☉ JuliusEvola.cz

Tradice v Irsku

Následující text je překladem 8. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Legendární historie Irska je založena na osudech ras, které jej postupně napadly a ovládly a jež pocházely z tajemného severoatlantického centra, kam se občas vracely. Historia britorum tomuto centru dává jméno Hiberia, ale ve skutečnosti jde jen o fantaskní přepis irských jmen Magh-Mo, Tragh-Mor nebo Magh-Mell označujících „Zemi Mrtvých“, tedy primordiální severoatlantické centrum. Okolo těchto ras existují různé příběhy: byly v trvalém konfliktu s Fomory – obry či temnými monstrózními bytostmi, které byly v křesťanských prvcích ság přirovnávány k předpotopním obrům nebo divokým bytostem pocházejícím od Šéma a Kaina. Tito Fomorové jsou ekvivalentem „živelních bytostí či obrů, kteří byli smrtelnými nepřáteli Ásů, „božských hrdinů“ z nordické tradice Eddy. Fomorové představují síly Bronzového věku, temné telurické síly, které byly spojeny s hlubokými vodami (v Ulsterském cyklu), stejně jako předtím Poseidon. Jinými slovy: odpovídají silám původního cyklu, který se materializoval a zdegeneroval v titánském smyslu. Tento druhý aspekt může být odvozen z keltských tradic, kde se o fomorském králi Tethrovi věřilo, že se narodil v tajemné zemi za oceánem a z popisu nedobytné Conandovy věže (jiného fomorského krále), která se nacházela na „Skleněném ostrově uprostřed moře“, což je zcela zřejmý symbol primordiálního centra.

V každém případě Fomorové byli jako temná a telurická rasa poražení první skupinou nositelů civilizace, kteří do Irska přišli z atlantského regionu a patřili k partholanské rase. Nakonec tato rasa zanikla a byla následována dalšími lidmi stejného původu, neimheidhskou rasou. Toto jméno má keltské kořeny znamenající „nebeský“, ale i „prastarý“, „ctihodný“ a „svatý“, což nám umožňuje chápat tento nový cyklus jako stvoření představitelů primordiální tradice v celé čistotě, v olympském stavu.

Symbolická epizoda během věku Neimheidhu připomíná svůj protějšek v Eddě. V Eddě se Ásové, nebo „božští hrdinové“ obrací na živlové bytosti, aby postavily pevnost v centrální oblasti Midgardu – Asgard. Jako odměnu za tuto práci chtějí obři božskou ženu Freyu a také měsíc a slunce. Potom, co odmítli (Ásové zmařili tuto uzurpaci vyšších sil nižšími bytostmi), následoval boj, který vyvrcholil fatálním „soumrakem bohů“. Stejně tak v irském cyklu Neimheidh zaměstnal Fomory budováním pevnosti, ale pak z obavy, že by ji mohli ovládnout, je vyvraždil. K ničemu to nebylo, protože potomci Neimheidhu skončili podrobeni Fomory, kteří obývají Tor-Inis, pevnost na ostrově nacházejícím se severozápadně od Irska. Na tomto místě, během povstání, jsou Neimheidhští potomci zmasakrováni, stejně jako v ságách Eddy, kde boj proti živlovým silám končí porážkou Ásů. V obou případech máme s největší pravděpodobností co do činění se zpodobněním počátku titánského cyklu na troskách civilizace odvozené přímo z té primordiální.

Zde se také rozvíjejí irské legendy o pokusu hrdinské obnovy. Jde o cyklus Tuatha de Danaan – jméno znamená „lid bohyně Anu nebo Dane“. Tato rasa na jedné straně podle některých přišla do Irska z nebe – podle Leabhar na h-uidhre (Kniha o tmavé krávě), „jejich moudrost a vznešenost jejich znalostí“. Na druhé straně se věřilo, že získali nadpřirozené znalosti v hyperborejském kraji.[1] Tyto dvě verze nejsou ve vzájemném rozporu, ale naopak vzájemně osvětlují více-než-lidský charakter primordiálního centra a skutečnost, že podle legendy rasa Tuatha pochází z přeživších členů rasy Neimheidhské rasy. Tito přeživší údajně cestovali do Hyperboreje nebo do západoatlatnské země, aby získali nadpřirozené znalosti, což vysvětluje vztah s určitými mystickými objekty, o nichž pojednáme později.

Vzhledem k tomu, že rasa Neimheidhu byla „nebeskou“ a „starověkou“ rasou, která byla nakonec smetena titánským cyklem, jde zde zřejmě o reintegrační kontakt s původním duchovním centrem (centrem, které je jednak nebeské a jednak i má geografickou polohu v Hyperboreji nebo v Západním Atlantiku). Tento kontakt znovuoživuje a propůjčuje hrdinskou podobu novému lidu, Tuatha dé Danaan, kteří nakonec porazí Fomory a podobné rasy (například Firbolgy) a ovládnou si Irsko.[2] Vůdce Tuatha dé Danaan, Ogma, je solární postavou (Grian Ainech) a měl vlastnosti podobné helénskému Heraklovi. Ogma nakonec získal meč krále Fomorů.

Nicméně vláda lidu Tuatha také skončila. Leabhar gabhala (Kniha invazí) zmiňuje příchod nové rasy „synů Mileadhu“, jejíž fyziognomie není zcela jasná. V této rase převládá válečnický prvek – zdá se, že Mileadh má stejné kořeny jako miles (voják) – ale není odlišná od zbytků vyšší tradice typické pro předchozí cyklus Tuatha. Proto i v civilizaci Mileadhů nacházíme symboliku „centrálního sídla“. Státní zřízení bylo feudální a nejvyšší sídlo bylo v Taře, v „Zemi Středu“ (Meadhon), která byla již posvátným centrem Tuatha dé Danaan. Jejich král byl zasvěcen „kamenem osudu“ (lia-fail), o němž se zmíníme později. I toto patřilo k tradici Tuatha. Pokud jde o Tuatha samotné, ti podle některých textů opustili zemi, stali se neviditelnými obyvateli nádherných „podzemních“ paláců nebo horských jeskyň nepřístupných pro smrtelníky, kterým se zjevují jen výjimečně. Podle jiných textů se vrátili do svého původního sídla v Avalonu. [3]

Podle toho, co bylo řečeno, jsou obě verze rovnocenné, protože obě jsou jen odlišným pojetím primordiálního centra, které se stalo neviditelným („podzemním“) a nepřístupným. V keltské tradici na to navazují představy o atlantickém „ostrovu“ Avalon. Tento ostrov byl zejména později líčen jako místo obývané ženami, které lákají hrdiny, aby je udělaly nesmrtelnými. Jméno Avalon pochází z welšského termínu afal, což znamená „jablko“ nebo „Ostrov Jablek“.[4] To samozřejmě připomíná ostrov Hesperidek, „ostrov za oceánem“ se symbolickými zlatými jablky, která získal Heraklés, když usiloval o Olympskou nesmrtelnost. Tyto nadpřirozené ženy z Avalonu zřejmě mají dar zdraví: v legendě Tir na Nog říkají, že v jejich zemi „není smrti ani zániku těla“ a že v něm bude hrdina Oisin korunován „Králem věčného mládí“.[5]

Avalon, „Bílý ostrov“,[6] má také stejnou hodnotu „polárního“ či „solárního“ ostrova. Avalon není, podle dalšího možného etymologického vysvětlení, ničím jiným, než ostrovem Apollona, řeckého boha, jenž byl Kelty nazýván Ablun či Belen; pak tedy tento ostrov představuje sluneční zemi a Hyperborejský region, protože Apollon byl považován za solárního krále Zlatého věku a Hyperborejského regionu.[7] Častá záměna tohoto ostrova se „Skleným ostrovem“, která pochází z obecné symboliky skleněných nebo dokonce vzdušných stěn, které představují neviditelnou obranu kolem některých prostor blokováním přístupu do nich a také, z jiného symbolu ohnivé stěny otáčející se kolem ostrova. Jedná se o variace na téma nedotknutelnosti, která byla vždy přisuzována Nejvyššímu centru.

Text známý jako Battle of Magh-Tured (Bitva u Magh-Tured, sekce 3-6) popisuje, že Tuatha dé Danaan s sebou ze Severoatlantického sídla přinesli čtyři předměty, jež se úzce vztahovaly k učení, které tam nabyli: kámen, kopí, meč a misku. Kámen je nazván „kamenem proroctví“ či „královským kamenem“ protože sloužil jako jakýsi druh orákula, skrz něž bylo možné rozpoznat legitimního krále mezi mnoha uchazeči o trůn. Kopí je kopím Lugha, boha hromu, s kterým prý „žádnou bitvu neprohraje ten, kdo je jeho držitelem“. Meč je neporazitelný a nezadržitelný meč krále Nuada. Konečně, miska Dagde je svým obsahem magicky schopná nasytit jakýkoli počet bojovníků. Tyto předměty se znovu objevují v odpovídajících předmětech legend cyklu Grálu, stejně jako bude sídlo Grálu v úzké souvislosti s Avalonem či „Bílým ostrovem“.

V tradicích, které nalézáme v Učení čtyř mistrů, nacházíme zcela jasně téma boje a vítězství jako zkoušku. Stále se zde opakuje stejný vzorec: „Král X napadne krále Y a stane se králem místo něj“. Hlubší význam nalézáme v legendě o Králi lesů Nemi, o čemž jsem mluvil už v Revoltě proti modernímu světu. V této legendě poražení a zabití dané osoby znamená i získání její královské a kněžské funkce a také oprávnění stát se ženichem „božské nevěsty“.[8] Středověká rytířská dobrodružství jsou plná variací na toto téma: zkouška se zbraní představuje téměř automaticky i získání ženy soka, která tak putuje od jednoho hrdiny k druhému. Na základě tzv. práva lásky, v souladu s etikou této literatury, je získání ženy vlastního pána téměř zcela přirozené, věří-li a prokáže-li rytíř, že je ve zkoušce zbraní lepší než jeho pán.[9] Podivný charakter toho všeho, je-li to bráno doslova, a jeho minimální korespondence s běžnými dobovými zvyky by nás měly přimět předpokládat skrytý pravý smysl těchto dobrodružství.[10] V těchto dobrodružstvích můžeme navíc také objevit vzdálené ozvěny tématu mužné kvality, která je nutná pro získání „ženy“.

Podle Historia regum britanniae byla Británie původně osídlena obry. Hlavní z nich se jmenoval Goemagot. Brutus, považovaný za jednoho z potomků Trojanů, kteří založili Řím, vybil tyto obry a založil britskou tradici. Goemagot viditelně koresponduje s Gog a Magog; to je skutečně významná spojitost s Biblí. Gog a Magog byly démonické populace, které hrály důležitou roli v imperiálním mýtu. Odpovídají Fomorům, „živlovým bytostem“ či rinthursi, jimž „božští hrdinové“ z Eddy (tj. Ásové) stavěli do cesty zeď, aby zamezili okupaci „Sídla Středu“, Midgardu, který je typickou reprezentací prvotního centra. V jistém smyslu reprezentují démonickou povahu světa mas a davů.

Učení čtyř mistrů zmiňuje několik vzpour proti posvátné dynastii Tuatha dé Danaan a proti pozdějším bojovníkům dynastie Mileadh. Tyto vzpoury byly vyprovokovány Fir-Domhainskou rasou či „rasou z propasti“, telurickou rasou spojenou s degenerovanými zbytky dřívějších obyvatel Irska, například s Firbolgy. Nacházíme zde i zmínky o „plebejské rase“ (aithe-ach-tuatha), která během několika dnů zmasakruje šlechtu a posílá Čtyři Pány, aby se vzbouřili proti nejvyššímu pánu Sídla ve Středu. Jako trest za takové násilí jsou kraje zasaženy rozsáhlou neúrodou, doplněnou o všechny druhy pohrom: království v tomto stavu bídy zůstane až do doby, než se syn posledního krále, který byl poražen a zabit, vrátí do jeho vlasti. Ve Východní sáze o Alexandrovi je devastace a neúroda „všech vod, takže nebyla žádná pitná voda“, vztažena k příchodu lidí národů Gog a Magog. To stejné potkalo i království Grálu, které se stalo gaste Terre, zemí zpustošenou Bolestnou ranou, která bude trvat až do příchodu hrdiny mstitele a obnovitele. hrdiny. Tento základ starých tradic a keltských předkřesťanských symbolů uvádí hlavní témata, která jsou opět použita v cyklu Grálu. Dalším článkem v řetězci je legenda o králi Artušovi.

Poznámky

  1. ^ Battle of the Magh-Tured, (Bitva na Magh-Tured) 1-3.
  2. ^ K tomu můžeme vztahovat tradici zmíněnou Plutarchem, podle něhož se v Borejské zemi Héraklův lid (heroický cyklus) smíchal s lidem Kronovým (primordiální cyklus) a vytvořili společnou civilizaci „podobnou helénské“ (jejímž symbolem Hérakles byl): „Héraklovi náleží nejvyšší čest a po něm Kronovi.“ (De facie in orbe lunae, 26).
  3. ^ C. Squire, The Mythology of Ancient Britain and Ireland (London, 1909). Tradice Tuatha pokračuje v heroickém cyklu Ulsterů, kteří byli považováni za jejich potomky se solárním charakterem podobným řeckým hrdinům.
  4. ^ Od ženy z dalekého ostrova Condla dostává jablko, které, bez ohledu na to kolik ho člověk sní, opět dorůstá a probouzí v člověku neporazitelný stesk. Toto téma hojnosti se objeví také v legendách o Grálu – i se steskem, který probouzí v těch, kteří jej už jednou viděli.
  5. ^ Slovo avallach znamená jablko – jablko propůjčující věčné mládí.
  6. ^ Jména Albion (odkazující na Anglii) a Albania (odkazující na její část) pocházejí z aplikace starověkého obrazu Bílého ostrova či Ostrova Nádhery na tyto země. V hinduistické tradici je sídlo Višnua, solárního boha, který nese hyperborejský kříž či svastiku, nazýváno Šveta-dvípa.
  7. ^ Jedním ze zobrazení země, o níž mluvím, je tzv. ten-magh-trogaigi, která obsahuje následující symboly charakteristické centrálnímu sídlu: vznešené ženy, stříbrný strom se sluncem na vrcholu, strom vítězství, fontánu, mísu obsahující nápoj, který nikdy nedojde. Všechny tyto symboly se znovu opakují v rytířských ságách.
  8. ^ Revolt Against the Modern World, angl. překl. Guido Stucco (Rochester, Vt.: Inner Traditions, 1995), kap. 2.
  9. ^ V Le Chevalier de la charrette bude Artušova žena odvezena ozbrojeným rytířem, který vyzval Artuše, pokud dokáže vyhrát souboj.
  10. ^ Všimněme si zvláštního charakteru rytířského zákona (pokud je brán doslova), podle něhož vítěz automaticky získal ženu poraženého nebo „královskou ženu“ a musel se jí zmocnit – byla to spíše povinnost než právo.