké části populace, která nedovede sama rozlišovat a která, není-li vedena silou a ideály, přespříliš snadno ztrácí vědomí o vlastní identitě.

Americký průmyslový řád

Ve své klasické studii kapitalismu Werner Sombart shrnul pozdně kapitalistickou fázi úslovím Fiat producto, pareat homo. V krajní podobě je kapitalismus systémem, v němž se hodnota člověka odvozuje výhradně od množství vyprodukovaného zboží a od rozvoje výrobních prostředků. Socialistické doktríny vyrostly jako reakce na nedostatek ohledu vůči lidem v tomto systému.

Nová fáze započala ve Spojených státech, kde došlo k náhlému nárůstu zájmu o takzvané human relations. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o dobrou věc – ve skutečnosti však jde o zhoubný fenomén. Podnikatelé a zaměstnavatelé si začali uvědomovat důležitost „lidského faktoru“ v produktivní ekonomice, a že je chybou ignorovat jedince zapojeného v průmyslovém systému, ať už jde o jeho pohnutky, pocity či každodenní pracovní život. Na základě behaviorismu tak vznikla celá nová škola studující human relations v oblasti průmyslu. Studie jako Human relations in Industry od dvojice autorů B. Gardner a G. Moore poskytují precizní analýzu chování zaměstnanců a jejich pohnutek s cílem určit správné postupy pro eliminování všeho, co brání maximální produkci. Takovéto studie jistě nevznikají z popudu běžných pracovníků, ale na přání vedení a s pomocí specialistů z různých univerzit. Sociologické průzkumy zahrnují dokonce takové věci, jako analýzy sociálního prostředí zaměstnanců. Tento druh studií má praktický účel – starost o psychickou spokojenost zaměstnance je stejně důležitá jako starost o jeho fyzické zdraví. V případech, kdy je dělník připoután k monotónní práci nevyžadující přílišnou koncentraci, tyto studie upozorňují na „nebezpečí“, že dělníkova mysl může bloumat do té míry, že se to nakonec neblaze projeví na jeho přístupu k práci.

Neopomíjí se ani soukromé životy zaměstnanců – ty jsou předmětem tzv. personálního poradenství. Specialisté mají za úkol zažehnat úzkost, psychický rozruch i „komplexy“ způsobující nepřizpůsobivost, a to dokonce tak, že dávají rady i ohledně čistě osobních záležitostí. Často používaná psychoanalytická metoda má přimět subjekt k tomu, aby „mluvil na rovinu“ a aby byl výsledkem takovéto „katarze“ pocit úlevy.

Nic z toho se nestará o duchovní zdokonalení lidských bytostí nebo o skutečné lidské problémy, jak by jim v tomto „ekonomickém věku“ mohl porozumět Evropan. Na opačné straně železné opony člověka považují za soumara, jehož poslušnost se udržuje terorem a hladem. Ve Spojených státech chápou člověka rovněž jako faktor práce a spotřeby, a každá stránka jeho duševního života i existence je uzpůsobována naprosto stejnému cíli. V „zemi svobodných“ se lidem všemi dostupnými prostředky tvrdí, že dosáhli úrovně štěstí, o které se doposud nikomu ani nesnilo. Tito lidé zapomínají, kým jsou, odkud přišli a užívají si přítomného okamžiku.

Americká „demokracie“ v průmyslu

V Americe existuje výrazný a narůstající nesoulad mezi otřepanými frázemi převládající politické ideologie a funkčními ekonomickými strukturami národa. Významnou roli ve studiích zabývajících se touto otázkou hraje „struktura obchodních podniků“. Takovéto studie potvrzují dojem, že americké podniky jsou dalece vzdálené typu organizace, který by odpovídal demokratickým ideálům U. S. propagandy. Americké podniky mají „pyramidovou“ strukturu. Na svém vrcholu tvoří členěnou hierarchii. Velké podniky jsou řízené stejným způsobem jako vládní ministerstva a jsou i podobně organizované. Mají řídící a kontrolní orgány, kterými se vyděluje vedení podniků od masy zaměstnanců. Spíše než že by se „manažerská elita“ (Burnham) stávala v sociální oblasti flexibilní, stává se autokratičtější než kdykoliv dříve – to má jasný vztah k americké zahraniční politice.

Je to konec další americké iluze. Amerika – „země příležitostí“, která skýtá příležitost každému, kdo se jí dokáže chopit, země, kde se každý může pozvednout z nuzných poměrů k bohatství. Zpočátku tu byly „otevřené hranice“ pro všechny. Ty se uzavřely a novými „otevřenými hranicemi“ se stalo nebe, neomezený potenciál průmyslu a obchodu. Jak ukázali Gardner, Moore a mnozí další, ani tato oblast již není neomezená a příležitosti se tenčí. Vzhledem k neustále sílící specializaci práce v produkčním procesu a vzhledem k narůstajícímu důrazu na „kvalifikaci“ není to, co se dříve zdálo Američanům tak samozřejmé – že jejich děti „se dostanou výš“ než oni –, už pro mnoho lidí vůbec samozřejmé. Dochází tak k tomu, že v takzvané politické demokracii Spojených států se moc a síla země – jinak řečeno průmysl a ekonomika – stávají stále jasněji nedemokratickými. Problém je pak následující: Má se realita přizpůsobovat ideologii, nebo naopak? Až donedávna převládal požadavek na návrat ke starým pořádkům; byl slyšet nářek po návratu „skutečné Ameriky“ neomezeného podnikání a osobní svobody nepodřizující se státní kontrole. Nicméně jsou i tací, kteří by raději demokracii omezili, aby přizpůsobili politickou teorii obchodní realitě. Jestliže by tak byla maska americké „demokracie“ stržena, vyjasnilo by se, do jaké míry je demokracie v Americe (a jinde) pouhým nástrojem oligarchů usilujících metodou „nepřímých zásahů“ o zaručenou možnost zneužívat a klamat ve velkém měřítku všechny ty, kdo přijímají hierarchický systém, protože věří v jeho oprávněnost. Toto „demokratické“ dilema ve Spojených státech možná jednoho dne zapříčiní zajímavý vývoj.