☉ JuliusEvola.cz

Kousnutí tarantule

Zdroj: Julius Evola, Ricognizioni: uomini e problemi (Rome: Edizioni Mediterranee, 1974). Do angličtiny přeložil G. A. Malvicini. Úryvek z knihy pod názvem The Tarantula’s Bite vyšel na stránkách Counter Currents Publishing 26. dubna 2016, český překlad vyšel na Délském potápěči.

***

Traduje se, že v jisté neevropské zemi, ovšem se starobylou civilizací, přišla jedna americká společnost, rozladěná nedostatečnou pílí místních dělníků, s nápadem zavést účinnou pobídku k vyššímu pracovnímu nasazení: zdvojnásobila vyplácené hodinové mzdy. Tento krok se však se zamýšleným výsledkem nesetkal: většina dělníků totiž odpracovala jen polovinu hodin oproti předchozímu rozsahu. Jelikož považovali své původní odměny za plně dostačující pro přirozené potřeby svých životů, přišlo jim nyní naprosto absurdní pracovat déle, než podle nových sazeb stačilo k pokrytí těchto nároků.

Jedná se o antitezi tak řečeného údernictví. Tato historka nám může posloužit k pochopení zásadní odlišnosti dvou světů, mentalit a civilizací, z nichž lze jednu označit za zdravou a normální, druhou pak za zvrácenou a psychotickou.

Skutečnost, že odkazujeme na neevropský příklad, neospravedlní obvyklá klišé o netečnosti či lenosti ras, jež nenáležejí k „aktivnímu“ a „dynamickému“ západnímu typu. Podobně jako v leckterých jiných případech jsou tyto námitky bezpředmětné: stačí se oprostit od paradigmatu „moderní“ civilizace, abychom totéž pojetí života a tentýž přístup k přisuzování hodnoty penězům i práci nalezli i u nás na Západě.

V Evropě před nástupem toho, čemu se oficiálně a nikoliv náhodou říká „tržní hospodářství“ [l’economia mercantile] (nikoliv náhodou, protože je nám dobře znám status „obchodníka“ [mercante] a poskytovatele peněžních půjček v hierarchii tradičních společností), z něhož se záhy měl vyvinout moderní kapitalismus, bylo nejdůležitějším hospodářským měřítkem, aby vnější statky podléhaly určité míře či hranici a usilování o zisk bylo legitimní a omluvitelné, jen pokud zajišťovalo živobytí přiměřené postavení daného člověka. V důsledku toho bylo normální hospodářství v podstatě spotřebitelskou ekonomikou, s čímž se ztotožňovali jak tomisté, tak později i Luther. Podstatné bylo u jednotlivce uznání a přijetí příslušnosti k dané skupině a existence určitých pevných limitů a struktur, v jejichž rámci mohl rozvíjet svůj potenciál, zrealizovat své (po)volání a přiblížit se tak částečné, konkrétní dokonalosti. Nejinak to viděla i starší korporativistická etika, jež kladla důraz na hodnoty osobnosti i kvality, a vždy tak viděla kvantitu práce jako funkci jistého stupně přirozených potřeb. Koncept pokroku byl obecně uplatňován především na vnitřní rovině, a rozhodně tak neoznačoval překračování hranic svého postavení za účelem zisku nebo navýšení objemu práce k dosažení vnějškového, tj. ekonomického a sociálního statusu nad rámec toho původního, vlastního.

Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 6. 2018 | Nezařazené

Vojenská služba jako světonázor

Tento text vyšel původně pod názvem Sulla „Milizia“ quale visione del mondo jako článek Julia Evoly v rubrice Diorama mensile v periodiku Il Regime Fascista ve vydání z 30. května 1937. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize Metaphysics of War (Arktos 2011). Poznámky pod čarou a v hranatých závorkách doplnil český překladatel.

***

Nová fašistická generace již bezpochyby oplývá bojovnou vojenskou orientací. Dosud však stále neporozuměla, že je nezbytně nutné, aby začlenila dílčí prvky prosté disciplíny a psychofysického výcviku také do vyššího řádu – do povšechného názoru na život.

Etický aspekt

Člověku se to stává zřejmým ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice. Tyto tradice často a jistě ne náhodou používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního hrdinského uplatnění. Skupina noviců se v orfismu označovala jako stratos či „vojsko“; slovo miles [lat. voják] představovalo stupeň v hierarchii mithraismu; symboly utrpení se opakovaně objevují u posvátných představitelů klasického Říma a částečně se také přenesly do křesťanského asketismu.

Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi. Jmenovitě tu půjde o související doktrínou „svaté války“, o níž jsme již dříve pojednali jak v našich knihách, tak i na stránkách těchto novin. Omezíme se na pole etiky a pojednáme o zvláštním základním přístupu, který má za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot, a vyzvedneme tento přístup na úroveň mužnosti, čímž jej zcela očistíme od buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.

Základ tohoto přístupu je shrnut v dobře známé Pavlově frázi vita est militia super terram. Jde o to chápat bytí zde dole [na zemi] jako kdybychom byli vysláni v přestrojení člověka na vojenskou misi na vzdálenou frontu. Účel této mise jednotlivec ne vždy přímo chápe (ve stejném smyslu, jako když si člověk bojující na předsunuté základně nemůže utvořit přesnou představu o celkovém plánu, jehož je součástí). Během toho je však zkoušena vnitřní ušlechtilost člověka tím, jak vzdoruje, jak navzdory všemu splní to, co splnit musí, jak nepochybuje, neváhá, jak se u něj věrnost projeví silněji než život nebo smrt.

Prvním výsledkem tohoto přístupu je sebepotvrzení vůči světu – sebepotvrzení, a s ním i jistá svoboda. Kdo je skutečně vojákem, je jím z přirozenosti, tedy protože jím chce být. Proto v misích a úkolech mu přidělených tak řečeně nachází sám sebe. Rovněž ten, kdo považuje svou existenci za bytí vojáka v armádě, bude velice vzdálen vnímání světa jako slzavého údolí, z kterého je třeba utéct, či jako cirkusu iracionálních událostí, jichž se slepě účastní, či jako sféry, kde heslo carpe diem představuje nejvyšší moudro. Třebaže si stále uvědomuje tragické a negativní stránky mnohých věcí, jeho reakce na ně budou značně odlišné od reakcí ostatních lidí. Jeho pocit, že tento svět není jeho otčinou a že nepředstavuje jeho vlastní řádný stav – v podstatě pocit, že „pochází odjinud“ –, zůstane základním prvkem, který nedá vzniknout mystickému eskapismu a duchovní slabosti, ale který mu umožní jej minimalizovat, relativizovat a vztáhnout se k vyšším měřítkům a omezit všechno to, co může být podstatné a konečné pro ostatní, počínaje smrtí. Tak získá klidnou sílu a šíři rozhledu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 25. 4. 2018 | Články

Dvě tváře nacionalismu

Tento text vyšel původně pod názvem Due facce del nazionalismo jako článek Julia Evoly v měsíčníku La Vita Italiana ve vydání z března 1931. Přeloženo prostřednictvím několika anglických překladů dostupných na internetu, anglického překladu ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015) a s přihlédnutím k původnímu italskému textu.

***

Faktem je, že světovou válkou se nevyčerpal proces uskutečňování evropských ani mimoevropských nacionalismů, namísto toho došel tento proces do své kritické fáze. Máme tedy dostatečně dobrý důvod pro to, abychom se dnes zabývali jeho významem.

Jaký význam má nacionalismus v rámci filosofie kultury? Pokládáme tuto otázku, jelikož věříme, že na ní dovedeme odpovědět v následujícím duchu: nacionalistické směřování připouští dva možné směry, které jsou sice teoreticky odlišné a protichůdné, v praxi jsou však často vzájemně propletené. Jeden směr zahrnuje degeneraci a regres, zatímco druhý vede k vyšším hodnotám, a tak je předehrou obrody.

Tato myšlenka se zdá být nanejvýš důležitá již v pouhé formě tohoto tvrzení, pokusme se ji nyní ale dále rozvést.

Fenomén jako je nacionalismus nelze pochopit, aniž bychom jej zasadili do uceleného kontextu nazírání historie prostřednictvím posuzování hodnot.

Dle tohoto názoru se dnes zdá být definitivně jisté, že dochází k postupnému úpadku politické moci z vyšších úrovní na úrovně nižší, přičemž se tyto úrovně ve starých kulturách vyznačovaly kvalitativními odlišnostmi lidských možností. Tento proces úpadku se táhne od samotného prahu „historických“ dob až do dnešních dnů a jeho dopad je zřetelný především na politických dějinách Západu.

Je vcelku dobře známé, že již dávné tradice znaly analogii mezi politickým organismem a lidským tělem. V každé vyšší organisaci je hierarchické propojení čtyř rozdílných funkcí. Na nejnižší úrovni to jsou nerozlišené čistě vitální síly; jim jsou nadřazeny funkce směny a povšechného organického hospodaření; nad nimi zase stojí vůle, která pohybuje celým tělem a udává mu v prostoru směr. Na vrcholu se nachází síla intelektu a svobody, která je středobodem a světlem celého organismu.

Pokračovat na článek... Publikováno: 25. 4. 2018 | Články

Úpadek hrdinství

Tento text vyšel původně pod názvem Tramonto degli eroi jako článek Julia Evoly v periodiku Meridiano d’Italia ve vydání z 1. října 1950. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize Metaphysics of War (Arktos 2011).

***

Motivem války a nového zbrojení se ve světě „Zápaďanů“ opět stává snaha o zajištění bezpečí. Atmosféra je plná intenzivní propagandy s tónem křížových výprav využívající všechny své ozkoušené a letitou praxí ověřené metody. Nemůžeme se zde podrobně zabývat otázkami našeho specifického zájmu, spíše se budeme věnovat něčemu obecnějšímu. Půjde tu o vnitřní rozpory v aktuálních představách o válčení. Tyto rozpory podrývají samotné základy toho, co se běžně nazývá Západem.

Technokratický omyl v uvažování o „válečném potenciálu“ primárně v souvislosti se zbraněmi, výstrojí a moderním technickým vybavením na straně jedné a redukování válčícího člověka jen na „lidský zdroj“ na straně druhé byl již vystaven četné kritice. Klíčový element „válečného potenciálu“ vždy představuje kvalita a duch mužů, kteří zbraně coby nástroje útoku a destrukce dostávají do rukou – to platí pro minulost, současnost i budoucnost. Žádná mobilizace nebude nikdy „totální“, jestliže se nenajdou muži, kteří by mohli svým duchem a nadáním čelit nevyhnutelným zkouškám.

Jak se to má v tomto ohledu ve světě „demokracií“? Chystají se už potřetí ve 20. století k zavlečení lidstva do války, do „války proti válce“. Muži jdou do války, zatímco je válka kritizována. Jsou potřeba hrdinové – ačkoliv je pacifismus proklamován jako nejvyšší ideál. Jsou potřeba válečníci, ačkoliv se slovo „válečník“ používá jako synonymum k útočníkovi a kriminálníkovi. Morální princip „oprávněné války“ se omezil na policejní operace ve velkém rozsahu a došlo k okleštění významu bojovnosti na poslední prostředek sebeobrany.

Pokračovat na článek... Publikováno: 27. 7. 2017 | Články

O nacionálně politických výchovných ústavech „Napola“

Úvaha Julia Evoly Le „Napolas“ vyšla původně v deníku Il Regime fascista 27. května 1941. Český překlad byl pořízen z anglické verze The „Napolas“, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 12. srpna 2016.

***

Považujeme za vhodné zabývat se na tomto místě několika novými německými iniciativami, vytvořenými s úmyslem převzít jistým politickým způsobem úkoly „kvalitativní“ výchovy, které byly v předchozí éře svěřeny několika málo soukromým institucím. Začneme nástinem tzv. „Napol.“

Napola je zkratkou názvu Nationalpolitische Erziehungsanstalten, tj. „nacionálně politický výchovný ústav.“ Ty vznikly následovně: po podepsání Versailleské smlouvy muselo Německo uzavřít některé své kadetní školy. Poválečná německá vláda z nich udělala tzv. Staatliche Bildungsanstalten, tedy státní vzdělávací ústavy pro mladé lidi z chudých či zanedbaných poměrů. Byly to standardizované střední školy, v nichž bylo poskytováno hlavně liberální a apolitické vzdělání, doplněné poměrně pokročilým sportovním tréninkem.

Poté co se moci chopili národní socialisté, prošla tato zařízení další proměnou a staly se z nich Napoly. Účel těchto nových, státem kontrolovaných institucí je striktně politický a výběrový. Přijímají výjimečně nadané mladíky a rozvíjí v nich kvality, díky nimž budou schopni vykonávat vedoucí funkce – nejen ve straně nebo armádě, ale v kterékoliv oblasti života. Jde tedy o totalitní koncept se zvláštním důrazem na posilování mužných (virilních) kvalit ruku v ruce se „sociálním cítěním,“ návykem zvažovat vztah vlastního jednání k pospolitosti a dopad na něj.

Pokračovat na článek... Publikováno: 4. 7. 2017 | Články

Příprava ideje – zkouška vzduchem

Tento důležitý text vyšel původně pod názvem Preparazione dell’idea: La prova dell’aria jako článek Julia Evoly v týdeníku LA RIVOLTA IDEALE ve vydání z 10. dubna 1952. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize A Handbook for Right-wing Youth (Arktos 2017).

***

Staré iniciační rituály od noviců vyžadovaly, aby prošli zkouškou, která byla symbolicky nazývána jako zkouška vodou nebo dokonce zkouška vzduchem. V běžném materiálním životě jsme zvyklí utvrzovat ty věci, které nám skýtají pevnou oporu, takže se o ně můžeme opřít třeba i když se proti nim zrovna vymezujeme. Tohle představuje prvek „ne-já“, který já většinou potřebuje, aby samo sebe vnímalo, téměř jakoby prostřednictvím kontrastu. Od novice se čekalo, že prokáže svou schopnost aktivního jednání bez jakékoli opory tohoto typu, dokonce i když neměl kolem sebe nebo pod sebou ani žádný pevný a odolný element jako je země, místo ní byla tekutá voda nebo vzduch. Novic tak mohl prokázat svou svobodu, svou schopnost jednat skutečně z vlastní vůle, která vycházela přímo z něj.

Všechno tohle by se dalo dost dobře použít na oblast politiky, především na hnutí a lidi pronárodní fronty, počínaje MSI. Bylo by zajímavé vystavit tato hnutí s jejich lidmi „zkoušce vzduchem“. Co máme na mysli: předpokládejme, že současná vláda by najednou padla; že by se zrušily mimořádné zákony a odčinilo by se mnoho křivd; že by byl zrušen článek 16; a tak dále – jinak řečeno, předpokládejme, že by byl vyhlášen „konec poplachu“.

Nu dobrá, a co by se v tu chvíli stalo? Viděli bychom, jak tihle prokáží schopnosti jako novic, který úspěšně složil „zkoušku vzduchem“? Nebo bychom spíše viděli, jak u některých nastane krize, zatímco ostatní jednoduše oněmí? Věci se mají takto: prolistujeme-li nacionalisticky orientovanými novinami, najdeme v nich téměř výlučně polemiky, útoky a kritiku. To znamená, že většina hnutí je mobilizovaná reakcí na nepřítele, že jejich raison d’etre spočívá v nepříteli, že jsou jím, takříkajíc, uváděny v pohyb. Ovšem co kdyby přestal nepřítel existovat? Pro mnohé by to byl teskný den. Nevěděli by, co dále říkat, psát, dělat. A zcela jistě by to, co by říkali, psali a dělali, bylo zcela rozdílné od toho, co by se od nich, na základě jejich dřívějších polemických a agresivních postojů, čekalo.

Pokračovat na článek... Publikováno: 9. 6. 2017 | Články

René Guénon a „integrální tradicionalismus“

Tento text vyšel v Ricognizioni: uomini e problemi (Roma: Edizioni Mediterranee, 1974).

***

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2017 | Články

Duchovní význam autarkie

Tento text vyšel původně pod názvem Significato spirituale dell’autarchia jako článek v novinách Corriere Paduano ve vydání z 1. března 1938. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015).

***

V dnešním světě se nezřídka stává, že se požadavky vynucené okolnostmi a „danými věcmi“ – které jsou mnohými kruhy tak vysoce oceňovány – zdají podmiňovat situace, jejichž veškerý význam se jeví být odvozený právě z nich. Ovšem bystřejšímu oku se odkrývá možnost, že tyto situace mohou také zosobňovat hodnotu vyšší, čímž se samy povyšují nad úroveň čisté podmíněnosti.

Slovo „mohou“ jsme použili záměrně, jelikož tím chceme poukázat na charakter „možnosti“, ne nutnosti, což k tomuto vyššímu pojetí patří. Existuje mnoho případů, kdy nám osud skýtá něco, čeho si nepovšimneme a co tak nevyužijeme v náš prospěch. V mnoha dalších případech jak individuálního, tak kolektivního života se požadavky vynucené okolnostmi chovají jako krotitel koní, který třebaže koně skutečně miluje, je nucen ho opakovaně práskat bičem, jelikož mu kůň nerozumí. Tento kůň horlivě plní veškeré prvky cvičení, ale vždy se zastavuje před poslední překážkou, kterou by jinak přeskočil s vynaložením pouze malého úsilí, kdyby pochopil. Ve věku, kdy jsou oči hypnotickým způsobem upoutány k materiální úrovni, úrovni „dané skutečnosti“, se bolestné případy tohoto druhu dějí se železnou pravidelností. Lidé schytávají „rány“ ze všech stran, aniž by pochopili a vydali se správným směrem. „Životní zkušenosti“ představují pracně nashromážděná fakta a jejich různé utřídění pro naše praktické cíle, ale nepomáhají nám k uvědomění si jejich významu; neslouží tedy k tomu, aby nás tyto lekce probudily a následně navedly ke správné reakci.

Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 1. 2016 | Články

Být na pravici

Tento text vyšel původně pod názvem Essere di Destra jako úvaha v časopise Roma dne 19. března 1973. Český překlad pořídila redakce Délského potápěče přes anglickou verzi To Be of the Right, která vyšla na stránkách Gornahoor.

***

Označení levice a pravice vycházejí z krizí už zasaženého politického systému. V tradičních společnostech neexistovaly – přinejmenším ve svém nynějším významu. Mohly zde sice působit opoziční strany, ty ovšem spíše než jako revoluční a protisystémové vystupovaly jako loajalistické a přijatelné. A tak lze v Anglii mluvit o nejoddanější straně Jeho Veličenstva nebo o „velmi loajální opozici Jeho Veličenstva.“ Následkem vlivu novějších podvratných hnutí se situace změnila a je známo, že původně byly levice a pravice definovány na základě umístění svých poslaneckých lavic v parlamentu.

Na odlišných úrovních nabývá pojem pravice odlišných významů. V oblasti ekonomické se pravice vymezuje čistě na kapitalistickém základě – což však nutně nemusí postrádat legitimitu, pokud nezneužívá své moci a její alternativou jsou jen socialismus a marxismus.

Politická pravice nabývá plného významu tehdy, pokud je v organickém státu nastolena monarchie, jak tomu bylo obzvlášť ve střední Evropě a částečně také v konzervativní Anglii.

Pokračovat na článek... Publikováno: 3. 8. 2015 | Články

Rasa jako tvůrkyně vůdců

Tento text vyšel původně pod názvem La Razza quale Costruttrice dei Capi jako článek v novinách Regime Fascista ve vydání z 2. května 1939. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

V našem předešlém článku jsme v Dioramě uvažovali, zda by se měla rasová doktrína vedle obecného uplatnění v podobě rasové a národnostní hygieny – a přirozeně též vedle obrany našeho genetického dědictví proti křížení a míšení – omezovat na záležitost „výuky“, nebo zda by se u nás měla dříve či později stát základem skutečného „vzdělání“, které by mělo mít v ohledu k jisté rasové elitě zvláštní význam duchovní a politické povahy. Jinak řečeno, je třeba se tázat, zda bychom u nás měli vzhledem ke stejným požadavkům uskutečňovat ty samé projekty, jaké uskutečňuje německý nacionální socialismus. Přestože je nacionální socialismus pozdější záležitostí než italský fašismus, jeho projekty již získaly konkrétní podobu, jako třeba založení Adolf-Hitler-Schulen, získání kadetů pro Ordensburgen, pro sbor SS a jeho vůdcovské školy, a v Nationalpolitische Erziehungsanstalten (Napola, pozn. překl.). Ve skutečnosti všechny tyto německé instituce vykazují jasný záměr přikročit k politickému výběru, ve kterém musí mít rasová kritéria zásadní roli a hodnotu skutečně formativní síly.

Pokračovat na článek... Publikováno: 4. 5. 2015 | Články